Šla se projít – vyvenčit své dva psy, jen kousek za dům. Tady u nás se říká „do pouště“. Přejdeš silnici a jsi tam. Člověkem stále ještě nedotčená příroda, nepočítám-li odhozenou láhev od piva. Písek, nízký les keříků creosote, juky, několik opuncií. Pár kojotů se v tom schová raz dva, proto tam taky bydlí. Jsou chytří, paní s pejsky si nadběhli, číhali na ni tam, kde není rušno, kde je to jejich, kde se cítí doma a kde mají dost odvahy – v poušti. Když ji tak hnali pouští s vidinou šťavnatého ratlíka v zubech, činili to s lehkostí a přehledem, ale stále ještě s určitým odstupem – kamenů hozených jejich směrem se zalekli a parkoviště před jejím bytem pro ně bylo tabu. Zastavili se na kraji pouště a zklamaně, ale s nadějí hleděli na udýchaného dvounožce se psy na vodítku, kteří právě běželi o život.
ZVLÁŠTNOSTI ŽIVOTA V POUŠTI
Čas od času nám kojoti věnují jeden ze svých operních výstupů inspirovaný událostmi „ulovili jsme zajíce“, nebo „ty se mi líbíš, založíme rodinu“. Nejlépe se k tomu hodí temná noc, ale nikdy ne před půlnocí, taková třetí hodina je nejlepší. Kojotí zpěvy nemají nic společného se psím ani vlčím vytím. Jejich hlasy jsou tenké, vysoké, podobné zvukům mytí skla novinovým papírem. Dříve mi jejich výkřiky, přicházející z dálky půl kilometru a pomalu se přibližující, naháněly hrůzu – slyšet to z ložnice v přízemí, asi bych si rozmyslela spát s otevřeným oknem. V okně je sice síť, která zbrzdí příliv palcových cvrčků a tarantulí podobných velké chlupaté ruce, ale kojota proskakujícího tuhle síť si dovedu představit dost živě.
My z Čech a ve druhém patře však žijeme svůj život v dobrovolném pouštním vyhnanství jinak a kojot je náš kamarád. Při zaslechnutí prvního „uííí“ se budíme a ujišťujeme navzájem, že tentokrát to jde z pouště na východě, teď přeběhli silnici a teď se to přesunulo tři metry od domu. Rozlišujeme radostné krátké štěkavé tóny, kdy jeden přes druhého mají co říct, dlouhé táhlé, které znějí jako rozbitá houkačka ambulance, jež stále opakuje první dvě hú-u. Mohou znít slabě a něžně, stejně jako zoufale a velmi procítěně.
Dnes večer se mi ale zdáli smutní. Ani bych se nedivila – silnice expandovala a ukousla novou ulicí dalších sto metrů jejich pouště. Na nejvyšším bodě asfaltového království postavili majitelé drahé, žádané půdy (lidi láká slogan „Poušť se stane vaší zahradou“, aby si pak mohli zavřít okna a zatáhnout žaluzie) nádherný, ukázkový dům ve stylu adobe – jak jinak, tradice se musí ctít, tohle je původní styl původních obyvatel, kteří nyní žijí v rezervacích v řadových domcích stylu „americký sen“.
Člověk by si myslel, že kojota proto uvidíš řidčeji, že se stáhne blíže k Varhanovým horám, že ustoupí a najde klidný kout, znovu v srdci neporušené přírody. Ale kojot je svízel, kojota nezaženeš, zmetka jednoho. Má pověst zvědavého zvířete a stejně jako lišky v Londýně, které noc co noc brouzdají neohroženě po sestřižených trávnících soukromých zahrad a ráno po nich naštvané Londýňanky sbírají černé šištičky (občas do toho i šlápnou), i kojoti se přizpůsobí civilizaci. Umějí se na čtyřproudé silnici vyhnout autu, naučí se hledat v kontejnerech, brzy na vlastní jazyk zjistí, co to je slepice z kurníku, a právě prozkoumávají oblast domácích mazlíčků, kteří, ač rodově příbuzní, přeci jen jsou většinou menší a koneckonců proč se honit za zajíci, když se to tu hemží čoklíky.
Přizpůsobí se člověku, a tak nezbude než kojotům přizpůsobit člověčí zákony. Nevím, jaké budou, ale když poslouchám konverzace místních na téma „poušť“ – nevzhledná, velká nezúrodněná a nezužitkovaná část půdy, která teprve na „svůj čas“ čeká – tuším, že to nic v jejich prospěch nebude.
Bývalý zkorumpovaný starosta, který před deseti lety moudře koupil „ten kus suché planiny“ za babku a věděl moc dobře, že časem se stane tenhle kus města nejžádanějším, nechal vybudovat silnici „Roadrunner“ (pouštní běžec), nazvanou po dalším chudákovi, nádherném legračním ptákovi, nyní odsouzeném k životu skutečného běžence – běhá od keře ke keři, aby ho nikdo neviděl. Silnice přeřízla poušť na dvě části, těžko říct, která je lepší. Západní poušť je široká tři sta metrů a z druhé strany je uzavřená obchodním centrem – trochu neútulné, ale zase tato situace zaručuje, že na těch pár metrech už toho nikdo moc nepostaví. Východní zbytek je větší (několik desítek kilometrů), obehnaný nádhernými horami (Organ Mountains, 3500 m n. m.), ale fakt, že končí přírodní bariérou, je pro veškerý dosavadní pouštní život více než děsivý. Člověk nemá ke zvířeti pravděpodobně stále ještě moc daleko, alespoň co se pudů týče, a přírodu ke svému životu vyhledává sám. Vidím to na vlastní oči, kdy během našeho dvouletého pobytu v Las Cruces (Nové Mexiko) nejen že byla ulice Roadrunner dokončena, ale na písku, který se při srpnových záplavách sesouvá a stéká do Rio Grande, byla také postavena banka, dvě nemocnice, cukrárna a několik realitních kanceláří, které po nové silnici, odvážně se vinoucí ještě blíže k horám, vozí klienty a nabízejí poušť s výhledem na hory (dokud jim před okny někdo nepostaví další dům).
Zkrátka smůla je, že kojoti mají svou poušť rádi a nechtějí se jí vzdát. Pamatuji si kojoty decentně přihlížející tomu všemu z uctivé vzdálenosti ze stínů pouštní vegetace; dnes přebíhají silnici za bílého dne, aby mohli navštívit svou rodinu na východní straně pouště a naopak.
POUŠŤ JEŠTĚ STÁLE ŽIJE – JAK DLOUHO?
Naštěstí existuje také instituce zvaná národní park, která už skoro po sto let v různých částech Spojených států zachránila pár kousků přírody. Příroda k tomu, aby se jí dostalo pozornosti a následně snad statusu „National Park“, musí být ve většině případů „výjimečná“, ale někdy také stačí „typická“. Snaha zachovat v těchto chráněných oblastech pro budoucí generace přírodu takovou, jaká je, se daří, někde se i skoro vyhynulé druhy povede zachránit – počínaje kaktusy, konče zvířaty. Často je to skutečně záchrana na poslední chvíli – kaktusy saguaro, odrůdy juky zvané Joshua Tree, nebo klády zkamenělých stromů a tisícileté sekvoje – všechny tyto přírodní zázraky, které přežily na západní polokouli mírumilovně vedle generací Indiánů, dostaly za posledních sto let zabrat bílým civilizovaným člověkem tak, že nebýt ustanovení národních parků, asi bychom ani nevěděli, jak taková čtyřicetimetrová sekvoj nebo saguaro vypadá. Používané převážně na stavbu domů, vyvážené do Japonska – prostě začaly „záhadně“ ubývat.
Po zkušenosti s tím, jak rychle dokáží americká města růst, se zdá celkem realistické, že severoamerická příroda bude brzy omezena jen na národní parky. Poušť, která zabírá čtvrtinu území USA, určitě, protože pro své celoročně teplé a slunečné podnebí je už teď velmi oblíbená. Pouštní města jako Tucson, Phoenix, Flagstaff, Las Cruces a Albuquerque jsou nejrychleji se rozrůstajícími městy v USA. Rok co rok je jedno po druhém vyhlašované „the Best Small City in the USA“ a Američany to samozřejmě láká. Během posledních dvaceti let přibylo v každém průměrně 300 000 obyvatel – pro některá z těchto měst to znamená, že se zvětšila pětkrát. Už teď je veškerý skutečně obrovský a nekonečně rozlehlý prostor sahající pohádkově od obzoru k obzoru, rozparcelovaný. Podél dlouhých dálnic, ale i malých okresních silniček vedou drátěné ploty a na nějakou myšlenku „zajdu si do přírody“ je lepší raději zapomenout. Nelze jet někam autem, zastavit a projít se jako v Evropě – do lesa, po poli, k rybníku. Musíte si cestu naplánovat tak, aby na jejím konci byl státní nebo národní park, místo, kde jsou dveře americké svobody ještě otevřené. Jinak budete zcela svobodně popojíždět kolem plotu a zoufale hledat nějakou bránu nebo aspoň díru, kudy by se do přírody dalo proniknout, a marně. Tenhle plot, kterým si vlastníci „chrání“ kus své naprosto pusté, prázdné a neobydlené pouště (rozuměj: kus, který pravděpodobně jednou nabude velké hodnoty), nikde nekončí. Tenhle plot zaručuje, že tisíce starých keřů creosote a ještě víc palmiček juka, které každé jaro vyhání několikametrové stvoly obsypané těžkými bělostnými květy, ztratí svůj domov a stovky druhů ptáků „střechu nad hlavou“. Až se tak stane, kojoti se přestanou smát a už dávno budou škodnou na úrovni městských potkanů. Zemní veverky budou podrývat uměle zavlažované záhony kolem domů a lidé na ně budou klást pasti a kukačka kalifornská (roadrunner) a křepelka (quail) se zřejmě konečně naučí létat, aby se dostali přes oceán do Gobi. Až se tak stane, skončí éra „road-movies“ – filmů se záběry neobydlených pouštních krajů, protože žádné nebudou existovat.
Bagr symbolicky stojící na rozhraní zarostlé pouště a zoraného, uhlazeného písku je dostatečně výmluvný.
Přiznávám, v poušti je děsné horko, chybí tu zelené stromy, šumění potoků a vlahý vzduch. Je nepříjemné mít stále svraštělou sliznici v nose a nalévat se pěti litry vody denně kvůli nebezpečí dehydratace a přehřátí. Je únavné zalévat květiny na balkoně ráno i večer, neudělat krok z bytu bez slunečních brýlí, po zaparkování auta rozmisťovat na okna stínítka a do kopce zásadně nejezdit s puštěnou klimatizací, aby se pod rozpálenou kapotou neuvařil motor. Od června do září omezujeme vycházení ven jen na nejnutnější výlety do obchodů s potravinami a výhradně až po setmění a už nikdy nenecháme přes den v zaparkovaném autě videokazety z půjčovny, které chceme večer vrátit – roztékají se. Myslím, že i náš venkovní teploměr už toho má taky dost a rtuť by ráda slezla z těch 45 ̌C.
Připadám si hloupě, když začne omylem pršet, a stejně jako ostatní vybíhám bez deštníku ven podívat se na ten zázrak a je trochu směšné, když při spatření prvních mraků na obzoru utěšují sousedé jeden druhého, že teď se určitě ochladí na celých 35 ̌C, zatímco v Čechách se dá skoro celé léto chodit ve svetru.
Připouštím, že žít navždy bych tu opravdu nechtěla.
A přesto… Každé ráno nás budí žluté sluneční paprsky a obloha je zářivě modrá – už ani nevím, co je to podzimní šedá deprese. Vzduch voní lístky creosote a květy juky. Hned vedle dveří si postavily hnízdo červenomodré vlaštovky a jakýsi citronově žlutý pták se už rok a půl přetahuje o náš balkon se smaragdovým kolibříkem a podle jejich štěbetání poznám, kdo tentokrát vyhrál. Zjistila jsem, že tarantule je skutečně roztomilá a že to, co se podivně pomalu plíží nocí, není puma z blízkých hor, ale obrovský zajíc s velikýma zadníma nohama zvaný „jack rabbit“. Vím, jak hebké jsou květy bavlny, jak se v zavlažovacích nádržích zrcadlí sady pekanových ořechů a kdy se sklízí čili papričky, zaplavující kraj jasně červenou barvou a temnou vůní a které nejen že mají chuť, ale ani tak hrozně nepálí. Nikdy nezapomenu na to, jak zpívá vítr rozčesaný kaktusovými bodlinami a jak voní květy palo verde.
Můj život je teď bohatší, a i když za pár týdnů odjedu, budu si navždy pamatovat, že to dokázala poušť – chudá, suchá a pustá poušť, jak ji mnozí vidí.
Možná je čas změnit názor…
SONORA DESERT
Právě díky jednomu národnímu parku v Arizoně se například zastavil na dvou stranách růst města Tucson, které leží uprostřed jediného místa na světě, kde rostou kaktusy saguaro. Ke svému dlouhému životu si vybraly výhradně oblast Sonora Desert, a to dokonce jen její severní část.
Poušť Sonora (192 000 km2) rozprostírá svou vegetaci převážně v Mexiku, kolem Kalifornského zálivu a zasahuje též do současných Spojených států. Je to přesněji řečeno jihozápadní část Arizony a jihovýchodní část Kalifornie, kde si uvědomíte, že ty vysoké telegrafní sloupy kolem silnice nejsou sloupy, ale ohromné kaktusy saguaro [sauáro]. Saguaro je velmi pomalu rostoucí kaktus. Celých prvních osm let života mu trvá posunout se ke slunci o nějakých 5 centimetrů blíže. Ve dvaceti začne každý rok v květnu nasazovat první bělostné květy, a když je mu „pouhých“ 80 let a měří kolem pěti metrů, začne se konečně „větvit“ (Američané tomu říkají, že „má paže“) a dostává tak svůj typický vzhled. Saguara se dožívají nějakých 170-200 let, kdy dosahují výšky jedenácti metrů a počtu kolem 30 paží. Jsou skutečně úchvatná a svým tvarem a neobvyklou velikostí nadchnou i zarytého „antikaktusáře“.
Co do vzrůstu by za nejvýznamnějšího konkurenta kaktusů saguaro mohl být považován Organ Pipe Cactus (výskyt: jižní Sonora), často dosahující výšky 5 metrů.
Je zajímavé, že Sonora i v době největšího sucha působí zeleně. Chvíli trvá, než si člověk uvědomí, čím to je. Jakoby náhodou v těsném sousedství saguara roste často zvláštní keřovitý strom vlastnící španělské jméno palo verde (zelený klacek). Jako vždy, název i přátelství se saguary má svůj význam. Palo verde je doslova zelený strom – od kmene přes tu nejmenší větvičku až po každý dlouhý trn. Tato svěží zelená vysvětluje, proč nenajdete jediný list. Veškerou fotosyntézu nutnou k přežití zajistí zelená kůra. Jediné, co se na větvích každé jaro objeví, jsou tisíce drobounkých květů připomínající miniaturní orchideje a naplňující vzduch omamnou vůní.
Palo verde je schopný přežít skoro všechno včetně sucha a nejenže je naprosto nenáročný, ještě k tomu svou spletitou a hustou křovinatou korunou poskytuje stín klíčícím semenům saguara, která by jinak na horkém slunci svých prvních 10 let nepřežila, a svými trny je chrání před hladovými zajíci, pekari Javelina a další nenasytnou řadou živočichů. Palo verde se prostě o saguaro stará tak dlouho, dokud ho jeho chráněnec nepřeroste.
Ale nejsou to jen saguara a stromky palo verde, kvůli kterým stojí Sonora za zmínku. Tato nejteplejší severoamerická poušť je nejbohatší na rostlinné druhy, které jsou současně také mnohem větší a mohutnější než v jiných pouštích (kaktus cholla zde narůstá do velikosti dvoumetrových keřů) – hlavně díky svým pravidelným dešťům. Letní přicházejí, jako na celém pouštním jihozápadě, v podobě srpnových monzunových lijáků, které se ovšem omezují jen na večery. Zimní, které chybějí například v poušti Chihuahua, sem dorazí z Pacifiku a ovlivní vzhled Sonory na dalšího půl roku.
MOJAVE DESERT
Díky své „vysokohorské“ lokalitě a opravdu výraznému suchu se Mojave na rozdíl od Sonory a Chihuahuy vyhnula přehnanému osídlování. V národním parku máte spíše dojem, že se pohybujete po povrchu jiné planety – prapodivné stromy Joshua, liduprázdná, tichá travinatá poušť, ostře fialová večerní obloha, která zapomněla, že má být modrá. Vše se ještě znásobí ve chvílích, kdy podél silnice potkáváte klidně se procházející kojoty hledající stín. Pokud ho kojot najde, pak jedině pod stromem Joshua, a můžete pořídit fotek, kolik chcete, odmítá se ze stínu hnout. Limit jeho tolerance blízkosti člověka ve čtyřicetistupňovém horku je skutečně směšný.
I když je Mojave ze všech severoamerických pouští nejsušší a zabírá jen malý kousek území v jižní Kalifornii, zasluhuje větší pozornost, než se zdá. Veškeré srážky činí 5 palců za rok a objevují se jen v zimě, a přesto na jejích 40 000 km2 našlo domov zhruba 200 druhů endemických rostlin, které neexistují v žádné jiné severoamerické poušti – mezi nimi Joshua Tree, podle kterých doslova poznáte, že jste do Mojave vstoupili.
Mojave, za jiných okolností pouze součást Great Basin, je jednoduše charakterizována vyšší nadmořskou výškou, ve které Joshua rostou. Po překonání výšky 1000 m n. m. se krajina změní a s ní vegetace – přechod z monotónních keříků creosote na dramatické struktury stromů Joshua je však neobvykle rychlý, jako kdyby tato přírodní hranice byla spíše navržena člověkem. Ostatní stromy ubudou, omezí se maximálně na juniper (druh cypru), akácie a creosote a rychlost větru podstatně stoupne.
Zajímavostí v poušti Mojave jsou také oblasti s podzemní vodou, které daly vzniknout oázám v pravém slova smyslu. Pouštních oáz je na severoamerickém kontinentu pouze 158, z toho 5 leží v NP Joshua Tree. Ač se může zdát, že sem nepatří, pouštní fénové palmy (Washingtonia filifera) jsou v Kalifornii původní. Dožívají se věku 90 let a mohou dosahovat výšky 20 metrů, jejich listy měří až 2 metry na šířku – stručně řečeno Desert Fan Palm je největší severoamerickou palmou. Stejně jako některé druhy sekvojí, jejichž vegetace je závislá na požáru, i tyto palmy oheň potřebují. Dokonce i místní indiáni už dávno zakládali v oázách oheň, který vyčistil prostor kolem palem, jejichž kmeny jsou proti ohni izolované silnou „kůrou“, a pomohl tak vyklíčení palmových semen, která by jinak v hustém travinatém porostu neměla šanci.
Velký kus pouště Mojave je nyní chráněnou oblastí. Endemické rostliny, mnoho druhů zvířat původem z tropů i ze severnějších míst Ameriky, konečná zastávka migrujících ptáků z jihu – to vše vedlo v roce 1936 k založení národního parku. Avšak při pohledu z nejvyššího bodu (1600 m n. m.) v NP Joshua Tree směrem na západ přes slané jezero Salton Sea halí obzor mlha. Není to slaný opar z Pacifiku. Je to smogový mrak z gigantického a stále rostoucího Los Angeles, vzdáleného 200 km.
CHIHUAHUA – KRÁLOVSTVÍ CREOSOTE
Říká se, že Chihuahua Desert je příliš velká na to, aby se dala charakterizovat nebo popsat, přesto se o to pokusím.
V zimě mráz, v létě extrémní horko, kdy denní teploty ukazují 45 ̌C ve stínu a noční málokdy klesají pod 25 ̌C. Celoročně spadne nějakých 10 palců vody, ale toto se odehrává výhradně v měsících červenci a srpnu, během kterých je radno vyhnout se všem vyschlým řekám. Půlhodinový monzun stačí na to, aby se 8 metrů široká koryta naplnila divokými peřejemi o třímetrové hloubce, které v klidu vyrvou kus betonu nebo roztrhnou asfaltovou silnici napůl. Ze všech malých měst v okolí se pak na půl dne stávají Benátky, kdy místo volantu byste spíše užili pádlo – což je hlavně způsobeno nevybudovanou kanalizací (v poušti by si zřejmě jeden myslel, že jí nebude třeba).
Dnešní podoba jedné z největších (320 000 km2) severoamerických pouští Chihuahua nenapovídá nic o tom, co někteří místní ještě pamatují, že byla kdysi spíše travinatou savanou (ještě před šedesáti lety). Farmářům se stády krav se podařilo skoro úplně spást většinovou původní vegetaci a to dalo volný chod rozmnožení té menšinové. Tráva byla sežrána, keře creosote s jedovatými kořeny zamořily kraj jako Trifidi a v podstatě nic jiného v Texasu a Novém Mexiku neuvidíte – pokud se nepůjdete mezi keře projít, pak samozřejmě potkáte i kaktusy opuncia, mohutné barrel kaktusy s průměrem až 100 cm, hedgehog cactus, kvetoucí jako první ze všech, několik druhů kaktusů cholla a klasické, horko milující rostliny jako aloe vera, juka a agave, které mimochodem také překrásně kvetou. (Všechny zmíněné kaktusy žijí i v poušti Sonora; v Mojave též, jen řidčeji.)
Co je však v současnosti na poušti Chihuahua nejzajímavější, jsou právě creosote a jejich život. Individuální keř se dožívá zhruba sta let – jeho větve však v určitém věku vytvoří vlastní kořeny a stávají se pak dalšími samostatnými keři, které přežívají mateřskou rostlinu a dále se rozrůstají pomocí dalších a dalších „klonů“, geneticky identických s původním keřem. Co to znamená? Na americkém jihozápadě bylo nalezeno eliptické seskupení těchto „klonů“, jehož věk se odhaduje na 11 700 let, což (diskutabilně) činí tento keř creosote dosud nejstarší známou žijící rostlinou na naší planetě.
Co se vzhledu creosote týče, je to celkem hezký, symetrický, žlutě kvetoucí a sympaticky vypadající keř s temně zelenými drobnými lístečky. Poté co květy odkvetou, stanou se z nich průsvitné chomáčky chmýří, jež se proti zapadajícímu slunci na tmavých větvích lesknou a vypadají jako malá sklíčka, která někdo rozvěsil na ozdobu.
DEN, KDY SE POUŠŤ PROBUDÍ
Začátek května je čas, kdy to všechno propukne, kdy se roční čekání promění v barevný cirkus fantastických barev, jaké si dovede vymyslet jen příroda.
Od něžně růžové (opuncia), za kterou by se nemusela stydět ani Šípková Růženka, ke kýčovitým fialovým (teddy bear cholla) `a la karneval v Rio de Janeiru. Od kamuflovaně nenápadných vkusných odstínů světle zelené (opuncie – prickly pear) přes jemnou žlutou (jumping cholla) k zářivě syté slunečnicové (opuncie). Nejednou mi přišla na jazyk docela výmluvná slova Waldemarovy písničky „…Tyhle žlutý růže z Texasu budeš pořád mít už rád…“ (snad jen ten Texas se nehodil, protože jsme byli v Arizoně) – později jsem zjistila, že název „žlutá růže Texasu“ není jen písničkový, ale oficiální pro květy kaktusů opuncie.
Pak jsou tu samozřejmě všechny možné červené (hedgehog cactus) a nakonec bílá, která, ač nejnudnější, je svým způsobem nejzajímavější, protože ji lze spatřit, jen když zakloníte hlavu a zahledíte se kamkoliv od dvou metrů výš, na špičky kaktusů saguaro.
Když se rok vydaří a spadne oněch „předpokládaných“ 12 palců deště, v Arizoně rovnoměrně rozložených mezi letní i zimní dešťovou sezonu, je kvetoucí poušť skutečně neuvěřitelná podívaná. Něco takového se však povede jen jednou za deset let – vedle kaktusů pak současně kvetou stromy, keře a květiny, které naplňují vzduch sladkou vůní a činí z pouště i na dálku barevný koberec. Za jiných okolností však všechno kromě kaktusů vypadá jako bez života – jaro nejaro. Ale i když kvetou jen kaktusy, stojí to za podívanou.
MOKRá ZÁDA
„Wet Backs“ – speciální druh místních obyvatel – jsou ve Spojených státech nejrychleji rostoucí „menšinou“ a drtivá většina těchto lidí žije už po několik generací v USA nelegálně. Nemají rodné číslo, nejsou v telefonním seznamu, nemají pojištění, nemluví anglicky. Pohybovat se po ulicích amerických měst je pro ně každodenní sázkou do loterie, zda náhodou nenarazí na policistu, který je bude chtít legitimovat, následně zjistí, že „sem nepatří“, a pošle je „domů“ nebo za mříže. Ke všem severoamerickým pouštím však neodmyslitelně Mexičané patří, nejen proto, že tyhle pouště před sto padesáti lety zase patřily Mexiku. Dnes už je to asi všechno celkem jedno a i americké úřady často dělají, že nelegální Mexičany nevidí, nebo se jim snaží v zájmu „antidiskriminace“ pomoci. V mnoha amerických pouštních městech jihozápadu osídlených převážně Mexičany existují speciální programy na podporu hispánské vzdělanosti, kurzy angličtiny zdarma, obchody se snaží najímat dvojjazyčné zaměstnance, a pokud nemají na výběr, často i dají přednost mluvícím pouze španělsky.
A co na to americký občan? Mexičan je hispánec, mexikán, přistěhovalec, člověk nehodný slušného zacházení a „mokrá záda“ – název odvozený z toho, jak se jich prý většina dostává do USA přeplaváním Rio Grande, i když jich dost volí přechod hranic po poušti, což většinou končí smrtí. Jinak ale všichni Američané vesele užívají obrovského výběru mexických restaurací, kde hlavní slovo na jídelníčku je „chilli“, natírají interiéry svých domů bláznivými barvami ve stylu „mexický domek“, osvojují si speciální odrůdy amerického vaření zvané „Tex-Mex“ a rádi si i v nedělním odpoledni poslechnou skupinku mexických hudebníků zvaných Mariachi. Pro spoustu lidí ze severu Států jsou právě díky Mexičanům a jejich kultuře pouštní kraje jihozápadu exotickým kouskem USA, díky kterému snad ani není nutné se do „nebezpečného“ Mexika vůbec vypravovat.
DVĚ ČERNÉ HISTORIE
„Odkud jste?“ zeptala se mě pokladní v supermarketu poté, co jí došlo, že Američanka asi nebudu. Přišlo mi vhodné se jí otázat na to samé, jelikož angličtina evidentně jejím rodným jazykem nebyla a popravdě řečeno jí z každého oka koukalo sombrero jako vyšité. „Odsud,“ odvětila hrdě a věcně a věnovala mi nechápavý pohled.
A tak to bylo pokaždé – Mexičani prostě zapírali, že jsou Mexičani, i když místo „Thank you“ říkali „Gracias“, a jediné vysvětlení týkající se jejich původu, které byli ochotní podat, bylo, že „jsou odsud“. Pěkně mě to štvalo a nechápala jsem, proč se pořád stydí přiznat, že mají mexickou krev. Později jsem však zjistila, že ať se stydí, jak chtějí, něco na tom „odsud“ je.
Když se řekne na americkém jihozápadě „původní“, má to dva významy. Existují dvě černé historie USA starší sto let (kolik je těch novodobých, to asi ještě nikdo nespočítal). Jedna začíná příjezdem Kolumba, trvá zhruba 400 let a během ní, jak všichni víme, byla postupně odebrána veškerá půda Indiánům. Tenhle kousek neslavné historie končí rokem 1956, kdy byl konečně ve všech státech USA Indián uznán dostatečně způsobilým k tomu, aby mohl volit.
Potom je tu ale ještě jedno období, o kterém se moc nemluví, a když ano, pak je to s nepochopitelnou pýchou. Bylo to doslova ukradení půlky tehdejšího Mexika – dnešního celého jihozápadu USA, a stalo se tak zhruba před sto lety. Dodnes se o těchto bitvách a jejich amerických hrdinech mluví s úctou, obdivem a lítostí, jak se bránili zákeřným Mexičanům, a dodnes stojí po celém Texasu, Novém Mexiku a dalších státech oslavné pomníky, před nimiž by lecjaký kamenný Lenin smeknul, připomínající hrdiny, kteří položili život za to, aby Mexiku nevrátili ten nový kus USA. A dodnes málokomu dochází, jak překroucené to je a že už by si konečně mohly USA sáhnout na špičku nosu a tyhle lži alespoň uvést na pravou míru…
Původní lidé jsou tedy dvojí – Indiáni a Mexičané. Původní kultura a architektura též – indiánské stavby pod skalními převisy dávno zmizelých kmenů Anasazi, domečky adobe od kmene Navajo a staré mexické čtvrti, oázy klidu, stylu a historie v dnešních moderních amerických pouštních maloměstech.
Známé město Santa Fe v Novém Mexiku je dokonalým mixem těchto dvou kultur a městu se stále daří zachovat svou ojedinělou tvář. Při stavbě domu musí všichni následovat zákon povolující výhradně budovy ve stylu adobe, a co se týče barvy, mohou si stavitelé vybrat pouze z 23 přikázaných odstínů hnědé. Díky tomu celé město působí jako jedno velké pueblo, porůznu poschovávané mezi kopci místních hor, domy krásně ladí s přírodou, nová část města s tou starou. Po víkendu stráveném v Santa Fe máte pocit, že jste navštívili jiný svět.
Indiáni jsou v Santa Fe k vidění také, i když tam nežijí. Každý den kolem páté hodiny ranní se jich na hlavním náměstí sejde asi 800 a „losují“ o to, kdo ten den bude moci rozložit svou deku na strategicky významném místě – na zemi před bývalým guvernérovým palácem. Toto privilegium umožní asi stovce z nich ten den na své dece nabídnout kolemjdoucím své umění – krásné stříbrné šperky s tyrkysy a jinými drahými kameny, výrobky z kůže, keramiku, kresby, koberce… cokoliv – a možná i něco prodat. Není pak těžké pochopit, proč o svých cenách odmítají diskutovat, natož z nich slevit.DUNY
Slovo poušť vyvolává ve většině z nás představu romantických nekonečných dun z jemného přesýpajícího se písku. Pravdou však je, že písečné duny tvoří pouze 20 % všech světových pouští a jen 2 % z toho jsou v Severní Americe, a dokonce velmi málo z toho leží v pouštních oblastech. (Nejkrásnější a největší písečné duny jsou spíše na pobřeží, ať už je to na západě USA v Oregonu, nebo na východě v Severní Karolíně, na místech, která s pouští nemají společného vůbec nic.)
Krása a jedinečnost písečných dun však fascinuje lidi natolik, že dala vzniknout několika státním nebo národním parkům. Většinou se pak tyto parky jmenují podle barvy písku – „Pink Sand Dunes“, „Coral Sand Dunes“ nebo „White Sands“, a pokud není barva ničím zajímavá, nazývají se duny „velké“ a nebo prostě podle státu, ve kterém se vyskytují.
Míst, na kterých písečné duny našly svůj domov, je v Severní Americe poměrně dost, proč jsou to tedy stále jen ta dvě procenta? Odpověď je jednoduchá. Duny nikdy nezabírají velký prostor. Naopak. Dávají pocit zapomenuté hromady písku, kdy se prostě na vaší cestě napříč krajinou nečekaně objeví, zlehka zasypávají silnici a po chvíli zase zmizí. Dokonce i v americké poušti pak působí skoro jako rušivý element, jako něco, na co oko po všech těch prašných obzorech s kaktusy a zelenými keři není připraveno.
Nejúžasnější překvapení však zaručuje již zmíněný národní park White Sands ve státě Nové Mexiko. Slovo „sands“ (písky) snad ani tentokrát není úplně správné, protože se v podstatě jedná o sádrovec. Přesněji: o největší duny síranu vápenatého na světě (450 km2). Slovo „white“ je však výmluvné – místní písek není béžový ani krémový a postrádá jakékoliv odstíny žluté, která je pro místní krajinu tak typická – je zkrátka bílý. Dokonale pak hraje celodenní představení ve vedlejší roli s nebesy, kdy při úsvitu zmodrá stejně rychle, jako noční obloha zbledne, při východu slunce zoranžoví, ve dne je jasně bílý a stává se lehce matoucí (je těžké říct, kde duna končí a kde začíná, což často nečekaně podráží nohy) a při západu dostane fialový nádech, aby pak mohl pomalu ztmavnout a v noci odpovídat barvě hvězd, rozsypaných po tmavě modrém nebi.
I v těchto bílých dunách existuje život. Kromě obvyklých palmiček juka a kaktusů jsou to pouštní květiny a několik keřů pouštní odrůdy topolu a celkem přehlédnutelná, avšak ze všech nejzajímavější „squabush“. Jedná se o keř, který si svůj život na bílém písku tvrdohlavě vydupává svými kořeny. Zachycuje na sebe každé zrnko písku v dosahu a pomocí větru a vlastní vlhkosti ho přetvoří na betonově tvrdou „cukrovou homoli“.
Tahle homole nejenže kořeny zpevňuje a drží tak squabush na místě (se zdejším větrem 80 km/h to není žádná legrace), ale současně logicky dovoluje rostlině neplýtvat tolik vzácnou vodou, protože jediné, co z rostliny na horké slunko kouká, je pár větviček a několik lístečků.
Stejně jako squabush, i místní živočichové se přizpůsobili White Sands. To, co se občas mihne v písku, je bílá ještěrka, a to, co jsme nikdy neviděli, je prý bílá liška. Jediný, kdo se na tu hloupou bílou vykašlal, je pěticentimetrový černý brouk „stink bug“, který však kvůli své barvě zcela viditelně trpí ztrátou sebevědomí a stále se natvrdle schovává, pod co se dá, i kdyby to měla být vaše chodidla (no co, alespoň se trochu proběhnete).
Poušť. Pro někoho jen bídný, zoufale nepoužitelný kus země, bezútěšná hromada písku plná kaktusů a trní. A přece – přes všechnu svou nevlídnost a neutěšenost je poušť zemí překvapivě pestrou a rozmanitou, zemí extrémně křehkou a zranitelnou. Dnešní možná nepozorná chyba může zanechat trvalé jizvy a narušit spletitý systém pouštního života, který existuje po věky.
