Nachází se přímo na rovníku a jeho pralesy patří k těm nejzachovalejším na světě. Vychutnejte si cestu do světa, který se za poslední tisíce let moc nezměnil.
TEXT A FOTO: PAVEL ZÁHOREC
Tak nám to pěkně začíná. Jsme v Libreville, hlavním městě Gabonu, a jsme bez zavazadel. Ta zůstala někde mezi Frankfurtem a Paříží. Naše letadlo do Franceville, kam se přesouváme, odlétá hned zítra ráno a další možnost by byla až za tři dny. Park Lékédi (naše cílová destinace) je navíc vzdálen další dvě hodiny jízdy terénním autem, a to navazuje na tento let. Nezbývá nám, než vyrazit s tím, co máme na sobě. Když už to vydrželo 24 hodin cestování v civilizaci, tak co by to nevydrželo ještě dalších pět dní někde v džungli. Mnohem větší starosti nám dělá, že v zavazadlech zůstaly nabíječky, náhradní akumulátory a léky. Bez repelentů a antimalarik budeme v nejkritičtější oblasti celého afrického kontinentu. Přesto všechno ráno postáváme v „odletové hale“ odhodláni pokračovat. Po přistání nás čeká ještě 82 km jízdy, ale první zastávka musí být někde, kde bychom nakoupili nějaké věci na přežití. Na černošské tržnici pořizuji za asi 10 eur kalhoty, slipy, pantofle a dva páry ponožek. Vesměs „adidas“. Ve vedlejším stánku nákup doplňuji kartáčkem a pastou. Teď už přežiju.
VLÁDCI PRALESA
S hledáním goril nížinných to zde není tak náročné, jak jsme se původně obávali. Drží se v jednom teritoriu, a proto jedeme, respektive plujeme téměř najisto. S připravenými foťáky sledujeme veškerý pohyb a posloucháme zvuky pralesa. A skutečně. Zanedlouho se k vodě kývavým pohybem přibližuje první gorila. Vypadá dost naštvaně a neváhá nám ze břehu dávat najevo, komu že to tu patří. Mohutné větve létají směrem k naší lodi a naše fotoaparáty cvakají jako o závod. Je to zážitek, který jsme nečekali ani v těch nejlepších snech. Během chvíle se k výpadům proti naší lodičce připojuje další gorila. Házení klacků střídají odvážné pozice v korunách stromwů. Opice předvádějí výhružná gesta a se vztyčenými pažemi se vrhají do mělké vody. Cákají na naši loďku a snaží se nás zahnat. Naštěstí to k nám mají ještě 8–10 m a do větší hloubky se bojí. Asi po půlhodinovém rozčilování gorily mizí v pralese.
V noci se příroda zase vyřádila. Jeden blesk střídal druhý a ohlušující hromobití doprovázely silné poryvy deště. Ráno je ale obloha jako vymydlená. Slunce prosvětluje kapičky na stromech a ptáci se můžou zbláznit radostí, že přežili. Vůbec není patrno, že se něco dělo. Jen nefungující mobilní telefony signalizují, že bouřka poškodila jediný vysílač v širokém okolí.
Vracíme se do „gorilí“ zátoky. Až po notné době se objeví statný samec. Nevypadá vůbec přívětivě. Láme větve, mlátí s nimi kolem sebe a dokonce vztekle skáče do vody. Celý mokrý se brodí vysokou trávou a svou agresivitu dává znát bušením do prsou. Druhá gorila z počátku vše jen zpovzdálí sleduje, postupně se ale zapojuje do vzájemných šarvátek. Tahání se o větve a mlácení do prsou střídají krátké chvilky oddechu. Chvíli nahoru do svahu, chvíli dolů. Gorily se válejí po zemi, kutálejí se až k vodě. Rozlámanými větvemi si dokazují, kdo je silnější. Vůbec to nevypadá jako nevinná šarvátka, ale jako tvrdý boj. I náš domorodý průvodce je vysokou agresivitou opic natolik překvapený, že s omluvami týkající se naší bezpečnosti míří na protilehlý břeh.
VZÁJEMNÝ RESPEKT
Dohodli jsme se, že dnešní den pojmeme jako den mandrilů. Budeme je hledat tak dlouho, dokud je nenajdeme. Celé dopoledne skutečně jezdíme napříč celým parkem, vysílačkou se spojujeme s místními hledači, ale po mandrilech jako by se slehla zem. Náš řidič už navrhl, že se vrátíme do kempu a budeme opět pokračovat odpoledne. Přes poledne se údajně opice najít nedají. My ale trváme na svém. Nebudeme se přece flákat někde ve vesnici, když můžeme trávit čas v přírodě. Nevím, jestli toto nebyl ten správný impuls, po kterém následovalo pár krátkých telefonátů našeho řidiče s „kýmsi“. Rychle nasedat a jede se! Asi po dvaceti minutách drsné jízdy zastavujeme u hustě zarostlé džungle. Následuje pár příkazů například o tom, že se nesmíme při fotografování shýbat, a že musíme trvale stát ve vzpřímené poloze. Asi mají své zkušenosti. Tohle stejně dodržet nemůžeme, jedeme přece fotit a to se z nadhledu nedá. Máme povoleny jen foťáky v ruce, batohy musí zůstat v autě. Polední vedro a stoprocentní vlhkost cítíme hned po vstupu do pralesa. Naštěstí se dá jít docela rychle, protože nám naproti přispěchal s mačetou v ruce pracovník parku. Cestu k mandrilům již má částečně proklestěnou. I tak absolvujeme asi kilometrovou trasu do nitra džungle s několika pády kvůli zamotaným nohám v liánách. Zcela mokrá a rozdrbaná košile, jediná, která mi na týden zbyla, bere víc a víc za své. To už ale slyšíme hlučné výkřiky nádherně barevných opic. Už o nás vědí. Netrpělivě a rychle se blížíme k samotné tlupě a v zápalu si vůbec neuvědomujeme nebezpečí. Hlavně mohutní samci by si s křehkou lidskou schránkou poradili máchnutím jedné ruky. Jejich červenomodré čenichy se vyjímají v tmavozeleném porostu džungle. Korunami stromů lehce prosvítající světlo ještě jejich barvy zvýrazňuje. Snad jen žluté vyceněné tesáky s touto idylou neladí. Méně barevné samičky s mláďaty zvědavě pokukují z povzdálí. Postupně si na sebe zvykáme a po prvních lahodných kusech ovoce, které jim naši průvodci naházeli, jde ostych stranou úplně. Ono to nejde, nesehnout se. Vždy jsme napomenuti, ale stejně si nedáme říct. Asi po deseti minutách je vše snědeno a po dalších deseti minutách se opice naší společností začínají nudit. Samci v klidu odcházejí jako první a ztrácejí se kdesi v džungli. Samice ještě předvádějí něco z praktické výchovy mláďat, ale postupně i ony vyklízejí naše okolí.
TŘI BODY
Zdejší park má pro tlupu šimpanzů vyčleněné hluboké údolí, které je celé oplocené hrubým vysokým pletivem. Zpočátku nás to velmi zarazilo. Přece jen fotit wild life za mřížemi není to pravé ořechové. Proto děláme první průzkum po visutém mostě nad údolím. Zdoláváme dvě stě metrů dlouhou trasu po čtyřech lanech propojených rezavým pletivem. Otevírá se nám nádherná scenerie nad vysokými stromy, kde jsou ve větvích patrná i oblíbená místa lidoopů. Kývání mostu a pohled do šedesátimetrové hloubky pod nohama na dno údolí prakticky neumožňuje pustit se bočních lan. Natož držet foťák oběma rukama. Je třeba mít minimálně tři pevné body. Takže nakonec je dobře, že šimpanzi v tuto chvíli koruny stromů neobývají a my se můžeme vrátit na pevnou zem. Šimpanzi v pohodě posedávají v chladnějším stínu vlhkého údolí nedaleko oplocení. Pořídíme několik snímků proostřením pletiva a zavzpomínáme na volně žijící šimpanze na březích jezera Tanganika.
Přišel čas posunout se dál. Z Franceville se přesouváme zpět do hlavního města, kde se konečně po téměř týdnu setkáváme s našimi zavazadly. Odtud pokračujeme dál na jih.
ZTRACENÝ SVĚT
Národní park Loango v Gabonu je územím rovníkové Afriky ztraceným v čase. Můžeme se zde sami na vlastní oči přesvědčit, jak to všechno jednou na naší planetě bylo. Území rozprostírající se na 1600 km2 lemuje 100 km dlouhá písčitá pláž, od které je to jen skok do hustého deštného pralesa. Obrovské laguny se sytě tmavou brakickou vodou jsou propojené sítí řek a jejich ramen. V širokých deltách, které ústí v oceánu, lze jen těžko poznat, zda se plavíte po řece, nebo s vámi cloumá mořský příboj. Místní obyvatelé tvrdí, že je to nedotknutý a skrytý ráj na pobřeží Atlantického oceánu. Slovo skrytý má své opodstatnění. Prakticky jedinou možností pobývat v tomto parku je ubytování v Loango Lodge. Shodou okolností jejím provozovatelem je Čech, žijící na africkém kontinentě více než 40 let. Loango Lodge je vzdálena 160 km od přístavního města Port Gentil, kde se nachází také letiště. Jedinou dopravní cestou je cesta vodní.
Slon pralesní je menší, temněji zbarvený než slon africký. Není to však žádný drobeček, svou výškou až tři metry se řadí k největším suchozemským savcům. Jeho kly nejsou tolik zahnuté a směřují dolů. To mu umožňuje lepší pohyb v husté džungli. Má kulatější uši a výrazné, žlutě zbarvené oči. Stáda slonů tvoří převážně samice s mláďaty. Samci žijí obvykle samotářsky. Zajímavostí je, že lesní sloni jsou schopni navzájem komunikovat prostřednictvím série nízkofrekvenčních volání, a to až na vzdálenost několika kilometrů. Je smutné, že se slon pralesní řadí k silně ohroženému druhu. A to jak z důvodu kácení hustých pralesů, tak pytláctví.
Naše první cesta savanou začíná brzo ráno. Lije jako z konve. Stařičká toyota hrabe v hlubokých písčitých brázdách, aby pak zdolávala jezera vznikající z dešťové vody. I na korbě zvedáme nohy a držíme batohy s fototechnikou v dostatečné výšce. Rezavou kapotu občas přelije vlna, ale dvoutunový kolos si razí cestu dál. Gabon si už navždy budu pamatovat jako zemi, kde jsem byl stabilně promočený. Desítka buvolů, které jsme zatím potkali, se okamžitě dává na útěk. Ptactvo se zvedá ze svých pozic již při vzdálenosti několika set metrů. Nebude to vůbec jednoduché fotografování. Na kraji pralesa konečně vidíme tmavou skvrnu. Se zkracující se vzdáleností již rozpoznáváme slonici s mládětem. Obvykle se pohybuje jen několik metrů od pralesa, aby si držela krytá záda prostředím, které zná a kde je doma. Déšť jejich těla ztmavil dočerna, jen nažloutlé kly a žluté oči se vyjímají z jinak černobílých snímků. Už víme, že pokud člověk potká slona v pralese, není mu tak nebezpečný jako ten, za kterým by se do pralesa vydal ze savany. Respektujeme to a zpovzdálí jen sledujeme mizící zvířata v temném lese.
POČASÍ NA HOUPAČCE
Krajina se druhý den změnila k nepoznání. Velká jezera dešťové vody zmizela v bílém písku. Mezi palmami tyčícími se do obrovských výšek však marně hledáme sloní populaci. Obracíme auto a zklamaně se vracíme do savany, kde je pravděpodobnost potkat slona trochu větší. Těsně před odbočením na cestu vedoucí od pláže jsem zpozoroval v dálce něco tmavého. Na úzkém cípu poloostrova, obklopeného z obou stran mořskou vodou, je snad stádo slonů. I náš průvodce radostí zvedá ruce a křičí, ať se pevně držíme. Vozidlo uhání asi dva kilometry. Pod námi je mořský sráz, jsme plni písku, ale už poznáváme, že se sloni chystají přebrodit z poloostrova na pevný břeh. Dál musíme pěšky. V jedné ruce foťák s dlouhým sklem, v druhé s krátkým. S 10 kg techniky se boříme do měkkého břehu a sloni větří. Jsou nervózní na druhém břehu proti nám a my jsme nervózní z toho, zda půjdou nebo ne. Jestliže ano, musíme zmizet, protože jim stojíme v cestě do pralesa. To je vůbec ta nejhorší varianta, která může nastat. Kdo s koho trvá asi deset minut a naše závěrky cvakají jako o závod. Někteří sloni byli už po břicha ve vodě a vracejí se zpět na poloostrov. Asi jsme měli ustoupit my a v klidu schovaní pod písčitým břehem sledovat sloní přechod mořským zálivem. Naše zvědavost a touha být k dění co nejblíže však slony nebavila dlouho, a vydali se opačným směrem poloostrova. Asi po třech stech metrech chůze náhle odbočili do zálivu. Po několika vteřinách slonům již koukaly jen hřbety a choboty. Ještě cvakáme cákající vodu před slony, kteří vylézají na břeh, aby vzápětí nádherné divadlo skončilo v hloubi pralesa.
Ani v následujících dnech si návštěvu pláže nemůžeme odpustit. Jsme tu při svítání. Večer se kocháme slony nasvícenými zapadajícím sluncem. Nevadí nám, že lije, ani že se paříme v poledním slunci. Jsme poštípáni od dotěrných much tse-tse, které neodrazuje ani 100% deet. Snažíme se naše záběry doladit do co nejzajímavějšího prostředí. Dospělí sloni si na naši přítomnost už zvykají, nebo se jen tak tváří, aby dali prostor mláďatům. Ta nám se vztyčenými choboty dávají najevo, že jsou odhodlána své nedotčené území chránit proti jakémukoliv vetřelci. I když prozatím schována za statnými těly svých matek. Můžeme si jen přát, aby jejich boj byl úspěšný, zvláště proti ziskuchtivým obchodníkům se slonovinou.
