NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL:
JIŘÍ VILÍMEK
Bylo poklidné nedělní odpoledne, 31. května 1970. Zemětřesení, které tehdy „udeřilo” na Peru, se navždy zapsalo do paměti těch, kteří se zachránili. Ale nikdo z lidí, se kterými jsme se v Yungay o této katastrofě dali do řeči, o ní nechtěl mnoho mluvit. Tak silné byly dosud zážitky. Co se tehdy vlastně stalo?
TRAGICKÝ DEN. Zemětřesení způsobilo, že část severního vrcholu Huascaránu se odlomila a spolu se sněhem a ledem spadla na nížeji položený ledovec. Tlakem sníh a led roztál a vzniklá tekutá hmota, která cestou navíc strhávala morénový materiál a zvětraliny, se vřítila do údolí říčky Ranrahircy. Samo o sobě by to ještě nebyla katastrofa tak veliká, neboť po obdobné „lavině” z roku 1962 v ohrožené oblasti již mnoho lidí nebydlelo, ale tenkrát se část směsi bahna a kamení přehoupla přes zhruba 150 m vysoký hřbítek, který až dosud město Yungay spolehlivě chránil. Příčinu toho dnes s jistotou těžko určit – snad byla tentokrát hmota tekutější. Ke skalnímu a ledovému řícení došlo totiž odpoledne v době, kdy led měl nejvyšší možnou teplotu a tudíž i nejsnáze roztál. Anebo se na katastrofě podepsala skutečnost, že bahna a kamení bylo tak obrovské množství, že se dolní část údolí Ranrahircy, která je poměrně úzká, ucpala a zbytek materiálu si našel cestu i přes poměrně strmý boční svah?
LAVINOVÉ JEZERO. V Tádžikistánu došlo kdysi k obdobné katastrofě (ještě za dob Stalina). Rovněž po zemětřesení se odlomila část skalního masívu a zřítila se do údolí. Horniny i půda byly tehdy doslova přesyceny vodou, neboť otřes ům předcházely třídenní deště. Přesto má dnes oblast, kde se materiál usadil, úplně jiný charakter než v Peru. Místo ploché planiny zůstaly v Tádžikistánu horniny s půdou nahrnuty v mohutných valech, mezi nimiž se dodatečně nahromadila voda. Ze srovnání plyne, že materiál, který sjel ze svahu Huascaránu musel být tak bohatě nasycen vodou z toztátého ledovce, že dokázal vytvořit plochu rovnou téměř jako hladina jezera. Dodatečně voda vyschla, nánosy se zhutnily a dnes tvoří pevnou kůru, ze které vyčnívají jen několikatunové balvany, které kdysi „plavaly” na povrchu. Dvacetitisícové město Yungay bylo doslova pohřbeno, přežilo jen na tři tisíce obyvatel (většinou těch, kteří byli v osudnou chvíli mimo město). Útěkem na nejbližší kopec nad městem se zachránil jen málokdo.
PŘEŽIL A VYPOVÍDÁ. V hlavním městě Peru Limě jsme se setkali s člověkem (pan Mateo Casaverde), který se shodou okolnost í v době zemětřesení v Yungay nacházel. Vzhledem k tomu, že je povoláním geofyzik, byl tehdy z hlediska své profese tak říkajíc na pravém místě. Jeho svědectví obletělo svět: „Když jsme jeli kolem hřbitova, auto se začalo otřásat. Ještě dříve, než jsem zastavil, uvědomil jsem si, že prožíváme zemětřesení. Ihned jsme vyběhli z auta a rozhlíželi se po následcích otřesů kolem nás – viděl jsem několik poškozených domků a malý most. Odhaduji, že otřesy trvaly tak půl až třičtvrtě minuty, než se začaly zklidňovat. V tu chvíli jsem uslyšel hrozný hluk přicházející od Huascaránu. Když jsem se podíval vzhůru, zpozoroval jsem něco jako obrovský mrak prachu a vypadalo to, že se ze severního vrcholu odtrhly skály a led. Moje první myšlenka byla dát se na útěk k vrcholku kopce, na kterém stál hřbitov, asi 150 až 200 metrů daleko. Dal jsem se do běhu a zjistil jsem, že nejsem sám. Mnoho dalších z Yungay již bylo na cestě. Asi v půli cesty na kopec žena mého přítele, které jsem zde doprovázel, upadla. Vrátil jsem se jí pomoci.” Dále popisuje M. Casaverde, jak vypadala hmota valící se dolů údolím: „Odhadoval jsem, že vlna měla alespoň 80 metrů výšky. Stovky lidí dole v Yungay pobíhaly nejrůznějšími směry. Doběhl jsem ke hřbitovu pod vrcholem kopce právě v okamžiku, kdy proud dosáhl úpatí a strhl by mne také.” Na závěr, po několika hrůzných detailech, které tehdy zažil na vlastní oči, uvádí, že napo čítal jen 92 lidí, kteří stačili včas na kopec doběhnout.
ZŮSTALO JEN PÁR PALEM. Rychlost tohoto smrtícího proudu, který se nezastavil před žádnou lidskou stavbou a ničil vše na cestě, se odhaduje až na 300 km/ hod (i když v tomto místě se údaje často velmi liší). Část laviny, která opustila údolí říčky Ranrahircy a překonala hřbítek nad Yungay, se rozlila do šířky. Tím se do určité míry zmenšila její rychlost, nicméně i tak dokázala kompletně zničit kvetoucí město. Po katastrofě vyčnívalo jen pár palem a zbytky jedné zdi. Mocnost (tj. tloušťka) usazenin, které dnes na troskách města leží, se odhaduje v průměru na 10 m. Toho roku zahynulo při zemětřesení v Peru přes 50 tisíc lidí, podle některých údajů až 80 tisíc (údaje se opět značně liší, neboť v horských oblastech se jedná pouze o odhady). Neštěstí nepostihlo jen pohoří Cordilleru Blancu či sousední Cordilleru Negru, ale široký pruh země až k pobřeží Tichého oceánu, pod jehož hladinou se nal ézalo ohnisko zemětřesení…
STÁLE ŽIVÁ PŮDA POD NOHAMA. Andy, které se táhnou jako páteř celým jihoamerickým kontinentem, vděčí za svůj vznik a výšku střetu dvou obrovských desek zemské kůry – jedné tvořící vlastní kontinent a druhé tichooceánské. Tyto mohutné bloky mají snahu pohybovat se. Místy se jejich švy rozestupují a k povrchu vystupuje magma, jinde zase na sebe bloky narážejí. A právě tento model, kdy se dvě desky pohybují proti sobě, platí pro západní okraj Jižní Ameriky, přičemž deska oceánská se zanořuje do hloubky pod pevninskou. Tím vzniká magmatická tavenina, která se dere na povrch – a máme tu jihoamerick é sopky. Třením dvou sousedních bloků o sebe vzniká energie, která se do určité míry hromadí, nebo ť horniny jsou částečně plastické. Nicméně po překro čení určité meze dojde k jednorázovému a rychlému uvolnění, deska praskne v nejslabším místě či se bloky pohnou již existujícím rozhraní, a tím vlastně vzniká zemětřesení. A tak není ani v Peru nouze o projevy vnitřní aktivity Země. Jenom v údolí Santy došlo ve 20. století k 16 významným přírodním katastrofám. Většinou se jednalo o záplavy či sesuvy, a to nejen po zemětřeseních, ale i po silných deštích.
Tabulka vybraných zemětřesení 20. stol. s hodnotou magnitudo (M) větší než osm (M charakterizuje množství uvolněné energie při zemětřesení.) rok místo magnitudo (M) počet obětí 1906 USA 8,3 700 1906 Ekvádor 8,9 1 000 1920 Čína 8,5 200 000 1923 Japonsko 8,3 143 000 1939 Chile 8,3 23 000 1964 Aljaška 8,4 115 1970 Peru 7,8 66 800 1976 Čína 8,0 655 000 1985 Mexiko 8,1 5 600 1994 Kurilské o. 8,1 8
I letmý pohled na tabulku vybraných zemětřesení 20. století napoví, že ne vždy musí být otřesy půdy, při kterých se uvolní nejvíce energie, nejtragičtější. Záleží na tom, jak je daná oblast zalidněna, ale i na dalších faktorech – např. na hloubce ohniska, na horninovém podloží či třeba na rychlosti záchranných prací. V Peru byla situace ztížena tím, že zemětřesení zasáhlo horskou oblast, kde vede údolími často jen jedna silnice. A pokud ta byla zavalena sesuvem, což je častý průvodce zemětřesení, zůstal zbytek údolí odříznut od světa. Při záchranných pracích byla nasazena armáda i pomoc ze zahraničí, ale i tak přicházela často pozdě. Uvádí se dokonce, že pod Huascaránem se do ovzduší dostalo takové množství prachu, že vrtulníky nemohly přistávat.
PO LETECH … I dnes, po dvaceti pěti letech, naleznete v krajině pod Huascaránem stále řadu stop. Svah nad zničeným městem je poset mohutnými balvany. Ty menší skončily v zídkách mezi poli, či jsou nakupeny na hromadách, neboť půdy není nazbyt a nemůže zůstat ležet ladem. Trvale zde bydlí lidé jen výjimečně – respektují zákony přírody a nejsou nepoučitelní. Nové Yangay vyrostlo na západ od planiny, která je vlastně největším hřbitovem široko daleko. Život v Yungay ale dnes již opět kvete a nabývá původního významu. Je totiž pravda, že příroda čas od času připraví zdejším obyvatelům doslova peklo, ale na druhé straně jsou zde poměrně příhodné životní podmínky, např. dostatek vláhy a tepla, který umožňuje více sklizní ročně, což o všech oblastech Peru zdaleka nelze říci.
