Bretaň, ostrov Ile de Sein, srpnový podvečer. Čerstvě naloděná posádka jedné ze zakotvených plachetnic brodí se dychtivě směrem k útesu, aby sbírala měkkýše. Brodí se, vrávorá po slizkých chaluhách, brodí se po kolena, po stehna, po… po pás a výš už ne, drápe se na útes. Námořníci rozptýlení po skalce v moři odřezávají bezbranné slávky jedlé, pevně přišité k hornině. Pytlíky se plní pomalu, neboť zvířat je málo a jsou neduživá. Po dvou hodinách to na večeři stačí, zbývá tedy probrodit se zpátky na ostrov. Probrodit, ale kudy?! Ta úžina s kaluží tam není. Místo ní široký pás moře, kterým – je to vůbec možné(?) – proplouvá rybářský trauler. Přeplavání s pytlíky v zubech nepřipadá v úvahu, odpor k vodě je u námořníků, jak známo, nepřekonatelný. Nezbývá než několik hodin čekat. Nebo “loďostop”. A protože je hlad a blíží se tma s mořskými démony, nastává křik a mávání a jeden z rybářů se s opovržením stává na chvilku převozníkem.”
 |
Tak poznali slapové jevy zelení námořníci. Dotkl se jich, co dotkl, skoro je vymáchal sám vesmír.
Slapové jevy, čili střídání přílivu a odlivu na světovém oceáně, mají na svědomí kosmická tělesa: Měsíc, ten víc, a Slunce, o trochu míň. Obě koule působí na pozemskou vodu gravitační silou a voda se přelévá na tu stranu glóbu, kde se Měsíc, resp. Slunce nachází. Země se otáčí, a tím se poloha působení obou těles na oceán během dne neustále mění. Voda z některých oblastí odtéká, do jiných se hrne. Vrchol přílivu nastává dvakrát, nebo jednou za den, podle oblasti a období. S vrcholem odlivu je to stejné.
V Bretani, Normandii a jižní Anglii nastávají dva vrcholy přílivu a dva odlivu denně a rozdíl hladin moře mezi oběma stavy je 4 až 10, někde dokonce 16 metrů! To snadno způsobí odkrytí rozsáhlých ploch země za odlivu a za přílivu zase rychlé zmizení pod vodou. Člověk, který neví, může dopadnout jako zelení námořníci…
Mořské dmutí má i jiná rizika, jako třeba silné proudy v úžinách ženoucí křehké lodi vstříc hrotitým útesům, což hloubí rýhy v drsných čelech kormidelníků a jejich vlas rychle prokvétá. Nebo potíže s bezpečným zakotvením u pobřeží, kde každých pár hodin proudí moře jiným směrem, což kapitánově nevyspalé hlavě také nepřidá.
S “tajdama” (tide = mořské dmutí), jak je nazývají jachtaři, nejsou jen problémy, je to jev docela užitečný. Národy na obou březích kanálu La Manche hledají v moři obživu. Flotily rybářských lodí cedí z vody sítěmi hejna masa, tisíce udic na nábřežích přesvědčují ryby k cestě na talíř a další způsoby, jak z moře něco získat, nabízí právě odliv.
Představte si nedělní dopoledne, za hodinu vrcholí odliv, pobřeží za městem se rozšiřuje o široký pás bahna. Přicházejí rodinky, šedé páry v důchodu, odkládají nedělní šaty, na denní světlo se vyloupnou mocná břicha hlav rodin a s košíčky zamíří k vodě. V bahništi zakleknou a po čtyřech se pohybují lesklou plochou, prohmatávajíce černou kaši – životní prostředí jedlých mlžů velikosti vlašského ořechu.
Tam, kde je pobřeží kamenité, chodí za odlivu babky s motykou dolovat škeble ze štěrku úplně stejně jako u nás brambory.
Plujete za přílivu mělkým zálivem, podle mapy mají všude kolem vás být ústřičné slapy, jakési mořské zahrady, plantáže delikatesních mlžů. Na dohled je však jen zčeřená hladina. O kus dál zakotvíte a když se po šesti hodinách vracíte z výletu po ostrově, loď sedí na poli, kolem jezdí traktory a voda v nedohlednu. Sedíte na poli ústřičném, které se dá díky odlivu obdělávat pozemní technikou.
Vesmír nám odlivem umožňuje pohled na podivnou krásu života na periferii oceánu. Co tvarů, barev, vůní (někomu smradů), zvuků a scén…
Trpaslík vzrůstu hrnku na čaj slézá po útesu, hornina je jednotvárně slizká, když tu náhle zakopne o velikou “krtinu”, zanadává, neboť kužel je tvrdý jak beton a pravděpodobně si ukopl palec. Kolem dokola je celá krajina takových – přílipek miskovitých. Jsou to obdivuhodní plži žijící nejvýš z obyvatel přílivové zóny. Jsou to zvířata tvrďáci: odolávají hřmícímu příboji, dvakrát denně přežívají hodiny bez vody, což je výkon, jelikož dýchají žábrami. Bydlet v tak nehostinném prostředí umí přílipka díky své neobyčejně silné svalnaté noze, kterou se přisaje k podkladu tak těsně, že jí žábry nevyschnou, a tak pevně, že při pokusu o odloupnutí si zlomíš nožík. Přílipka, jinak krásně latinsky Patella, jí řasy a houby. Chodí na ně po útesu velmi pomalu v levotočivých kruzích a ostrouhává je z kamene ostrým jazykem.
Z krajiny přílipek spouští se trpaslík do džungle chaluh a řas. Po cestě míjí skupinky ebenově černých slávek, spící rudé sasanky koňské z kmene žahavců, hejna mrňavých svijonožců, přisedlých korýšů. A když se konečně začne prodírat křovím chaluh, kochá se neobyčejnými pachy. Neví, má-li roztáhnout chřípí, nebo se raději chytit za nos, jeho oči sjíždí velejemné odstíny kompletního spektra hnědo-žluto-zelené, bubínky jeho malých oušek rozechvívá prskot měchýřků chaluh, mlaskání měkkýšů, chrastění svijonožců. Nedá-li si poutník pozor, může se stát, že ho uchvátí krab, kterých se potlouká odlivovou krajinou mnoho. A mnoho jiných organismů by člověk mohl potkat, kdyby se mohl stát trpaslíkem a dívat se trpasličí perspektivou. Nízký pohled je totiž důležitý k poznávání fenoménu odlivu, jeho drobnůstek, jejichž příčinou je obrovský zářící vesmír.
