Říká se, že prvními kovboji v Severní Americe byli “Los Charros.”Muži a chlapci, kteří byli skvělí jezdci dávno před příchodem rodea, následovníci středověkých španělských tradic a nepřekonatelní mistři lasa. “Los charros” představují pravý základ, ze kterého jsou tvořeny sny, a zosobňují výborné baviče.Umějí při jízdě na koni v plném trysku oddělit býka od stáda a převrátit ho tak,že jeho kluzký ocas obtočí kolem podpatku své boty. Umějí chytit do lasa a zkrotitprchajícího koně.
CORTEZOVY KONĚ
Zeptejte se průměrného bílého cizince v Latinské Americe, co znamená “charro”,a pravděpodobně se dozvíte, že se jedná o americkou nebo mexickou restauraci. Pravdou zůstává, že vývoj “Los charros” začíná poté, co dobyvatel Hernando Cortez poprvé přistál v přístavním městě Veracruz v roce 1519. Jízdní složka jeho armádyčítala šestnáct mužů na koních, kteří začali obléhat aztéckou říši. Cortez vyvrátilaztéckou civilizaci a mimoděk znovu přenesl koně do Severní Ameriky, poté co se zdejiž v prehistorické době vyskytovali. Byly to Cortezovy útočné síly (jízda), z nichžse v devatenáctém století vyvinuli “Los charros” a založili největší španělské statky v Mexiku, podobným způsobem jakým to učinily kovbojové na americkém Západě, když využili dovedností získaných od “pracujících kovbojů”. Na vrcholu mexické revoluce v roce 1912 “Los charros” také pozvedli zbraně a udeřili v bitvě jako “zlatí hoši”Pancha Villy a mnozí z nich padli za oběť kulometu.ZAPATA A OSTATNÍ
Snad nejznámější ze všech revolučních “charros” byl Emiliano Zapata. Narodil sev Morelos 8. 8. 1877 a jezdil republikou, zmítanou vnitřními nepokoji, jako specialistana jízdu a značkování ve víře, že zachrání zemi pro domorodé obyvatelstvo se svým smělým plánem “Ayala”. Říká se, že Zapatovy heroické činy a slavná slova: “Je lepší zemřít, když stojím na nohou, než živořit na kolenou,” inspirovaly záhadného subcommandanta (zástupce velitele pozn. autora) Marcose během partyzánské války (guerilly) Zapatovy Armády národního osvobození. Ovšem domorodí pěší vojáci byli příliš slabí na to, aby byli alespoň takovou výhodou jako koně “charros”. Ale někteří muži, jako například Ponciano Díaz, byli jak “charro” tak “torero”. Díaz uskutečnil 28. 7. 1889 ve španělském Madridu velkolepé představení a od této první “charready” se “Los charros” staliztělesněním mexické živoucí tradice. Dnes se “charro” kultura rozrůstá z karibskéoblasti Yucatánu až k severním hraničním pustinám. Zosobňuje vášnivou národní zábavu, reprezentovanou šesti stovkami oficiálně zaregistrovaných “charro” společností a tisíci “charros” ze všech mexických států. Hromové údery koňských kopyt jsou často slyšet také tady na severu: od východního Los Angeles po jižní část Chicaga téměř sto “charro”společností udržuje tradici živou v “charro” arénách po celých Spojených státech.Někteří “charros” učí své syny fascinujícím tradicím v době, kdy jsou ještě “charritos”, jako účinný prostředek ochrany před jejich členstvím v pouličních gangech. Většina “charro” skupin, včetně těch z Phoenixu, Chandleru a Tusconu, soutěží o možnost předvést svoje umění při každoročním mexickém Národním “charro” kongresu a soutěži, která se tradičně koná ve městech podél historické “charro” cesty. Podívejte se na “charreadu” a rodeo bude ve srovnání s ní vypadat jako komercionalizovaná sportovní událost s moderními atlety, soutěžícími o vysoké odměny. “Charreada” vás přenese zpět do jiné doby a na jiné místo, kdy se mladí muži snažili serenádami získat lásku svých vyvolených. Pro “charros”, kteří soutěží v “charro” arénách, nejsou důležité peníze žádné se nenabízejí. Jde o hrdost, čest a tradici.
