V Dolních Věstonicích se před více než dvaceti tisíci lety odehrávala snad jedna z nejslavnějších ér naší historie. Na tomto místě člověk utkal látku o tisíce let dříve, než jsme si dosud mysleli, objevil stavební postupy, jichž se používá dodnes, a začal pálit keramiku. Ve Věstonicích se ze sběračů a lovců rekrutoval umělec, který vytvořil první realistický portrét v dějinách. Výjimečnost lokality je dána nálezy, které definitivně boří představy o primitivních lovcích a sběračích konce paleolitu. Zdá se, že po dobu jednoho tisíce let byly Dolní Věstonice světovým centrem umění a myšlení.
DOLNÍ VĚSTONICE
Do krajiny vstupuje patnáctičlenný filmový štáb s ideou natočit soukromý dokument z éry paleolitu, éry slavných lovců mamutů. Jako metodu vyprávění si filmaři zvolili experimentální archeologii. Krok za krokem zkouší opakovat aktivity, které prapředkové potřebovali k životu. Snaží se osvětlit sporné body historie a praxí vyvracet omyly. Filmový dokument režiséra Martina Hanzlíčka chce zábavnou formou přiblížit slavnou éru moravské historie veřejnosti. Na filmovém natáčení se bude podílet zhruba třicet neprofesionálních herců – studentů, nadšenců a dobrodruhů. Přes rameno jim nahlížejí poradci: odborník přes paleontologii Jiří Svoboda, Marie Buňatová – historička z Mikulovského muzea, která realizovala unikátní experiment s tkaním látky, i například archeolog Ondrej Šedo. Film je zasazen do poslední doby ledové, před třiceti až dvaceti tisíci lety, což je závěr starší doby kamenné – paleolitu. Je to doba, kdy se definitivně završil vývoj člověka. Především co se týče chování, už jsme to opravdu my – lidé.
 Pavel Beran prožil v pravěké vesnici sám půl roku. |
Koncem natáčení ale život vesnice nekončí. Jeden z nejnadšenějších experimentátorů Pavel Beran se rozhodl, že tam po pravěkém způsobu prožije sám půl roku. Říká o sobě, že je především svobodný člověk s touhou po dobrodružství a poznání: “K dispozici jsem měl jen mačetu a pilu. Jedl jsem, co jsem našel, ale jednou týdně jsem zašel do města na steak a umýt se.” Faktem je, že ryzí autodidakt Pavel Beran byl po čase stráveném ve vesnici schopen zcela rovnocenně polemizovat o problematice poslední doby ledové i s erudovanými vědci!
EXPERIMENTÁLNÍ ARCHEOLOGIE
Díky experimentální archeologii promlouvají statické a mrtvé předměty, které se nacházejí ve světových muzeích. Experimentálním archeologům totiž nestačí fakt, že byl předmět nalezen. Chtějí přesně zjistit, jak ho naši předci vyrobili, jak s ním pracovali i jak ovlivnil jejich život. Proto opakují pravěké postupy, vyrábějí kamenné nástroje, užívají je a ověřují možnosti získávání potravy.
“Muzea jsou mrtvá a umlátí zájem o všechno, i proto jsem se rozhodl projekt uskutečnit,” říká Martin Hanzlíček. Z počátku určitě ani on netušil, jak se projekt rozroste, k jakým překvapivým objevům a poznáním během natáčení dojde.
ČLOVĚK JAKO MY
V krajině, která svým biotopem odpovídá poslední době ledové, se odehrává první dějství experimentu. Lovci mamutů pod vedením archeologů rekonstruují sídliště z dávného paleolitu. Materiálem je jen kámen, kosti, dřevo, kůže. Život se koncentruje na činnosti potřebné k přežití. Lov, sběr, úprava potravy, vytvoření oděvů a vzkříšení ohně.
Jak žil a jak vypadal pravěký člověk? Díky moderním metodám víme, že to nebyl úplný primitiv. Byl to náš předchůdce, který měl k dispozici 900 gramů mozkové hmoty. Jinak téměř nic. Byl hrozně zranitelný. Proto musel být ohromně kreativní, aby vůbec na Zemi obstál.
LETNÍ STAN A BOJ O OHEŇ
Člověk nikdy nebyl úplně součástí přírody jako zvíře. Nikde na něj nečekal domov. Musel si ho vždy vytvořit.
Stavíme první, takzvané letní obydlí. Představy o tom, jak by mělo vypadat, vycházejí ze znalosti půdorysu. Noví filmoví pralidé kácejí malé stromky kamennými nástroji. Budují konstrukci stanu, proplétají ji a zaplňují chvojím. Na kostru pokládají kůže. První obydlí je na světě.
Nyní je třeba rozdělat oheň, nejdůležitější energetický zdroj v dějinách lidstva. Třením klacíku v jamkách, dlaní i lukem, se daří oheň vzkřísit. “Když se objevily první proužky dýmu, byl to snad nejsilnější zážitek, který jsem při natáčení zažil. Člověk je vlastně jediný tvor, který dokáže rozpoutat živly,” říká Hanzlíček. “Co by se asi stalo, kdyby se umění rozdělat oheň zpozdilo jen o pár tisíc let? Byli bychom tu vůbec? Každopádně to byl ohromný skok ke svobodě. Člověk si poprvé začal podmaňovat okolí.”
ŠKRABKY, ČEPELE A PILNÍKY
Vývoj kamenných nástrojů v paleolitu dokládá, s jakou razancí se začal člověk vyvíjet. Jeho předchůdci se za téměř dva a půl milionu let posunuli jen od sekáčku k pěstnímu klínu. Pak přichází Homo sapiens sapiens, který začíná tvořit. Cíleně vytváří nástroje pro specifické využití. S potřebou vyrábět kvalitní nástroje nachází pazourek, ten je velmi dobře opracovatelný a ostrý. Kombinací se dřevem vzniká kopí – první smrtící nástroj, který dokáže zabít na dálku. Jenže nejbližší naleziště pazourku je 450 kilometrů daleko. Dodnes přesně nevíme, jak se do Věstonic dostal. Fungoval obchod, či byly pořádány výpravy za materiálem? A jak taková těžká břemena přemisťovali?
Experimentální archeologové rekonstruují technologii výroby kamenných nástrojů. Vrhají proti skále velké kameny a sbírají odštěpky, ze kterých se dělaly jednoduché valounové sekáčky. Obíjejí valoun o kamennou kovadlinu. Otloukají odštěpky a tvoří nejdéle používaný nástroj – pěstní klín. Štípou pazourky, ze kterých se rodí škrabky, pilky, vrtáčky a čepele ostré jako břitva. Experimentátoři vidí, že to vůbec není jednoduché a že naši předkové museli mít zančné řemeslné zkušenosti. Současně však také poznali, jak rychle je možné dobrý kamenný nástroj udělat, když to člověk umí.
Pazourková čepel se novodobým pralidem povedla. Jak ale zkonstruovat funkční a přesný oštěp? Největší problém je nalézt rovnou násadu k oštěpu, aby létal rovně. Pomocí vody a ohně se tedy musí klacky tvarovat. Pračlověk asi musel ovládat technologické postupy používané dodnes v nábytkářství. Při konstrukci kopí je velmi důležité pevně spojit hrot s násadou. Do klacku se pazourkem vyhloubí žlábky, do nich se hroty zapustí, ováží rostlinnými vlákny a nakonec zatmelí pryskyřicí. Spoj je velice pevný. Při zkouškách na maketě soba se nástroj ukazuje jako velmi kvalitní a schopný zvíře usmrtit.
PALEOLITICKÁ KOŠILE
V roce 1996 Olga Sofferová, profesorka z illinoiské univerzity prokázala, že lovci mamutů uměli tkát. Ve Věstonicích se našly otisky tkané látky ve vypálené hrudce. Byly analyzovány pravotočivé a levotočivé smyčky. To je unikátní objev. Vyvstává teorie, že prapředci uměli utkat látku. Je možné, že ji nosili pod hrubou kůží. Utkali si třeba paleolitickou košili.
“Bádali jsme nad rostlinou, ze které mohli získat přízi. Postupem času jsme za nejpravděpodobnější vytipovali obyčejnou kopřivu. Zpracovali jsme ji podobně jako len a vlákno jsme nakonec získali. Potom se Marii Buňatové třemi různými způsoby podařilo utkat látku. Na kopytě jsme utkali pravěké rukavice s velmi podobnou strukturou, jako má historický otisk.
Najednou se nám začala odkrývat různá tajemství. Co k čemu sloužilo. Některým muzejním exponátům byl připisován kultovní význam (většinou těm, o kterých měli vědci pochyby). My jsme přišli na to, že tak zvaný lžícový nástroj, označovaný jako hůl šamana, mohl být kopytem pro tkaní rukavic. Zdá se, že jsme byli první na světě, kteří se pokusili o rekonstrukci na základě věstonických nálezů,” říkají experimentátoři.
DOBA LEDOVÁ
V době ledové byly průměrné teploty o pět a více stupňů Celsia nižší. Severský ledovec na sebe navázal takové množství vody, že se propojily některé kontinenty. To umožnilo osidlování světa. Nelehké podmínky motivovaly člověka k obrovskému pokroku.
Pomocí filmové techniky simulují experimentátoři vichr. Letní stan bez ukotvení nemá proti nepřízni počasí šanci. Po zimě z něj zbude jen polorozpadlá kostra. Je nutné přejít k dalšímu experimentu. Zkonstruovat obydlí, které obstojí a ochrání jeho obyvatele.
Z vykopávek vyplývá, že chata měla kruhový půdorys a byla zahloubena do země. Původně archeologové odhadovali její výšku kolem osmi metrů. Tento fakt vyvolává od začátku velké pochyby experimentálních archeologů. Proč stavěli tak velké stavby, náročné na nedostatkový materiál? Nejnovější nálezy navíc objevily pozůstatky pravěké omítky. Znamená to, že příbytky mohly být podobné chýším dodnes stavěným například v Africe.
Pomocí parohových kopáčů a kostěných lopatek větších zvířat hloubí experimentátoři základy o průměru čtyř metrů. Opalují konce nosných kůlů v ohni, aby je zahrotili a zároveň konzervovali proti hnilobě. Upevňují je velkými kameny. Během stavby docházejí k příhodnější konstrukci, než je tvar špičaté střechy. Je to tvar iglú používaný vlastně všude na světě. Experimentátoři konstruují první kulovou chatu z tak zvané přepjaté konstrukce (efekt moderních stanů), vyplétané a zaplňované pružným stromovým materiálem. V konstrukci vzniká pnutí, které ji činí velmi stabilní – klenba unese i dospělého člověka!
Omítka z mazanice, vetřené do husté konstrukce z proutí, chrání proti větru. Ještě zbývá celou stavbu potáhnout kůží, zafixovat, a ideální, odolná stavba, skýtající komfort a stabilitu, je na světě.
VEGETARIÁNSKÝ JÍDELNÍČEK
Sídliště o čtyřech chatách je hotovo. Je rozdělán oheň a jsou vyrobeny nástroje. Zbývá se postarat o potravu.
Nejstarším způsobem obstarávání potravy je sběr. Kořínky a hlízy vykopávali pralidé kamennými nástroji. Nasbírané plody a semena upravovali třením mezi kameny.
Mamuti, vlci, medvědi, lvi, nosorožci a hroši byli potenciální kořistí pravěkých lovců. Maso uměli péci v popelu či na rozžhaveném kameni. Uměli ho i vařit ve varných jamách, předchůdkyních hrnce. Jáma v zemi se nepropustně vystlala kůží a naplnila vodou. Do ní se ponořil kámen rozžhavený v ohništi. “Drobné kousky masa jsem uvařil za pár minut,” říká Pavel Beran. “Také s konzervací syrových plátků uzením mám výborné zkušenosti. Prostě jsem je zavěsil ke stropu, kde byl neustále kouř z ohniště. Za tři dny byly výtečné,” vzpomíná dočasný pračlověk na své hody. Zato zhotovení pastí na mamuty se během experimentů ukazuje jako velice nepravděpodobné.
MÝTUS JÁMY NA MAMUTY
“V deseti lidech, lopatkami ze zvířecích kostí a dřevěnými kůly jsme se snažili vyhloubit jámu, do které by se vešel mamut. Dospěli jsme k ideálnímu tvaru jámy – kruhu o průměru osmi metrů. Zem byla promrzlá na kost. Taková věc se téměř nedá realizovat. I kdyby jen zakrývali přírodní prohlubně, vyvstává otázka, jak tam mamuta dostat. Nahánění zvířat křikem a loučemi se nám nezdá, vždyť mamut nebyl žádný pitomec. A když člověk vidí zrekonstruovaného mamuta v brněnském Antroposu, nedovede si představit, že by se takovému kolosu postavil. Myslíme si, že to je jeden z literárních mýtů. Pralidé jedli pravděpodobně mršiny velkých zvířat,” shodují se účastníci projektu i například doktor Karol Pieta – jedna z evropských kapacit zabývajících se touto problematikou.
PRVNÍ KERAMIKA SVĚTA
Nález pálených figurek v Dolních Věstonicích vyvolal kdysi šok. Figurky se staly důkazem prvního technologického využití ohně na Zemi. Toto umění bylo pak na mnoho let zapomenuto, aby se později objevilo až na druhé polokouli, v Japonsku.
Ve Věstonicích, opodál paleolitické vesnice, stála osamělá chata. U ní bylo nalezeno ohniště s vypáleným límcem a dvěma kanálky, které přiváděly vzduch. Po rekonstrukci se zjistilo, že se jednalo o pícku, v níž dosahovali mnohem vyšších teplot nežli na ohništi. Dokládají to i nálezy dokonale vypálených figur.
Soudí se, že v chatě sídlil výjimečný člověk, snad šaman či génius. Ovládal technologické postupy a ostatní se ho možná báli, proto žil na okraji. A tak zde, v pultové chatě na jižní Moravě, byla pravděpodobně objevena technologie, kterou používáme podnes.
“Když si postavíte čtyři Venuše z Moravy vedle sebe, máte pocit, jako byste procházeli různými uměleckými směry,” hodnotí um předků Hanzlíček. Ve zrekonstruované pultové chatě vybudovali archeologové pec se vzduchovými kanálky. Z místní spraše modelují repliky Venuší. Suší je a nakonec úspěšně vypalují v peci. Režisér Hanzlíček vzpomíná: “Zapálili jsme akátová polena v peci a termočlánek ukazoval vyšší a vyšší teplotu. Vyšplhala se až na devět set stupňů! Celé to bylo magické, dým a žár… Ráno jsme Venuši vyndali a ona zvonila. Jediné, co nesouhlasí, je barva sošky.” Originál je prý černo-hnědý, ale replika dostala růžovou barvu. Objektivní příčina je jen těžko vysvětlitelná, protože originál neměli experimentátoři k dispozici. “Možná že je původní Venuše jen upatlaná sazemi a tukem – ruce prapředků musely být velice špinavé,” říká Pavel Beran.
ŽIVOT V TLUPĚ
Natáčení skončilo, vznikl ojedinělý filmový projekt, díky kterému se podařilo vytvořit obraz života našich dávných a slavných předků a současně ověřit pár nejasných střípků dějin. Pavel Beran jako jediný ve vesnici zůstal a půl roku žil pravěkým způsobem. Říká o tom: “Naučil jsem se sbírat, co se dá sníst, a pracovat jen s minimem nástrojů. Našel jsem staré technologie, tradice a zapomenutou zručnost. Byl to jednoduchý způsob života, co vedli naši předkové. Oni bez času a nervování vyráběli nádherné věci, protože už to nebyl jen boj o přežití, ale vrcholný paleolit – nejrozvinutější na zeměkouli.” V průběhu natáčení se filmový štáb mísil s herci a naopak. Vše se vlastně odehrávalo jako v opravdové tlupě. Ukončením natáčení život vesnice definitivně neskončil. Filmový štáb ji chce poskytnout dětem, aby v ní mohly tábořit a vyzkoušet si pravěký způsob života se vším všudy.
