NAPSALA JANA PATKOVÁVysoké Tatry jsou hory, ve kterých je turista ostře sledován nesmlouvavým okem ochránců přírody – TANAP, jeho kroky vedou turistické značky a jeho chování určuje množství zákazů a příkazů. Nikoho dnes už nenapadne postavit si v této lokalitě stan či se vykoupat v plese, po počátečním rozčarování už nikdo neváhá sáhnout do peněženky a za vstup do přírody vysolit poplatek činící 10 Sk. Toto horstvo totiž patří k těm nejpřísněji ochraňovaným, již od roku 1949 jsou Vysoké Tatry národním parkem.Nádherné žulové vrcholy, strmé skalní jehly, modré oči údolních ples, kamzíci, květiny a bůhvíco uvnitř člověka, který touží vylézt blíž a blíž k nebi, to vše sem přivádí spoustu návštěvníků. A Tatry jsou maličké – 769 km2 – a tudíž přetížené. O to absurdněji na první pohled vypadá myšlenka uspořádat zde tak gigantickou akci, jakou olympijské hry bezesporu jsou. Když předseda Přípravného výboru ZOH 2002 Poprad – Tatry Ján Madáč v lednu loňského roku předložil Juanu Antoniu Samaranchovi oficiální kandidaturu na uspořádání zimní olympiády v roce 2002, znamenalo to mnohé. Stovkám sportovních nadšenců se splnil životní sen (či alespoň jeho část), politici si mnuli ruce nad geniálním nápadem, jak konečně to malé a nespravedlivě přezírané Slovensko zviditelnit, podtatranské obce začuly možnosti netušeného rozvoje a ochránci přírody možnosti netušené devastace. Stála jsem v možná budoucí olympijské dědině, v Popradu, a na neposkvrněné tatranské štíty hleděla s těžko skrývanou lítostí. Před očima jsem měla kopce probodané sloupy nejrůznějších lanovek a přibližovadel, vykácené pruhy kosodřeviny a trčící střechy nových betonových hotelů. Můj názor na olympiádu byl devátého ledna 1995 jasný, ovšem o den později už bylo všechno jinak.AŤ ŽIJE OLYMPIÁDA! Jaro Švorc, který nám dělal průvodce po předolympijském dění, patří k nadšencům. Je členem přípravného výboru a v klopě svého horskoslužebáckého svetru má pět olympijských kruhů. Znám ho už pár let a vím, že by „svým Tatrám” neubližoval, stejně mi ale vyráží dech jeho tvrzení: „Olympiáda by měla Tatrám především ulehčit, odtáhnout návštěvníky jinam.” Usvědčuje mě z kardinální neznalosti problematiky, která nejen u mě způsobila hysterický křik proti olympiádě: „Celé dění by probíhalo v trojúhelníku měst Poprad, Starý Smokovec a Liptovský Mikuláš. Od začátku byly snahy Tatry co nejvíce šetřit, takže přímo na území národního parku – a to na Štrbském Plese – by se konaly pouze soutěže ve skocích, severském lyžování a běhy. S tím, že nebude probíhat žádná nová výstavba, využijí se pouze stávající objekty. Stejně tak bude limitována návštěvnost. A do budoucnosti by to pro Tatry mělo další příznivý důsledek: v podtatranském regionu vznikne spousta nových sportovišť a ubytovacích zařízení, a tak se dá předpokládat, že lidé mířící do Tater stráví nějaký čas i dole, odpadne ta část návštěvníků, která v podstatě do hor ani nejde. Budiž, jenomže celá věc má háček – neexistují totiž záruky, že sliby dané ochráncům a protivníkům olympiády vůbec budou splněny!Nechávám se ale zatím strhnout Jarovým nadšením a vím, že takových jako on jsou už dnes stovky. Lidí, kteří ve svém volném čase pracují na tom, aby pro kandidaturu bylo vše připraveno a aby studie vypracované k olympiádě posloužily i rozvoji tohoto tradičně chudého regionu. „Olympiáda může Slovensku velice prospět, pokud bude skvěle zorganizov ána. Stejně tak to ale může být ohromná blamáž, pokud dojde k nějakým kiksům!” Rozhodujeme se, že sneseme ještě jednu dávku optimismu a proolympionismu, takže navštěvujeme předsedu přípravného výboru pana Jána Madáče. V budově, kde výbor sídlí, se hustota nositelů pěti kruhů nebývalo zvyšuje, znatelná je také jistá nervozita a napětí. Za pár dní se totiž rozhodne, kteří z dosavadních devíti kandidátů postoupí do užšího výběru – když v listopadu navštívila Poprad hodnotící komise Mezinárodn ího olympijského výboru, zařadila Tatry předběžně na 4.-6. místo a mezi horké kandidáty postupují právě čtyři města! „Myslím, že máme reálnou šanci, k největším kladům našeho regionu patří dobré povětrnostní podmínky,” normálně řečeno, nemusí být obavy z toho, že na zimní olympiádě bude chybět sníh, „a vynikající sportovní tradice.” Jako žhavý triumf lze uvést cenu za nejlépe organizovaný závod sezóny, kterou v roce 1993 získali organizátoři Tatranského poháru. Pan Madáč to má v hlavě srovnané a výhody uspořádání takového podniku na nás střílí s bravurou toho, kdo něco musí donekonečna opakovat: „Podtatranský region se musí nějakým způsobem rozvíjet a možnosti jsou v podstatě dvě – průmysl a cestovní ruch. Pro milovníky přírody, jakými jsou i naši odpůrci, by měla být odpověď jasná. Další výhodou, která se ukazuje již nyní, je spojení dvou tradičně rivalských oblastí, Spíše a Liptova. Především ale musím zdůraznit, že chceme dělat ekologickou a ekonomickou olympiádu, všechny budoucí stavby by měly být víceúčelové, například olympijská dědina Poprad by se po olympiádě změnila na univerzitní městečko. A už vůbec nemluvím o doprovodných stavbách, jako jsou čističky, rekonstrukce zdravotnických středisek, obchodů, silnic a železnic, to vše bude sloužit i po olympiádě a vlastně to přispěje k ochraně životního prostředí.POD TATROU SA BLÝSKÁ. zlověstnými úsměvy zelených, kteří křičí před budovou popradského magistrátu Pryč s olympiádou, nikoli však příliš nahlas. Chybějí jim totiž potřebné argumenty, které zase mají na správě TANAP. Tam už ale vědí, že více lze dosáhnout dohodou a jednáními – která skutečně své výsledky už přinesla – takže jsou od zapřísáhlých ochránců nařčeni z kolaborantství. Nemají to lehké, protože i na straně olympijské dělají potíže. Není tedy divu, že si ing. Peter Spitzkopf, vedoucí odboru ochrany přírody, při naší návštěvě znaveně vkládá hlavu do dlaní a místo rozhovoru nám nabízí svůj článek v časopise Tatry. Pak ale sebere zbytky sil a říká: „Kam se poděla olympijská myšlenka, kam vůbec spěje sport, když se pro řádově padesát bobistů na světě stavějí ohromné dráhy, které nenapravitelně změní tvář krajiny a nikdy nebudou omluvitelně využívány?!” Postavení TANAP, který by nejprostší úvahou měl mít hlavní a poslední slovo při rozhodování o jakémkoli dění na území parku – od toho byl ostatně zřízen – je nejasné.Správa TANAP byla sice oslovena v souvislosti s olympiádou již v roce 1990, měla však pouze možnost připomínek. Kupodivu byly některé respektovány a první studie byly vypracovány v souladu s těmito požadavky. „Zatrhli jsme jakoukoli novou výstavbu, limitovali jsme návštěvnost v oblasti Štrbského Plesa na 10 000 návštěvníků pro běžecké disciplíny a 30 000 pro skokanské soutěže. Dále jsme požadovali odklonění běžeckých tratí z povrchu Štrbského plesa (v minulosti tu už došlo k potopení stroje na úpravu tratě). Na základě našeho nesouhlasu byla z území národního parku vyloučena výstavba uměle chlazené bobové a sáňkařské dráhy. Biatlonové soutěže se přesunuly do Štrby. Je až podezřel é, jak byly naše názory respektovány.” Nedůvěra ing. Spitzkopfa je opodstatněná, TANAP už má za sebou nejednu blamáž. Největší podraz zažili tanapáci a s nimi celá tatranská příroda v roce 1970, při mistrovstvích světa v klasickém lyžování, kdy nejen že se jich nikdo neptal na názor, ale hlavně bylo v rámci této akce postaveno několik objektů, které s mistrovstvím neměly vůbec nic společného! Díky těmto zkušenostem a také neexistenci jakýchkoli záruk, že TANAP nebude nakonec se svými požadavky poslán ke všem čertům, s olympiádou Správa TANAP na území národního parku souhlas nedala. Vláda SR rozhodla na základě hlasování, přičemž rozhodla většina.OLYMPIÁDA NEBUDE usmívá se paní Danuše Beláková, energická členka rady Regionálního sdružení tatranských a podtatranských obcí, a dodává: „Takže já klidně spím a moc se nevzrušuju.” O spaní paní Belákové toho moc vědět nemůžeme, druhé tvrzení však vzápětí vyvrací sama: „Říkat, že uděláme ekonomickou a ekologickou olympiádu, je zločin na tomto regionu, na této zemi, vůči tomuto národu! Nic takového udělat neumíme, prostě na to nemáme, ztratili jsme vztah k přírodě, to se nezmění změnou společenského systému. Každý zásah do přírody je neekologický, navíc na ekologii musí být peníze. Když už bych uvěřila, že něco takového lze na Slovensku uskutečnit, tak nikoli s těmi lidmi, kteří se okolo olympiády oficiálně motají. Už jejich proklamace – Naším hlavním cílem není olympiáda, ale rozvoj regionu! Vždyť je to zločin i na olympijské myšlence! I další fakta mě přesvědčila o neserióznosti těchto lidí, například to, co se dělo okolo souhlasu obcí s olympiádou. Že se obcím pod Tatrami slibuje div ne hospodářský zázrak, je sice hezké, ale já jsem se byla podívat v Albertville po olympiádě, hrůzné a opuštěné betonové stavby, obrovská eroze a to se naše horstva svou velikostí Alpám vůbec nemohou rovnat.” Regionální sdružení má coby zájmové sdružení obcí s podobnými radostmi a strastmi rozhodně k olympiádě co říci. Obce nejsou proti, bylo by to bláznovství. Jenomže jak už to bývá, na řadu věcí se jich nikdo neptá a řadu jejich námitek nikdo neposlouchá.PĚT KRUHŮ V BOJI. Chceme si za každou cenu vytvořit nějaký názor na slovenské olympijské snažení. Všichni jsou však velmi opatrní na jednoznačná tvrzení, všem leží na srdci prvořadě chudák příroda. Situace v ochranářském hnutí je v této zemi nepřehledná, spousta lidí neví stejně jako my, co si vlastně myslet, utíkáme se tedy ke statistice. Průzkum veřejného mínění proběhl v říjnu 1993 a ukázal, že s olympiádou souhlasí nadpoloviční většina respondentů, z toho 34 % bezvýhradně. Jednoznačně odmítavý postoj zaujalo jen 15 % dotázaných. Zajímavé je zjištění, proč si lidé olympiádu přejí – většinou proto, že by to pomohlo propagaci Slovenska ve světě! Olympijsk á myšlenka je jedna z těch obecn ě krásných a lidských, ale kolik zla na světě už nadělaly mindráky jednotlivců i celých skupin! O čem téměř nepadlo za celou dobu našeho „průzkum” slovo, byla výstavba sjezdovky ve středisku Jasná v Demänovskej dolině, zřejmě nejachillovatější pata celého projektu. Sjezdovka by se postavit musela, ale znamenalo by to vykácení ohromného pruhu lesa v chráněné oblasti (Nízké Tatry mají také statut národního parku), nebezpečí eroze a narušení vodního režimu oblasti, která je z vodohospodářského hlediska životně důležitá pro celou oblast Liptova. Přinejmenším směšně vypadá hurá akce „za každý vykácený strom jeden nový zasadit”, nebezpečně připomínající nechvalně proslulý Kocourkov. Sporné je také tvrzení, že na Štrbském Plese stávající objekty a sportoviště plně vyhovují. Nyní ano, ale skokanský můstek je atestován jen do roku 2000! Spekulace o tom, že vyhovovat bude i poté, se pohybují v oblasti zbožného přání. Na druhé straně nelze pominou obrovskou sportovní tradici Tater, mezinárodní závody zde probíhají již od počátku století s bezkonkurenčním úspěchem. A cesta rozvíjení cestovn ího ruchu je z hlediska ochrany přírody také nejvhodnějším způsobem, jak zvýšit životní úroveň lidí pod Tatrami, kteří živobytí neměli nikdy lehké. Se svými pochybnostmi se svěřuji Jaro Švorcovi a chci vědět, jaké má Poprad coby kandidující město handicapy. „Poprad žádné, ale Slovensko velké” · · · Dne 24. ledna se pro tentokrát rozhodlo. Slovensko do užšího výběru nepostoupilo a ochránci mohou mít na pár dní klidné spaní. Celý kolotoč se ale roztočí zanedlouho znovu, neboť bude podána nová kandidatura. Odpůrci i příznivci olympiády si tedy nanečisto zkusili sílu svých argumentů, které budou příště používat s větší jistotou. V takové záležitosti, jakou je pořádání olympiády, je zřejmě hloupost mluvit o osudu a předurčenosti, ale přece: nenaklonil se jazýček na vahách, kde na jedné straně stojí možnosti sportovního a společenského rozvoje a na straně druhé doposud poměrně zachovalá příroda, směrem k oné druhé straně? Možná za pár let se tato zdánlivá prohra stane jasným vítězstvím. V době, kdy už nebudou ekologick á hlediska sice hlasitě proklamována, nicméně poněkud opom íjena. A tak se Slovensko konečně vyhoupne na špici evropského dění – v otázce ochrany přírody. Třeba.
Category:
1995 / 03
