Představte si, že byste mohli hodit kamenem, který by letěl z Moskvy až do Barcelony. Urazil by více než 3600 kilometrů a zhruba tolik je Velikonoční ostrov vzdálený od chilské pevniny. Iorana. Vítejte na nejodlehlejším obydleném místě na Zemi, na ostrově plném otázek.
Během pětihodinového letu ze Santiaga mám o čem přemýšlet. Co je to ale pět hodin oproti týdnům nebo možná měsícům, když polynéští navigátoři vyrazili z Markéz bez map a kompasů, aby našli svou zemi zaslíbenou? Legenda praví, že v pátém století dorazil ke břehům ostrova rapanujský „Praotec Čech“, král Hotu Matua se svou družinou. Prohrál válku kvůli ženě, a tak musel uprchnout. Ale kam? Nakonec uvěřil snu Hau Maka, svého dvorního tetovače, jehož duše v noci uviděla osamělý ostrov s tyčícími se vulkány, lemovaný plážemi. Hodiny v letadle se pomalu vlečou a pod námi není nic než Tichý oceán. O čem asi přemýšleli Matuovi muži, když brázdili tyto nekonečné vody a jak dokázali trávit měsíce na otevřeném moři? Nejenže to se svými vahadlovými plavidly uměli, ale také rozuměli řeči přírody. Orientovali se podle hvězd, sledovali pohyb ptáků, reagovali na změny větru… Jejich potomci, kteří na ostrově vytvoří jednu z největších megalitických kultur už nebudou přírodě naslouchat a nakonec jim nezbude, než bojovat o holé přežití.
HI, BOSS!
Velikonoční ostrov by se mohl jmenovat klidně vánoční nebo jakkoliv jinak, nebýt toho, že sem první evropský návštěvník, Holanďan jménem Roggeveen dorazil právě na Bílou sobotu roku 1722. Pro domorodce to byla země Mata Ki Te Rangi neboli „Oči, které hledí do nebe“, Rapa Nui (Velká Rapa) anebo Te Pito Te Henua (Pupek světa). Náhoda tomu chtěla, že i my jsme se zde octli právě v době Velikonoc, stejně jako etnograf Miloslav Stingl, vůbec první Čech, který ostrov navštívil.
Letiště Mataveri má komorní a o to příjemnější atmosféru, chilské aerolinky LAN sem dopraví jen pár letadel týdně. Sotva vystoupím z letadla, už mi místní děvčata věší na krk věnec z květů tiare. Ten jsem si přála od té doby, kdy jsem poprvé viděla Vzpouru na lodi Bounty s Marlonem Brandem. Dnešní domorodé dívky už nenosí palmové sukýnky a květiny vystřídala trička, přesto jejich exotická krása nedá mužům spát. Rapanujci v sobě mají divoké kouzlo. Přesvědčit se o tom mohu hned při setkání s naším průvodcem. „Ahoj, jsem Yoyo,“ usměje se a vyklouzlí rapanujsky neodolatelný úsměv. Když projíždíme Hanga Roa, což je něco jako hlavní město ostrova, uklidňuje mě, že nevidím žádné „macdonaldy“ ani několikapodlažní hotely. Panuje tady pohodová atmosféra, turisté chodí v žabkách nebo bez nich, často se surfem v podpaží, nic křečovitého na tak výjimečnou destinaci. Na ostrově žije zhruba pět tisíc lidí a vypadá to, jakoby se všichni znali nebo se tak k sobě alespoň chovají. „Hi, boss,“ zdraví Yoyo každého druhého. „Hi, big boss,“ zní obvyklá odpověď. Přátelská zdravice se většinou neobejde bez tohoto gesta: vysuňte palec a malíček a několikrát rychle zatřeste rukou. „Má to nějaký hlubší význam?“ vyzvídám. „Význam?“ zasměje se Yoyo. „No, vlastně jo. Takhle řeknu ahoj, jsem rád že tě vidím a taky miluju tě.“ To u nás víc mluvíme, aniž bychom si to podstatné řekli, probleskne mi hlavou, ale tuhle myšlenku si nechávám pro sebe.
VESNICE JAKO VĚZENÍ
Je to k nevíře, ale až do roku 1964, celých sedmdesát šest let od připojení Velikonočního ostrova k Chile, nesměli domorodci Hanga Roa opustit. Chilská vláda získala pozemky po plantážníkovi s velkým majetkem i jménem – Jean–Baptistovi Onésime Doutroux-Bornierovi a zbývající přikoupila. Bornier vládl na ostrově, z něhož si udělal svůj soukromý ranč, tvrdou rukou. Domorodcům platil za jejich práci almužnou a pokud se vzbouřili, byli potrestáni. Když se vůči násilí páchaném na Rapanujcích ohradili misionáři, Bornier je z ostrova vyhnal. Na svůj despotismus doplatil v roce 1877, kdy ho zoufalí Rapanujci zabili. Chile oficiálně anektovalo Velikonoční ostrov o jedenáct let později, čímž získalo kontrolu nad obrovskou vodní plochou mezi ostrovem a jihoamerickou pevninou. Ostrov potom začaly ve velkém spásat a tím také devastovat ovce, protože chilská vláda ho pronajala britské společnosti Wi¬lliamson Balfour, obchodující s vlnou. Domorodci byli nuceni postavit si kolem své vesnice kamennou zeď, a pokud se chtěli vzdálit, neobešlo se to bez povolenky. Jejich situace se moc nezlepšila, ani když v roce 1953 převzalo kontrolu nad ostrovem chilské námořnictvo. Když se v roce 1968 otevřela brána letiště, musela to být pro místní velká věc. Moji domněnku potvrzuje Yoyo. „Dodnes žijí na ostrově lidi, kteří pomáhali odklízet kameny kvůli stavbě přistávací dráhy. Asi se budeš smát, ale když přiletělo první letadlo, tak někteří utíkali. Jako kdyby přiletěl obrovský pták. Měli strach, protože nikdy předtím letadlo neviděli.“
MÍSTO CHALUPY – JESKYNĚ
Nemám ráda suši a syrové ryby vůbec. To platilo, než jsem na Rapa Nui ochutnala ceviche. Po malých kouscích jemně okořeněného tuňáka naloženého v citronové šťávě jsem se mohla utlouct. Podle skladby jídelníčku by ostrov měl být domovem nesmrtelných, kromě stravy k dlouhověkosti přispívá i fakt, že se nacházíme na jednom z nejčistších míst planety. V sedm¬desátých letech zde vědci objevili látku rapamycin, produkovanou půdními bakteriemi a nyní testují, jestli dokáže prodloužit lidský život. Zatím se jim to podařilo u myší. „Ty jsi se tu narodil?“ ptám se Yoya u oběda. „Ano. Táta je Rapanujec a máma pochází z Chile.“ „A odjíždíš odsud často?“ vyzvídám „Ani ne. Občas mě chytí ‚ostrovní horečka‘, kdy potřebuju odjet kamkoliv, ale za pár dní to přejde. Když si chci srovnat myšlenky, vyrážím do jeskyně.“ „Do jeskyně?“ můj údiv se dá stěží skrýt. „Jo, jestli chceš, vezmu tě tam.“
Začalo silně pršet, o důvod víc prozkoumat ostrovní podzemí prošpikované lávovými tunely. Právě sem, do jeskyní, se domorodci uchylovali v době krvavých bojů, kdy pro ně již nahoře nebylo bezpečno. A co vyhnalo až sem, pod zem, geniální stavitele a umělce, tvůrce kultovních soch moai, které nenajdeme nikde jinde? Hlad. Posedlost výrobou kamenných gigantů totiž zcela ohlušila jejich instinkty, pracně vytvářeli a přemisťovali stále větší sochy, k čemuž potřebovali nemalé množství dřeva, až nakonec ostrov zcela odlesnili. Pozdě si uvědomili, že bez palem nemohou stavět kánoe a zajišťovat si tak potravu, neměli z čeho plést rybářské sítě, ani na čem vařit… Kdysi úrodná země podobná rajské zahradě s nejbohatším hnízdištěm mořských ptáků v celém Pacifiku se změnila v trosku a její obyvatelé se uchýlili do jejích útrob. Nebylo kam utéct, ani na čem. A tak se stali potravou jeden pro druhého. „Obyčejní zajatci byli prostě snědeni, králi a jiným vznešeným náčelníkům byl po smrti vyjmut mozek a spálen, aby nic nezbylo z many, jejich nadpřirozené magické síly. Rapanujci pojídali lidi také z prostého potěšení z masa. Kromě krys byl člověk jediným lovným savcem obývajícím Rapa Nui,“ píše Miloslav Stingl ve své knize Poslední ráj. A právě krysy, které si Hotu Matua nevědomky přivezl na ostrov se svou družinou, dokonaly dílo zkázy. Spořádaly semena stromů a nedaly jim tak šanci, aby znovu vzklíčily.
Stojíme před jeskyní, jejíž vchod rafinovaně kryjí divoké banány. Procházíme tunelem, který se větví až do úplné tmy. Yoyo má sice svítilnu, ale co byste řekli, že by se v tomto nejméně vhodném okamžiku mohlo stát? Ano, zhasla. Už tedy vím, jak to vypadá, když se řekne, že je tma jako v pytli. Po několik minutách se zase vše v dobré obrátilo a my mohli jít dál do nitra podzemního chřtánu. „Koukej,“ ukazuje mi Yoyo na zbytky mušlí ležící na zemi. „Tady lidi jedli, když ukrývali sebe nebo svoje rodinné poklady.“ Jeskyně hrály v životech Rapanujců vždy důležitou úlohu, pohřbívali tady i své blízké. Misionáři je nutili k „důstojným“ křesťanským pohřbům, proto někteří domorodci, když cítili, že jejich čas už nadešel, utíkali do jeskyně a pokorně zde čekali na smrt. Dnes Rapanujci jeskyně využívají i pro romantické schůzky nebo pro hezké chvilky s rodinou. „Někdy se s manželkou sbalíme, vezmeme děti a trávíme tu víkend, je to fajn, cítit svoje kořeny,“ vypráví Yoyo.
PTAČÍ OLYMPIÁDA
Časně ráno vyrážíme do Oronga, nejposvátnějšího místa celého ostrova. Ostrý vánek prosycený vůní moře mě šlehá do tváře, zatímco se sápu k vrcholu sopky Rano Kaa. Nahoře mě čeká výhled určený pro samotného arikiho. I on, král obdařený nadpřirozenou silou mana, sem alespoň jednou za rok vážil cestu, aby byl přítomen u výjimečného ceremoniálu – závodu Ptačího muže. Jeho vítěz, ať už on sám nebo náčelník, který ho do tohoto klání vyslal, se stal Tangata Manu, uctívaným polobohem a ročním vládcem ostrova. Rapanujci si vymysleli tuhle extrémně adrenalinovou „olympiádu“, aby učinili přítrž mezikmenovým válkám a nastolili jakýsi řád. Nevíme, kdy se kult poprvé objevil, zda to bylo ještě v době stavitelů soch, ale spíše mnohem později, v době chaosu, kdy stále početnější obyvatelstvo bojovalo o zbývající zdroje. Podle historičky Katherine Routledge, která v roce 1914 zorganizovala vůbec první archeologickou expedici na Velikonoční ostrov, začali Rapanujci s těmito závody v roce 1760 a skončili po více než sto letech, kdy zde katoličtí misionáři vybudovali první kostel. Stát se Tangata Manu – Ptačím mužem, ale nebylo jen tak. Každý z účastníků musel mít kondičku minimálně jako Roman Šebrle, pokud chtěl uspět nebo alespoň závod přežít. Hrany vulkánu jsou ostré a příkré. Přesto je závodníci seběhli s rákosovým plovákem, na němž museli doplavat na necelé dva kilometry vzdálený ostrůvek Motu Nui, vyhnout se žralokům, najít vejce hnízdícího rybáka černohřbetého a dostat ho nepoškozené zpět. Vejce obvykle neobjevili hned, čekali týdny a někdy i měsíce, nežli první šťastný nálezce mohl vší silou zakřičet své jméno nebo svého náčelníka. Všichni diváci z řad soukmenovců a kněží tady netrpělivě čekali, až uslyší onen verdikt, který na další rok rozhodne o osudu ostrova. Do té chvíle se oddávali rituálním tancům, zpěvům a modlitbám. Přečkávali v nízkých domcích poskládaných z kamenných desek, které jsou dodnes po vesnici roztroušené.
BŮH NEBO OBĚŤ?
„Jdi se podívat dovnitř,“ pobízí mě Yoyo před jednou z pozorovatelen. Nevím, jak byli Rapanujci vysocí, ale závod museli sledovat spíš vleže, protože stropy domů mají sotva metr padesát. Kdo by si ale takové představení nechal ujít? Držitel titulu „Ptačí muž roku“ byl uctívaným polobohem, ale zároveň ho tato funkce značně omezovala. Dostal nové jméno, které určili ivi atua – rapanujští věštci, a toto jméno bylo zároveň názvem celého roku. Tangata Manu přišel o svoje vlasy, musel nosit obřadní paruku ze ženských vlasů, jeho tvář natřeli červenou a černou barvou, kterou si nesměl smýt. Pobýval ve zvláštní chýši ve svazích sopky Rano Raraku, kde ho mohl navštěvovat pouze jeden kněz. Nad ní viselo ono vejce, které si vybojoval on sám nebo jeho zástupce. „Pojď se na něco podívat,“ vytrhne mě Yoyo z rozjímaní. „Vidíš?“ ukazuje mi prstem na obrazce vytesané na jednotlivých balvanech. „Tohle je ptačí muž, tělo má jako člověk a hlavu jako pták a tohle je ko mari a tamhle taky…“ Kult Ptačího muže byl úzce spjat s ko mari, tedy vaginou jako symbolem plodnosti. Na Ptačího muže totiž kromě jiného čekala speciálně vybraná dívka – panna, která několik měsíců trávila v jeskyni, aby se rituálně očistila a její pokožka zbělala. V průvodcích píší, že vesnice Orongo má nejkrásnější polohu na celém ostrově. Znovu si prohlížím sopečný kráter, jehož dno vypadá jako umyvadlo napuštěné velkým jezerem, z něhož trčí rákosový porost. Ano, je to vskutku kouzelné místo, když „normální“ turisté ještě spí a do vás tak může vstoupit aku aku, dobrý duch tohoto místa.
KDYŽ KÁMEN CHODÍ
Už vás někdy krása dojala k slzám? Mě ano. Na pláži Anakena, kde podle legendy vystoupil na břeh král Hotu Matua. Jakoby tu i pro mě někdo připravil nebeskou hostinu nebo představení kýče, chcete-li. Tyrkysové vlny, na nichž se kolíbá katamarán, se vsakují do bílého písku. Nikde ani živáčka. Jen šustění palem a v dálce kůň, který si pochutnává na šťavnaté trávě. Svědky tohoto okamžiku, nad nímž nevisí jediný mráček, jsou moai, hrdě stojící na své kamenné plošině. Ne náhodou si právě toto místo vybral norský badatel Thor Heyerdahl jako základní tábor pro svou archeologickou expedici. Chtěl především najít odpověď na otázku, odkud sem přišli první lidé a co byli zač? Podle Heyerdahla šlo o „bílé indiány“ z Peru, kteří se měli zasloužit o rozmach kamenického umění. Tito geniální blonďáci měli patřit k tiahunacké kultuře, problém je, že ta se v Peru začala rozvíjet až v polovině osmého století, a první lidé se podle zkoušky na radioaktivní uhlík měli na Rapa Nui objevit o několik století dříve. Heyerdahl tak u vědecké obce narazil, ale díky jeho nezlomnému úsilí najít pravdu se o této sopečné tečce uprostřed Pacifiku dozvěděl celý svět. A stejně tak už nikdo nezapomene jméno Pavel Pavel. Díky němu se prokázalo, že řeči o „chodících“ sochách nepatří do říše fantazie.
JEDEN MEZI TISÍCI
Vychází slunce. Dennodenní úkaz, který člověka nepřestává fascinovat, nás vyhnal z postele a stejně tak i pár Japonců, jejichž čelovky prořezávají tmu před Ahu Tongariki (asi nejznámější platforma s patnácti sochami). Kousek od ní osamoceně stojí moai, kterou ve vzpřímené poloze přemisťovalo pod dohledem Pavla Pavla pomocí lan šestnáct domorodců. Paprsky se začínají opírat do kamenných těl a Yoyo jako by chtěl prodloužit tento magický okamžik, říká: „Přišla společnost Louis Vuitton s nabídkou, že by pro svou kampaň potřebovali do Paříže dopravit jednu moai, a byli za to ochotni hodně zaplatit. A my jsme řekli ne,“ líčí mi jednání s francouzskou značkou proslulou výrobou kabelek. Pak se na chvíli odmlčí, divoce se mu zalesknou oči a dodá: „Teda, většina z nás. Včetně mě… ale pak jsem o tom začal přemýšlet a říkal si, že naši předci taky dělali moai tak, aby samy chodily, tak proč by nemohly na chvíli odejít do Paříže?“ Ranní vánek rozčísl jeho kudrnatou hřívu, kterou mu závidím, vyčaruje dětsky bezelstný úsměv a dodá: „Já bych stejně nemohl žít někde jinde, protože nikde to není takové jako tady.“ A má pravdu. Vždyť i sám Thor Heyerdahl řekl: „Na světě jsou tisíce ostrovů, ale pouze jeden je Velikonoční.“
