Běžící stádo lesklých hnědých koňských těl v oblaku prachu, ozářené prvními slunečními paprsky, vytvářelo neskutečnou atmosféru. Podtrhovali ji dva jezdci v černých kloboucích a vestách, kteří šlehali divoce biči a křičeli nesrozumitelné povely. Nevědět, kde jsem, mohl bych si myslet, že jsem se ocitl někde na Divokém západě před dvěma stoletími. Jenže byl jsem uprostřed Evropy.
Když jsem projížděl Maďarskem, provázela mě při cestě za horami Transylvánie nekonečná, sluncem vyprahlá rovina. Pohled z okna vlaku zůstával stále stejný a únavný. Stále totéž, tetelící se vzduch, do nedohledna se táhnoucí a nikde nekončící pláň s osamocenými keři a stromy, které připomínaly posly čekající na další zprávy. Jen tu a tam bíle natřené osamocené stavení, hejno hus a schnoucí provazce paprik. A samozřejmě vahadlová studna, která je symbolicky vidět odevšad, protože stromy pusta příliš neoplývá.
Nějak jsem nemohl této zemi přijít na chuť. Pokud jsem do těchto končin zavítal, jediným přáním bylo dostat se odsud co nejdříve pryč.
Pusta je název, který je předurčen celé ohromné rovině na jihovýchodě země, zvané rovněž Velká nížina (Nagyalföld), která zabírá více než polovinu Maďarska. Pro někoho vyprahlá, jednotvárná země, pro jiného ale místo s neopakovatelným kouzlem. Například východ slunce tady přichází obvykle rychle a neuvěřitelně zajímavě. Zničehonic se rozjasní obloha a do té chvíle tichá step se rozezní zvláštní melodií. Jako mávnutím kouzelného proutku znenadání začínají přelétat ptačí hejna, hýbat se prochladlé ještěrky a tu a tam přeběhne osamocený zajíc. Na to se dá dívat bez hnutí celé hodiny a poslouchat.
Odpradávna tuto mohutnou plochu rozdělovala řeka Tisa, která při svých záplavách přinášela úrodné bahno a půdu z hor. Tehdy se každé jaro žilo v očekávání pravidelné jarní záplavy – mohla přinášet užitek, ale často i zkázu. Vždyť podle kronik někdy dosahovala voda až do korun stromů.
V minulosti byla pusta poměrně vzkvétajícím rájem, plná lesů, luk, jezer a stovek vesnic. Její osud zpečetily dlouhotrvající války a turecký vpád, obzvláště po roce 1526, kdy na dlouhých sto padesát let kraj drancovala různá vojska a požáry likvidovaly úrodu. Vesničané prchali do opevněných měst, vesnice chátraly a pole zarůstala. Lesy byly postupně káceny pro dřevo a na stavby dřevěných obranných hradeb. Ohromné prostory se také vypalovaly kvůli nejisté době, mnoha zbojníkům a loupeživým bandám. Tím se narušil celý systém fungování přírody a z úrodného kraje se postupně stávala rovina s bažinami, mokřinami a rákosem, zamořenými komáry. Pustinou putovali jen osamocení pasáci ovcí a vepřů, kteří bránili svá stáda proti vlkům a zbojníkům. Tehdy se tomuto kraji začalo říkat pusta – opuštěná, osamocená země.
Změna přišla až v 19. století. Tehdy hrabě Széchenyi zaměstnal stovky bezzemků a nechal zbudovat podél Tisy valy a protipovodňová opatření. Rovina se změnila v pastviny a na nich se objevila stáda koní, ovcí, krav, buvolů a prasat. Tehdy se také kraj proměnil v maďarský Divoký západ, kde se potulovali kovbojové, honáci, pasáci, Cikáni a psanci, kteří se řídili právem pusty. Jejich zákony jim zakazovaly spolu bojovat.
Rakouské úřady zde neměly vůbec žádnou váhu. Byla to země divokých a drsných mužů, kteří velice tvrdě pracovali. Nebylo zde bezpečno ani pro ženy a děti, které zůstávaly v opevněných statcích a vesnicích. Pověst o divokých mužích a zbojnících se dostala až do Vídně ke dvoru (zejména díky maďarskému romantickému básníkovi Sándoru Petöfymu) a nejedna vídeňská šlechtična se pak v touze po dobrodružství trmácela do zdejšího kraje.
Tehdejší doba přinesla slávu mnohým maďarským městům, jež známe spíše podle kuchyně, kterou se proslavila. Například debrecínská pečeně, segedínský guláš nebo uherský salám či čabajská klobása. Spojitost s pustou je jednoznačná. Od druhé poloviny 19. století mířily do pusty transporty zvířat, aby se tady vykrmila, protože step poskytovala výborné pastviny a zvířata měla nejžádanější maso. Ostatně masné výrobky z uherské nížiny patří dosud k nejvyhledávanějším a nejkvalitnějším.
Pokud jsme u kuchyně, tak tu maďarskou si nelze představit bez papriky. Ta se zde pěstuje snad všude a je proslulá výraznou chutí a vůní. Za ně vděčí především slunným dnům, kterých je zde opravdu mnoho, a postupnému sušení na navléknutých svazcích. Srovnáte-li chuť kupované papriky některých výrobců, jednoznačně poznáte tu, která schla postupně, a ne rychle.
Nejznámější a největší oblastí, kde se pěstuje paprika je město Kalocsa a okolí Szegedu. Kalocse se také přezdívá „hlavní město papriky“, a to především v době, kdy plody dozrávají a celá krajina se mění v červené moře. Dosud ani nikdo pořádně neví, odkud se paprika v Maďarsku vzala, její obliba ale vzrostla hlavně v období napoleonských válek, kdy nahradila nedostatkové koření, které chybělo kvůli zablokovanému obchodu s koloniemi.
Do svébytného kraje zasáhl až rozvoj průmyslu. Majitelé pomocí zavlažování půdy začali poměrně rychle přeměňovat pastviny v pole a lidé pusty začali ztrácet možnost jakéhokoliv zaměstnání na velkofarmách. Odhaduje se, že tu žily až tři miliony žebráků a bezzemků, kteří se marně bouřili. Klid do kraje nepřinesla ani doba komunismu. Půda, rozdělená po válce lidem, byla opět znárodňována spojováním do družstev, která příliš neprosperovala. Většina vypěstovaných plodin pocházela od malých farmářů, kteří mohli vlastnit malé pozemky do velikosti až 1,5 akru. Tito malí zemědělci i přes velká omezení produkovali až polovinu všech potravin v Maďarsku.
Celá historie pusty se odráží v divokých písních Cikánů. Seděl jsem ve starověké čardě (zájezdním hostinci), pojídal pravý guláš a popíjel víno. Vybavením připomínal hostinec historii. Silné kamenné zdi vůbec poskytovaly nevídaný chlad. Tohoto využili i nedaleko sedící Cikáni, kteří do sebe vrhali jednu skleničku pálenky za druhou. Pak se vrhli na své nástroje a spustili melodické písně o kraji, který byl jejich domovem. Tesklivé melodie zpívali o smrtelnících přiváděných po cestě za fata morgánou, do měst a vesnic zahalených do oblak prachu od dusajících stád koní a dobytka putujících k napajedlům. O dávném právu pusty, nepsaných zákonech a psancích, těžké práci, soubojích, lásce a zapadajícím slunci. O večerních ohních, kde se vařilo, popíjelo a hlídala netrpělivá zvířata. Čarda jako kdyby s příchodem Cikánů ožila, vrátil se život, hosté se začali bavit mnohem živěji a víno teklo větším proudem.
Hortobágy je místo, kde se zachovala jedna z největších travnatých stepí v Evropě, a je považováno za centrum dnešní pusty. Možná na první pohled trochu ospalé městečko, přesto je svojí působivou atmosférou a především neopakovatelným rázem krajiny unikátní, a tak zde byl vytvořen národní park, který byl už v roce 1999 zapsán do seznamů UNESCO. Vždyť nedaleko městečka se táhne planina, která se ztrácí v nekonečnu za obzorem. Zachovalá není pouze zdejší příroda, ale také lidová architektura, která spolu se zvyky přetrvala do dnešních dnů.
Nedaleko Hortobágy se nachází malé Pastevecké muzeum se skanzenem. Jsou tu k vidění zvířata, která se dosud pasou v dáli na stepi. Nejedná se jen o koně, k pustě patří i zvláštní dlouhorohé krávy, takzvaný šedý uherský skot, vypasení kudrnatí vepři, bečící dlouhosrsté ovce „racky“ s prapodivnými šroubovitými rohy a především tajemní černí vodní buvoli, kdysi ojedinělí v Evropě. Někdo by si málem mohl myslet, že se ocitl v Indii a na Divokém západě najednou. Zvířata přivlekli do země Avaři a jim se v Evropě vcelku dobře dařilo. Původ ovcí je stejně tajemný jako kraj sám. Ovce s podobnými rohy jsou znázorněny i na památkách Egypta. Podle historiků pravděpodobně pocházejí právě z této oblasti. Dlouhorohé krávy mi vcelku dobře připomínaly dalekou Etiopii, kde lze vidět podobný skot. Podle jedné z teorií může toto v Evropě ojedinělé plemeno skotu skutečně pocházet z dalekých krajů Afriky. Není se tedy čemu divit, že pusta, ačkoliv je na první pohled jednolitá a monotónní, je obestřená podivnou historií a tajemnem.
Obzvláště v létě ožije Hortobágy příjezdem obyvatel z celého okolí. Koná se tu proslavená slavnost pod jedním z nejdelších kamenných mostů v Maďarsku, který má devět oblouků a měří 167 metrů. Po více jak sto let se tu konají vyhlášené trhy a setkání rodáků. Celou ves zahltí davy. Lze tu dokonce spatřit domorodce ještě v krojích. Na prostranstvích před domy se vaří kotle s gulášem nebo pečou oblíbené paprikové klobásy. Tržiště praská ve švech od zboží potřebného k životu až třeba po deky s potápějícím se Titanikem a portrétem Leonarda DiCapria.
Nejvíc asi každého, stejně jako mě, zaujal pán v kroji, který pospával mezi prastarými rádii. Měl neuvěřitelný výběr historie, rádiových skříní rozličných tvarů a značek, zachovalých i oprýskaných, s obrázky, nebo také s portrétem Stalina.
Se zvířaty na prodej přicházejí lidé hned z rána, v minulosti to byl možná nejdůležitější důvod slavnosti. Odpoledne se tu zase dalo vidět větší množství lidí v krojích. Pomalu se posilnili pravou pálenkou, která je rozhýbala do tance, a začíná pravá nevázaná zábava. Po dlouhých dnech úmorné práce je každá slavnost velikou událostí a možností nabrat další síly.
Proměny pusty člověk asi nejvíce zaznamená, když přijíždí vlakem. Kukuřičná pole pomalu střídají rákosem zarostlé vodní plochy, až je možno spatřit jen daleko se táhnoucí rovinu. Jako napajedla pro dobytek dodnes slouží vahadlové studny. Jak se vcelku lehce vytahuje voda pomocí závaží na kladce, mi ukázal postarší pastevec s typickým jménem Lázslo. Byl oblečen do černých kalhot, gumovek, kdysi bílé, ale čerstvě vyprané košile a vesty s barevně vyšívanými ornamenty. Na hlavě mu trůnil prazvláštní klobouk s péry. Lázslo měl na starosti stádo vodních buvolů a jeho pomocníkem byl divoký černý pes.
„Pusta a já patříme k sobě, jinde bych už asi nemohl žít,“ prohodil bača. I když komunikace byla kvůli mé neznalosti maďarštiny obtížná, občas si člověk vzpomene na ruštinu a vyloví pár vět.
Práce pastevce je za rozbřesku vyhnat stádo z ohrady na pastvu do dáli za čerstvou trávou. Stádo se stále pohybuje, jen kolem poledne buvoli ulehnou a odpočívají. To je pro baču ideální čas zalehnout a přenechat svoji práci psímu pomocníkovi. Ostatně v poledne jako by usnula celá planina. Dokonce i mírný vánek, který ochlazuje v horkém dni. Lidem slouží k odpočinku jednoduché rákosové přístřešky, které poskytují před nelítostným sluncem dostatek stínu. Kde bylo dost dřeva, stavěly se dřevěné stříšky, které dnes vystřídal vlnitý plech.
I mezi honáky a pastevci byla v minulosti hierarchie. Byl rozdíl mezi pastevcem prasat, honákem krav, zvaným gulyás, a honákem koní, kterému se říkalo csikós. Pasák prasat byl považován za nejhoršího, a pokud práci odváděl dobře, mohl časem postoupit k jiným zvířatům. Přitom se sem vozila prasata z celého Rakouska-Uherska na šťavnatou pastvu. Vepři prý za sezonu dosáhli váhy až 170 kilogramů a byli odsud odváženi vlaky rovnou na jatka. Jejich maso bylo ceněno pro specifickou chuť bylin. V té době byl nedaleký Debrecín (maďarsky Debrecen) jen pouhou zaprášenou blátivou ulicí se zanedbanými hliněnými domky, kde se proháněli husaři na koních a v prachu putovala stáda na vyhlášené dobytčí trhy. Dnes by turista těžko hledal stopy slavné minulosti, která se zachovala především na dobových fotografiích hrdých honáků. Je nenávratně pryč.
„Narodil jsem se tu a také tu zemřu,“ odpovídal během pozorování stáda bača Lázslo. „Dnes už lidé na tuto práci nejsou, mladí odcházejí do města za lepším, a tak až vymře naše generace, možná zemře i duše pusty.“ Možná, ale v každém případě je stále co objevovat.
Pusta má i jinou tvář, a to například u jezera Tisa (Tisza-tó). Po přehrazení řeky Tisy. vznikl vodní svět se spletí rákosových polí a rozmanitým společenstvem zvířat, která si zde našla útočiště. Nezapomenutelná jsou leknínová pole a také ptačí svět, který si zde žije svébytným způsobem. Není vůbec vzácností spatřit husy, volavky nebo raroha velkého, ostatně vyskytuje se zde na tři sta čtyřicet ptačích druhů. Nejpůsobivější divadlo předvádějí tažní jeřábi, kteří se sem v tisícihlavých hejnech slétávají na podzim k odpočinku.
Řeka Tisa byla odpradávna živoucí tepnou, která protínala stepi a přinášela kraji obnovu, a někdy také zkázu. Dodnes je pro svoji krásu a bohatství ryb vyhledávána rybáři a vodáky. Na řece je jen minimum mostů, většinu dopravy nahrazují přívozy, které jsou s řekou srostlé stejně jako malé rybářské vesničky s dosud původními hliněnými domky s doškovými střechami.
Ale dodnes se dá v Maďarsku potkat kovboj. Centrem, kde se dosud zachovaly původní zvyky a jezdecké umění csikosů, je Malokumánský národní park v Bugaci nedaleko města Kecskemét. Travnaté pláně se solnými jezery a mokřinami jsou jako stvořené pro velká stáda uherského šedého skotu a volně se pasoucích ovcí a koz. Ovšem nejžádanější podívanou jsou kovbojové v bílém kroji se zdobenými pásy okolo těla. Ti ovládají vše okolo koní. Dokážou během chvíle sehnat rozeběhnuté stádo nebo zvednout ve cvalu cokoliv ze země. Největší atrakcí je pětispřeží, kdy jezdec stojí na hřbetu dvou koní a řídí z této pozice vpředu další tři koně. V minulosti bylo toto umění potřebné k přežití a předvádělo se pouze při slavnostech. Ten, kdo chce vidět více nespoutanou koňskou sílu, si musí počkat na podvečer nebo na ráno, kdy stepí uhánějí v trysku ladná stáda koní jako za dávných časů.
