Když věcní odborníci začínají větu slovy UNIKÁT CELOEVROPSKÉHO VÝZNAMU, bude to asi něco mimořádného. Pokračují-li ve svém nadšení slovy JEDNA Z POSLEDNÍCH PŘÍRODOU PSANÝCH UČEBNIC EKOLOGIE NAŠEHO KONTINENTU, napadne člověka, že to mohou být snad jen severské fjordy anebo ruská tundra. Přitom jde o malý český kopeček, kde se navíc půl století střílelo z tanků.
Doupovské hory leží blízko Karlových Varů a znají je důvěrně hlavně muži ze svých vojenských let. Ani oni asi nevědí, že kdysi s plnou polní běhali po gigantické sopce o průměru asi tak 30 kilometrů a na pásy tanků se jim lepily kytičky, které už téměř nikde nerostou.
Zvláštní paradoxy, které vytváří civilizace jaksi mimochodem, ji nakonec nejvíc osvětlují – její smysl, anebo nesmysl. Ukazují tu zvláštní sílu, kterou v sobě skrývá příroda. Kdysi ryze kulturní krajina se tady bez lidí navrací zpět přírodě už hezkou řádku let. Tanky a děla tomu procesu nevadily. Není to nic nového – podobné příklady se v této zemi odehrály třeba za třicetileté války. Tady svedla civilizace s přírodou svou bitvu u Lipan.
Kvůli tomu, aby jedna část lidstva neporazila tu druhou, nakonec civilizace jako celek prohrála s přírodou.
HUSÁKŮV DUCH
Území bylo kdysi gigantickým třetihorním vulkánem. Dnes je ve středu Doupovských hor výrazná eliptická sníženina, která je zbytkem kaldery – prohlubně, vzniklé rozmetáním povrchu sopky výbuchem.
Spíš než tohle dává pohled do mapy tušit existenci pahorkatiny s průměrnou výškou okolo 600 metrů v prostoru východně od Karlových Varů a jižně od střední části řeky Ohře až po město Kadaň. Pahorkatiny, pokryté fiktivní sítí dnes neexistujících vesnic a jednoho města. Celá desetiletí to je nejméně zalidněný kus Čech, podobně jako několikakilometrový pás podél hranic s Rakouskem a částí Německa za totality. Svět sám pro sebe. Monumentalita rozlehlých ploch, četné územní kontrasty, výrazně pozměněná příroda, pustota polí, zarostlých křovinami a travou. Divočina. Snad nikde v Evropě nemají něco takového.
Ještě donedávna nebyly veřejnosti přístupné mapy a neexistovaly ani směrové ukazatele na křižovatkách. Zprávy z ústního podání se liší. Kdesi u neexistujícího Žďáru můžete objevit obrovskou tribunu, ze které shlížel po boku sovětských generálů na cvičící vojska Gustáv Husák. Směrovky na cestách jsou často ještě psány azbukou a není vyloučeno, že narazíte na neidentifikovatelný rezavý předmět. Uprostřed krajiny občas vyrůstají trosky domů, důkladně očištěné od všeho, dokonce i dveřních veřejí a střešní krytiny. Malin a ostružin jsou tu celé plantáže, a když už najdete houbu, velikostí se blíží volantu automobilu. Ztracený ráj, řekli byste si, kdybyste nevěděli, že ještě nedávno se tu simulovalo válečné peklo.
V ZÓNĚ
Při každé návštěvě se “zakázaná zóna” chová jinak, tvrdil Stalker v Tarkovského kultovním filmu, jako kdyby byl v doupovském vojenském prostoru. Nejde jen o to, že na jaře se probouzející příroda rozjaří, a v létě se zase “rozletní”. Jako dokonalé umělecké dílo se do ní otiskne návštěvníkova nálada, a tak dokáže být jednou melancholicky pustá, jindy euforická jakoby z přemíry svobody. Může být plná číhajících nástrah nebo velkoryse rozdávající své dary. Zóna je vším, čím ji chcete mít.
Tentokrát při návštěvě hustě sněžilo a na neudržovaných silnicích se tvořily až čtvrtmetrové návěje. Věděli jsme, do čeho jedeme, a lepší vůz než Subaru s pohonem všech čtyř kol jsme si ani nemohli vybrat. Přesto jsme po několikakilometrovém přeskakování sněhových muld zvolili cestu zpět. Tentokrát prostě prostor “nepřijímá”.
KRAJ ČERNÝCH ČÁPŮ
Místní lidé básnili o pstruzích velkých jako ve skandinávských zemích, o zurčících potůčcích a tůňkách ukrytých v lese. Ale najít je na tak obrovské ploše a bez mapy není legrace. Najdete tu spíš metr vysoké kopřivové plantáže a zarostlé stráně, do kterých vyšlapali cestičky jen srnky a divočáci. Srny vás nechají jít do blízkosti dvaceti kroků, protože z člověka nemají strach, a divočáci vás s rozzlobeným chrochtáním málem porazí, když někdy omylem narazíte na jejich doupě.
Podle průzkumů z let 1987-1989 žije v Doupovských horách 57 druhů savců a 260 druhů ptáků. Mezi zvlášť vzácné živočichy patří užovka stromová anebo černý čáp. Plachý pták se zde poprvé uhnízdil v šedesátých letech a dnes je tu možná 14 párů těchto krasavců. Černý čáp, kterému jinde hrozí vyhubení, potřebuje k zahnízdění 10-15 kilometrů klidného prostoru. Dokladem o čistotě vod Doupovských hor je výskyt citlivých indikátorů – střevlí, mřenek, čolků a mloků, rosniček, ropuch a skokanů.
Žije tady i tetřívek, krkavec, tenkozobec opačný, vzácný luňák červený, objevila se několikrát sovice sněžná a orel křiklavý. Na podzim se opuštěné Doupovsko stává místem, kde se zastavují na cestě k jihu obrovská hejna ptáků ze severní Evropy.
Rostou tu orchideje, jako pětiprstka žežulník či prstnatec bezový, dále hvozdík pyšný, zvonečník hlavatý, kruštík širolistý, měsíčnice vytrvalá, koniklec otevřený, lýkovec jedovatý a ještě asi 35 dalších vzácných a ohrožených rostlin. I naprostý amatér se těžko ubrání pocitu, že se tu děje něco mimořádného. A co teprve odborníci?
KDE ŠUMÍ LES?
“Jako jiné vojenské prostory byl i Doupov neprodyšně uzavřen pro veřejnost,” vzpomíná Dr. Václav Petříček z Agentury ochrany přírody a krajiny ČR na “militaristická léta”.
“Dalo tehdy velkou práci, aby se tam dostali alespoň odborníci. Klasický botanický průzkum se dal provést pod záminkou zjišťování ohniska různých sdělných chorob, například klíšťové encefalitidy. Na to tehdy vojáci slyšeli. Ale možná netušili, že zároveň se dělal i vůbec první podrobný geobotanický průzkum tohoto území.
Další průzkumy byly již bez větších problémů zahájeny hned po revoluci v roce 1989.
Velkým překvapením průzkumu bylo zjištění, jak je území zachovalé. Vzhledem k tomu, že tam dvakrát, třikrát do roka hořelo, neustále duněla střelba z kanonů, tanků, dalo by se předpokládat, že je to spálená země. Kupodivu opak je pravdou. Zajímavé zjištění je, že na místě, kde přejede tank, mohou vegetovat druhy rostlin, které jsou odborně řečeno konkurenčně slabé – a tady mají možnost růstu. Což v civilizované krajině existuje málo. Ale hlavně – od roku 1949 se tu nehnojí a nepoužívají biocidy. Zároveň jde asi o jeden z nejdražších způsobů, jak sledovat renaturalizaci. Ten experiment dokázal, že příroda se umí velice rychle vzpamatovat. Dokonce i tam, kde byla dlažba, asfalt a domy, dneska šumí les.
Když vylezete na vrchol kaldery, vidíte nádhernou mozaiku lesů a křovin, ale přitom vám stále něco chybí. Pak zjistíte, že tu nejsou telegrafní sloupy. Pohled, za kterým se jezdí do divočin.”
DOUPĚ DOUPOVCŮ Z DOUPOVA
Pozoruhodné je, že tenhle kus divočiny má stejně hustě psanou kroniku od léta Páně dejme tomu 600 jako ta nejstarší osídlení u nás. Doupov je snad jediný prales s rodokmenem. První staroslovanské osídlení je tu spojeno s bojovným kmenem Lučanů, dokazují to názvy bývalých vesnic. Na vrch Úhošť u Kadaně dokonce kladli někteří historici bájný Vogastisburg, u kterého v roce 631 došlo k vítězné bitvě Slovanů nad Franky. Nyní se pro změnu mluví o vrchu Rubín u Podbořan. Ale pořád se nacházíme na Doupovsku – teď v jeho východním cípu.
Ve středověku zde víc než čtyři století panoval rod Doupovců z Doupova – a to v letech 1116-1512. Městečko Doupov dostalo jméno podle hradu, který měl postavit ve druhé polovině 13. století český šlechtic Jiří Doupovec z Doupova.
Němci osídlili Doupovské hory po porážce husitů ve 13.-14. století. Křižáci zlikvidovali nejen husitské posádky v Maštově a Kadani, ale vyvraždili téměř všechno české obyvatelstvo Doupovských hor. Část hor pak osídlili v menší míře Sasové, ale většinou Bavoráci. A začali se zabydlovat s německou důkladností.
Farní kostel Nanebevzetí Panny Marie (připomínán je již od roku 1325 jako plebanie), zámek, pivovar se sladovnou, kolej piaristů s nadačním kostelem sv. Alžběty, nádraží a stovky domů. Všechno sešlo z povrchu zemského rozstřílením. (Viděno po vojensku je takový kostel ideální cvičný cíl.)
Obyvatelé se živili převážně zemědělstvím. Dařilo se tu zvláště tzv. “doupovskému ovsu”, pěstoval se i len. Známé byly i pozdě zrající doupovské višně a proslulé včelařství.
Ještě ve třicátých letech našeho století obyvatelé Doupovska mluvili bavorským dialektem. V roce 1930 žilo na území Doupova 1524 obyvatel a stálo tu 272 domů. Poválečný odsun Němců prostor “vyprázdnil”, takže roku 1950 tu žilo jen 588 obyvatel, ale jen pár let.
Na mimořádné schůzi pléna MNV v Doupově dne 4. února 1953 předseda ONV Kadaň posledním “potomkům” Doupovců z Doupova oznámil, že je “nutné obyvatelstvo vystěhovat”, protože ve zdejší oblasti bude na rozloze 331,5 čtverečních kilometrů zřízen Vojenský újezd Hradiště. V praxi to znamenalo likvidaci města Doupova a 67 obcí, osad, horských samot a dvorců s celou sítí kamenitých a štěrkových silnic a horských cest, které dnes v terénu poznáte často jen podle jasanových stromořadí.
ČTYŘI LIDÉ A ČTYŘI KONĚ
Na dobrodružné expedice sem jezdí na zapřenou studenti z Prahy užívat si divočiny. Místní lidé ten pocit neznáma dobře znají, ale nevnímají ho jako něco mimořádného, nejen proto, že na takový luxus už nemají čas. Dobyvatelské a robinsonovské povahy tu už byly. Například nekomerční “společnost čtyř lidí a čtyř koní” HIPOATLETIK, kteří se časem sloučili s další partou v KPDH, aneb Klub přátel Doupovských hor. Již v roce 1987 jako polosoukromá organizace operovali v prostoru. Zachraňovali rozpadající se kostel v Lochotíně, projížděli se krajinou na koních. Pak přišel listopad 89 a s ním jako by z prostoru na čas odešel zákon. Opravený Lochotín byl za půl roku osmkrát vyloupen. Nesčetné loupeživé výpravy do “zóny” byly korunovány “velkou ránou” – někdo (nejspíš němečtí starousedlíci) objevil, vykopal a odvezl takzvaný “lochotínský poklad”.
Vojáci po počáteční nedůvěře vyšli Klubu vstříc, a tak nájezdy rabovacích komand ustaly, a naopak se přiblížily nejlepší roky KPDH. Klub se rychle rozvíjel, brzy měl svou výkonnou radu, sekce historickou, ekologickou a další, svůj znak s černým čápem a kuželovitým vulkánem a také své akce. Zkoumalo se středověké důlní dílo Goldberg, prováděl se průzkum motýlí fauny, hledaly se možnosti, jak vysadit do vojenského prostoru bobry a zubry. Bobří hráze tu prý již dneska můžete objevit, protože tento tvor uplatnil sám svůj restituční nárok na doupovské hvozdy. Tohle všechno je hezké, ale regionální tok událostí tady možná brzy spláchne ten světový, anebo, jak se dnes říká – globální.
CO NA TO NATO?
Co s prostorem dnes? Pomineme absurdní návrhy vybudovat tu velké popílkoviště, přehradu anebo dokonce mezinárodní autokros. Vůdce landsmanšaftu Neubauer chtěl když ne domy, tak aspoň na Doupově pozemky. Někteří ekologové zde chtěli zřídit národní park. Jiní ekologové namítají, že turistika je živel stejně ničivý jako povodně nebo sopka.
Zdá se, že na Doupově se nakonec usídlí, jako vždycky, armáda. Ale nemůže to být jakákoliv armáda, jenom ta momentálně nejsilnější. A těžko hledat silnější než NATO.
CO MY NA TO?
“Otevřeně říkám, že vojenský prostor Doupov, ale i ostatní VVP (vojenské výcvikové prostory) jsou alternativní chráněné krajiny. Dokonce bych řekl, že v některých případech mají větší kvality a perspektivu než jiné naše tradiční chráněné krajinné oblasti. I proto jsme samozřejmě ostražití ve využití tohoto prostoru pro NATO,” říká ochranář Václav Petříček. “Zvlášť když důstojníci z paktu přiznali, že Doupov pro ně bude ráj. Možnost, kterou v západní Evropě už téměř nemají. Resort obrany, jenž s ekology a ochranou přírody velmi vstřícně spolupracuje, souhlasí s tím, že tu budeme navrhovat síť maloplošných chráněných území. A pokud budeme mít možnost monitorovat dopad jejich výcviku na životní prostředí, můžeme naznačit, kde by bylo dobré se vrátit ke klasickému směru. Nejsem vůbec pesimistický.”
GENIUS LOCI Když těmi místy procházíte, nehoní se vám hlavou nic konkrétního. Jenom cítíte něco zneklidňujícího a zárodečného. Genius loci vojenského prostoru. Je to přece místo děje nejpůvodnějších příběhů od počátku stvoření světa. Kopřiva vede vítězné bitvy s polem a na dobytém území jako Caesarova vojska buduje provincie. Ale i outsideři mezi rostlinami, vytlačení jinde třeba právě agresivními plevely, tady úspěšně přežívají. “Příroda s. r. o.” investovala dlouhodobě a uspěla v konkurenčním tlaku tunelářů. Zrezavělé německé a ruské směrové ukazatele zůstaly na těch cestách, které ještě zbyly, jako zprávy o zániku dvou světovládných říší. Takhle jednou zanikneme i my. Takhle vypadal a bude vypadat svět bez lidí. Život po životě.
