Smrt tedy není na Bali konec, ale nový začátek. Na kremaci se proto nepláče, ale pozůstalí se radují, oslavují, je to nejvýznamnější den v životě člověka, i když ten už je mrtvý. PROČ SE BUDÍ MRTVÍ
Napsal a vyfotografoval Jiří Kolbaba Obyvatelé Bali věří, že pobyt člověka na světě je krátkou epizodou vývoje jeho duše. Ke smrti dojde, jakmile ta opustí tělo. Po fyzické smrti je sice mimo tělesnou schránku, avšak nadále je v její těsné blízkosti. Volnost duše totiž přímo závisí na existenci těla. Osvobození od všech světských pout přijde až tehdy, když přírodní živly tělesnou schránku zničí. Rituál ngaben je posledním a nejdůležitějším obřadem, který může (a ve vlastním zájmu by měla) rodina vykonat pro svého blízkého. Když ho zanedbá nebo provede neúplně či nesprávně, duše se nemusí úspěšně osvobodit, stane se z ní duch a na nedbalé potomky sešle pohromu.
Kremace byla po staletí výsadou nejvyšších kast. Dnes ale spaluje své mrtvé podle odhadu už deset až třicet procent hinduistických obyvatel Bali. Kromě toho, že vymizelo takzvané satí, tedy zvyk upalovat s muži i ženy (poslední takový horor se odehrál v roce 1903), se balijské rituály ngaben nezměnily zhruba tři sta let. Jednu z nejdůležitějších rolí v tomto procesu hraje kněz, který má požehnat svěcenou vodou zemřelému, očistit tělo před kremací a symbolicky otevřít duši nebeskou bránu.POHŘEB NANEČISTO Že je smrt v domě, symbolizuje olejová lampa zavěšená na dlouhé bambusové tyči nad střechou. Duše zemřelého je během předkremačního období považována za rozrušenou, toužící po uvolnění, a lampa umožňuje bloudícímu duchovi najít ve tmě cestu domů. První příznivý den po smrti je tělo připraveno na očištění a předběžné pohřbení. Pokud se chystá kremace až po delší době a tělo zůstává doma, může být mumifikováno. Pokud je to nutné, opilují se mrtvému zuby, protože ostré a špičaté je mají šelmy, a navíc dlouhé vyčnívající tesáky jsou typickým znakem všech zlých duchů.
Při odříkávání modliteb a manter je tělo natřeno směsí santalového prachu, soli, kurkumy, rýžové mouky a octa. Ruce jsou svázány a složeny na prsou v gestu modlitby. Na oční víčka pozůstalí položí střepy zrcadla, na zuby úlomky oceli, do úst vloží zlatý prsten, do nosních dírek květy jasmínu a na končetiny železné hřebíky. To vše zajišťuje to nejlepší možné znovuzrození, kdy oči jsou jasné jako zrcadla, zuby jako ocel, dech voní květinami a kosti jsou jako ze železa. Pak je tělo zabaleno do mnoha metrů bílého plátna. Pokud není kremace odložena a mrtvý má být pohřben, aniž by byl mumifikován, příbuzní doprovodí za zpěvu tělo na hřbitov. S obětinami je nese velké množství rodinných příslušníků, sousedů, přátel. Na místě je pak zpopelněno. Otevřeně truchlit je zakázáno. Vedle hrobu je vztyčen malý bambusový oltář, kam jsou každý den přinášeny obětiny po dobu dvanácti dní.
Výdaje na kremační obřad mohou vystoupat až na ohromující částky. Se stovkami návštěvníků, které je třeba pohostit, zabavit a zásobovat cigaretami po celý týden, potřebným speciálním gamelanovým orchestrem a poplatky kněžím a jejich pomocníkům se mohou výdaje na důkladnou kremaci snadno vyšplhat až na miliony rupií. Pouhé sundání elektrického vedení, aby pod ním mohly projít kremační věže, stojí hodně. Ale pro velkolepé rozloučení – životní cíl každého obyvatele Bali – je rodina připravena přinést jakékoli oběti. Jeden z králů jižního Bali, který zemřel v hromadné sebevraždě v Denpasaru v roce 1906, byl oficiálně zpopelněn až dvacet osm let po smrti. Až tehdy byla rodina konečně schopna nashromáždit dostatek prostředků, aby mu vystrojila náležitý odchod přiměřený jeho vysokému společenskému postavení.BUZENÍ MRTVÉHO Den před kremací příbuzní otevřou hrob a zemřelý je „probuzen“. Pozůstatky jsou rituálně umyty, zabaleny do bílého posvátného plátna a odneseny na místo kremace. Od rána dům navštěvují příbuzní a přátelé, aby zemřelému prokázali úctu. Pak, po ohromné hostině pro všechny příbuzné, je ve vesnici ohlášen začátek posledního pochodu na místo kremace. Podporováno zrychlujícími se rytmy gamelanového orchestru, vstoupí několik mužů do domu, zvedne tělo a na nosítkách ho přenese po dekorativních schodech (raren) na vysokou věž (bade) ze dřeva a bambusu. Ta je úžasnou strukturou a lze ji přirovnat k našemu vánočnímu stromku. Je krásně vyzdobena papírovými ornamenty, květinami, zářícími zrcadly a drahými látkami. Protože platí, že výška věže musí odpovídat společenskému postavení mrtvého, a tato zásada je svatá, věže mocných mnichů a členů královských rodin mohou být dvacet i více metrů vysoké. Nicméně kvůli elektrickému vedení na ostrově se dnes už tak vysoké věže jako v minulosti vidí jen zřídka. Při honosnějším pohřbu, jaký mívají například princové, pak musí těžkou, zdobenou věž nést až tři skupiny po stu mužích. Jdou v uspořádaném průvodu dva až tři kilometry na místo zpopelnění. Ctihodný kněz může jet na nosítkách, usazen na vrcholu věže doprovázející mumii, dokonce může být vpředu i místo pro malý orchestr angklung.
Vesničané, kteří jsou v procesí, nesou svěcenou vodu, věci potřebné pro rituál a mnoho darů v podobě potravin, vše vysoko naskládané na hlavě. Velmi důležitá je hlučnost průvodu. Čím více lidí, rámusu a zmatku na pohřbu, tím lépe – duše zemřelého tak zůstane v ráji a nenajde cestu zpět, aby rušila pozůstalé. Proto musejí nosiči s věžemi běžet, točit jimi, natřásat je. Průvod mohou pronásledovat zlí duchové škodící duši, je tedy dobré, aby procesí přešlo přes nějaký vodní tok, protože duchové nesnášejí mokré nohy. Kličkuje se proto, aby byly zmateny zlé bytosti, protože mají špatně vyvinutý orientační smysl. Nakonec se průvod téměř úprkem dostane na místo kremace.BUDIŽ POPEL Kremační místo se obvykle nachází poblíž chrámu mrtvých na hřbitově, jen kousek za vesnicí. Uprostřed stojí sarkofág ve tvaru zvířete odpovídajícího kastě zesnulého: býk pro bráhmanského muže, kráva pro bráhmanskou ženu, okřídlený lev pro třídu kšatrijů, mýtická bytost připomínající slona, rybu (gadjamina) pro nižší třídu šúdrů. Tyto rakve byly kdysi tesané z kmenů stromů, nyní se vyrábějí z bambusu a sádry. Přístup do nich je víkem na zadní straně. Celá rakev je zahalena sametem nebo jinou drahou látkou a zdobena lístkovým zlatem, hedvábnými šátky a vatou. Někdy se sarkofág upraví do tvaru býka tak, aby jeho pohlavní orgány po zatažení skrytého provazce byly nafouknuté a rudé od krve.
Když se dostane kremační věž na místo spálení, připraví se k tělu dlouhý bílý rubáš (kajang). Tělo je vedeno kajangem všem nad hlavami dolů z věže a uloženo do rakve. Křehká věž, kterou už nikdo nepotřebuje, je převrácena a zbavena všech cenností. Moře rukou pak přenáší věci potřebné k rituálu, které skončí v rakvi. U těla se pak sejdou členové rodiny, aby se naposledy podívali na svého blízkého, a velekněz pronese modlitby. Tělo je poléváno svěcenou vodou ze džbánů a vystaveno spršce stovek starých čínských mincí jako výkupné Yamovi, bohu podsvětí. Nakonec jsou na vrcholu nahromaděny drahé věci, velekněz zapálí dřevo pod pohřební hranicí. V posledních letech si často vrchní spalovač pomáhá moderními plynovými hořáky, aby tělo rychleji a důkladně shořelo. Během několika sekund jsou nádherná věž, rakev, dary, ozdoby zachváceny plameny, stovky tisíců rupií se promění v kouř v posledním gestu marnotratnosti. Balijci věří, že duše je vyzvednuta do nebe na sloupu kouře.JINÝ POHLED
Obyvatelé západního světa považují tento způsob pohřbu za přinejmenším podivný. Duše je zde nanejvýš důležitá, tělo naopak nečistá, kontaminovaná věc, které je třeba se zbavit při první možné příležitosti. Při kremacích muži tlučou do hořících těl bambusovými tyčemi, aby se rozpadla a lépe hořela. Příbuzní mrtvoly nepěkně pobízejí drsnými vtipy, posmívají se tělu, že nehoří dostatečně rychle, aby mohli jít už všichni domů. Jakmile je oheň menší, na vyvýšenou plošinu vyleze pedanda, pronese pár manter, přitom zvoní zvonek, aby urychlil cestu duše do nebe. Nejstarší syn shrabe popel, aby se ujistil, že všechna tkáň shořela. Na žhavý popel se lije voda, děti ho pak mohou prohrabávat kvůli mincím a ozdobám. Bílý popel z kostí je pečlivě oddělen od popela ze dřeva. V některých případech jsou zbylé zčernalé kosti vkládány do hliněných loděk či kokosových skořápek. Nakonec průvod odnáší popel na bohatě zdobených nosítkách k moři či nejbližší řece, kde je rozprášen, a tím získá duše vytouženou svobodu. Někdy je použit malý prahu, typická rybářská loďka, aby převezla popel přes útesy a nevyplavil se zpět na souš. Tento akt představuje poslední očistu a zbavení se materiální schránky, konečnou fázi trojitého očistného cyklu země, ohně a vody. Později, většinou soukromě, se odehrávají zcela důkladné obřady péče o duši. Během nich se duše dostává na zasloužené místo mezi rodinnými božstvy předků umístěnými na zvláštním oltáři v rodinné svatyni. Dva až čtyřicet dva dnů po spálení jsou v zájmu duše provedeny oběti a mocná zaříkání. Majetnější rodiny dokonce stavějí v této době druhou věž, která může být téměř tak důkladně zhotovená jako ta kremační. Součástí několikadenního loučení je množství barvitých rituálů, které jsou pro Evropana často nesrozumitelné a nepochopitelné. Při některých až běhá mráz po těle. Snímky k tomuto článku jsem nafotil prvního ledna tohoto roku dopoledne při posledním rozloučení s bratrem mého balijského kamaráda. Šestadvacetiletý I Gusti Bagus Harry Indra Kusuma se zabil při havárii na motorce. V blízkosti zesnulého jsem fotografoval ve značném pohnutí a s velkými zábranami. Byl jsem však pozůstalými členy rodiny neustále pobízen, abych přistoupil blíže a exponoval. Lidé v blízkosti sarkofágu byli většinou pietně zticha, ale během celého obřadu jsem neviděl ani jednu slzu. Doufám, že i moje přítomnost přispěla k všeobecně potřebnému zmatku a duše mladíka již nenajde cestu zpět, či se snad dokonce vysvobodila z opakovaného převtělování.
