Čaj hraje v životě mongolských a tibetských národů velmi důležitou roli. Bez něho si tito lidé nedovedou život představit. Je pro ně zdrojem vitaminu C a pomáhá jim strávit potravu složenou z tučných mas a mléčných výrobků. Osvěžuje je i zahřívá. S čajem začínají i končí den a vypijí ho neuvěřitelné množství. Stal se pro ně hlavním, a díky převařené vodě také nezávadným zdrojem tekutin. Zvláštní oblibě při jeho přípravě se těší cihly zeleného a černého čaje, které vydrží dlouhé a nešetrné skladování při nekonečném putování po nehostinných pláních.
CESTY KARAVAN
I když čaj po karavanních stezkách proudil už v dřívějších dobách, pravidelný výměnný obchod má počátek v 10. a 11. století. S Mongoly ho Číňané směňovali za koně a kožešiny, s Tibeťany za jačí kůže, vlnu, koberce, minerály a především za sůl.
Pokud náklad čajových cihel mířil do Mongolska, začínal svou pouť v přístavním městě Tiencinu ležícím poblíž Pekingu. Džunkami se po řece Pej dostal do Tung-čeje (Tchung-sienu), kde byl naložen na velbloudy a putoval do Kalganu (Čang-ťia-kchou). Tady se balíky čaje zabalily do kožešin a s mongolskými velbloudími karavanami pokračovaly do Urgy (dnešního Ulánbátaru). Čaj určený pro mongolský trh zde svou cestu končil, avšak od 18. století měly mnohé karavany s čajem svůj cíl až v sibiřské Kjahtě. Odtud čaj putoval do celého Ruska.
Hlavní karavanní stezka do Tibetu začínala na opačném konci Číny, ve městě Ta-ťien-lu (dnešním Kchang-ťingu), ležícím v jihozápadní provincii
S-čchuan. Míjela překladiště v khamském (tibetská oblast na hranicích s Čínou) Bathangu, dále směřovala k Čhamdo a pokračovala do centrálního Tibetu. Měřila téměř tisíc osm set kilometrů a z podstatné části vedla divokými horskými průsmyky, jež mohly zdolat jen karavany s otužilými a odolnými jaky, doprovázenými neméně houževnatými khamskými obchodníky, které navíc poháněla vidina vysokého zisku.
Další karavanní stezka vedla z jihozápadní provincie Jün-nan. Přezdívalo se jí „Cesta čajových koní“. Tudy do Tibetu putovaly nejen běžné lisované cihlové čaje, ale i jedinečný a ve zdejších oblastech velmi oblíbený čaj Pchu-er, tvarovaný do tabulek či misek.
Město Čung-tien na řece Ťin-ša-ťiang sloužilo jako tržiště a překladiště, kde se setkávali čínští a tibetští obchodníci. O důležitosti tohoto obchodního střediska svědčí fakt, že zde byl kolem roku 700, v době dynastie Tchang, vybudován řetězový most – jeden z prvních na světě, aby karavany měly snadnější cestu. Už tenkrát Tibeťané propadli čaji.
ČAJ V LIDOVÉM EPOSU I JAKO MĚŘIČ ČASU
Geseriáda, rozsáhlý lidový epos Tibeťanů, Mongolů, Burjatů a některých sibiřských národů, se během dlouhých staletí ústního podání rozvinula do mnoha téměř nekonečných variant. Hromadné recitace pěvců podbarvené působivou hudbou často trvaly deset i více dnů a nocí. Epos měl rituální a magický charakter – lidé věřili, že je ochrání před zlem a přinese jim úspěch při lovu.
Hlavním hrdinou barvitého příběhu je král Geser, který sestoupil z nebes, aby bojoval proti zlu a nespravedlnosti na zemi. Existuje mnoho verzí, jež se odlišují nejen dějem, ale i krajovými zvláštnostmi. Patří mezi ně i příprava čaje.
V mongolském podání svérázné legendy se vypráví o tom, jak si chánova dcera, spanilá Rogmo, mezi shromážděnými junáky vybírá ženicha: „První ze tří mistrů lukostřelby, které přivedla krásná Rogmo, ráno vystřelil z luku a šíp se vrátil na zem, až když třikrát uvařili čaj. Šíp druhého lukostřelce dopadl na zem po dvou čajích a šíp třetího se snesl k zemi už po prvním čaji…“
To, že jejich výkony chánovu dceru nijak neoslnily, není v daném případě podstatné. U nomádských kmenů bývalo obvyklé, že pro určitý časový výsek používali pojmů označujících dobu potřebnou k provedení těch nejběžnějších činností. „Nebude to trvat déle, než podojení ovce“ obnášelo asi deset minut. A uvařit kotlík čaje znamenalo něco kolem hodiny. Cchetän Wang-čung, jeden z očitých svědků bitvy u Guru, jež se odehrála v roce 1904 a v níž byli Tibeťané Brity doslova zmasakrováni, o svých zážitcích mimo jiné píše:
„Ležel jsem vedle mrtvého vojáka a předstíral, že jsem byl také zabit. Střelba pokračovala dlouho, tak dlouho, než by vychladlo šest šálků horkého čaje za sebou…“
Podle čaje se udávaly i vzdálenosti. „Cesta je dlouhá sedm čajů; není to dál než dvacet čajů.“ Zní to bizarně a dnes ani místní obyvatelé dost dobře nevědí, co si pod tímto pojmem mají představit.
 Na trhu ve Lhase je dongmo, což je mísidlo na čaj s máslem, zcela běžným zbožím. |
O ČAJI V TIBETU
Pokud řekneme, že Číňané patří k vášnivým pijákům čaje, pak o Tibeťanech musíme prohlásit, že jsou na čaji doslova závislí. Je pro ně osvěžujícím nápojem i pokrmem, který jim rychle dodá energii potřebnou k životu v drsných velehorských podmínkách Himálaje a navíc doplní zásobu minerálních látek. Ve vybavení domácností – v domech i stanech kočovníků – nesmí chybět čajové cihly, máslo, sůl, soda, kotel na vaření čaje, džakhog – nádoba na čajový výluh, khogti – konvice na nalévání hotové čajové emulze, a dongmo – válcovitá nádoba (máselnice), ve které se pomocí speciálního tlouku čaj s máslem rozmíchává.
ZÁPISKY CESTOVATELŮ
K nejstarším evropským zprávám o zvláštní přípravě tibetského čaje patří pasáž z knihy „Cesta do Tibetu“ od italského misionáře Ippolita Desideriho, který se v letech 1716-1721 zdržoval v Tibetu. „Čajem se Tibeťané živí,“ podotýká Desideri a pokračuje:
„Říkám živí, neboť nepřipravují čaj jako my a Číňané, ale takto: Nejprve do hliněného nebo kamenného hrnce, který neslouží jinému účelu (v klášterech dokonce mají kotle z kovu, jaký my používáme k lití zvonů), vloží dostatečné a spíš větší množství čaje, nalijí vodu a nasypou špetku bültogu, což je drobný bílý prášek (soda – pozn. autora). Tuto směs vaří tak dlouho, až se vyvaří skoro dvě třetiny vody. Bültog nedodá čaji chuti, používá se pouze proto, aby jej odbarvil na správný odstín. Uvařený čaj míchají, až díky tomu prášku nabude syté barvy jako červené víno. Pak jej opatrně scedí, přidají příslušné množství vody a znovu postaví na oheň. Když se dostane do varu, přilijí do čaje čerstvé mléko, přidají máslo divokých krav a špetku soli. Znovu ho přelijí a zamíchají. Hotový čaj slijí do dřevěné nádoby, zdobené vyřezávanými ornamenty a lístečky mosazi, z níž jej lijí do šálku, dvakrát, třikrát každému, dokud jej nedopijí. Nápoj je to nejen lahodný, ale i sytý. Nabízejí jej hostům a přátelům a sami se jím osvěžují ráno a vícekrát přes den i večer.“
Německý horolezec Heinrich Harrer, jenž v himálajských končinách strávil dlouhé období druhé světové války, si ve své slavné knize „Sedm let v Tibetu“ mimo jiné všímá másla, které se do čaje přidává:
„Máslo nebývá bohužel příliš čerstvé, přispívá k tomu nedostatečné skladování v jačích kůžích, v nichž se uchovává někdy měsíce i léta. Proto je chuť pro Evropana zpočátku vysloveně odporná; i já si na něj jen pomalu zvykal. Také Tibeťané dávají většinou přednost čerstvému máslu před žluklým. Čaj s máslem je tibetský národní nápoj, pije se až šedesátkrát denně.“
 Tibet se modernizuje a šetří palivo: parabolická zrcadla soustřeďují sluneční energii do středu držáku a uvádějí vodu v dvoulitrovém čajníku do varu zhruba za patnáct minut. |
V MYSTICKÉM SVĚTĚ TIBETSKÝCH KLÁŠTERŮ
Svědectví o pití tibetského čaje podává i burjatský etnograf Gonbožab Cebekovič Cybikov v cestopise „Cesta k posvátným místům Tibetu“. Po nehostinných a divukrásných himálajských končinách putoval na počátku 20. století, v době, kdy byl Tibet pro Evropany stále ještě velkou neznámou. Nezabývá se jen přípravou čaje, ale i kulturou a obřady, jež jsou s ním spojené. Nahlíží do zvláštního duchovního světa tibetských buddhistických klášterů, kde mniši meditují a dělí svůj čas mezi ranní, polední a večerní čaj.
„Sotva se setmí, začíná obsluha klášterní kuchyně slévat čaj na příští den, což je doprovázeno hlasitým odříkáváním známé mystické formulky Óm mani padmé, húm! Sléváním čaje se tady rozumí to, čemu u nás v Zabajkalí říkáme zaváření čaje: vezme se konvice, do ní se nalije z kotle čaj, konvice se zvedne do výšky a čaj se po troškách odlévá zpátky do kotle. Čím déle se to dělá, tím lepší čaj se získává, či přesněji, tím rovnoměrněji se čaj s mlékem v tom obrovském kotli rozmíchá. V Tibetu to dělají proto, aby se máslo v čaji dobře rozpustilo.“
Čaj je velmi důležitou složkou náboženské slavnosti Mönlam čhenpo – Velké modlení, odehrávající se v období tibetského Nového roku. Podle Cybikovových zápisků se 9. února 1900 na velkých nádvořích hlavního lhaského chrámu Džókhangu shromáždilo na dvacet tisíc mnichů. Po skončení úvodního ceremoniálu, kterým se dvacetidenní slavnost zahajuje už od počátku 15. století, se v uličkách mezi nimi začali proplétat roznašeči čaje „s postříbřenými měděnými anebo čistě stříbrnými konvicemi. Tyto konvice bývají obšité nebo ovinuté kůží či kousky látky, které jsou však tak špinavé, že člověku nezbývá než žasnout nad tou jedinečnou kombinací špíny a nádhery – jev, se kterým se ostatně setkáváme i u jiných národů Dálného východu. Roznašeči čaje se rekrutují většinou z řad prostých venkovanů a pocházejí, jak mně bylo řečeno, z provincie Cang,“ popisuje Cybikov podávání čaje mnichům v první den Mönlamu. Tím ovšem společné čajování nekončí.
Každý den slavnosti se za ranního kuropění mniši shromáždí k modlitbám, při nichž obdrží dvě misky čaje a misku polévky. Z vyprávění je zřejmé, že pro tak velké množství lidí byl čaj připravován tím nejjednodušším a nejběžnějším způsobem: uvařil se ve slané vodě a rozlil do misek, do kterých se přidalo máslo.
Po učených a často bouřlivých disputacích, jež se odehrávaly na jiném místě Lhasy, se mniši sešli k polednímu čaji a znovu obdrželi dvě misky čaje a jednu misku polévky. Odpoledne se věnovali modlitbám, pak následovala gongdža – večerní čaj, při kterém na ně čekaly tři misky s čajem.
Čaje si mniši užili i mimo společná desetitisícová setkání, protože k nejběžnějším almužnám, jimiž je zbožní věřící v tento čas obdarovávají, patří mangdža – čaj pro mnohé.
Francouzský misionář Evariste-Régis Huc, putující se svým druhem Josephem Gabetem v první polovině 19. století po Mongolsku a Tibetu, ve svých vzpomínkách z cest hovoří o tradičním obřadu nošení čaje při lidových oslavách Losaru – tibetského Nového roku:
„Jakmile se objevilo slunce, Tibeťané probíhali ulicemi města, v jedné ruce drželi kotlík s čajem a máslem, v druhé měli velkou zlatem zdobenou mísu s kaší z campy. Kaše byla navršena do pyramidy a navrchu byla zakončena třemi klasy ječmene. Toho dne nesmí nikdo přijít na návštěvu, aniž by s sebou nenesl campu a čaj s máslem. Jakmile se vstoupí do domu toho člověka, jemuž se jde popřát šťastný nový rok, je třeba třikrát za sebou padnout k zemi před domácím oltářem, který je slavnostně osvětlen a skvostně vyzdoben. V pánvi se zapálí cedrové jehličí nebo vonné listí a všem přítomným se nabídne šálek čaje a podá se jim mísa, z níž si každý vezme kousek campové kaše. Domácí lidé prokazují návštěvníku tutéž zdvořilost. Obyvatelé Lhasy říkají: Tibeťané oslavují Nový rok campou a čajem s máslem…“
V roce 1900, tedy o padesát let později, to však už podle Cybikova neplatilo. Ve svých zápiscích uvádí, že při Losaru lidé místo čaje roznášeli ječmenné víno.
Čaj společně s campou – praženou moukou vysokohorského ječmene – dodnes tvoří každodenní a mnohdy jedinou součást potravy tibetských poutníků.
JAK UVAŘIT TIBETSKÝ ČAJ
S humorným nadhledem popisuje zážitky s tibetským čajem Alec Le Sueur, Angličan, jenž v devadesátých letech 20. století strávil v Tibetu pět dlouhých let, a rozhodně tedy ví, o čem mluví, když radí, jak uvařit tibetský čaj: „Pohostinnost Tibeťanů je všeobecně známá. Přesto člověka občas zaskočí. V případě čaje s máslem velmi nemile.
Někteří cizinci tvrdí, že jim tento nápoj chutná, ale nemohou to myslet vážně. Prý je to jen otázka zvyku. Zajímalo by mě, jakým strádáním by člověk musel projít, aby si na něco takového zvykl. Chuť pravého čaje s máslem se nedá napodobit. Musíte jej uvařit přesně podle receptu používaného v tibetské kuchyni.
1. Nalijte vodu do očouzené nádoby a na otevřeném ohni z jačího trusu ji uveďte do varu. Voda tím nezíská žádnou pachuť, zato vaše oblečení nasákne kouřem z hořícího hnoje a jeho pach vytvoří tu pravou atmosféru k šálku čaje.
2. Vezměte slisovanou cihlu čínského čaje, půlku ulomte a vhoďte do vody. Hezky dlouho ji vařte.
3. Přisypte několik lžiček soli.
4. Přidejte trochu sody.
5. Lahodnou směs nalijte do dřevěné nádoby podobné máselnici. Ve spíži najděte žluklé jačí máslo od loňska, rukou naberte hroudu a vhoďte ji do čaje. Otřete si ruce o zástěru a žluklé máslo v čaji rozšlehejte, až se všechny kousky rozpustí.
6. Nápoj slijte do termosky a čekejte, až se objeví nic netušící cizinec…“
K POHOŠTĚNÍ PATŘÍ SLANÝ ČAJ
Jsou lidé, kterým se jen při představě, že by měli pít slaný čaj se žluklým jačím máslem, udělá špatně. Z vlastní zkušenosti však mohu říct, že to není nic strašného ani odporného. Slaného čaje s máslem jsem při toulkách Tibetem, Ladakhem a Sikkimem vypil velké množství. Nikoliv v restauracích, ale v prostých venkovských domcích. Jakmile totiž vstoupíte do domovů těchto veskrze přátelských lidí, už vám nalévají čaj. A nabídnutý nápoj se neodmítá, jako se jinde neodmítá ruka podávaná ke stisku. Kvalita čaje kolísala podle krajových zvyků i mohovitosti majitele. V chladné himálajské noci jsem se hřál u hliněné pícky, v mihotavém světle olejových kahánků sledoval, jak hospodyně připravuje čaj, poslouchal čvachtání čajového nálevu v tmavém, snad nikdy nemytém dongmu, zatímco venku skučel ledový vichr. A pak jsem jej pil ze stříbrných nebo i dřevěných šálků, jindy zase z otlučeného čínského porcelánu, který pamatoval lepší časy. Ať už to bylo kdekoliv, srkal jsem čaj pomalu, ohříval si zkřehlé prsty o teplou nádobku a pozoroval tváře mých nových přátel. Když jsem se ukládal ve spacím pytli na udusanou podlahu, čaj mne osvěžil i zasytil, a přes jeho povzbuzující účinky jsem po namáhavé horské túře snadno usnul, třebaže jsem vypil šest až osm šálků.
Pro ty, kdo se tibetského národního nápoje obávají, mám recept: jestliže očekáváte charakteristickou natrpklou čajovou chuť, možná se po prvním doušku otřesete odporem. Ale pokud si představíte, že srkáte slanou výživnou polévku, můžete si i pochutnat.
Výňatek z připravované obrazové publikace Soni, Zdeňka a Michala Thomových Příběh čaje. V magazínu Koktejl již vyšly části týkající se Číny, Japonska a Indie (magazín Koktejl 11/2000, 3/2001 a 12/2001).
