Teploměr ukazuje 27 stupňů pod nulou. Je zima, všude led – je den na Bajkale. Barva je osamělá, bílá. Ticho též jednobarevné, dokonalé. Hluboký vzlyk moře, modrá. Zlom kilometrové kry.
Narušená symetrie vesmíru začíná asi 20 centimetrů od mé hlavy. Uvnitř v ledu. Samice tuleně právě porodila mládě. Bílé mládě.
Je 37 stupňů pod nulou, je zima, všude je led – noc na Bajkale. Střídáme se na stráži. Střídá mě děvče, vyměňujeme mužský vesmír za ženské království.
Bajkalský tuleň je vrcholem potravního řetězce v nejhlubším a nejkrásnějším jezeře světa. Všechny problémy jezera se odrážejí na jeho nejdokonalejší části. Pokoušíme se pochopit a zachránit tohoto jedinečného živočicha. Peter Vršanský, AMBA projekt
Jaro vrcholí, ale jezero je stále zamrzlé. Nacházíme sice stopy rysa potulujícího se po ledu, ale po tuleních ani stopy. Stále ještě žijí pod ledem a nevycházejí na povrch. Od prosince jsou závislí na dýchacích otvorech, které si vyškrábali pazoury na předních ploutvích pod závějemi sněhu. Teplota pod sněhem je méně kolísavá a o něco vyšší než na povrchu, proto otvory nezamrzají. Většina tuleňů se v té době pohybuje dál od břehu ve větších hloubkách, kde nacházejí svou hlavní potravu – malé endemické rybky. Výběr vhodného místa k přezimování je mimořádně důležitý hlavně pro březí samice, protože malí tuleni se rodí v období, kdy je celý Bajkal pokrytý asi metrovou vrstvou ledu.
NÁVRAT DO VĚČNÝCH VOD
Ploutvonožci se pravděpodobně vyvinuli v miocénu před miliony roků ze společného předka podobného vydře. Právě ten dal v průběhu věků vzniknout současným 34 samostatným druhům. Jsou mezi nimi majestátní mroži, mořské želvy, lvouni a 19 druhů tuleňů. Náš tuleň bajkalský je jen jedním z nich. Ve středním miocénu migrovali někteří tuleni říčním systémem Rýnu z Atlantiku do pravěkého vnitrozemského moře Parathetys. Svědectvím přítomnosti tuleňů jsou jejich pozůstatky v místech, kde se moře rozprostíralo. Někteří z praobyvatel Parathetys se řekami dostali až do Severního ledového oceánu, který v té době sahal mnohem jižněji než dnes, a asi před 300 tisíci lety část tuleňů přešla cestou rozsáhlých jezer do formujícího se Bajkalu. Populace, která se tímto způsobem zformovala, dala vzniknout současnému bajkalskému tuleňovi. I když se dokonale přizpůsobil životu ve vodě, jeho geny stále pamatují dobu, kdy se jako skutečný čtvernohý savec pohyboval po souši. Voda ho změnila natolik, že dnes je na souši jen těžkopádným návštěvníkem. Pětiprsté končetiny se vyvinuly tak, že na souši svého majitele neunesou. Tuleni působí neobratně a jejich nemotornost je často předmětem lidského úsměvu. Ale ve vodě se pohybují s lehkostí elegantních plavců a potápěčů.
TAJEMSTVÍ TULENÍCH POTÁPĚČŮ Kolem plave mladý samec a při tomto pohybu se spoléhá na zadní končetiny, mezi nimiž je ukryt krátký ohon. Během pomalého plavání mu spolu s předními ploutvemi umožňuje manévrování. Jakmile se ale začne pohybovat rychleji, přitiskne ploutve těsně k boku těla, kde jsou pro ně v podkožním tuku vytvořeny prohlubně. Tuleni se potápějí za potravou do značných hloubek a zůstávají tam i desítky minut. Za tuto schopnost vděčí efektivnímu využití kyslíku bez poškození mozku či vzniku kesonové choroby. Těsně před ponořením tuleň vydechne, a jakmile se jeho hlava dostane pod hladinu, nozdry se automaticky uzavřou. Tlak vody sevře otvory ještě bezpečněji. Když se dýchání zastaví, zpomalí se tlukot srdce asi na desetinu času. Toto fyziologické přizpůsobení se věkem zlepšuje. Během potápění dochází k zaškrcení periferních cév a krev zásobuje jen srdce a mozek. Tkáně ostatních orgánů fungují po vyčerpání svých zásob kyslíku bez jeho další potřeby. Plíce potápějícího se tuleně jsou téměř prázdné. Hlavní zásoby životodárného kyslíku jsou v jednotlivých tkáních a v krvi, které má tuleň vzhledem ke své váze dvakrát tolik co člověk. Hemoglobin, jenž váže v krvi kyslík, je účinnější než hemoglobin člověka, a tím se fyziologický efekt dýchání zvyšuje až třiapůlkrát.
I TULEŇŮM JE ZIMA V chladné vodě Bajkalu, která ani v létě nevystoupí nad 10 °C, nepostačí ani taková vymoženost, jakou je kožich. I když je stále promašťovaný mazovými žlázami, neochrání zvíře před ztrátou tepla. Není totiž natolik hustý, aby zabránil vodě proniknout až na kůži. Na ploše 1×1 cm je natěsnáno asi 1800 tuhých tuleních chlupů, zatímco u příbuzných lvounů je to 57 000! Srst je tedy jen tenkou pokrývkou podkožního tuku, který je hlavní ochrannou vrstvou těchto vodních savců. Tuk navíc nadlehčuje masivní tělo a překrývá všechny jeho nerovnosti, čímž snižuje odpor vody při plavání, a je vydatným zdrojem energie během dlouhých a drsných zim. Tuková vrstva je nestlačitelná, takže ji neovlivňuje obrovský tlak vody v hloubkách, do nichž se bajkalský tuleň potápí. Během páření jsou však všechny druhy tuleňů odkázány na břeh nebo na led. Zbylou část roku se toulají podél břehů polárních i mírných oblastí oceánů a okrajových moří, lze je také spatřit na plovoucích ledových krách. Některé druhy tuleňů se dokonce vyskytují i v teplé tropické oblasti či vnitrozemských vodách Eurasie.
ZROZENÍ Matka porodila mládě v bezpečném sněhovém brlohu, do něhož je přístup pouze z vody. Brlohy jsou od sebe dosti vzdálené a velké shromáždění samic s mláďaty, tak typické pro jiné druhy, na Bajkale nenajdeme. Po narození je malý tuleň celý bílý, černají se na něm jen oči, nos a vousy. Batolí se po brlohu a zvětšuje si ho podle svých představ, čímž posiluje svaly, aby byl připraven na plavání a potápění, které vyplní většinu jeho budoucího času. V prvních týdnech života získává novou překrásnou stříbrosivou srst. Sněhová závěj ho ochraňuje před krutým sibiřským mrazem. V brlohu se pohybuje teplota těsně pod nulou, i když je venku minus 25. Závěje, v kterých tuleni žijí, se navenek neodlišují od ostatních. Proto se brlohy tuleňů obyčejně hledají pomocí cvičených psů, ale kde takového sehnat? Nezbývalo nic jiného, než rozhrabávat desítky závějí. Nakonec se nám přeci jen podařilo nalézt dva brlohy. U jednoho z nich jsme postavili pozorovací základnu z velké celty a dvou tyčí. Část stěny brlohu jsme nahradili skleněnou tabulí a s překvapením jsme zjistili, že tento zásah tuleně nevyplašil. Naše mládě bylo zřejmě v době našeho příchodu ještě příliš malé a neumělo plavat, a proto zůstalo v brlohu, i když o nás matka věděla. Pokud se totiž matce nezdá brloh bezpečný, odvede mláďata do náhradního. Mláďatům se po prvním týdnu života začíná měnit srst. V té době se začínají potápět a zároveň velmi intenzivně rostou a nabírají potřebnou tukovou vrstvu, aby jim ve vodě nebyla zima. Dokud se tuková vrstva nevytvoří, mláďata do ledové vody nevstupují. Později začínají s prvními výzkumnými výpravami pod led blízko rodného otvoru, postupně se učí ve vodě orientovat, ale vždy se vracejí do bezpečí brlohu.
ŽIVOT NA LEDĚ Byl už duben a vrchol rozmnožovacího období se rychle přibližoval. Ačkoli teplota jen zřídka vystupovala nad nulu, sníh tál pod prudkými slunečními paprsky. Sněžné střechy nad brlohy a dýchacími otvory se začínaly prolamovat a tuleni vylézali na led. Ten však stále zůstával celistvý a pukliny se tvořily jen na některých místech. Tuleni proto zůstávali jen v oblastech ohraničených dýchacími otvory, což pro nás znamenalo začátek dohledávání tuleních zimovišť. Přecházeli jsme od jedné řady ker ke druhé ve snaze zjistit, jak to s těmi tuleni vlastně je. Často jsme dlouho čekali u čerstvě odkrytých otvorů, zda se tuleň ukáže, ale marně. Bajkalští tuleni jsou nedůvěřiví a ostražití, i když jiné druhy, taktéž vázané na led, nechají člověka klidně přiblížit. Odlišnost bajkalského tuleně oproti ostatním druhům se projevuje i v tom, že samice v průběhu páření neopouštějí ani neodhánějí mláďata. I když samici v době rozmnožování zajímá zřejmě hlavně partner, pouto s mláďaty nepřetrhává. Kromě pár drsných šťouchanců, které mládě může obdržet, když se vyskytne v nesprávný čas na nesprávném místě, mu nic nebrání, aby zůstalo s matkou. Nástup jara je nezadržitelný a led pomalu přestává odolávat. Postupně se zvětšuje vodní plocha a pohyb po ledu se stává nebezpečným. Stále je ještě silný více než půl metru, ale rozpadá se na svislé jehlice. Nám se tedy pohyblivost po ledu snižuje, tuleňům pod ledem naopak zvyšuje. Opouštějí místa, kde přezimovali, a začínají se shlukovat do větších či menších skupin. Při pěkném počasí tráví dlouhé hodiny na ledě. Praskání ledu je jediným obdobím, kdy jsou skupiny tuleňů běžnou záležitostí. Potřebují totiž led pro výměnu srsti, a jak led ustupuje, mnozí z nich se s ním stěhují na sever. Až do poslední chvíle se snaží využít ledového pole. Koncem května ale zmizí poslední zbytky bajkalského ledového pancíře a tuleni se vrací na jih do svých letních lovišť.
LETNÍ HOSTINY Začátkem června, kdy už zmizel led z celého Bajkalu, nebylo po tuleních ani stopy. Ti, co přezimovali poblíž ostrova, odešli a noví se neobjevovali. Po několika dnech marného čekání se jich však najednou objevilo několik desítek. Přišli všichni společně. Během týdne vzrostl jejich počet nejméně na tisíc exemplářů a potom, jak rychle se objevili, tak rychle zmizeli. Během tohoto krátkého období se nám zdálo, že se přes ostrovy přehnalo obrovské stádo. Náhlá vlna a potom odchod beze stop. Někteří ale zůstali, což nám umožnilo pokračovat v pozorování jejich chování. V letním období je hlavní starostí tuleňů nabrat co nejvíc tuku, vzpamatovat se z tvrdé zimy a připravit se na novou. Denně spotřebují několik kilogramů ryb, a protože jejich hlavní potravou jsou rybičky sotva dvakrát tak veliké jako akvarijní mečouni, tráví podstatnou část dne lovem. Mají dobře vyvinutý hmat a zrak přizpůsobený k vidění pod vodou, což jim pomáhá při lovu. Po vytipování kořisti ji tuleň pronásleduje a v těsné blízkosti vcucne jako vysavač. Často se obrací na hřbet, takže loví vlastně zespodu. Nadechnout se potřebuje jednou za pět až deset minut. Tuleň ve vodě i spí. Jakoby zavěšený ve vodě se mírně nadnáší pomocí mimovolných záběrů zadních noh.
NEZODPOVĚZENÉ OTÁZKY Hlavní součástí naší práce však bylo pozorování tuleňů v jejich netypickém prostředí – na souši. Proč se tuleni vůbec zdržují v létě na souši, když jsou k životu ve vodě daleko lépe přizpůsobeni? Tvrdí se, že si tam přicházejí oddechnout nemocní či zranění jedinci. Ale je to vůbec oddech? Většina z nich je natolik tučná, že mají problémy dostat se zpátky do vody. Pravda, viděli jsme tuleně s obrovskými ranami či jinak postižené, ale převážnou část tvořili mladí jedinci kypící zdravím. Tuleň, který vyleze na břeh, těžko hledá chvilku k oddechu. I když nepřekonává žádnou vzdálenost s výjimkou ojedinělého poskočení ke změně polohy, stále se něčím zaměstnává. Natahuje své tělo či se ošívá, sleduje dění kolem sebe a řeší roztržky se sousedy o nejlepší místo na ležení. Větší oddech si dovolí pouze starší a silní tuleni teprve po delším pobytu na souši a po patřičném uklidnění. A to jen v takovém případě, jestliže jsou obklopeni ostatními členy tulení pospolitosti, jako by jim jejich přítomnost zaručovala luxus oddechu na souši. Proč jsou na skálách tak nepokojní? Proč tam vylézají? A čeho se vlastně bojí? Tyto otázky nám vrtaly hlavou, i když se nám hladina Bajkalu ztratila z dohledu, a my hoříme nedočkavostí, kdy opět vstoupíme do tajemného světa bajkalských tuleňů.
OSTROVY UPROSTŘED BAJKALU
Bajkal – nejhlubší a při své velikosti i nejčistší jezero na světě – nazývají místní lidé mořem. Nedoporučuje se ho nazývat jezerem, protože se rozhněvá a jeho hněv si může vyžádat lidské životy. Ostatně každoročně si jich několik vyžádá. Nejčastější příčinou je přecenění vlastních schopností a podcenění Bajkalu. Voda je tam tak studená, že po několika vteřinách pobytu v ní začnou bolet kosti. Převrhnout se kdesi pár stovek metrů od pobřeží znamená jistou smrt. Ale Bajkal dokáže být nejen hrozivý. Za bezvětří vydrží bez pohnutí celé hodiny, ba i dny. Vodní hladina odráží jako zrcadlo okolní věnec hor, na jejichž vrcholcích se i v nejpalčivějším létě drží sníh. V těchto okamžicích nabízí “sibiřské moře” možnost nahlédnout do svých útrob. Uprostřed Bajkalu se nalézá vhodné místo pro pozorování jeho ukrytých tajemství – rodinka čtyř ostrovů nazývaných Uškany. Ze strmých, skalnatých a vodou narušených břehů lze pozorovat klamný obraz dna, nad nímž se prohánějí černí tuleni hledající potravu či zápasící o žádoucí kameny v blízkosti břehů ostrovů, kde by si užili trochu sibiřského sluníčka a spánku. Na ostrovech hnízdí i kolonie čajek (Larus argentatus). Pokud sedí samice na vejcích, není radno je vytrhovat z klidu. Při sebemenším vyrušení opouštějí svá hnízda a napadají potencionálního nepřítele. Zběsilým krákoráním dávají znamení vylíhnutým mláďatům, která se v houfech vrhají do vody. Ostrovy jsou zajímavé i z botanického a dendrologického hlediska. Na poměrně malé rozloze ostrovů se vyskytují bohatá rostlinná společenstva. Dominantními dřevinami jsou modřín (Larix tchekanovskii) a borovice (Pinus silvestris). Lesy, tvořené těmito dřevinami, poskytují velký světelný požitek a šanci na přežití široké škále rostlinných druhů. Přímé sluneční záření způsobuje časté požáry, které, pokud nejsou způsobeny člověkem, patří k typickému koloběhu sibiřské tajgy. Každý z ostrovů má jinou prostorovou strukturu, každý se nachází v jiném stadiu vývoje lesního ekosystému. Lidská ruka dosud nenarušila jejich strukturu a vývoj a působení člověka je na ostrovech vidět jen v nepatrné míře. Ostrovy si zachovávají svůj stav díky tomu, že byly vyhlášeny rezervací, která se stala součástí Zabajkalského národního přírodního parku. Cílem zřízení rezervace je ochrana jednoho z nejvýznamnějších míst výskytu bajkalského tuleně, jakož i přilehlého přírodního prostředí.
Category:
1999 / 09
