Na první pohled to vypadalo jako obyčejná zahradní party. U stolu pod slunečníkem sedělo pět lidí, na stole ležely na talířku sušenky, hrnky s kávou, konvice s mlékem. Teprve pak jsme si všimli laboratorních vah, jemných kleštiček a zvláštní skleněné konvice na kulatém červeném podstavci se žlutými kytičkami.
Cukernatý roztok ve skleněném válci byl určen pro vzácné hosty – pro kolibříky. Setkání se odehrálo na ostrově Galiano, v souostroví Gulf Islands (Ostrovy v zálivu), které patří do kanadské provincie Britská Kolumbie a leží v rozlehlém zálivu mezi městem a ostrovem se stejným jménem – Vancouver. Kolibříci sem létají hnízdit mnoho století, lidé se tady usadili až s příchodem bělochů a o větším osídlení ostrova je možno mluvit teprve od 60. let minulého století, kdy jej objevili hippies. Dnes ho objevují turisté, příznivci mořského kajakingu a bohatší lidé hledající klid a nezničenou přírodu nepříliš daleko od velkých měst.
Převážnou část Galiana pokrývají lesy, o jejichž záchranu před dřevorubci se zasloužili právě sami obyvatelé ostrova. Dvanáct z nich pak začalo v roce 1987 se sčítáním ptáků a jejich druhů a poslední sobotu v prosinci se stal tradicí tzv. Galiano Christmas Bird Count.
Celý ostrov je rozdělen na šestnáct sektorů a v každém koordinátor angažuje ostatní dobrovolníky. Sčítá se od úsvitu do poledne. (Hlavní město Britské Kolumbie Victoria na ostrově Vancouver má zase jiné sčítací unikum, o tzv. jarním květinovém víkendu sčítají lidé jednotlivé květy po celém městě.)
Na tradici vánočního sčítání ptáků pak navázalo na Galianu jarní sčítání kolibříků (duben až květen, každé druhé pondělí). Okolo 15. až 21. března totiž přilétají na ostrov samečci s rezavými zádíčky a červenou náprsenkou a o tři týdny později je následují samičky s kovově zeleným kabátkem. Zpět do Střední Ameriky odlétají koncem června, jako první opět samečkové.
Severoameričtní kolibříci se v Kanadě sčítají na pěti místech, pak v Kalifornii a Arizoně. V Severní Americe žije na osmnáct druhů kolibříků, z toho pět v Kanadě a čtyři z nich právě v provincii Britská Kolumbie. Na Galianu převažuje druh nazývaný místními rufous (latinsky se správně jmenuje Selasphorus rufus). Jejich sčítání tady organizuje dobrovolník Mike, který celé prosincové sčítání vlastně začal. Dnes spolupracuje s organizací Canadian Wildlife Service, kterou zastupuje ornitolog Cam z Vancouvru. Oba nám také před začátkem sčítání vysvětlili, jak unikátní drahokamy jsou tito drobní ptáčti, kteří se dají schovat v dlani.
Podle Mika i Cama tvoří čeleď kolibříkovitých (Trochilidae) přibližně 319 druhů, které ale žijí pouze na americkém kontinentě. Obývají převážně teplé oblasti Severní a Jižní Ameriky, vyskytují se však i ve výškách přes dva tisíce metrů, daleko na severu, a jsou dokonce schopni přežít tuhé noční mrazy. V Kanadě a tedy i na Galianu žijí nejčastěji na pobřeží.
Pokud si kolibříci nějaké místo oblíbí, je jednoduché je pozorovat. Protože jsou ale droboučcí, chce to dobré oči nebo dalekohled. Kdo je špatně vidí, může je určitě alespoň dobře slyšet. Když kolibřík mění směr letu (což dělá víc než často), vydávají jeho křídla hluboký zvuk trochu přerostlého čmeláka a sršně dohromady.
Řekla bych, že kolibříci jsou i zvědaví. Když jsem se ráno v našem obytném autě probudila a podívala se ven, hned mě upoutal kolibřík třepetající se přímo před okny auta (někteří kolibříci na jihu Britské Kolumbie dokonce přezimují).
Kolibříci jsou tady na Galianu oblíbení. Pokud lidé na začátku března začnou plnit kolibří krmítka roztokem jednoho dílu bílého cukru a čtyř dílů vody, mohou se na své zahradě těšit pohledem až na stovku poletujících drahokamů. V obchodech se také prodává speciální směs semínek květin, které mají nejraději (v oblibě mají např. náprstníky). Přednost dávají červené, proto se touto barvou natírají i krmítka.
Na Galianu jich má na své zahradě nejvíc paní Betty, osmdesátiletá vdova, která má zajímavý dřevěný dům s velkou zahradou na útesu nad mořem. V květnu její zahradu, která volně přechází do přirozeného lesa, zaplavily náprstníky, hledíky, karafiáty, rododendrony, voňavé keře ze Středomoří, bílé květy národního stromu Britské Kolumbie zvaného dog wood („psí strom“) a – kolibříci. Nyní při sčítání nechala Betty na zahradě ze svých dvanácti krmítek jen dvě, která navíc ještě kvůli odchytu kolibříků ukryla do válce z jemné síťoviny.
Normálně má paní Betty na zahradě krmítek dvanáct a denně do nich spotřebuje dva kilogramy cukru, tedy přibližně osm litrů roztoku. Spočítala jsem si, že když tedy kolibřík denně vypije tolik, kolik váží (v případě rufouse je to plus minus čtyři gramy), denně se u paní Betty nakrmí na dva tisíce kolibříků!
Kolibřík pije po kapkách, a protože tráví velice rychle, musí se napít přibližně každé čtyři minuty. To je v průměru patnáctkrát za hodinu. Na jaře je na Galianu světlo přibližně 15 hodin (zbytek dne spí), tedy kolibřík se za den přiletí napít 225krát. A u Betty se jich nakrmí asi dva tisíce denně! Má tedy na zahradě ve vzduchu dost plno.
Když pozoruji krmítko, napočítám čtrnáct kolibříků. Každý se krmí přibližně jednu minutu. Ví se, že z nektaru využijí devadesát procent živin. Potrava projde tělíčkem za jednu hodinu a pro další kapku si letí vždy, když mají prázdný žaludek. Mají jeden z nejrychlejších metabolismů na světě (ne-li nejrychlejší), tráví stokrát rychleji než slon a dvanáctkrát rychleji než holub. Přepočítáno na člověka – denně bychom museli vypít šedesát až osmdesát litrů výživného roztoku.
Kolibříci jsou obdivuhodná stvoření a ostrovní dobrovolníci o nich vyprávějí víc než zajímavě.
Galianští kolibříci staví své hnízdo maximálně dva metry nad zemí. Má průměr tři až šest centimetrů a uloží do něj jedno až čtyři vajíčka, v poměru ke své velikosti mají jedna z největších na světě. Každý druh má typický námluvní tanec. Rufous létá ve tvaru písmene J – vysoko vzhůru, střemhlav dolů, zahne, zastaví se a ocáskem vydá tss-tss-tss, a znovu nahoru. Osmkrát, desetkrát, pak zabzučí jako čmelák a je pryč.
Zní až neuvěřitelně, že malí kolibříci létají rychlostí až osmdesát kilometrů za hodinu, při střemhlavém letu i víc. Umějí létat i pozpátku či kolmo vzhůru, jsou v podstatě malou živou minihelikoptérou. Všichni mají extrémně pohyblivý ramenní kloub, jejich křídla opisují ležatou osmičku a v průměru jimi mávnou dvacetkrát až sedmdesátkrát za vteřinu.
Teď opatrně vyprošťuji kolibří minipařátky ze síťoviny, zobáček prostrčím malým kouskem jemného flanelu, pokusím se srovnat křidéka, látku složím na zádíčkách a sepnu obyčejným špendlíkem, aby si křehcí ptáčkové při sčítání a kroužkování neublížili. Zabalená tělíčka leží srovnaná na stole a čekají, až budou na řadě, aby je ornitolog Cam zvážil, změřil zobáček a jemně jim rozfouknul peří na bříšku, aby poznal, má-li samička v sobě vajíčko a je-li sameček dostatečně silný, vykrmený a má zásobu tuku (ten mění barvu kůže na prsíčkách na oranžovou). Pokud někteří kolibříci čekají trochu déle, je třeba je pravidelně vzít do ruky a jejich dlouhý tenký zobáček vsunout do otvoru v krmítku, aby se napili. Připadá mi jako zázrak, když cítím, jak maličké tělíčko v mé ruce polyká.
Na závěr dostanou malý kroužek s číslem (kroužky si ornitologové musí vyrobit sami, nic tak malého se neprodává). Pak přijde pro všechny zúčastněné nejhezčí okamžik – opatrně vyndat špendlík, posadit si ptáčka na dlaň, malinko fouknout a pak se jen dívat, jak se zaleskne měňavě zelené peří (zelená převažuje, protože i mladí samečkové mají zelenou barvu jako samičky).
Pomohli jsme chytit a okroužkovat devadesát jedna kolibříků. Pak bylo nutno skončit, protože se ozvalo zahoukání vzdáleného trajektu, kterým musel odjet Cam. Rychle sbalil nádobíčko, poděkoval a vyjel k přístavu. Betty s radostí roznesla po zahradě ostatní krmítka a my jsme ještě chvilku seděli, dívali se a snažili se uchovat v paměti ten zvláštní pocit jemného doteku zářivého ptačího minitělíčka, které si může pochovat jen málokdo.
Kolibříky lze vidět téměř výlučně jen v přírodě. V zajetí se chovají výjimečně. Mají totiž tak speciální nároky na potravu, že je lze jen těžko splnit – potřebují nektar z některých druhů květů. U nás je nenajdete ani v největší ZOO v Praze. Cukernatou vodou se na Galianu vlastně jen přikrmují. Bez nektaru by jim chyběly některé životně důležité živiny.
