Napsal a vyfotografoval Topí Pigula Turisté mají ve středu města dost usnadněnou orientaci. Historické centrum obtéká řeka Ill a sto čtyřicet dva metrů vysoká věž katedrály je viditelná z mnoha průhledů a uliček, takže tvoří výrazný orientační bod. Cathédrale Notre-Dame na Gutenbergově náměstí sice není tak známá, jako je ta pařížská, kde si svůj příběh prožil Victorem Hugem proslavený hrbáč Quasimodo, nicméně i tak je v ní ukryta historie téměř jednoho tisíciletí. Když biskup Wernher už na začátku 11. století rozhodl o stavbě nového svatostánku, bylo jasné, že nepůjde o nějakou skromnou modlitebnu. Jednalo se o „prvokřesťanskou“ baziliku. Původně zřejmě měla dvě věže a do dnešní doby se z ní nedochovalo nic kromě několika fragmentů v kryptě. Okolo roku 1190 došlo k rekonstrukci východní části stavby, kde se odrazilo pozdně románské vnímání architektury. Katedrála stoupala ke štrasburskému nebi pro blaho, slávu a bohatství církve. Různých přestaveb, vylepšování, dodávání nových, honosnějších prvků tak bylo v historii katedrály mnoho. V létech 1744–1746 přibyly novogotické arkády, zato kvůli francouzskému revolučnímu fanatismu bylo v 18. století zničeno více než dvě stě soch. Zachovalo se jich jen pár díky odvaze několika obyvatel. Katedrála působí trochu nehotově, což je dáno jakoby chybějící druhou věží. V místech, kde by se logicky tyčila, je v šedesáti šesti metrech stavba jako uťatá. Pokud bude český návštěvník hledat kousek naší historie, objeví v levém křídle malbu Josefa Mellinga z roku 1776, která na malovaném oltáři znázorňuje Jana Nepomuckého.
Možná to zní divně, ale v katedrále si přijdou na své i milovníci zázraků techniky. Renesanční astronomické hodiny vznikly díky spolupráci umělců, jemných mechaniků, astronomů a matematiků. Současná mechanika hodin pochází z roku 1842. Vůbec se není co divit, že je historické centrum Štrasburku od roku 1988 součástí světového kulturního dědictví UNESCO.Mosazné zlato Podobně jako kdysi postávali veksláci před prodejnami s tuzexovým zbožím, tak dnes, ovšem mnohem nápadněji, procházejí mezi turisty černošští imigranti a snaží se jim vnutit „pravé zlaté“ prsteny – lesk ale odhaluje, že jde o mosaz. Na předloktí mají navlečené padělky chronometrů známých značek. Cena je taková, jakou usmlouváte. „No photo“ je ale jejich klasická hláška stejně tak jako únik do bočních uliček, když náměstím prochází policejní hlídka. Určitě věděli, proč nechtějí být na fotografiích. Bezpochyby jim nejde o to, že kazí historický kolorit města, ale spíše o to, že prodej je nelegální. A fotografie je důkaz.
„Hele, nedáme si pivo?“ ozvaly se v nás typicky české chutě při pohledu na pivní obchod v jedné z ulic. Nabízely se desítky piv a je jenom potěšitelné, že i Česká republika tu měla své zastoupení. Jen bych místo náchodského Primátora čekal nějakou proslavenější značku. Ale když jsme ochutnali jedno francouzské černé pivo bez ohledu na to, že třetinka stála takřka dvě eura, docela ušlo. Zato belgické banánové pivo mělo stejně nechutnou pachuť, jako se asi dá od tohoto spojení očekávat. Nikdy víc.Katedrála budoucnosti? Budovy Evropského parlamentu ohromují stejně jako štrasburská katedrála. Pocit monumentálnosti přitiskne k zemi snad každého. Zvláště to platí na nádvoří budovy Louisy Weiss. Katedrály byly stavěny tak, aby křesťany ohromovaly a budily úctu k Bohu. Architekti, kteří se přihlásili do soutěže o ztvárnění chrámu evropské pospolitosti, se tím zřejmě také řídili, i když v tomto případě o Boha nejde. Mezinárodní soutěž vyhrálo Studio Europe, jejichž projekt se pak realizoval přes tři roky. Výsledný dojem mohl celý svět posoudit v roce 1999. Původní kancelářské budovy úředníků Evropské unie z 80. let, pojmenované po španělském spisovateli Salvadoru de Madariaga a britském premiérovi Winstonu Churchilovi, tak doplnil nový komplex. Ten dostal jméno po francouzské novinářce Louise Weiss. Hned po prvním setkání s ochrankou mě napadlo, že se asi nejedná o vycvičené profesionály. „Ve Štrasburku je obrovská nezaměstnanost a ochranka, kterou tu potkáte, se rekrutuje právě z nezaměstnaných,“ říká mi Johana Horáková, která pracuje jako asistentka české europoslankyně. „Připravte se na to, že občas s nimi může být těžká domluva.“ To, že Francouzi obecně neradi mluví anglicky, má své historické opodstatnění. Ovšem, že nebude angličtinu zvládat ani ochranka mezinárodního parlamentu, mě dost zaskočilo. A když jedné ochrance vadí to, co druhá zdaleka přehlíží, nesvědčí to o profesionalitě. Sledovat parlamentní jednání z ochozu pro návštěvníky má svůj půvab. Zvlášť když mluví někdo „nedůležitý“ a v sále sedí jen zlomek těch, jejichž platy jsou z našeho pohledu astronomické, přitom na ně samozřejmě také přispíváme. Zajímavé je, že přednášející má na svou řeč jen dvě minuty. A nutno říct, máte-li vtěsnat podstatu své myšlenky do tak krátkého úseku, musíte přesně vědět, jaká slova zvolit.
Zkusil jsem si zajít až do nejvyšších částí budovy k technickým místnostem. Nebyly zamčeny. Další zvláštnost na půdě Europarlamentu, kde se řeší i otázky mezinárodního terorismu. Ochranka dole přitom jen ledabyle sledovala visačky návštěvníků a dovnitř mě pustila na průkazku MHD z Ústí nad Labem.
Jsou to situace, kdy úcta k euroúředníkům prostě zmizí. Zůstane obdiv k architektům, kteří vytvořili tak složitý komplex, že jsem v něm několikrát zabloudil.
* V místě dnešního francouzského města stával v 1. stol. římský vojenský tábor Argentoratum. V té době se možná mezi centuriony šeptalo o dávných mužích s podivnými bohy, kteří tuto zemi obývali před nimi. Archeologové zde skutečně odhalili keltské osídlení.
* Od 4. století se zde nacházelo biskupství.
* V 9. století se území stalo součástí východofranské a později římskoněmecké říše. * Poloha na francouzsko-německých hranicích se odrazila v historii města. Od roku 1262 byl Štrasburk svobodným říšským městem. V letech 1681–1871 byl součástí Francie, Německo jej získalo na rozmezí let 1871–1918 a poté se opět dostal pod správu Francie. Výjimku tvořila nacistická okupace v letech 1940–44.
