Category: 1998 / 12

Podle smlouvy s karmelitány z italského Arenzana nás čekalo šest měsíců na misijní stanici v středoafrickém městečku Bozoum. Let z Prahy do hlavního města Středoafrické republiky Bangui byl velmi příjemný. Na rozdíl od něj mi cesta z Bangui do Bozoumu připadala dlouhá a únavná. Bylo kolem 30°C. Právě končilo období dešťů. Asfalt kryl silnici 120 kilometrů, zbývajících 260 mělo hliněný povrch.

. . . . .

Ze všeho nejdřív jsme si museli zvykat na odlišný rytmus dne. Kromě toho, že je ve Středoafrické republice celoročně zaveden jeden čas, svítá a stmívá se téměř přesně po 12 hodinách. Ale příčinou nejradikálnější časové změny byla elektřina. Místní elektrárna totiž začínala s dodávkou denně v 18 hodin a končila ve 22 hodin. Jen v sobotu město svítilo až do půlnoci – misie však z úsporných důvodů dodržovala všednodenní režim. Chodívali jsme spát brzy a časné vstávání se dalo vydržet. Ostatně kromě nějakých deseti domácností v celém Bozoumu nikde jinde elektřinu neměli. I škola dětem začínala v sedm, ale mívaly už předtím různá dobrovolná cvičení.

Osazenstvo bozoumské misijní stanice tvořili v době našeho pobytu italští kněží otec Renato a Marcello, indický otec Kurian a italští manželé Oskar a Laura Strazzi – laici, které jsme měli částečně nahradit po jejich prosincovém odjezdu na prázdniny. Kromě nás, mundžú (v místním jazyce sango označení pro bělocha), má misie ještě zaměstnance v truhlářské a opravárenské dílně, učitele a dva řidiče. Pár jich pracovalo příležitostně, třeba na stavbě kostela sv. Terezie nebo na opravě mostu. Právě v souvislosti s ním se mi vybavuje vzpomínka: potok u mostu vytváří malý rybníček, se kterým byly ustavičné potíže. Domorodci skálopevně věří ve strašidla, víly a přízraky objevující se po setmění právě u vody. Proto žádného z nich nepřesvědčíte, aby v noci zůstal sám u jakékoli louže. A my k tomu nutili našeho nočního hlídače! Vydržel jednu noc, ale zrána tolik bědoval, že jsme museli jeho provizorní přístřešek posunout o dobrých padesát metrů dál od vody. Až to ho uklidnilo.

PRACOVNÍ DEN V MISII

Začínal o šesté mší a končil v poledne, šest dní v týdnu. Čtyři měsíce jsem do Renatova notebooku zaznamenávala data z matriky, od počátků misie vedená na papírových kartičkách s osobními daty pokřtěného a církevními záznamy. Zadní strana oproštěná od strohého dotazníkového slohu byla čtivější. Tak jsem se na jedné z kartiček dočetla třeba: „žije jako pohan“. Jen málo pokřtěných z celkem pěti a půl tisíce uvádělo den a měsíc narození. I zvyky spojené s pojmenováním jsou jiné než u nás. Jméno dává dítěti zásadně otec třetí den po narození. Spousta pokřtěných se také jmenovala po některém dni v týdnu – a to včetně příjmení. Proto mají děti v mnoha rodinách příjmení odlišná. Křestní jména bývají francouzská, příjmení africká. Ale viděla jsem i kartičku se jménem Poncius Pilát junior. Kolegyně Marie se seznámila s mladíkem, který se v únoru dočkal druhé dcery – a jako výraz sympatie k české misionářce ji pojmenoval Maruška.

BEZPLATNÁ AMBULANCE?

Druhá kolegyně Klára pracovala v dispenzáři – nejdostupnějším zdravotnickém zařízení pro Afričany. Jeho zřizovatelem bývá stát, misie nebo humanitární organizace a vedením je často pověřena odborně vybavená zdravotní sestra. Bozoumský dispenzář postavila a zajišťovala italská nadace Gianpiera Strazzi. Fungoval tři dny v týdnu, přednostně pro nemocné s leprou, epileptiky a chudé. Jeho specialitou byly rehabilitace dětí po chorobách kostí a kloubů (včetně tuberkulózy). Ošetření tu ale nacházeli i pacienti s lehčími nemocemi a úrazy. Za poplatek 100 středoafrických franků (1 francouzský frank = 100 středoafrických franků, pro představu – plat zaměstnance misie je 20 tisíc CFA měsíčně) pacient získal „kartu zdraví“ a dostalo se mu ošetření a přídělu léků. Ale jen na dva až tři dny dopředu, v malých papírových kornoutcích. Když nás navštívila ministryně zdravotnictví a školství v bozoumském dispenzáři, dala nám jasně najevo, co si o nás myslí – na rovinu si řekla o krabici paralenu a nivaquinu. Paní ministryně tím vlastně nechtíc potvrdila původní význam slova dispenzář, znamenající bezplatnou lékařskou poradnu…

KDYŽ ČERNOUŠCI PLÁČOU…

Maruška, po které se jmenuje jedna malá Afričanka, pracovala v místě pro misionáře asi nejtypičtějším – v nemocnici. Když jsem se dozvěděla, že v Bozoumu nemocnici mají, měla jsem radost. Poté, co jsem ji poznala blíž, zapsala jsem si do deníku: „Sestra Christian nás provedla po odděleních. Kromě dětského jsou všechna ostatní ve velké stodole. Nad hlavou plechová střecha s trámy. Když prší venku, prší i tady… Všude plno postelí s nemocnými, plno příbuzných, plno špíny…“

Teprve časem se můj původní hrozný zážitek změnil v úctu a obdiv k lidem, kteří se uprostřed Afriky o něco dobrého snaží. Díky dlouholeté neúnavné práci francouzské sestry Christian je nejlepším oddělením nemocnice pediatrie. Příbuzní a přátelé z Francie posílají do Bozoumu léky i peníze, jejichž pomocí si dětské oddělení drží svůj dobrý standard. Nemocnice je sice státní, ale stát do ní nijak neinvestuje. Rozsáhlé opravy provádí a financuje pod hlavičkou projektu DROP skupina Němců a Italů, která obstarala dokonce rentgen, vodovod ve městě, jatka i školy a dispenzáře v sousedních vesnicích. Marie pomáhala sestře Christian s ordinacemi, rozdělováním léků a jejich ochranou před rozkrádáním, které má na svědomí špatně placený zdravotní personál.

Když zdejší malí černouškové pláčou, je to o to smutnější, že je člověk neutěší pamlskem či hračkou, protože žádné nejsou k mání. Příčiny dětských slz na pediatrii byly různé – malárie a s ní spojená anémie, bronchitida, parazité, úrazy, ale i meningitida, která se objevila v silné vlně právě v létě roku 1997.

STŘEDOAFRICKÁ REPUBLIKA

Středoafrická republika (République Centrafricaine – RCA) má rozlohu 623 tisíc km2 a více než 3 miliony obyvatel. Úředními jazyky jsou francouzština a sango. Administrativně je země rozdělena na 16 krajů (prefektur). Bozoum je správním městem prefektury Ouham-Pendé se sídlem prefekta. Údajně má 18 tisíc obyvatel, poslední fungující gymnázium v republice, tři státní základní školy a jednu církevní, nemocnici, letiště, jatka, trh, čerpací stanici, několik kostelů a hřbitov.

První misionáři se do oblasti dnešní RCA přeplavili v roce 1894 z tehdejšího Belgického Konga přes řeku Oubangui, na jejímž břehu založili první kostel sv. Pavla. Do Bozoumu přišli první misionáři – františkáni – v roce 1927 a v roce 1971 je vystřídali bosí karmelitáni. Jde původně o církevní řád žebravých mnichů, nazývajících se podle palestinského pohoří Karmel. Původní řehole vznikla v Palestině roku 1208, do Evropy se rozšířila po r. 1240 a v českých zemích působí od 14. století. Reformovanou, přísnější větví řádu vzniklou ve Španělsku (1567) se stali bosí karmelitáni, kteří začali v Čechách působit od 18. století.

Pin It on Pinterest