V hinduistickém panteonu žijí dvě rodiny bohů – védská a bráhmanská, která je z první odvozena. Védští bohové pocházejí z nejstaršího období a objevují se jako živelné síly. Jedním z nich je Agastja, z pozdější mytologie známý jako mudrc a znalec kouzel a magie. Poslyšte příběh jeho božského putování:
Když vznešení Mitra a Varuna se zalíbením hleděli na krásnou nebeskou nymfu Urvaší, uronili božské sémě do džbánu. Z něho byl zrozen Agastja, velký védský mudrc.
Jednoho dne se sešel se svými kolegy v Himálaji, aby společně přemýšleli a mudrovali. Země však neunesla takovou tíhu učenosti a začala se pomalu propadat. Mudrci se ulekli této změny a po krátké poradě vyzvali nejchytřejšího ze svého středu, Agastju, aby se vydal na jih a uvedl tak svět do původní rovnováhy. Mudrc jejich žádosti vyhověl a jako první přinesl jižním Drávidům vědění a literaturu. Dodnes je v těchto krajích Agastjovo jméno ve veliké vážnosti.
Nebyl by to však pravý mytologický příběh, kdyby se mudrcova cesta ze severu na jih odbyla jen tak lehce bez hrdinských činů, přetěžkých úkolů a nečekaných překážek. Agastja dostal úkol zkrotit pýchu Vindhijských hor, které v té době již přerostly Himálaj a hrozily, že přehradí dráhu samotnému Slunci. Předstoupil tedy náš hrdina před tyto zpupné štíty a přikázal: “Skloňte své vrcholy k zemi a setrvejte tak, dokud se ze své jižní pouti nenavrátím zpět.” K tomu však již nikdy nedošlo, a tak cesta ze severu na jih zůstala otevřená.
Učitelské povolání si však Agastja nezvolil doživotně. Jakmile usoudil, že své poslání splnil, uchýlil se na nepřístupný vrchol hory Podijil a sepisoval zde učená pojednání o lékařství, astrologii a čarodějnictví. Když se tak toulal tamními hlubokými lesy a přemítal o dalších kapitolách svého vědeckého díla, došel až k hluboké propasti. Jaké bylo jeho zděšení, když zjistil, že lidé, kteří na jejím okraji visí za konečky prstů u nohou, jsou jeho předci. Chtěl jim pomoci, položil se břichem k zemi a podával jim ochotně ruce. Ale oni jen zavrtěli hlavami a řekli mu, že zachránit je může jedině, když zplodí syna.
Navrátil se tedy Agastja do svého příbytku a přemýšlel: “Stvořím si ženu, která mi bude hodna porodit syna. Ať má oči laně a ladnost pantera, nechť je štíhlá jako palma a vonná jako čampakový květ. Ať je hebká jako peříčko na krku labutě!” Tak se stalo. Mladá Agastjova manželka měla sice vzezření zcela podle jeho představ, ale její povaha se mu jaksi vymkla z rukou. Nejenom že byla paličatá, byla také marnivá. Žádala víc a víc, nakonec chtěla šperky, jaké mají jen bohové. “Co dělat,” pokrčil mudrc Agastja smutně rameny a vydal se do světa, aby získal potřebné peníze na žádané skvosty. Bloudil světem bez valného úspěchu, byl přeci vědec, a ne kramář, až dorazil do paláce démonského krále Ilvaly, zapřisáhlého nepřítele bráhmanů. Vymyslil si na ně nechutnou lest. Kdykoliv do jeho paláce zavítal nějaký bráhman, proměnil se králův mladší bratr Vátápi v kozla a hostitel z něj návštěvě připravil chutné skopové. Pak Ilval tleskl rukama a zavolal svého mladšího bratra jménem. V tu ránu se Vátápi prodral z útrob hostů ven, a každého tak krutě zahubil. Agastja však pokrm strávil dřív, než překvapený démon stačil bratra vyvolat, takže jedinou odpovědí na jeho slova byl mohutný pšouk. Pokořenému Ilvalovi pak nezbylo, než hosta obdařit nejrůznějšími poklady.
Agastja bývá zpodobován jako vousatý stařík malé postavy s vypouklým břichem, oděný do tygří kůže. V levé ruce často svírá růženec, pravou má zpravidla vztyčenou v “kazatelském” gestu – dlaní dopředu, palec a ukazováček spojeny, zatímco ostatní prsty směřují vzhůru. Jeho sídlem je Canopus, nejjasnější hvězda jižní oblohy, jejíž odraz na hladině prý dokáže vyčistit i tu nejzakalenější řeku či vodní plochu.
