Napsal Petr Hlaváček, foto Marek Wagner a archiv Petra Hlaváčka
Dobrodružnou cestu plnou zbožných podnětů i vpravdě turistických atrakcí představovalo ve středověku putování k symbolickému středu světa, tedy do Jeruzaléma, oficiálního hlavního města dnešního státu Izrael, posvátného pro židy, křesťany i muslimy. Křesťanské muže (a občas i ženy) neodradil ani tragický pád křesťanské Konstantinopole, z níž se v roce 1453 stal muslimský Istanbul, ani nebývalý mocenský rozkvět Osmanské říše, onoho islámského impéria, ovládajícího i Svatou zemi. Počet písemných svědectví o cestách do Svaté země je ohromující. Jen z druhé poloviny 15. století máme k dispozici zhruba 65 cestovních zpráv z různých koutů Evropy, nechybí ani texty psané Čechy. Jan Hasištejnský z Lobkowicz, přední český aristokrat jagellonských časů, se vydal na pouť do Svaté země v roce 1493 z Kadaně, která byla centrem jeho držav v severozápadních Čechách. A na základě svých deníkových záznamů pak roku 1505 sepsal česky svůj pamětní spis Do Jeruzaléma k Svatému Hrobu Pána Ježíše Krista Spasitele našeho léta 1493 začaté a šťastně vykonané putování.
Svatou zemi ostatně navštívil již v roce 1490-1491 i jeho mladší bratr Bohuslav, slavný humanista, toho však možná více než „posvátná místa“ zajímaly destinace, spojené s dějinami antického Řecka a Říma. Zkusme se na pouť do Svaté země podívat očima dnešního turisty – cestovatele – dovolenkáře a srovnat ji tak trochu s putováními ve středověku. Zjistíme, že i když měla někdejší křesťanská pouť jiný účel než má dnešní masový turismus, oba druhy podniků se v lecčems podobají. Zejména některými pravidly, vzorci chování, jinak řečeno – rituály. Poutníci do Svaté země, kteří se rozhodli pro kombinaci suchozemské a námořní cesty, se vydávali v drtivé většině do Benátek – to bylo opravdové „mezinárodní letiště“ středověku, kam bylo třeba se dopravit. K tehdejšímu poutnickému bontonu patřil i fixní termín nastoupení takové cesty. Poutníci vyráželi krátce po Velikonocích, aby tento hlavní svátek církevního roku oslavili ještě se svými blízkými. Jan Hasištejnský z Lobkowicz se této tradice držel také. Na cestu se vydal 15. dubna 1493. Většina poutníků z dobře pochopitelných důvodů sepsala i vlastní testament, někteří též vykonali nějaký skutek pokání. Náš Jan se měsíc před odjezdem, 18. března 1493, zavázal, že daruje svobodu svému poddanému ze vsi Donín u Kadaně, který náležel k lobkowiczkému oltáři svatého Urbana v pražské katedrále. Jan neputuje sám, cestuje s ním jeho osobní kuchař Blažek, který má svým uměním čelit záludnostem středomořské kuchyně a zároveň svému pánu vařit klasická česká jídla. Jan se poněkud obával cizích lahůdek a nade vše velebil českou kuchyni. V městečku Chyše u Žlutice se k němu ještě připojil šlechtic a soused Jetřich z Gutštejna. Jejich společná cesta je vedla přes Bavorsko, Tyrolsko a alpská údolí, kde měli „s obú stran nad sebú velmi vysoké a místy velmi příkré hory“, až do Trevisa v panství benátském. Odtud pokračovali dál do Mestre, kde, jak tehdy bývalo zvykem, poslali své koně k hospodáři do Trevisa. Vyzvednout si je měli při zpáteční cestě. Z Mestre pluli Jan a jeho dva druhové na bárce do nedalekých Benátek, kam dorazili v neděli 5. května 1493 kolem 10 hodiny večerní. Turistický byznys Benátky, královna Středomoří. Město, z něhož se podnikaly dálkové námořní cesty, ať už z diplomatických a hospodářských důvodů nebo ze zbožnosti. Již několik století tak existovala v Benátkách skvěle organizovaná turistická infrastruktura. Poutník mohl obstarat vše potřebné v obchodech a bankách, tedy zakoupit poutnické průvodce u knihkupců na náměstí svatého Marka, libovolnou měnu vyměnit ve směnárnách, uložit peníze v bance, které si pak prostřednictvím šeku vybral třeba na Kypru nebo v Jeruzalémě, koupit si spací matraci nebo třeba lodní suchary. Také ubytovacích možností byla v Benátkách celá řada. Poutníci ze střední Evropy bydleli především v hostinci San Giorgio, nazývaném též U Flétny, kde se mohli domluvit německy, případně nalezli útulek v prostorách německé obchodní společnosti Fondaco dei Tedeschi. Každý poutník do Svaté země byl na konci 15. století po svém příjezdu do Benátek hned zapojen do rozvinutého turistického systému, jehož privátní i veřejné instituce fungovaly v dokonalém souladu. Navíc měly Benátky pod kontrolou rozvinutou turistickou infrastrukturu přímo ve Svaté zemi, kam se jezdilo každoročně ve dvou dobře organizovaných turnusech, zpravidla v dubnu a červnu. Poutníci – turisté zůstávali v Benátkách vždy asi jeden měsíc, aby poznali jeho zajímavosti a atrakce – kostely s jejich relikviemi nebo za poplatek sklárny v Malamocco a Muranu. Už od 12. století měly Benátky vlastní „poutnické úředníky“, takzvané cattaveri, stejně jako jim podřízené piazza-guidas, turistické průvodce, kteří poutníkům každodenně pomáhali na náměstí svatého Marka nebo mostě Rialto. Byli k službám při problémech s dorozumíváním, nákupy, výměnou peněz nebo uzavíráním smluv. V Benátské republice dokonce platily předpisy regulující dopravu poutníků do Svaté země a dohlížející na její kvalitu. Kontrolována byla způsobilost lodí pro takovou cestu: na plachtě musel být předpisový poutní kříž v červené barvě, námořníci měli být zdraví a v dobré kondici, veslaři se zavazovali, že poutníky nebudou okrádat. Patron, tedy majitel lodi a organizátor poutě, musel v dóžecím paláci včas před vyplutím předložit k ratifikaci smlouvu s poutníkem. Pokud se tak nestalo, hrozily mu vysoké peněžité tresty. Galéra nesměla být přetížena, neměla být zbytečně vystavována nebezpečí dlouhými pobyty v přístavech východního Středomoří nebo útokům pirátů.
Jako v cestovní kanceláři Také náš Jan pobyl v Benátkách skoro měsíc, od 5. do 30. května 1493. Hned po svém příjezdu se ubytoval v hostinci U Bílého lva a už na druhý den se vydal hledat příslušnou „cestovní kancelář“. Vybral si tu, která patřila k nejlepším – Agostino Contarini. Šlo o významného dopravce do Svaté země, rodina Contarini se tomuto bohulibému byznysu věnovala již několik generací. Patřila ke dvanácti takzvaným „apoštolským rodinám“, které představovaly nejvyšší, nejvlivnější a nejbohatší smetánku republiky svatého Marka. „Patron poutníků“ Agostino Contarini byl ve svém oboru bezpochyby profesionálem první třídy. O příjezdu českého aristokrata podle všeho již věděl. Jan Hasištejnský z Lobkowicz s ním uzavřel smlouvu ve dvou vyhotoveních, přičemž smluvili 50 dukátů za každou osobu z jeho doprovod. Další den měl Jan audienci u dóžete Agostina Barbariga, který smlouvu potvrdil, a tak se náš cestovatel mohl vesele věnovat benátským pozoruhodnostem. Mimo jiné se zde zúčastnil každoročního rituálního zasnoubení dóžete a moře, navštívil i pověstný Marsional, benátskou zbrojnici, která jej jako šlechtice a rytíře naprosto uchvátila. Zamířil i na trh s luxusním zbožím a jako divák přihlížel také závodu veslařů. Smlouva zavazovala majitele lodi k mnoha povinnostem vůči poutníkům. Garantoval transfer tam a zpět, vyzbrojení lodi a dostatečně silné mužstvo (včetně lékaře a lazebníka), zaručoval dobu pobytu v jednotlivých přístavech, zákaz přepravy obchodního zboží, zajišťoval kvalitní plnou penzi včetně jedné sklenice silného vína denně. Dále měli poutníci oprávnění opustit loď, nárok na ochranu před bezprávím, na vypravení eskorty k návštěvě řeky Jordán, na zaplacení všech tributů a cel, kromě spropitného v restauracích nebo úplatků zkorumpovaným křesťanským i muslimským úředníkům. Na lodi jim měl být vyčleněn dostatečný prostor pro spaní, v případě nemoci pak zvláštní oddělený prostor. V případě smrti na lodi byl podle smlouvy takzvaný námořnický pohřeb uplatněn jen tehdy, když byla pevnina příliš vzdálena. Polovinu smluvené ceny zaplatil poutník ještě v Benátkách, druhou až ve Svaté zemi – v případě úmrtí musel patron vrátit rodině polovinu ceny. Patroni byli skutečnými provozovateli „cestovních kanceláří“ v takřka moderním stylu. Za zdárný průběh pouti byli odpovědni na moři i ve Svaté zemi. Tam měli centrálu ve františkánském klášteře v Jeruzalémě, odkud organizovali celý nábožensko-turistický program poutníků. Takový sight seeing program býval pevně stanoven již ve smlouvě. Vedle Jeruzaléma a Betléma to byla cesta k řece Jordánu a k egyptskému průsmyku, případnou „rozšířenou verzi“ programu si poutník musel smluvit již v Benátkách. Nejen pozorování delfínů Jan Hasištejnský z Lobkowicz se nalodil 31. května 1493. Jeho loď plula přes Zadar na Kérkyru, Krétu, Rhódos a Kypr a odtud do přístavu Jaffa (dnes Tel Aviv-Jafo). Poutnická komunita na lodi byla skutečně mezinárodní: Angličané, Španělé, Francouzi, Holanďané, Italové, Němci, Švýcaři, Uhři, Poláci i další Slované. Zhruba sto padesát lidí včetně posádky. Bylo zde také velké množství šlechticů, mezi nimi i kurfiřt Fridrich Saský a vévoda Kryštof Bavorský. Aby se poutníci při cestě z Benátek do Svaté země na lodi nenudili, byl pro ně připravován zábavný program. Námořníci provozovali takzvaný svatojánský oheň, velkolepý druh ohňostroje, patron na lodi organizoval na vlastní náklady turnaj v karetních hrách o ceny (například o hedvábný šátek). K oblíbeným cestovním rituálům poutníků, které absolvovali za osobního dohledu majitele cestovní kanceláře Agostina Contarina, náleželo vedle počátečního společného zvracení na palubě i pozorování delfínů, koštování místních vín (třeba pověstné retsiny) nebo nákup pomerančů a melounů. Na každé zastávce dostali poutníci domorodé průvodce, kteří je seznámili s pamětihodnostmi místa, občas se podobné služby ujal sám patron Agostino. V sobotu ráno 6. července 1493 dorazila Janova poutnická galéra po více než měsíční plavbě do Jaffy. Zakotvila asi míli od přístavu a patron vyslal svého písaře a tlumočníka, aby žádali o dovolení ke vstupu na pevninu. Příjezd do Jaffy totiž znamenal přechod mezi křesťansko-benátskou a muslimsko-osmanskou turistickou infrastrukturou. Poutníky čekala přesně organizovaná procedura, kterou můžeme označit jako vízovou povinnost. Jak se shodují mnohá svědectví z 15. století, trvala zpravidla několik dní, neboť emír v Jaffě neměl k vydání víza oprávnění a musel se tudíž dotázat emíra v sousední Ramle. Ovšem v době Janovy pouti se muselo kvůli vnitropolitickým problémům žádat svolení až u emíra z Gazy, města, které leželo asi sedmdesát kilometrů jižně od Jaffy. Během zdržení – či spíše programového zdržování křesťanských poutníků – přicházeli k pobřeží „pohané“ s velbloudy a osly a s křesťany čile obchodovali. Konečně na břehu Teprve 17. července dorazili k pobřeží příslušní emirové. Na palubu lodi mezitím přišel vikář kláštera františkánů z hory Sion v Jeruzalémě, který po krátkém hovoru s patronem vyvedl za zvuku fanfár poutníky na pobřeží. Dvanáct dní po příjezdu tak konečně vstoupili na půdu Svaté země. Následoval rituál, který musel absolvovat každý účastník hromadně organizované poutě: všichni se dostavili před emírův stan, který zůstal otevřený, aby do něj bylo možné nahlédnout. Emír seděl na koberci, obklopený svými hodnostáři a úředníky. Poté byli obřadně vyzváni františkánský vikář, patron a jeho písař, aby vešli do stanu. Každý z poutníků musel před stanem vyslovit své jméno a jména svého otce a matky, což vikář nahlas opakoval. Jména nezávisle na sobě zapisovali sultánův písař a písař patronův, čímž vznikla dvě vyhotovení seznamu poutníků. Pak se poutníci vrátili ke břehu a patron Agostino Contarini poslal emíru z Gazy oficiální dary – koflíky a sklenice z benátského křišťálu a další vzácnosti, jako například několik jestřábů. Až na druhý den večer stanovili emírovi úředníci peněžitou taxu za každého z poutníků podle jeho společenského postavení. Když bylo vše ujednáno, ujali se křesťanských poutníků takzvaní kalini, profesionální muslimští průvodci po Svaté zemi, proslulí svou korupcí. Jeden úplatek za druhým Hlavním cílem poutnické výpravy byl Jeruzalém. Zde poutníci meškali mezi 23. červencem a 1. srpnem, přičemž se jim vedle muslimských průvodců věnovali především františkáni, kteří výklad prováděli nejen v latině, ale také italsky, francouzsky a německy. Organizované ohledávání „svatých míst“ bylo mnohdy úmorné, zvláště, když se muslimští úředníci a vojáci neustále dožadovali úplatků. Jan a jeho skupina si v Jeruzalémě prohlédli Golgotu, křížovou cestu, chrám Božího hrobu i františkánský klášter na hoře Sión, podnikli též výlety do blízkého údolí Josafat i vzdálenější Bethánie a Betléma a k řece Jordánu. Náročný výlet do Egypta si Jan neobjednal. K jeruzalémskému pobytu patřilo i noční bdění v chrámu Božího hrobu, po kterém byli poutníci, pokud o to požádali, rituálně pasováni na „rytíře Božího hrobu“. Jan takovému obřadu přihlížel, o svém vlastním pasování se však ve svém cestopise nezmiňuje. Poutníky tehdy pasoval Johann z Pruska, asi osmdesátiletý františkánský terciář.
Jan rovněž popisuje, kterak s ostatními poutníky přistoupil ke čtverhrannému kameni v kapli Božího hrobu, v jehož prostředku byl důlek, přesně označující střed světa. Jan si na kámen lehnul a spal na něm asi dvě hodiny, až do půlnoci, kdy kněží začali sloužit bohoslužbu. Český šlechtic, spící na středu světa! Zdánlivá marginálie, která však bezprostředně souvisí s Janovou stylizací do role rytíře Kristova. Pobyt v Jeruzalémě představoval samozřejmě jeden velký nábožensko-turistický rituál, spojený s přemítáním o vlastním životě, se získáváním odpustků pro sebe i vlastní rodinu a s vyhledáváním různých senzací. A zpátky domů Cesta zpět do Evropy nebyla o nic méně dobrodružná než cesta do Jeruzaléma. Po strastiplné plavbě se poutníci zúčastnili tradiční děkovné mše v klášteře svatého Mikuláše, patrona poutníků a námořníků, poblíž Benátek. Tam poutníci dorazili v pondělí 30. září 1493 a naši Češi se tu po tři dny věnovali nákupu dárků a suvenýrů. Poté si Jan Hasištejnský z Lobkowicz se svým kuchařem Blažkem a druhem Jetřichem z Gutštejna vyzvedli v Trevisu koně a vydali se domů do Kadaně, kam dojeli 30. října 1493. Cesta do Svatého země ovlivnila našeho šlechtice natolik, že se pokusil přenést její posvátnou topografii a symboliku do Kadaně, zejména do tamějšího františkánského kláštera Čtrnácti svatých Pomocníků, jehož byl ochráncem a podporovatelem. Ten je dodnes vyzdoben nádhernými malbami, které jsou odkazem na jádro křesťanské víry i upomínkou na někdejší Janovu zbožnou pouť.
Jan Hasištejnský z Lobkowicz byl jedním z mála českých poutníků, který se zapojil do benátského nábožensko-turistického systému masově organizovaných poutí do Svaté země ještě před jeho úpadkem v polovině 16. století. Tehdy kvůli četným problémům s Osmanskou říší (zmiňme alespoň válku Benátek s Turky v letech 1537 až 1540) zkrachovaly tradiční benátské „cestovní kanceláře“. Řada prvků někdejšího benátského turistického byznysu však přetrvala až do přelomu 18. a 19. století, do doby romantismu, kdy ožila s počátečním rozvojem moderní individuální i skupinové turistiky.
PhDr. Petr Hlaváček, Ph.D.
Historik, zabývá se kulturními a náboženskými dějinami středověku a raného novověku. Studoval na univerzitách v Praze a v Bernu, působil jako vědecký pracovník v Centru pro dějiny a kulturu střední a východní Evropy v Lipsku. Přednáší dějiny středověku na Jihočeské univerzitě, je koordinátorem Centra pro dějiny evropského myšlení při Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a Filozofickém ústavu Akademie věd ČR v Praze.
Jan Hasištejnský z Lobkowicz
*1450 Hasištejn u Kadaně – †1517 Kadaň
Významná osobnost českých politických, náboženských a kulturních dějin konce středověku. Roku 1469 mu král Jiří z Poděbrad dal do zástavy královské město Kadaň, které se na několik desetiletí stalo centrem lobkowiczkých držav.
Od r. 1481 byl držitelem „zakladatelských práv“ k františkánskému klášteru Čtrnácti svatých Pomocníků v Kadani, o jehož monumentální výstavbu se velmi zasloužil a v jehož kostele je též pohřben.
Byl vzdělaným aristokratem a diplomatem krále Vladislava Jagellonského, aktivním hospodářem, tíhnul k mysticismu a reformnímu katolicismu.
Kromě svého cestopisu Do Jeruzaléma k Svatému Hrobu … putování (1505) je i autorem moralistního díla K správě a naučení synu Jaroslavovi (1504).Současná tvář svatého města Jeruzalém. Existuje snad na zemi další místo spojené s tolika vášněmi, touhami, vykupované tak dlouho lidskou krví, jako toto město? Svaté místo hned pro tři významná náboženství – pro židy, křesťany i muslimy. Pro ty první je to město, které si vyvolil Bůh, aby zde pobýval. Pro křesťany je Jeruzalém místem, kde Bůh promlouval s Ježíšem, kde Kristus nesl svůj kříž a kde má i hrob. A muslimové věří, že právě tady Mohamed promlouval s Alláhem. Přívrženci všech náboženství tak po staletí usilovali, aby město patřilo právě jim. O Jeruzalému, jeho historii, křižáckých taženích i porážce křesťanů muslimy se běžně učí v dějepise. A z agenturních zpráv se zase může člověk dozvědět, že popotahování o to, komu má město patřit, vlastně dodnes neskončilo, jen má jinou podobu…
Žádný div, že tohle všechno se vrylo do kamenů a cihel města, do jeho půdy, do atmosféry a zanechalo tu své stopy. Ovlivňují každého, kdo přijde, ať je věřící kteréhokoliv náboženství, nebo ateista. Duchu města, jeho geniu loci, neunikne nikdo. Je tak silné, že třeba i turisté, kteří v životě nevstoupili do kostela, propadnou vizi, že jsou spasitelé nebo nový Ježíš Kristus. Chodí pak bosí s křížem na ramenou po ulicích svatého města, aby se třeba po půl roce rozpomněli na svůj „civilní“ život a vrátili se domů, k rodině, k práci do své kanceláře. Jako by se na chvíli stali docela jinými lidmi. Jev, nad kterým se tu už nikdo nepozastavuje. Jste přece v Jeruzalémě…
Napsal a vyfotografoval Marek Wágner, Fotografie byly pořízeny aparátem Panasonic Lumix TZ3
