Poušť, džungle, šamani, rituální obřady, láska, smrt, Ďábel v napínavém příběhu člověka, který se vydává k primitivnímu kmeni do deštného pralesa. Po návratu do Čech zjišťuje, že se nevrátil sám. Příběh o smrtonosném nebezpečí příběhu.
Knihu Josefa Formánka s ilustracemi Dalibora Nesnídala si můžete koupit v našem KOKTEJL SHOPU
Jednotlivé kapitoly v této ukázce jsou volně vybrané a nenavazují na sebe.
TLUSTÁ LOLA
Teď, když já, zlomyslný vypravěč, vám chci povídat o tom, co dělal David Zajíc večer po uzávěrce časopisu Svět, nevím, proč mi na mysl neustále dotírá jeden banální detail. Padesátikoruna ze dvou kovů přilepená na ohmataný a odřený červený bar. Chytli se na ni skoro všichni zbloudilci, co zavítali do toho bistra s nejzazší zavíračkou, kterou průmyslové Ústí nabízelo. Ale já tady plácám o banalitách, a vy čekáte lidský příběh. Jako by ta mince v sobě měla ďábelský magnet. Přitáhla k sobě Davida, i když chtěl původně jet domů. Nebo měl tu magickou moc neonový nápis Lola? Nalétávali na něj, podobní můrám, i ostatní štamgasti jako slepí a hluší k hlasům svých bližních. Bar Tlustá Lola fungoval jako sauna, kde se lidi rozpařili, a zchladili se až v ranním vzduchu u svých nešťastných partnerů. Až do odchodu obtěžovali slečny, které sem chodily hlavně za Spirem. Za jeho nevinnou a krásnou tvářičkou s ostře řezanými rysy, kterou zdědil po svém řeckém otci.
Ale zpátky k příběhu. Ten večer se Zajíc v Tlusté Lole opět potkal s mohutným Rossmannem. Nebyl jenom urostlý, měl i pěstěné svaly. Michal Rossmann na sebe totiž dbal. S upravenými nehty a učesanými vlasy tvořil protipól věčně rozcuchanému Zajícovi, kterému pro jeho lenost strniště často přerostlo v regulérní vous. Jen ten Michalův tvarohovitý obličej pod havraními vlasy nevypadal úplně dokonale. Navíc měl unavené, přezíravé oči s pohledem, který všem na dálku oznamoval, že ho nic nemůže překvapit. Přestože ti dva byli naprosto rozdílní, pařili spolu v Tlusté Lole poslední dobou skoro obden.
Co dospělé muže v baru k sobě tak poutá? Ženské, pití, kšefty, ale hlavně prázdné tlachy. Tlachy sice nepatří přímo ke smrtelným hříchům, ale k nejzábavnějším. Můžete je dát na stejnou hromadu se sázkami a ješitností. A v Tlusté Lole jako by se s těmihle hříchy roztrhl pytel. Že Spiro, David a Michal byli ješitní, sebejistí až arogantní, jsem už naznačil. A sázky? Neminul týden, aby se o něco nevsadili. Výhry byly až truchlivě banální. Většinou láhev. Nejoblíbenější byla sázka: O co, že ho vyvedu z míry? Nejčastějším terčem byl lehce rozhoditelný Tomáš. Ale samozřejmě nejen on.
Jednou třeba Zajíc vyprávěl, jak se už skoro nedívá na televizi, a po chvíli zase, že lidé opouštějí staré rituály. Všichni na barových židličkách obrátili oči v sloup. Čekali plané filozofování ve stylu, kam to lidstvo spěje, ale když začal vykládat, jak podle dědova vzoru vyžaduje na rodině, aby se k nedělnímu obědu dostavila přesně v poledne a ve svátečním oblečení, zpozorněli. Spiro a Michal na sebe spiklenecky mrkli, když David tu informaci doplnil, že je navíc nutí poslouchat klasickou hudbu z rádia, protože prý na rozdíl od televize povznáší.
A tak když následující neděli David u oběda požádal Veroniku, aby pustila rádio, málem mu při prvním soustu zaskočilo. V rozhlase se nějaká šílená Zita dožadovala písničky pro Davida Zajíce. Alenka i Veronika se na něj mlčky podívaly. Cpal se řízkem, aby bylo vidět, že nemůže odpovědět, a horečně přemýšlel, jestli nezná nějakou krávu jménem Zita. Ne, naštěstí ne!
Polkl kus masa a s úlevou řekl: „Neznám žádnou Zitu.“
Ještě stačil vtipně s úsměvem poznamenat: „Takovejch Davidů Zajíců po světě běhá,“ než ho rádio přerušilo: „Nejdřív mi slíbil, že si mě vezme, a pak zmizel. Ale já si ho najdu, protože vím, kde dělá.“
David zbystřil. Alenka předstírala hrozný hlad a intenzivně žvýkala s pohledem upřeným do talíře. Ta ženská v éteru zatím žvanila dál: „Dělá v magazínu Svět, píše tam články. Já ho miluju.“
Davidovi se vařil mozek. Celé mu to ale došlo až po chvíli. Začal Spirovi a Michalovi nadávat, že jsou blbci. Pak mlel něco o sázkách a jeho dcera se na něj nevěřícně dívala, zatímco Alenka naprosto ledově klidně vzala jeho talíř s řízkem i kaší a hodila ho do koše.
Nějak to tehdy urovnal, ale sváteční nedělní obědy se mu obnovit nepovedlo.
Michal se večer po uzávěrce Davidovi přiznal. Že to byl on, kdo přemluvil jednu holku, protože se vsadil o láhev se Spirem. Pak se k Zajícovi naklonil: „Ale neříkej, že se ti to dřív nebo pozdějc s nějakou nemohlo stát?“
David pokrčil rameny: „Asi stárnu. Když se bavím s babou, už mi o to nejde. Spíš mě baví ten flirt. Slovní narážky, kontakt očí, jemný dotyky a tak.“
„Ale píchání taky není špatný, ne?“
„Není, ale.“
Rossmann se do toho vložil: „To víš, že není. Když to přijde na mě, tak si koupím Annonci. Jako posledně. Byl jsem unavenej jet do Ústí, tak jsem si řekl, že v Praze nějakou oflákám, ne? Že si jako vyberu nějakej privát, ale pak to na mě přišlo už moc, myslim ta únava, a…“ Přiměřeně ztěžka k pokročilému večeru se opilecky nadechl a pokračoval: „…a tak jsem ty noviny na těch inzerátech přehnul a strčil je do kapsy u spolujezdce. A pak o víkendu jedu s rodinou a ta moje, vždyť ji znáš, dostala hysterický záchvat a furt opakovala: Budu přesazovat muškáty. Nemáš tady v autě nějaký papíry? Řek jsem jí: Ne, nemám. To víš, že o těch novinách věděla, ale nechtěla vypadat, že mě hlídá… Ještě jednou se zeptala: Aspoň starý noviny? Nemááám, řek jsem pomalu. Ale jí to nestačilo, vystartovala po autě jako vysavač, až našla tu Annonci s inzerátama. A hned jako, co to je. A já říkám, noviny. No jó, ale s erotickejma inzerátama, začala ječet, vždyť ji znáš. A tak jsem zařval: A ty snad do květináčů nemůžou nebo co? A ona jen špitla, že můžou. Ten den jsem zjistil, že spolu nemůžem dál bejt. Stal by se ze mě vychlastanej děvkař a z ní ženská, co si jí už nemůžu vážit.“
„To ne,“ přizvukoval mu David.
„Snad to pochopí a rozvedem se. Dostane byt a auto, tak co?“
Ale říct to své ženě přímo se bál. Jeho postup David znal z jednání s ostatními lidmi. Nechal situaci dojít tak daleko, aby dotyčný poznal, co ho čeká, a udělal ten nepříjemný krok sám.
A tak radši, než by jí to řekl, vzal Michal svou manželku na party, kde to chtěl zinscenovat tak, aby se s ním rozešla. Pozval k té show i Davida. Potřeboval ho jako aktéra do svého plánu. Ten nerad, ale souhlasil. Zajíc vlastně do té doby kvůli penězům zbaběle souhlasil s každým Michalovým návrhem. Ještě že ho před tou fraškou čekala reportáž v Kalahari, kde si mínil trochu spravit pachuť sám ze sebe. Někdy mu ze sebe bylo dost špatně. I z Michala. Taky ho ale obdivoval. Za nonšalanci a lehkost. Umění vydělat peníze. Za tajemství, které v sobě nosil. Kdo to vlastně je – Rossmann? Jak opravdu přišel k penězům? Proč mu půjčoval? David na to musel myslet ještě v letadle cestou do Afriky.
PSANÍ
Pokojem Davidova bytu prosvítalo pronikavé světlo. Bylo to první ráno po jeho návratu z Kalahari. Slyšel zpěv, ze kterého bylo cítit slunce. Připomnělo mu plavbu po Karibiku před dvěma lety. Alenka pouštěla do ranního ticha své oblíbené cédéčko Gipsy Kings. Slyšel povídat Veroniku. Mozek těžce opouštěl svět snů. Oblékl si bílou nažehlenou košili, z lednice vzal chladné křupavé třešně a zapíjel je malou sklenkou ledové bublinkové vody. Leckomu jinému by po té kombinaci bylo těžko, ale Davidovi ne. Byl naopak v povznesené náladě. Na mysl mu matně dotíral sen, který se mu před probuzením zdál. Alena přinesla horkou kávu. Připomněla mu všechna rána jeho života. Přemýšlel o svých výhrách a prohrách. O manželství, o vyvzdorovaném časopise. To chtěl? Kdyby si od Rossmanna nepůjčil, kdyby se raději vůbec nepouštěl do vydávání, napadlo ho. Jaký má vůbec to pachtění smysl? Co vůbec má smysl?
Vzal si čistý, nepopsaný sešit a tužku. Ten den se rozhodl napsat knihu. Vychrlit svůj strach, svoje obavy z toho, jak to všechno dopadne. Vypsat se z toho. Už tolik let polykal život, na cestách svět, a zvracel jen po tahu v Tlusté Lole. Chvíli přemýšlel, jestli si může dovolit sám sobě nelhat. Ano i ne. Aspoň po něm zůstane vyrytá značka, otisk ruky jako na té skále v Kalahari. Zanechá po sobě svůj příběh, svůj hlad, svého lva ve své poušti.
První písmena ukládal na papír obezřetně. Až po chvíli z něj začala slova padat jako déšť, jako voda, co očišťuje:
Toto je začátek mé knihy. Kolik Rossmannovi vlastně dlužím milionů? O kolik tisíc na úrocích ta částka denně naroste? Každým dnem svého života dlužím víc a víc. Jak tohle skončí? Stanu se jeho otrokem, zabiju ho, nebo zabiju sám sebe? Bude tenhle deník, tahle kniha záznamem plánované vraždy? A jak dlouho ještě budu před lidmi dělat, že nic, že se mám super, magazín prosperuje, cesty po světě jsou skvělý? Než se zblázním? Už se mi zdají i divný sny. To, co jsem dnes v noci viděl, bylo neskutečné a podivné. Jako bych nahlížel svou budoucnost nebo nějaký paralelní svět. Scvrklý křovácký lovec naléhal, ať jdu dál, ale já už nemohl. Ztrácel jsem ho a viděl jej už jen jako skrz mléčný závoj. Ještě jsem zahlédl běžet rozmazanou siluetu. „Siga,“ zakřičel, asi jak nejvíc mohl. V tom výkřiku byla hrůza. Nedotkla se mě, i když vzápětí mým čelem pronikla bolest a já viděl, jak mi obrovská čelist vytrhává kus stehna. Byla to čistá bolest. Cítil jsem nasládlý pach krve, moči a zápach z té velké tlamy. Slyšel jsem svůj křik, vrčení a ňafání hyen. Viděl jsem slunce, červené šmouhy a svou ruku zabořenou v křeči v žíhaném hyením kožichu.
Poslední dobou se začínám svých snů bát. Nevím proč, ale vím, že až tuhle knihu dopíšu, uleví se mi. Teď se mi jen točí hlava. Kafe je horké a silné.
Až tu knihu dopíšu, udělám si dlouhý výlet. Vrátím se někam do přítmí pralesa, kde se člověk poprvé postavil na nohy, zpět do doby, kdy lidé museli lovit, aby jedli. Kdy nepotřebovali peníze. Odjedu hned, jak dodělám vydavatelství k obrazu svému. Splatím dluhy. Dopíšu knihu.
Jenže to se chlapec přepočítal. Jako vypravěč příběhu to musím vědět. Do pralesa David Zajíc nepojede po knize, ale pár týdnů poté, co napsal tenhle úvod.
A nezblázní se on, ale někdo jiný.
Někdo zemře.
David Zajíc rukopis zničí, ale vy se ten příběh stejně dozvíte.
Jak to všechno vím? Jsem zloděj příběhů. Fascinuje mě příběh toho zoufalce. Proč vůbec psal to, co ho mohlo zničit? Proč tvořil něco, co mohlo sloužit jako důkaz proti němu?
PAKOBYLKA
Bílí mužové strávili v malarické nemocnici další noc. Netušili, že zbytečně. Nevadilo jim ani tolik čekání, jako letargické nicnedělání. Si Lap Lap věděl, že by měl nahrávat zvuky pralesa nebo fotografovat. Nechtělo se mu. V zátylku cítil otupělost. Jako kdysi ve vojenském špitále po uklidňujících prášcích. Stejný melancholický klid, který v něm potlačil všechny radosti a deprese.
V táboře panovala ponorková nemoc. Když spolu bílí muži mluvili, dívali se do země, aby neviděli oči toho druhého: „Kdo dneska vaří?“
Až po jisté době se ozvalo: „Já včera.“
Ten, co zatím mlčel, si dal pět minut na pomalou odpověď: „Já dnes. Za chvíli.“
Tu dusnou atmosféru přerušil až mentawajský lovec, který tudy procházel se svým synem. Zdvořile si s nimi povídal, než uslyšel zběsilé škrábání na stěnu chatky. Odmlčel se a šel se podívat dovnitř. Škrábání zesílilo.
Když se vrátil, kroutil hlavou: „Je tam krysa a hrabe pořád na jednom místě. Vůbec se mě nelekla.“
Chvíli se snažil mluvit dál na jiné téma, ale škrábání neustávalo. Obrátil se ke svému synovi a s obavami řekl: „Tiduš.“
„Krysa – a co?“ nechápal chlapec, proč ho na to otec upozorňuje.
„Hrabe na jednom místě, místo aby hrabala jinde, kde jí to půjde líp. Je chromá strachy, něčeho se bojí. Možná se v té chatrči zapomněl nějaký noční démon,“ zkoumavě se zadíval na chýši lovec.
Jeho syn mezitím dostal malarický záchvat. Bílí cizinci mu složili z vlastních Dalagylů jednu akutní dávku a na kusu papíru otci pomocí piktogramů sluníček a měsíčků popsali, jak má hoch antimalarika užívat. Muž se pak s nimi z vděčnosti podělil o ságo, banány s kokosem a vepřové uložené v dutém bambusu. Do toho se znovu ozvala zběsilým škrábáním krysa. Mentawajec to chvíli znepokojeně poslouchal, pak vstal a řekl synovi, že půjdou. Poslechl ho, i když se kvůli malárii třásl jako osika.
„Vy byste odsud měli také odejít, není to dobré místo,“ řekl naléhavě bělochům. A zmizel.
To bílé muže vylekalo. Byli už dost vystrašení, a teď se navíc neustále ptali sami sebe, kde je Ani. Sliboval, že se vrátí s loďkou, kterou je odveze. To by bylo skvělé. Už žádné plazení po kládách přes hluboké strže. Už žádná námaha. Jestli se tedy vrátí. A co když ne, běželo jim hlavou. I když k večeru škrábání ustalo, všichni včetně Lászla si rozbalili moskytiéry a karimatky na verandě.
Druhý den opět plynul ve znamení čekání na Aniuse. Leželi na verandě a civěli do palmového stropu.
„Myslíš, že přijde?“
„Nevím.“
David si raději vzal aparát a šel fotit.
Tomáš se asi po půlhodině zeptal Michala: „Ale měl by přijít, ne?“
„Proč by měl, peníze a vytouženej nůž už dostal.“
Vykašlal se na ně, spadl do rokle, dostal malárii, nebo všechno dohromady? Byli směšní se svými otázkami a tím, jak nechápali, proč sem vůbec lezli. Zdálo se jim, jako by je celý prales pozoroval v jejich úzkosti. Ale prales to nebyl. to, co je opravdu sledovalo, se totiž kvůli včerejšímu krysímu povyku přemístilo z chatky do klidné koruny stromu na kraji džungle přímo proti nim. Vnímalo to, jak se cizinci dívají jeho směrem, jako by se snažili zhypnotizovat prales, aby jim vydal jejich průvodce Aniho. Nosil hodinky, které sice nešly, ale byly znamením civilizovanosti, schopnosti dodržet dohodu, kterou si navíc pojistili penězi. Přestože mu zaplatili předem, nemohli na to spoléhat. Neboť ani pokřtění, ani roztrhané triko nepřekrylo tisíciletou divokost jeho rodu. Zcela nesmyslně vršili jeden evropský argument za druhým, proč by se měl Ani vrátit a proč ne. Vůbec nechápali, že tady v pralese platí jiné pro a proti, že tohle je úplně jiný svět.
Coby správní sasareu mluvili, i když neměli co říct, jako by se báli zmlknout, aby je ticho, co se vznášelo kdesi nad korunami džungle, nepohltilo. Najednou si Tomáš všiml, že teď, v naprostém bezvětří, se pohybují jen lístky jednoho stromu přímo proti nim.
Ukázal Michalovi tím směrem a řekl: „Ty vado, podívej, to jsou snad nějaký vzdušný víry nebo co, ne?“
„Asi jo,“ odvětil Michal a dál tomu nevěnoval pozornost, protože nic kromě těch třepotajících se lístků neviděl.
V té chvíli z chatky rusky zakřičel László: „Daváj, pajdítě sjudá – honem, pojďte sem!“
Vyskočili, o podobné vzrušení tu byla nouze. Za bambusovou zástěnou v rohu místnosti u vyhrabané jamky ležela velká černá pralesní krysa se zježenou srstí. Mezi vztyčenými chlupy prosvítala světlá kůže ztuhlého tělíčka. László odehnal pár much a ukázal na zaťaté přední běhy. Tam, kde ještě včera asi měla tlapky s drápy, byly jen krvavé pahýly.
„Do prdele, tu muselo něco vyděsit,“ ulevil si Michal.
„Fakt je to divný místo. Měli bysme zvednout kotvy. Aniho se asi nedočkáme,“ řekl Tomáš.
„Ta kurva se na nás normálně vykašlala,“ doplnil ho Michal.
„Do Taradei?“ zeptal se László.
„Kam jinam?“ usmál se Tomáš. Nahlas to nepřiznal, ale na prsou cítil zvláštní tíseň.
Lászlův křik před chvílí uslyšel z dálky i Prsatý muž. Přestal fotografovat ještěrku, jež při skocích ze stromu na strom roztáhla blány po obou stranách břicha, takže vypadala jako létající dráček, a vypravil se zvědavě k chatce. Bylo dusno, a tak si otřel pot z čela. Najednou měl pocit, že ucítil závan větru. Zdál se mu ještě teplejší než okolní vzduch. Podíval se ve směru toho horkého poryvu, jestli nespatří nějakého velkého ptáka, ale mezi kmeny a liánami uviděl prosvítat jen mýtinu s jejich malarickou nemocnicí. Jeho pozornost ale upoutal protější strom, na kterém se najednou začaly třepotat listy. Okolní stromy byly v klidu. Chtěl tomu přijít na kloub. Přistoupil ke stromu blíž a užasl, když pod jeho korunou uviděl tetelit se horký vzduch. Popošel ještě blíž, ale naštěstí v tu chvíli objevil na rostlině s bliznou elegantně stočenou do sametové spirály obrovskou pakobylku větší než dlaň. Kývala se jako stařík sem a tam ve své nepozemské kráse. Nádherná křehká bytost. Poskakoval opatrně okolo ní s fotoaparátem, aby jí neublížil. Jako okolo královny krásy. Byla nádherná. Jak ji fotografoval a skláněl se nad ní, netušil, že i jeho si něco prohlíží. Kdyby to chtělo, mohlo se dotknout jeho zátylku. Ale jen to Davida se zaujetím pozorovalo. Nemohl se úžasné pakobylky nabažit. Ani nevnímal další závan horkého vzduchu, který se o něj otřel, jak to slezlo ze stromu. Dlouho přemýšlel a pomalu vyndal plastikovou láhev se smrtícím plynem. Zamiloval se do krásy té pakobylky tak, že jí vzal pro jistotu život. Pro svou jistotu. Možná tu jedinou, co měla přijít.
Protože to už spěchalo do Taradei, kde si chtělo vybrat svou daň. ZLÍ DUCHOVÉ
Ráno ještě v horečce vstal, motal se, třásly se mu nohy, ale viděl. Mlžně, neostře, protože brýle už dávno odpočívaly v pralesní půdě pár set metrů zpátky, kde je včera vytratil z náprsní kapsy. Ulomil si klacek, protože všechno okolo něj se houpalo, a brodil se mazlavým nánosem řeky. Ptáci krásně zpívali. Místo odrazů ranního slunce na hladině viděl jen tisíce stříbrných penízků. Připomněly mu magazín Svět a jeho hrabivé hlídání, aby ten cirkus na kolečkách jel dál a on třeba někdy mohl zaplatit alespoň úroky z té hrozivé částky, kterou mu Michal Rossmann půjčil. Kdybych teď umřel, pomyslel si, zbyla by mu jen ochranná známka jednoho snu, zalykal se smíchem. Snad ho z dálky uctivě obcházelo tropické šílenství, ale on se jen dál smál, šťastný, že nad sebou vidí bílá oblaka na modrém nebi, že slyší řeku, kde se před chvílí vymočil, aniž si rozepnul poklopec, že je na světě tak krásně, až měl pocit, že se z té svobody zalkne, praskne, vybuchne. Nezajímala ho zimnice, jež ho střídavě s horkostí navštěvovala. Byl opilý volností a štěstím, co vás navštíví, až když si myslíte, že už hůř být nemůže.
Svalil se na záda do teplého bahna a myšlenky se mu rozletěly po obloze jako hejno ukřičených racků. A on se bez nich pořád smál, až se mentawajská žena, která přišla se svou dcerou lovit k řece ryby, lekla a zkameněla, když uviděla toho evidentně pomateného chroptícího sasareu, kterému asi utekla duše z těla a nahradili ji sanitu – blázniví a zlí duchové, co přicházejí v noci. On si ale dál chrčel tu svou a kuckal se smíchem, zatímco jeho myšlenky, volné jako bílí rackové, letěly přes oceán, míjely pohoří a pouště, aby se pak s větrem stočily nad mořem a měkce dobrzďovaly nad krásným středohořím v geometrickém středu Evropy. A tam, aniž o tom pomatený Zajíc věděl, se stočily nad Malou Tatimerzí a opatrně zpomalily, aby lehce, spolu s krahujcem v dlouhých spirálách přistály na starém ořešáku. Až tam se s nimi ten hrdý krahujec rozloučil a ony samy, jako správné myšlenky, se znenadání snesly do hlavičky malé holčičky. Ta si najednou vzpomněla na vousatého pána, který od ní tak často odcházel pod zástěrkou průhledné lži, že se brzy vrátí, a rozběhla se ke své matce, která zrovna česala červená a zelená jablka. A jak k ní přibíhala, nahlas křikla: „Maminko, kdy se vrátí táta?“
A Alenka se usmála: „Ještě si škrtneš dvanáct sluníček, co máš na zdi, a je tady, Veroniko.“
A na druhé straně zeměkoule teď vytryskly tomu cizinci s domorodým jménem Si Lap Lap, Aman Veronika – Prsatý muž, otec Veroniky, slzy. A mentawajské ženy se nad ním dlouho zmateně dohadovaly, proč ho navštívili zlí duchové a hluboko v něm se smějí a pláčí najednou. Si Lap Lapovi to bylo jedno, protože je nevnímal, jen z dálky slyšel smích své Veroniky, a netušil, že to jsou jen štěbetavé hlasy žen, co ho našly u řeky. Propadal se hluboko do vlastního nitra a vzpomínky zmateně vířily a narážely do sebe, jako by se bály, že spolu s ním zmizí v propadlišti jeho soukromých dějin.
Kdovíproč si v horečkách vzpomněl na tu nejzasutější, jak jeli z Karlových Varů od Alenčiných rodičů a ona chtěla zavřít topení, aby se jí nevrátila rýma. Jak to udělal, začaly se na zamlženém skle znenadání objevovat otisky bosých chodidel. Zmateně otíral ty skvrny na svém charakteru a letmo mu proběhl mozkem minulý den. Jak tvrdě miloval Kristu Chytrovou a ona vymrštila nohy nahoru, aby se jimi dobře zapřela o sklo a mohla mu jít vstříc. Narážel do ní tak zběsile, až se bál, že ji rozrazí. Byla slastná jako cucavý karamelový bonbon s čokoládovou polevou. Avanti, pomyslel si, zatajil dech a v jednom horkém gejzíru jí předal celé své genetické poselství. Byl v tom okamžiku tak prázdný, tak němý, tak hluchý, že ani neslyšel zvonění mobilního telefonu, nepřítele všech milenců. Alenka mohla na druhém konci slyšet jen záznamník: „Haló, haló, tady David Zajíc. Právě teď dělám něco moc, ale opravdu moc důležitého, takže nemůžu váš hovor přijmout. Nechte mi zprávu!“ Vztekle praštila telefonem a na záznamníku bylo jen velké ticho a pak tút, tút, tút, jak vteřiny odměřovaly pečlivě čas jeho života, i když si bláhově myslel, že ho nikdo nesleduje.
Už v bibli stojí: „I viděl jsem mrtvé, malé i veliké, stojící před obličejem božím, a knihy otevříny jsou. A jiná kniha také jest otevřína, to jest kniha života, i souzeni jsou mrtví podle toho, jakž psáno bylo v knihách, totiž podle skutků svých.“
A tak ho mentawajští lovci, které zavolaly ty dvě ženy, našli pomazaného blátem, jímž si jako řečištěm razily cestu slzy, smějícího se kuckavým smíchem, pomočeného, bez výčitek, bez bolesti i radosti, bez duše, která poletovala mezi obrovitými pralesními stromy s pestrobarevnými motýly ve vzduchu tetelícím se nad vrcholky džungle.
Naložili Davida na kánoi, na které ho ti převozníci ztracených duší svezli dolů po proudu ke své saigubanské umě. Nevnímal to a zároveň vnímal. Jejich pomalé pohyby, když se odstrkovali bambusovou tyčí, krásní, s pestrobarevnými čelenkami, tanečníci na rozhraní světů, ani tam, ani tady.
Druhý den ho probralo zvonění šamanských zvonků, které měly přivolat zpět jeho duši do prázdného těla, poté co jejich cinkot vyhnal smějící se a plačící démony. Než se posadil, chvíli ještě ležel a vychutnával čas. Bylo mu dobře, jen cítil, že má žaludek trochu na vodě. Snažil se mluvit mentawajsky, ale kouzelník ho pomalým gestem zarazil: „Mlč, jsi moc slabý, o místo ve tvém těle se prali nejsilnější z dobrých duchů ukkui s těmi sanitu. Teď ti bude dobře, ale tvá duše je slabá. Může zase zmizet a oni se mohou kdykoli vrátit.“
„Vrátit?“ zapochyboval Aman Veronika. Šaman chce tučnější odměnu, pomyslel si.
Ten mu pohlédl do očí: „Bláznivý cizinče, nechci od tebe víc dárků, než mi dáš. Stejně bych neuměl s touhle papágou bojovat. Někdo tě očaroval. Musel jsi provést něco špatného někomu ze světa mrtvých a určitě to bylo něco víc než porazit strom bez povolení duchů. Nebo jim něco zlého způsobíš v budoucnu. Proto se tě asi pokusili zbavit.“
„Tady na ostrově?“ zeptal se Prsatý muž.
Kouzelník chvíli mlčel, černýma očima přemítavě hleděl do dáli, než promluvil: „Tá, areu – ne, daleko odsud,“ řekl a začal si balit kouzelnické pomůcky.
David se na něj nechápavě díval. To je všechno, co mu řekne? přemýšlel znepokojeně. Kouzelník se otočil, a ještě než navždy zmizel v pralese, smutně řekl: „Nech přijít zlo a mluv s ním. Věř své duši.“
„Cože?“ křikl za ním nesmyslně česky Zajíc, ale to už šaman mizel za prvními stromy a ani se neotočil.
