„Vyřiďte koňákům, že jízda se neruší,“ oznamuje ženský hlas v obecním tlampači. Je poslední květnová neděle a lije. Situace je tedy vážná. Až do této chvíle všichni věřili, že není nic, co by tady ve slováckém Vlčnově nedaleko Uherského Hradiště mohlo tradici pověstné Jízdy králů přerušit. Provazce deště bičují silnici, ale na ranní mši spěchají desítky lidí. Pršet může i na krále
Napsal a vyfotografoval Richard Grégr V kostele bylo plno. Farář slouží mši za krále i jeho družinu. Osmnáctileté dívky v kroji přivedli rodiče pod deštníky a zabalené do igelitové zástěry. Připadáme si jako v dobách legendárního moravského malíře Jožky Úprky. Vlčnovské kroje patří k nejkrásnějším. Některé části jsou staré sto i více let. Mohou je nosit pouze svobodné dívky. Nesmírně jim to sluší. Právě kroje jsou důvodem, proč se Vlčnovským nechce do deště.
„Snad se k poledni počasí umoudří,“ dodává naději sedmdesátiletý ing. Antonín Pavelčík, předseda občanského sdružení Společnost Jízdy králů. Televizní obrázek ze satelitu ale moc nadějí nedává.ZUZANO, NEOMDLÉVEJ!
Králem roku 2006 je Přemysl Křeháček. Subtilní třináctiletý chlapec stojí vpředu u oltáře a to, co se zde kolem něho děje, mu už nikdo nikdy nevezme. Vstoupí do dlouhého seznamu známých vlčnovských králů, který počíná rokem 1909. Středem pozornosti je i dům, kde bydlí. Letos tady jízda začíná. Jenom musí přestat pršet. Také ing. Pavelčík přišel v typickém mužském vlčnovském kroji, který hýří modří i červenými ozdobami. „Podívejte se na ty vyšívané vzory na kalhotách. To už dnes nikdo neumí. Kdoví, proč si to naši předkové vymysleli tak složité. Jen kalhoty mají cenu kolem pěti tisíc. Vyšívaná kordula – vesta – sedm. Boty dnes stojí bezmála pět tisíc,“ vysvětluje před kostelem, proč nelze vyjet do deště v kroji. Kroje se dědí z generace na generaci. „Moje babička i maminka je ještě šily,“ ukazuje ing. Pavelčík, autor publikací o vlčnovských jízdách, hrdě kordulu starou půl století. „A hlavně je neseženete. Dva poslední krejčí jsou pánové starší osmdesáti let, šít už nemohou. Zatím to jen zkouší – na japonském stroji – jistá mladá dívka. Žádná láce, pod dvanáct tisíc korun se tento historický oděv, který mívali všude doma, nepořídí.“ Kostelem se šíří těžká vůně kadidla. Jedna z dívek je celá bledá a raději vychází ven. Rázem jsou kolem ní všechny maminky a ženy, dávají napít, potírají čelo kafrem, navzdory přihlížejícím uvolňují utažený oděv. Děsí je představa, že by děvče omdlelo. Bělostnou jupku ještě vyperete, ale starobylou svrchní látku, zvanou haras či štóf, už ne; musely by se odpárat všechny ozdoby. Čepec se stuhami je sponkou připevněný k vlasům a ani nadýchané tvarované rukávce by pád nepřežily bez újmy. Předkové kroj vymysleli nejen složitě, ale i nápaditě. Zcela jistě měli jasnou představu o tom, jak obléct ženu, pokud jí příroda nenadělila vhodné míry…
Do konce mše ale přibudou další pobledlé dívky. Chodit v kroji není nic snadného.
„Kroj z nás dělá lepšího člověka,“ tvrdí ale později padesátiletý Petr Pančocha, jeden z bývalých vedoucích folklorního souboru Vlčnovjan. „Přestává mě bolet tělo. Chlapci si dávají pozor na slova. V dívkách se objeví ženskost.“
Nesmí se v něm ovšem omdlévat.STAROSTO, POVOLTE JÍZDU… V obřadní síni vlčnovské radnice hraje cimbálová muzika. Na hudebnících je vidět, že včerejší večer i noc navzdory slejváku trávili v Búdách. To jsou malebné sklípky – nejzachovalejší nadzemní vinohradské stavby v České republice, jak podotýká turistický průvodce. Stojí na vrchu nad Vlčnovem, který domácí poeticky nazývají Hradčana. Je prý odsud stejně krásná vyhlídka jako z těch pražských, zvlášť když k tomu zní cimbál a pod košatými ořešáky se popíjí vínko… Mluvčí královy družiny žádá o povolení k jízdě. Starosta v kroji připomíná, že naposledy propršela přesně před sedmdesáti lety, v roce 1936. Jelo se až druhý den. Pak pozvedne sklenku s vínem a zdaru jízdy připije…
Teď záleží jen na počasí. Na obzoru prosvítá světlá obloha…HOD. U KRÁLE Bělouš před domem krále Přemysla Křeháčka je spíše šiml. A neskonale trpělivý. Rodiče i příbuzní ho zdobí třásněmi i barevnými růžemi z krepového papíru, k tomu se pletou fotografové a hraje cimbálová muzika. Dvě dívky roznášejí vdolky, mládenec slivovici.
K domu se sjíždí králova družina. Na místě jsou i oba pobočníci v ženských šatech s tasenými šavlemi. V půl dvanácté vychází třináctiletý Přemek v bílé skládané sukni ke kolenům, s pentlemi kolem hlavy. Jde nesměle zástupem ke koni. Fotoaparáty cvakají. Není mu co závidět…
„Krále si vybírá jeho družina, osmnáctiletí odvedenci či chlapci v jejich věku. Musí být panic, bývá ve věku deset až třináct let. Jede převlečený v ženských šatech mezi svými pobočníky a nesmí promluvit. Proto má v ústech růži,“ vysvětluje ing. Pavelčík. Být králem je čest. Ale musíte na to mít. Zlé jazyky tvrdí, že starý král do konce roku poplatí náklady a nový začíná šetřit…
Pro rodinu Zdeňka Křeháčka není tato pocta lacinou záležitostí. On prodává dlaždičky, manželka šije v továrně boty. Syna vozí na tréninky hokeje do Uherského Hradiště a teď mu umožnili zážitek na celý život.
„Jde o různé i drobné výdaje. Nažehlit košile každý neumí. Záleží také na tom, jak bohaté pohoštění rodina krále připravuje. Náklady však často výrazně překročí dvacet tisíc korun. Společnost Jízdy králů tvoří 212 členů, třetina je z Vlčnova. Chceme, aby starobylý zvyk nevymizel. Každoročně rodině krále přispíváme,“ dodává Pavelčík.VYBERTE SI POVĚST V roce 1469 Matyáš Korvín prohrál se svým tchánem Jiřím z Poděbrad v bitvě nedaleko takzvaného „hrubého boru“ u Bílovic blízko Uherského Hradiště. Aby ušel zajetí, vsedl na koně převlečen do ženských šatů, tvář zahalil pentlemi a prchal na sídlo v Trenčíně. Jeho družina zatím sháněla živobytí. Další pověst tvrdí, že se jen ukrýval na vrchu u Uherského Brodu, který se po něm nazývá Králov. Nejhezčí z legend ale líčí, že při obléhání Uherského Hradiště byl zajat a posléze uvězněn v Trenčíně syn Jiřího z Poděbrad – Viktorin. Zachránili ho vlčnovští chlapci a v ženském převleku převezli domů. Historickou pravdou je, že Viktorin v Trenčíně byl vězněn tak přepychově, že se tam i oženil a nakonec sám zůstal v blízkosti svého švagra Matyáše Korvína… „Při mapování historie jízdy v roce 1982 vzpomínal Jan Knotek, ročník 1897, který byl králem v roce 1909, na svého děda, který jel jako král v šedesátých letech 19. století. Podle vyprávění se došlo až k jízdě v roce 1808. Bývala to součást života Vlčnovjanů i obyvatel Slovácka. „V čísle 110 žil rod Kovářů, kterým se neřeklo jinak než Kovářé-králé. V každé generaci měli jednoho a pamětníci vzpomínali, že to platilo od počátku 19. století,“ upozorňuje vitální Antonín Pavelčík. „Je téměř jisté, že se jízda konala i před rokem 1800.“ Odborníci jsou přesvědčeni, že kořeny sahají až do pohanských dob… Král s družinou jezdil o Svatodušním pondělí. Protože nebylo volným dnem, přenesl se zvyk na neděli. Vlčnovjané nakonec jízdu spojili s poslední nedělí v květnu. Vlčnovskou tradici nepřerušila ani válka. „Víte, co to bylo za odvahu, jít žádat o povolení na velitelství gestapa ve Zlíně?“ doplňuje pan Pavelčík…
Dodnes se podobná jízda v tříletých intervalech jezdí v Hluku – teď bude až v roce 2008, a každé dva roky v Kunovicích.MLČENLIVÝ KRÁL, ROZVERNÁ CHASA
Vyjíždíme!
Nejdříve dolů do vsi. Protější stráň je v mírném oparu, nebe tmavé, ale neprší. Kéž by tak zůstalo…
Nečekejte žádný cval. Mnohý jezdec seděl poprvé na hřbetu koně krátce před jízdou a zvířata proto vedou přátelé.
Družina je opakem mlčenlivého krále. Hlasatel vyvolává:
„Hýlom, hýlom,
Počúvajte horní, dolní, domácí aj přespolní,
co vám budem povídati o téjto svatodušní neděli.
Máme krála poctivého, ale velmi chudobného,
okradli nám ho na horách, na dolách,
i na krakovských mostinách.
Ukradli mu tři sta koní z prázdných stájí,
tři sta volů z prázdných dvorů,
dobře, že tam neměl nic,
vzali by mu ještě víc…
Na krála matičko, na krála!“
A další jezdec vtahuje diváky do hry – a to dokonce v rýmech. Zastaví koně a razantně ukáže prstem:
„Došla mi zpráva z Londýna, že tuto je šikovná blondýna. Ta se na mě usměje a do botečku mi něco přispěje.“ Nedá-li do holinky, může dát do dřevěné kasičky, kterou má jezdec k botě přivázanou řemenem. Půjčuje ji vlčnovský Klub sportu a kultury… BANKÉŘKA A ČOČKA
Nepřestává drobně krápat. Polední naděje, že se vyjasní, je pryč.
Polovinu cesty má procesí za sebou. Hlášky jezdců nepostrádají aktuálnost: „V jedné věci jsem si jistý, že pan XXX nezvolí komunisty…“ Přihlížející politik nahranou situaci využije a na krála přispěje. Kamery cvakají. Podobně dopadne zlínský hejtman.
Divák ocení neutrální zprávu: „Tuto na mostku mě čeká šance, že tato paní pracuje v bance… Na krála, matičko, na krála!“
Sotva zvednu fotoaparát, už je slyšet „Za fotečku do botečku.“ Výzva zůstane oslyšena a jezdec pokračuje. „Na cestě jsem spatřil kočku a tento pán má špinavou čočku.“
S osmnáctiletým královským družiníkem jsme si padli do oka. Chrlí nápad za nápadem, při příštím setkání rýmuje na značku fotoaparátu.
Jenže déšť houstne. A pak jako kdyby nad Vlčnovem obrátili vrchovatě naplněnou vanu. V domech otevírají jízdě vrata průchodů. Pozdě! Než tam jezdci dojedou, je po dešti.
Kroje! Krepové ozdoby barví bělostné košile. Po hřívách koních stékají červené, zelené i modré barvy. Několik osudových minut, které rozhodly…
A je po dešti. Voda se valí silnicí. A na obloze konečně září slunce.
Pak se znovu objeví náš družiník a zastaví se: „Tento strýc nemá fleš, zato se mu leskne pleš…“ trefuje se. A jízda králů žije dál…
