Gustavu Vigelandovi bylo třicet sedm let, když v roce 1906 předložil radním Osla maketu své představy o sochařské výzdobě Frogner parku. Nejen rozměr, ale i nekonvenční pojetí celého díla vyvolaly vášnivé diskuse o tom, zda dát umělci prostor a materiál k uskutečnění velké myšlenky – vtělit do tvrdé žuly a pevného bronzu příběh lidského bytí v jeho radostech i strastech, jež nás provázejí od okamžiku zrození až do jeho konce.
 Šest set padesát postav ztvárněných ve sto devadesáti dvou plastikách zobrazuje koloběh lidského života v jedinečné přírodní galerii. |
Trvalo celých čtrnáct let, než tento Rodinův žák mohl začít s realizací díla. Ale ani potom diskuse neskončily a táhly se téměř půl století. Za příslib, že se jeho dílo po dokončení stane majetkem města, dostal konečně v roce 1921 Vigeland možnost ztvárnit své velkorysé představy i svůj životní sen v trvalé a jedinečné dílo. Na práci, ve které zobrazil koloběh lidského života, proměny vztahů mezi mužem a ženou i v rodině, strávil plných dvacet let. Když roku 1941 dílo dokončil, bylo tu šest set padesát postav ztvárněných ve sto devadesáti dvou plastikách, nabízejících každému možnost nalézt sebe sama v nejrůznějších okamžicích života. Zdánlivá jednoduchost, a přitom obrovská životnost soch vtělená do neuvěřitelné hmotnosti i odolnosti použitých materiálů, navíc v kontextu téměř neskutečných rozměrů této obrovské přírodní galerie, o níž se někdy říká, že je “Sixtinskou kaplí volného prostranství”, uchvátí snad každého, i toho nejnezaujatějšího diváka. Je nemožné chtít vybrat mezi množstvím plastik vrcholné dílo. Není jím ani vysoký monolit složený z desítek navzájem propletených postav, ani proslulá postava vztekajícího se chlapečka. Ty, podobně jako všechny ostatní plastiky, v jednotlivostech stejně klasické jako ve své celkové koncepci nekonvenční, jsou jen nedílnou součástí monumentálního vyjádření něčeho tak pestrobarevného, čím je lidský život. A stejně tak, jak zde někteří z návštěvníků hledají filozofickou hloubku Vigelandova díla, tu jiní nacházejí odpočinek a zábavu. A jsou to především děti, které se stávají živou součástí této nestárnoucí lidské rodiny a jejichž bezstarostné hry dávají zapomenout na chladnost tvrdého kamene. Jsou tím, co vedle uměleckého zpracování i velikosti myšlenky vdechuje Vigelandovu dílu život.
