Proč ženy pijí

Napsala: Jana MichalcováMuži přivykají alkoholu především v souvislosti s nevhodnou společností nebo zaměstnáním. Ženy se k němu nebo jiným drogám uchylují spíše při citových nesnázích. U starších žen funguje takzvaný „syndrom prázdného hnízda”. Nemohou se smířit s tím, že když z domova odcházejí jejich děti, nedokáží ani svou uvolněnou citovou vazbu přeorientovat na manžela, a tak sahají k alkoholu nebo drogám. U mladších žen a dívek je to ovšem mnohem složitější. Mají problémy s rodiči, s identifikací své ženské role, s hledáním partnera, s osamělostí a pocity neporozumění.Paní Anna zůstala sama s dvěma dospívajícími dětmi. Nedokázala si zvyknout ani na pocit opuštěnosti ani na víc povinností ani na neustálý nedostatek peněz. Odpoledne trávila po vinárnách. Nejprve s kolegyněmi, pak už si vystačila i sama. Děti raději odešly, než by se dívaly, jak se ničí, dělá scény a propíjí všechny peníze. Kdekdo si na ně kvůli tomu ukazoval. Paní Anna propadla stále více pocitům viny, když se ráno budila s třesem, umiňovala si, že přestane a děti se k ní vrátí. Nakonec se odhodlala jít k psychiatrovi a léčit se. Tři měsíce strávila v Bohnicích. Teď už víc než rok přísně abstinuje. Pomalu si získává zpět důvěru okolí. To, že se léčila, mělo opravdu smysl, neboť se jí splnilo její největší přání a jedno z dětí se vrátilo domů.MÍSTO SKLENKY TELEFON. Průměrně zkonzumoval občan České republiky v roce 1993 9,2 litru stoprocentního lihu, tedy asi 7,8 litru lihoviny, 15,3 litru vína, 153,6 litru piva. V ženském protialkoholn ím oddělení v Bohnicích jsem zjistila, že ženy nejraději pijí víno. Jisté je, že valná většina alkoholiček se z nejrůznějších důvodů neléčí. Od 9. ledna mají šanci zavolat na linku XX přímo do Bohnic a poradit se s bývalými pacientkami, které jsou z toho již venku a delší dobu abstinují.ŽHAVĚ NA LIINCE XX. Vytáčím pražské telefonní číslo 02 / 85 74 29 2 nebo 02 / 85 56 58 2, tedy linku XX. Chytám takový malý podvůdek, představím se jako žena závislá na alkoholu, abych zjistila, co všechno mi mohou ženy, bývalé pacientky protialkoholního oddělení, nabídnout. „To je dobře, že jste našla odvahu nám zavolat,” ozval se ze sluchátka mateřsky mírný, trochu monotónní, trochu soucitný hlas. „Povídejte mi o vašich problémech. Co vás trápí. Budu se snažit vám pomoci a poradit. ” Paní XX mne pozorně vyslechla. „Myslím, že vaše situace není jednoduchá, ale unikat před realitou pomocí alkoholu není řešení. Jestli chcete, dám vám kontakt na doktora Dvořáka. Můžete k němu mít naprostou důvěru, dá se s ním mluvit opravdu o všem.” „Vyprávějte mi, prosím, jak jste se dokázala z toho kolotoče dostat,” provokuji mírně.„Já jsem se léčila přímo tady v Bohnicích. Pěstovala jsem si závislost skoro osm let a nedokázala jsem přestat. Pila jsem třeba tři dny v kuse, v práci jsem začala mít problémy s absencemi, nejdřív jsem si brala dovolenou, ale pak už to nešlo. Nakonec mne sem dopravila rodina, léčila jsem se a povedlo se to. Už tři roky nepiju. Ani kapku. Tady platí taková zásada – stoprocentní abstinence.”JAK TO ZAČALO. Asi před 3,5 roku byla vytvořena otevřená doléčovací skupina v Týnské ulici, kde se setkávaly osoby po léčbě v Bohnicích s lékaři. Celkový efekt po roce a půl nebyl ovšem natolik přesvědčivý, aby se v tomto modelu pokračovalo. V okamžiku, kdy bylo možné realizovat privátní praxe, začal se jí vedoucí lůžkového pavilónu v Bohnicích MUDr. Václav Dvořák věnovat. Ženy, které absolvovaly léčbu, přešly v určitém počtu do ambulantn í (optimálně) osmičlenné uzavřené skupiny, kde pokračovaly v terapii. Postupně se tento model rozrůstal. Pacientky se nejen stabilizovaly, ale zároveň už byly i samy schopny něco nabídnout. Tak vznikla myšlenka linky XX. Byl to přirozený chod věcí, který vyústil v ideu, že ženy mohou ten svůj hendikep, že prošly ústavní léčbou, změnit v plus. Na základě vlastní zkušenosti jsou schopny poskytnout určitou informaci a v jistém slova smyslu i terapii, která někomu pomůže.PSYCHIATR V AKCI. Areál bohnické léčebny je obrovský. Je to vlastně velká zahrada s několika domy a jakýmsi kostelíkem. Zvoním u dveří pavilónu číslo 18, což je ženské lůžkové protialkoholní oddělení, protože mám schůzku s lékařem Václavem Dvořákem, jenž stál na začátku celé historie, která vedla až k vytvoření linky XX. V jeho kanceláři se to všechno odehrává. Pod sklem jsou nastrkané informace, kontakty na ambulance, lůžkové instituce různého druhu, na poradny, azylové domy. Tady od 17. do 20. hodiny sedí dvě ženy a zvedají telefony. Jejich sdělení jsou autentická, protože právě ony jsou jich schopny. Volající nesmí mít pocit, že v pozadí stojí psychiatr. Funguje to? Setkal jste se už s pacientkou, která na vás dostala kontakt prostřednictvím linky XX? Ano, to už probíhá. Jsme do určité míry překvapeni tím ohlasem. Počet telefonátů, i těch, které nerespektují nabízené hodiny, nás inspiruje k rozšíření linky přes noc. Pracuje tu přes čtyřicet žen, které se léčily, mají určitou abstinenční zkušenost. A nejsou to vždy ženy, které by se léčily přímo u nás. Část telefonátů se netýká pouze problematiky alkoholu a toxikomanie, ale trochu se dostává do podoby „ženské linky”. Volající správně předpokládají, že ženy, které prošly složitostí vývoje závislosti, prodělaly i problémy, které je trápí – například rodinné. Ukázalo se, že veřejnost je výborně schopna přijmout a využít tuto nabídku. Konkrétně už tři ženy přijaly i lékařský kontakt.Jak se žena dostane do protialkoholní léčebny? Většina klientek přichází v důsledku různě rozvinutého abstinenčního syndromu. Bylo by naivní představovat si, že se závislá žena jen tak vzdá látky, která je pro ni v určité hierarchii hodnot na prvním místě. Nevstupuje nikdy do léčby superodhodlaná stoprocentně dobrovolně přestat. Na začátku prožívá obrovský konflikt sama se sebou, pocity viny, bojuje svůj vnitřní boj. Těch nátlakových mechanismů je nevypsatelné množství. Navíc u laické veřejnosti panuje názor, že efektivnost léčby je nízká a naopak je vysoké procento těch, které se po léčbě k alkoholu, popřípadě drogám vrátí. Přivezli sem někdy pacientku třeba ze záchytky? Jen výjimečně, protože mezi klienty záchytky je minimum závislých osob. Ráno po vystřízlivění lékaři snadno poznají, zda je u nich vystopovatelný abstinenční syndrom, například třes, který je vlastně ukazatelem závislosti. · · ·Slečna Hana vyzkoušela první drogy už ve čtrnácti, nejdřív kouřila jen marihuanu, ale pak už jí to nestačilo. Utíkala z domova od svého despotického otce a bláznivého bratra do party. Tam jí bylo nejlíp, nikdo se jí na nic neptal, nikdo jí nic nevyčítal, nikdo na ni nekřičel. Život se jí naprosto vymkl z ruky v ten tragic ý den, kdy bratr zavraždil otce. Spadla do toho definitivně a nemohla zpátky. Našli ji policisté „zfetovanou” a odvezli přímo do Bohnic. Když překonala abstinenční syndrom, chtěla odejít. Lékařům dalo hodně práce přesvědčit ji, aby zůstala a léčila se. Prodělal složitý životní příběh, ale teď už přes rok abstinuje a návraty do minulosti už nejsou pro ni nebezpečné. Rozhodla se dokonce veřejně promluvit o své zkušenosti v pořadu TABU.100 % ABSTINENCE. Většina klientek se do léčebny v Bohnicích dostává bez toho, že by už dříve navštěvovala lékaře. Jsou na droze závislé, a proto je potřeba se od ní izolovat na místě, na což je nejideálnější lůžková léčba. Ambulantní léčby má určitá úskalí v tom, že klientka se „v tom naučí chodit”, částečně stabilizuje sovu situaci, ale bohužel neabstinuje stoprocentně. Často pak opakovaně selhává v léčbě a hrozí, že si vytvoří určitý stereotyp, do jisté míry svůj problém zvládne a začne lůžkovou léčbu odmítat. Z toho pro lékaře vyplývá, že je vždy škoda nevyužít hned toho, když žene ústavní léčbu požaduje.TŘI MĚSÍCE V BOHNICÍCH Tak dlouho trvá ústavní léčby. Při alkoholové závislosti ve spojení s kvalitním ambulantním doléčováním ji lze považovat za dostačující. U toxikomanek doporučují lékaři pokračovat v ústavní formě v zařízeních s delších rozsahem, například v ústavu v Němčicích. Vlastní léčba se skládá ze dvou fází. Nejdřív musí pacientka překonat abstinenční syndrom, který trvá různě dlouho podle aplikované látky, na izolaci. Pak se sama rozhoduje, zda bude pokračovat. Někdy se ovšem rozhodne odejít s naivním předsevzetím abstinovat a následně je zklamávána selhávacím procesem. Vstoupí-li do druhé fáze léčení, účastní se skupinových psychoterapií, pracovních terapií, klubových aktivit, relaxuje. Jednotlivé aktivity navazují plynule jedna na druhou, a tak vytvářejí určitý režim dne, který je pro pacientku také důležitý. Zvyká si znovu na dodržování pravidel, plnění povinností, neboť během konzumu jakoukoli strukturu dne odmítala, všechno odkládala a jednoznačně před vším upřednostňovala drogu. V současné době má oddělení v Bohnicích k dispozici 26 lůžek, ovšem poptávka je daleko větší. Vzhledem k nárůstu počtu mladých toxikomanek bude třeba tento probl ém řešit. V současné době je dost velká změna v charakteru okruhu klientek oproti minulosti, kdy (asi rok, rok a půl zpět) počet toxikomanek osmnáctiletých a mladších byl zanedbatelný v poměru k ženám závislým na alkoholu. V současné době se to blíží skoro poměru 50 % ku 50 %, na oddělení se tak nachází klientky ve věkovém rozpětí od 14 do 65 let.JEDEN DEN NA LINCE. XX Vytáčím podruhé pražské telefonn í číslo linky XX. Tentokrát se ovšem představuji jako novinářka. Je osm hodin, zrovna tedy skončila „jedna směna”. Paní XX mi ochotně sděluje, jak dnešní večer u telefonu probíhal: „Dneska jsme měly 3 hovory. První dva se týkaly přímo alkoholismu, mluvily jsme zhruba 10 minut. Vysvětlovala jsem, že není na škodu vyhledat lékaře, než bude třeba pozdě. Třetí hovor byl obtížnější problém. Ta paní si chtěla spíš popovídat, měla nějaké zdravotní potíže a smutný životní příběh. Chtěla spíš teplé slovo porozumění než radu.”