Question 1

PUTOVÁNÍ NAPŘÍČ ATLANTIKEM

Jan Louka · Accepted Answer

Je dvacátého května roku 2000. Všude kolem plachetnice Mississippian se rozprostírá rozvlněná šedá plocha Atlantiku. Oblohu již několikátý den pokrývají husté roztřepané mraky nimbostraty. Obě plachty patnáctimetrového jednostěžníku se napínají pod náporem prudkého severovýchodního větru. Na trup jachty dorážejí čtyřmetrové vlny. Kapitán Martin Štikar vyčkává za kormidlem, až vítr zeslábne, abychom snadněji mohli zmenšit plochu plachet. Zbytek šestičlenné posádky se před silným deštěm ukrývá v podpalubí. Náklon jachty na levobok je čím dál tím výraznější. Vítr nepovoluje, naopak se zdá, že sílí. „Vagabondi! Zrefujeme plachty!“ zvolá náhle přátelsky kapitán, jeho hlas ovšem prozrazuje jisté znepokojení. Z podpalubí do kokpitu je to po strmých schůdcích jen pár kroků. Beru do ruky mokrou kliku navijáku, Kryštof a Vláďa se chopí lana přední plachty kosatky. Snažím se otáčet klikou a přitom sledovat plachtu. Čas se náhle jakoby zastaví. Z přídě se ozve silná rána. „A je to v hajzlu!“ slyším kapitána za sebou. Během zlomku vteřiny již kosatka předvádí divoký tanec kolem lodi. Spolu s předním stěhem se vytrhla z úchytu v přídi. Situace je rázem velice nepříjemná. Stěžeň se hrozivě houpe ve větru - jeho stabilita je bez ocelového lana výrazně snížena. Od nejbližších ostrovů Bermud nás dělí zhruba 400 námořních mil oceánu. Tedy vzdálenost, kterou s omezeným množstvím nafty v lodních nádržích a bez funkčních plachet lze jen stěží překonat...

ZVEDÁME KOTVY!
Třináctimetrová Domino a patnáctimetrová Mississippian připluly do poklidné laguny Simpson Bay Lagoon na karibském ostrově Svatý Martin, abychom se na ně mohli nalodit a podniknout plavbu napříč Atlantským oceánem na Azory a dál do Evropy. Obě jachty jsou laminátovými jednostěžníky s tzv. sloopovým oplachtěním postavené ve francouzské loděnici Jeanneau. Jsou vybaveny moderními lokalizačními přístroji GPS a systémem Orbcomm, který umožňuje příjímání faxů a zasílání e-mailů přes satelit. Kokpity obou plavidel zastřešují panely se solárními kolektory, kterými se napájí lodní baterie. Sluneční záření většinou poskytuje dostatek energie k tomu, aby spolehlivě fungovaly palubní přístroje, takže užívání naftového motoru - a zatížení životního prostředí - lze během plavby omezit na minimum.
Zabydleli jsme se v kajutách a uskladnili zásoby těstovin, polévek a masových konzerv, které během příštích několika týdnů tvořily základ našeho jídelníčku. Aktivnější členové posádek zkontrolovali motory i ostatní části plavidel a provedli nutné opravy. Nad světle zelenou vodní plochou laguny občas přelétly volavky stříbřité, které ve velkých počtech hnízdily v mangrovníkovém lesíku nedaleko našeho kotviště.
Jedenáctého května jsme dokoupili zásoby čerstvého ovoce a zeleniny, sehnali rybářské náčiní a vyřídili celní formality. Tříčlenná posádka Domina vyplula několik hodin před námi, což, jak se ukázalo později, mělo rozhodující vliv na to, že podstatně rychleji překonali první část plavby. Šestičlenná posádka Mississippian byla rozdělena na tři hlídky a kromě mě se za kormidlem střídali: kapitán Martin, zkušený jachtař, který svou kariéru mořeplavce započal ve dvanácti letech na jedné z českých přehrad, Kryštof, odborník přes počítače a známý mořský vlk, Vláďa, majitel bezpečnostní agentury, jeho přítelkyně Gábina a slovenská paraglidistka Zdenka. Osazenstvo obou lodí tvořili jachtaři-amatéři a naším cílem nebylo překonávat rekordy či absolvovat mimořádně extrémní sportovní výkon. Běžná oceánská plavba je spíše zkouškou vytrvalosti, a i když hladina adrenalinu a endorfinů čas od času výrazně stoupne, většinou se na moři nic moc neděje. Je to příležitost ponořit se do oceánského živlu, sledovat mořský život, naučit se ovládat jachtu a trochu se zamyslet nad sebou i nad světem.
Naposledy jsem se ohlédl zpět na rybářský trh, nad nímž se na zalomených černých křídlech hladově vznášely fregatky, obratní ptačí piráti, kteří jiným ptákům ve vzduchu loupí potravu, a tiše se rozloučil s Marigotem. Zapnuli jsme motor Mississippian a pluli severně podél členitého pobřeží Svatého Martina. V jedné z přepychových marín na ostrově jsme naplnili obě lodní nádrže o kapacitě 600 litrů kvalitní pitnou vodou, umyli a složili nafukovací člun a omyli palubu i sebe sladkou vodou. Brzy po vyplutí z maríny se posádka chopila lan, na palubě se rozezvonila ložiska navijáků a plachty stoupaly vzhůru. Vypnuli jsme motor a chvíli jen poslouchali šplouchání vln, vítr a ticho.
První část naší trasy přes Atlantik vedla dlouhým obloukem na sopečné souostroví Azory. Pro překonání vzdálenosti více než dvou a půl tisíce námořních mil jsme spoléhali zejména na severovýchodní větry pasáty vanoucí ze středu Azorské tlakové výše, která má dominantní vliv na podnebí severního Atlantiku. V oblasti, kam mířila naše plachetnice, však pasáty nedosahují stejné síly a stálosti jako na jih od patnácté rovnoběžky, a převládá zde vysoký atmosférický tlak, relativně nízká rychlost větru a jasná obloha s malou oblačností. Podnebí na Atlantiku však ovlivňuje i teplý Golfský proud a mnoho různých atmosférických jevů, takže i v této relativně stabilní zóně občas počasí svou náladovostí zamotá hlavy meteorologům i mořeplavcům. Abychom byli co nejlépe připraveni na případná překvapení, přijímali jsme každý večer přes satelit synoptické meteorologické mapy a předpovědi počasí.
Následující dva dny byly podmínky na moři téměř ideální. Jachta poháněná svěžím větrem o síle 4 až 5 Beauforta se lehce vznášela na vlnách a během prvních 24 hodin plavby jsme zdolali 150 námořních mil. Kolem nás se rozehrála nádherná symfonie barev. Bílé plachty se nadouvaly směrem k azurově modré obloze, nad obzorem se vytvářely dlouhé řady sluncem prozářených mraků altocumulů a stratocumulů a v okolí jachty se nad oceánem vznášeli sněhobílí rybáci. Tito obratní dlouhokřídlí mořští ptáci se vyznačují zejména tím, že podnikají neuvěřitelně dlouhé cesty napříč světovými oceány.

ŽIVOT NA KŘÍDLECH
Většina mořského života je před zraky námořníků skryta v hlubinách. Výjimku tvoří některé ryby, které obývají svrchní vody oceánu, kytovci a jiní mořští savci a mořské želvy. Nejčastěji se však námořník setkává se živočichy, jejichž domovem je vzduch nad mořskými vlnami - mořskými ptáky.
Na začátku plavby nás po celý den doprovázel terej žlutonohý a vytrvale předváděl svou pozoruhodnou techniku rybolovu. Ze značné výšky vyhlížel ryby, za nimiž se pak s přivřenými křídly z různých úhlů střemhlav vrhal do vody. Terejové se většinou nevzdalují od pobřeží na více než 200 km, ale čas od času se mladí ptáci, kteří se na jaře nespářili, z dosud nevyjasněných důvodů vydávají na dlouhé oceánské cesty.
S tím, jak jsme se vzdalovali od pevniny, jsme se stále častěji setkávali se skutečnými vládci vzduchu nad oceánem - buřňáky a buřňáčky, menšími příbuznými albatrosů. Pohled na buřňáky byl úžasný. Chvíli plachtili nad vlnami, načež se obratným pohybem spustili dolů a letěli mezi jejich hřebeny. Buřňáci velice úsporně mávají křídly a zdá se, že si ve vzduchu dopřávají i jakési mikrospánky. Živí se malými rybami a korýši. Menší buřňáčci nejprve působí jako zjevení. Jsou jen o něco větší než jiřičky a klikatě a třepetavě letí těsně nad vlnami. Občas mají spuštěné nohy a doslova ťapkají po vlnách. Tímto způsobem loví malé ryby a plankton.
Ptáci však nebyli jedinými okřídlenými živočichy, kteří plachtili nad mořem. Tu a tam se ve vlnách náhle blýskla létající ryba. Vyklouzla z boku vlny, na nehybných ploutvích, připomínajících spíše křídla obří vážky než ptáka, letěla těsně nad vlnami do vzdálenosti více než sto metrů a pak rychlým zpětným pohybem zmizela kdesi mezi hřebeny vln. Letouni, jak se tito šupinatí kluzáci odborně nazývají, se tímto vzdušným manévrem dostávají ze spárů dravých ryb a sépií. V rovníkových pásmech se často objevují ve velkých hejnech, my jsme je vídali spíše ojediněle, většinou jednotlivě nebo v malých skupinkách. Přesto nás dokázali překvapit, a to zejména v noci, kdy se zřejmě nedokáží dobře orientovat. Kryštof zažil s létající rybou opravdu blízké setkání - při nočním kormidlování inkasoval přímý zásah do hlavy!

ZLATÉ DARY V BEZVĚTŘÍ
Třetí den na moři začal vítr znatelně slábnout a brzy se ztišil natolik, že plachty bezvládně plandaly a ráhno se zlobivě pohupovalo ze strany na stranu. Většina posádky se v různých polohách slunila na palubě, někdo si četl, někdo jen zíral do vln. Obloha zůstávala přes den téměř bez mráčku, navečer se seskupovala mračna, ale přes noc se opět vyjasňovalo. Nakonec nastalo úplné bezvětří. Oceán se proměnil v jemně se vlnící zrcadlo. Ani koupání na laně za zádí nepřinášelo úlevu od nemilosrdného žáru slunce. Táhlé vlnění oceánu nás hypnoticky uklimbávalo do jakéhosi transu, do stavu blízkého blouznění. V bezvětří zároveň jako by vymizel veškerý život. Na dlouhý čas se v blízkosti lodi neobjevil ani jediný pták, ani jediná létající ryba.
V tomto rozpoložení jsme spolu s kapitánem sledovali jemně se vlnící plochu oceánu. Náhle se ve vodě kousek za zádí mihlo cosi jako barevný přízrak. A další. Hned několik! Asi metr dlouhá štíhlá těla hrající všemi barvami spektra, zejména však zářivě zlatou a tyrkysovou. Ve vytržení jsme němě zírali do vody a kroutili hlavami. Nakonec nám došlo, že to byly ryby zvané zlaci nachoví. Zlak nachový, známý také pod názvem koryféna (Coryphaena hippurus), je dravec, který nejčastěji loví létající ryby - metrovými skoky je někdy pronásleduje i ve vzduchu. Během chvilky již celá posádka sledovala nádhernou psychedelickou podívanou.
Nálada na palubě se pak proměnila. V očích posádky se leskla jakási odvěká touha po čerstvém úlovku a na lodi vypukla lovecká horečka. Kapitán do vody hodil vlasec s návnadou v podobě gumové chobotničky a během vteřiny se první koryféna zmítala v kokpitu. Brzy ji následovala druhá. Zatímco posádka připravovala ryby, kapitán z batistu vyndal dřevěné uhlí a soupravu na opékání masa. Podstavec připevnil k zábradlí na zádi a nad lodí se za chvilku vznášela kouzelná vůně čerstvých grilovaných rybích steaků.
Rybích hodů se zúčastnila také chaluha, tmavohnědý mořský pták velikosti káněte, která se náhle objevila v blízkosti lodi. Hladově kroužila kolem zádi a zhltla veškeré zbytky ryb, jež jsme hodili do moře. Chaluhy při svých toulkách po oceánech často sledují rybářská plavidla a využívají je jako zdroj potravy. Nepohrdnou však ani plovoucími mršinami kytovců. V jednom okamžiku, kdy se chaluha přiblížila k lodi a usedla na hladinu, jsme s Kryštofem zcela jasně zahlédli, jak se v její blízkosti z vody vynořuje hlava zlaka nachového a chaluhu kouše do nohy. Chaluha vydala vyděšený chraptivý skřehot, odlétla a již se nevrátila.

ZMĚNA NA OBZORU
Po slibném začátku se nám během čtyř dnů plavby podařilo najet jen asi 200 mil. Sedmý den na moři se dynamika podnebí začínala zřetelně měnit. Za námi sice stále zůstávala brána do slunečného počasí, před námi se ovšem obloha plnila mračny. Synoptické mapy naznačovaly příchod studené fronty. Stratocumuly narůstaly do větších rozměrů, houfovaly se a postupně vytvářely vertikální struktury připomínající hradby jakési nebeské pevnosti. Na obzoru se rýsovaly vysoké mraky cumulonimby. Moře tmavlo a azurová modrá se proměnila v magmatickou šeď. Odpoledne zesílil vítr a konečně jsme opět zvedli plachty. Brzy jsme dosahovali rychlosti sedmi uzlů. V noci se kolem nás prohnala bouře, vnitřky velkých cumulonimbů ozářily blesky. Bouřku však nedoprovázely silné větry a veškeré drama se odehrálo několik mil od nás.
Další den se živly začaly probouzet. Zvedl se silný vítr a na čas hnal jachtu rychlostí osmi uzlů. Začalo pršet. Světlo zřetelně mizelo, viditelnost klesala a obloha tmavla. Vítr sílil a přicházel v náhlých poryvech.

ČERNÁ DUHA, BÍLÝ FAETON A ČERNÝ PASAŽÉR
V pátek 19. května se jakoby z mořské pěny vynořil bílý mořský pták faeton, několikrát zakroužil kolem lodi a zmizel. Když jsem v noci téhož dne uléhal ke spánku, houknul na mě po střídání hlídek Kryštof, ať vylezu na palubu. Nebeskou klenbu ozařovala obří luna v úplňku a v její záři se nad oceánem klenul oblouk duhy. Barvy nebyly zřetelné, takže místo žlutých, červených a fialových byly vidět jen různé odstíny šedé. Uprostřed noci se nad oceánem vznášela černá duha...
Následující den se na lodi objevil malý žlutý ptáček, nějaký severoamerický druh podobný našemu sedmihláskovi, kterého větry zahnaly daleko od běžné tažné cesty. Občas se stává, že se takový ptáček na jachtě sveze i několik dní. Ačkoli bylo počasí stále nevlídné, černý pasažér po dvaceti minutách zmizel. Jako by něco zlého tušil...

VELKÝ PRÁSK
Kolem páté odpoledne 20. května nás zasáhl osud. Při pokusu zrefovat plachty za silného větru se zlomil úchyt předního stěhu a kosatka se roztančila kolem lodi. Kapitán ihned stočil jachtu od větru a předal kormidlo Zdence. Snažili jsme se zachytit otěž plachty, abychom ji mohli stabilizovat, ale nakonec nezbylo než ji přeříznout. Zapnuli jsme motor a otáčeli jachtu proti větru, abychom svinuli plachtu. Během několika málo okamžiků však motor začal vydávat nepříjemný kňučivý zvuk - selhávalo chlazení, a museli jsme ho opět vypnout. Naštěstí konečně zeslábl vítr. Po delším zápase se posádce podařilo provizorně přivázat spodek stěhu k úchytu v přídi. Kapitán svolal poradu a většina posádky se shromáždila v podpalubí. Kvůli nehodě se nám nepodařilo stáhnout meteorologickou předpověď přes satelit, takže jsme netušili, co pro nás počasí nachystalo. Rozhodli jsme se vyčkat do rána a pak se pokusit opravit motor i stěh. Kapitán zaslal e-mail Dominu, aby byli připraveni poskytnout nám pomoc. Přenos však nebyl zcela bezproblémový, takže jsme nemohli spoléhat na to, že zpráva bude doručena.
Bez plachet a bez motoru se jachta špatně ovládala, hlavním úkolem kormidelníka bylo udržet ji kolmo na vlny. Loď se pohupovala ze strany na stranu a z podpalubí se ozýval rachot padajících a posunujících se předmětů. Bouřky odehrávající se všude kolem lodi jen podtrhly atmosféru nejistoty, která na lodi znatelně houstla. V noci mě pronásledoval zvláštní sen, v němž nám na pomoc připluly tři jachty pod českými vlajkami. Ve chvíli, kdy se k nám přiblížily, jsem ovšem zjistil, že jsou k sobě přivázány, nikdo není na palubě a všechny mají zlomené stěžně...

SARGASOVÉ MOŘE
Od pátku 19. května jsme čas od času proplouvali hustými vrstvami plovoucích hnědých mořských řas, i když nás od nejbližší pevniny dělilo více než tisíc mil. Ocitli jsme se uprostřed rozsáhlé oblasti, sahající od Bermud skoro až k Azorám a pokrývající plochu velikosti USA, která se právě podle hnědých řas nazývá Sargasové moře. Jeho břehy netvoří skály či písčité pláže, ale mořské proudy. Když ho v roce 1492 objevil Kryštof Kolumbus, domníval se, že pevnina je nablízku. Jeho mylná domněnka ho však alespoň povzbudila natolik, že pokračoval ve své plavbě k břehům Nového světa.
Řasy Sargassum skutečně původně pocházejí z pobřežních oblastí Karibiku a USA, odkud je Golfský proud zanesl až do centrálních částí Atlantiku. Dnes se však množí vegetativně a na hladině moře vytvářejí rozsáhlé porosty, jež jsou domovem zvláštního společenství živočichů. Většina těchto tvorů, které bychom za normálních okolností našli v mělkých pobřežních vodách, se sem dostala společně s řasami rodu Sargassum. Je zde však i řada endemických druhů, které se zřejmě vyvinuly přímo v Sargasovém moři. Koberce řas jsou občas tak husté, že staří námořníci vyprávěli bajky o lodích, které v řasách uvízly a na věky věků se staly jejich zajatci.
V úterý 23. května jsme proplouvali až deset metrů širokými a několik set metrů dlouhými koberci řas a vítr zeslábl natolik, že jsme jeli rychlostí pouhých dvou uzlů. Spustil jsem schůdky na zádi, nasadil potápěčské brýle, ponořil se do vody a nechal se táhnout. Otevřel jsem oči a hleděl do hloubky. Mořské dno se v tu chvíli nacházelo zhruba pět kilometrů pode mnou. Když se blížila další řada řas, ocitl jsem se v polévce nejrůznějších tvorů, malých medúz a jiných průsvitných živočichů, a na chvíli se ke mně připojilo i pět malých tuňáků. Pocit, který přitom člověk zažívá, je skutečně omamný: každá částice vody hladí tělo, člověk splývá s oceánem, jenž je kolébkou života, a zároveň hledí do neprozkoumaných hlubin, jakoby do temných hlubin vlastní duše...

ŽIVÉ PLACHETNICE
Provizorní uchycení předního stěhu prozatím drželo a rozvíjením větších ploch kosatky jsme zkoušeli, jakou snese zátěž. Počasí bylo proměnlivé, stále však vál poměrně silný vítr, takže jsme i s omezenou plochou kosatky najeli v průměru zhruba 100 námořních mil za den. Na čas se vítr stočil natolik, že foukal přímo do dutého ráhna lodi. To se proměnilo v jakousi větrnou píšťalu a na lodi se rozléhaly zvláštní zvuky, připomínající velrybí zpěvy.
Kromě buřňáků, buřňáčků a občasného rybáka nejevil oceán již delší dobu žádné viditelné známky života. Při přebírání hlídky jsme si se Zdenkou všimli, že je vlasec s návnadou, který jsme neustále táhli za lodí, napnutý. S potížemi jsme ho vytáhli na loď a na jeho konci našli přes metr dlouhou rybu z rodiny makrel (Acanthocybium solandri). Byla již zcela vyčerpaná a nekladla žádný odpor. Rybí steaky a polévky posádce alespoň na chvíli výrazně zvedly náladu.
Po dvou týdnech na moři se objevil první náznak, že jsme se dostali do teplých, na živiny bohatých vod Golfského proudu, jehož jedno rameno se stáčí k Azorám. Několik metrů od lodi se ve vlnách blýskla malá modrofialová koule. Spolu s kapitánem jsme ji po chvilce váhání identifikovali jako měchýřovku portugalskou (Physalia physalis). Viditelnou část těla tohoto nebezpečného žahavce tvoří plovoucí modro-růžovo-fialový měchýř, dosahující šířky třiceti a výšky patnácti centimetrů, i když většina námi pozorovaných jedinců byla menší. Pod měchýřem je hlavní část těla složená ze tří druhů polypů, včetně prudce jedovatých chapadel, která sahají až do délky padesáti metrů. Měchýřovka se živí malými rybami a jinými živočichy. Anglický název měchýřovky je Portuguese man-of-war, tedy portugalská válečná loď, a zahlédnutí tohoto tvora na moři jsme často oznamovali bojovým křikem „portugalský válečník!“.
Měchýřovky v nás vzbuzovaly skutečný obdiv - stejně jako jachtaři totiž využívají ke svému pohybu vítr. Horní část měchýře funguje jako plachta a jejím nastavením určuje žahavec směr „plavby“. Několikrát jsme zaznamenali, že desítky měchýřovek za sebou měly své „plachty“ nastavené stejně jako my!
S blížícími se Azorami přibývalo nejen měchýřovek, ale i jiných forem života. 26. května jsme na levoboku zahlédli jakousi hnědou placku. Když jsme se k ní přiblížili, ukázalo se, že se jedná o zhruba metr velkou mořskou želvu, zřejmě karetu druhu Caretta caretta. Tento odolný plaz mimo jiné požírá právě měchýřovky. Je to výkonný a vytrvalý plavec, který překonává obrovské vzdálenosti napříč Atlantikem. Stále není jasné, jakým způsobem se tento pozoruhodný tulák orientuje na svých pravidelných tažných cestách. Migrací těchto mořských karet se mimo jiné zabývá i výzkumný program, který společně provádí univerzity na Floridě a Azorách.

KONEČNĚ DELFÍNI
Dvacátého osmého května nás od souostroví Azor stále dělilo zhruba 600 námořních mil oceánu. Podřimoval jsem v podpalubí, když jsem zaslechl své jméno.
„Marku, Marku! Chceš vyfotit delfíny?!“ volal na mě Vláďa. Poněkud zmatený jsem se v polospánku vyhrabal na vlhkou palubu a sledoval moře. Kousek od jachty se náhle rozčeřila hladina a z vody se vynořily hladké hřbety dvou menších delfínů obecných. Rychlými pohyby ocasních ploutví proklouzávali vlnami, tu a tam jeden z nich celým tělem vyskočil ven z vody. Chvilku si pohrávali na přídi a opět zmizeli.
S blížícími se Azorami se návštěvy delfínů stávaly častějšími a od 1. června jsme skupinky delfínů pruhovaných, skvrnitých nebo skákavých vídali i několikrát za den. Stále mě však trápí dvě otázky: proč byly návštěvy kytovců na otevřeném oceáně tak vzácné a nakolik se na této skutečnosti podepsal člověk? Velryby a delfíni se v mořích a oceánech světa nevyskytují rovnoměrně a přirozeně se zdržují tam, kde je nejvíce potravy - spíše než Sargasové moře tedy zřejmě preferují bohatší vody Golfského proudu. Někteří delfíni, například delfíni skvrnití, se zdržují zejména v pobřežních vodách, a většina druhů velryb, například keporkaci, má své migrační trasy, které dodržují rok co rok.
Není pochyb o tom, že je dnes na světě nesrovnatelně méně kytovců než před sto lety. Přímé vybíjení v podobě průmyslového velrybaření zdecimovalo některé druhy velkých kytovců natolik, že dodnes balancují na pokraji vyhynutí. Statisíce delfínů, ale i velryb dodnes tonou v gigantických sítích rybářů. Znečištění moří toxickými látkami, jako jsou chlorované uhlovodíky, které krom jiného snižují imunitu a způsobují zhoubné nádory, dále narušilo již oslabené populace. K tomuto ničivému koktejlu jsme přímíchali další problémy, jako jsou ozonové díry a zesílený skleníkový efekt, který vzniká zejména v důsledku spalování fosilních paliv. Zvýšení globálního teplotního průměru může mít za následek narušení mořských proudů (například odklon proudu Golfského), což podobně jako jev El Ni~no drasticky zasáhne celý mořský ekosystém.
Ačkoli byla v posledních desetiletích zavedena řada opatření, jež mají za cíl chránit kytovce, a některé populace se až překvapivě rychle obnovily, zdaleka není vyhráno. Příklad pozitivních změn lze najít právě na portugalském souostroví Azory, které bylo v minulosti významným centrem pro lov velryb. Po schválení celosvětového zákazu komerčního velrybaření v polovině osmdesátých let minulého století byl lov přerušen (Japonsko a Norsko ovšem dodnes tento zákaz ignorují). Významným zdrojem financí azorského hospodářství se stala turistika zaměřená na pozorování kytovců. Z lodí a pevninských pozorovacích věží, jež kdysi sloužily lovu velryb, se dnes ozývají nadšené výkřiky turistů, kteří s pomocí dalekohledů sledují kytovce v jejich přirozeném prostředí. V azorských vodách lze spatřit většinu druhů velkých velryb kosticovitých, včetně plejtváka obrovského, i ozubených, například vorvaně.

PEVNINA!
Druhého června nás od Azor dělilo jen něco málo přes sto mil oceánu. Atmosférický tlak stále stoupal, na obloze ani mráček. Vítr náhle zcela ztichl. Ocitli jsme se v samotném středu azorské výše, kde často převládá malý spád tlaku a tudíž velmi slabé větry. Námořníci tuto oblast nazývají koňské šířky - v minulosti byly v dlouhotrvajícím bezvětří obětovány celé náklady živých koní vlnám oceánu, když na lodích došla voda. Koně nějakou dobu dokázali plavat, ale brzy podlehli vyčerpání a klesli do hlubin oceánu. Když vzpomínám na některé chmurné nálady, jež mě v té době z ničeho nic ovládly, nemohu se ubránit pocitu, že do mě pronikl křik umírajících koní, který jako by se stále rozléhal nad hladinou oceánu...
Po třech týdnech na moři došla kapitánovi trpělivost a jeho rozhodnutí bylo jasné - zapnuli jsme motor a pluli přímým kurzem na azorský ostrov Faial. Celý dlouhý den jsem pozoroval hladinu moře a hledal jakékoli známky velkých kytovců. Marně. Několikrát však jachtu doslova obklopily větší rodinné skupiny delfínů obecných a skvrnitých.
Už si ani nevzpomínám, kdo zahlédl obrysy pevniny jako první. Uprostřed oceánu působily Azory jako fata morgána. Špičatý vrchol ostrova Pico (2351 m) vyčníval nad prstencem mraků, vedle něj se rýsoval rozlehlejší zelený Faial. Konečně jsme se ocitli v srdci Atlantiku.
Azory jsou vrcholy obřích vulkánů, které mají kořeny ve středoatlantském podmořském hřbetu. Jeho nejvyšší část zaujímá riftová zóna, kde dochází k výronům čedičového magmatu. Čediče se stávají novou součástí oceánské kůry, a dno Atlantiku se tak neustále rozšiřuje. Několik posledních hodin plavby, kdy kolem lodi létali buřňáci šedí (Calonectris diomedea), se každý po svém snažil mlčky vstřebat skutečnost, že první část plavby opravdu končila.
A najednou jsme vpluli do malého malebného přístavu Horta. Našli jsme Domino a uvázali k němu Mississippian. Bez otálení jsme se převlékli a poněkud houpavým krokem se odebrali rovnou do proslulé jachtařské knajpy zvané PeterŐs Sports Café. Tento lokál, který spíše než kavárnu připomíná britskou hospůdku, je skutečnou legendou. Dnešní majitel Peter, syn původního Petera, který v první polovině dvacátého století bar založil, stále ještě posedává mezi hosty. Těmi jsou kromě jachtařů i místní portugalští štamgasti. Další dva dny jsme si prohlíželi přístavní městečko, osvěžili těla ve studené vodě Atlantiku a dokoupili zásoby. Na Azory mezitím přiletěli další členové posádek. Mississippian plula na Madeiru a poté do Středomoří. S Kryštofem jsme se přestěhovali na Domino, která kratší cestou plula rovnou ke břehům Španělska.

POSLEDNÍCH 1000 MIL
Pátého května náš krátký pobyt na Azorách skončil. Domino vyplula z přístavu a celý první den v bezvětří jela na motor. Na přístroji GPS jsme nastavili přímý kurz na Gibraltar. Před námi bylo více než tisíc mil plavby. Několikrát za den nás navštívily skupiny delfínů, jednou jsme dokonce zahlédli boční ploutev spící kosatky dravé. Nejčastěji jsme však téměř doslova naráželi na mořské karety různých velikostí a stáří. Třetí den plavby jsme minuli poslední azorský ostrov. To už foukal svěží zadoboční vítr o síle šesti Beaufortů a ze severu se valily několikametrové vlny.
Začal ten pravý „jachtec“. Plachetnice se pod stálým náporem větru silně nakláněla, takže jsme spali na stěnách kajut, do kterých neustále pronikala vlhkost. Jachtařské kombinézy již neměly čas vyschnout. Často se bez varování zvednul silný poryv a jachta se náhle ocitla na hranici ovladatelnosti - posádka musela rychle zasáhnout a zmenšit plachty. Voda se valila po boku lodi, boční světlíky v podpalubí nabízely pohled na svět pod hladinou. V průměru jsme denně urazili zhruba 100 námořních mil. Plavbu zpestřila výměna poškozených stěhů a několikahodinové čištění zablokovaného záchodu. V noci se v rozčeřené vodě kolem lodi rozzářil světélkující plankton.
Poslední dva dny jsme narazili na silný protivítr a bouřkové vlny přicházející z Gibraltarské úžiny. V okamžiku, kdy po celodenním křižování proti větru ukazoval přístroj GPS, že jsme se k cíli nepřiblížili ani o jednu míli, jsme se rozhodli, že místo na Gibraltar zamíříme do španělského přístavu Cádiz.
Šestnáctého května, jen několik minut po svítání, kdy se nad obzorem vystřídaly nejrůznější odstíny modré, zelené, oranžové a červené, jsme vpluli do malé maríny v přístavním městečku Chipiona poblíž Cádizu. Večer jsme oslavovali pojídáním mořských plodů a pitím španělského piva. Naše pětitýdenní cesta byla u konce.

Question 2

PUTOVÁNÍ NAPŘÍČ ATLANTIKEM

Jan Louka · Accepted Answer

Je dvacátého května roku 2000. Všude kolem plachetnice Mississippian se rozprostírá rozvlněná šedá plocha Atlantiku. Oblohu již několikátý den pokrývají husté roztřepané mraky nimbostraty. Obě plachty patnáctimetrového jednostěžníku se napínají pod náporem prudkého severovýchodního větru. Na trup jachty dorážejí čtyřmetrové vlny. Kapitán Martin Štikar vyčkává za kormidlem, až vítr zeslábne, abychom snadněji mohli zmenšit plochu plachet. Zbytek šestičlenné posádky se před silným deštěm ukrývá v podpalubí. Náklon jachty na levobok je čím dál tím výraznější. Vítr nepovoluje, naopak se zdá, že sílí. „Vagabondi! Zrefujeme plachty!“ zvolá náhle přátelsky kapitán, jeho hlas ovšem prozrazuje jisté znepokojení. Z podpalubí do kokpitu je to po strmých schůdcích jen pár kroků. Beru do ruky mokrou kliku navijáku, Kryštof a Vláďa se chopí lana přední plachty kosatky. Snažím se otáčet klikou a přitom sledovat plachtu. Čas se náhle jakoby zastaví. Z přídě se ozve silná rána. „A je to v hajzlu!“ slyším kapitána za sebou. Během zlomku vteřiny již kosatka předvádí divoký tanec kolem lodi. Spolu s předním stěhem se vytrhla z úchytu v přídi. Situace je rázem velice nepříjemná. Stěžeň se hrozivě houpe ve větru - jeho stabilita je bez ocelového lana výrazně snížena. Od nejbližších ostrovů Bermud nás dělí zhruba 400 námořních mil oceánu. Tedy vzdálenost, kterou s omezeným množstvím nafty v lodních nádržích a bez funkčních plachet lze jen stěží překonat...

ZVEDÁME KOTVY!
Třináctimetrová Domino a patnáctimetrová Mississippian připluly do poklidné laguny Simpson Bay Lagoon na karibském ostrově Svatý Martin, abychom se na ně mohli nalodit a podniknout plavbu napříč Atlantským oceánem na Azory a dál do Evropy. Obě jachty jsou laminátovými jednostěžníky s tzv. sloopovým oplachtěním postavené ve francouzské loděnici Jeanneau. Jsou vybaveny moderními lokalizačními přístroji GPS a systémem Orbcomm, který umožňuje příjímání faxů a zasílání e-mailů přes satelit. Kokpity obou plavidel zastřešují panely se solárními kolektory, kterými se napájí lodní baterie. Sluneční záření většinou poskytuje dostatek energie k tomu, aby spolehlivě fungovaly palubní přístroje, takže užívání naftového motoru - a zatížení životního prostředí - lze během plavby omezit na minimum.
Zabydleli jsme se v kajutách a uskladnili zásoby těstovin, polévek a masových konzerv, které během příštích několika týdnů tvořily základ našeho jídelníčku. Aktivnější členové posádek zkontrolovali motory i ostatní části plavidel a provedli nutné opravy. Nad světle zelenou vodní plochou laguny občas přelétly volavky stříbřité, které ve velkých počtech hnízdily v mangrovníkovém lesíku nedaleko našeho kotviště.
Jedenáctého května jsme dokoupili zásoby čerstvého ovoce a zeleniny, sehnali rybářské náčiní a vyřídili celní formality. Tříčlenná posádka Domina vyplula několik hodin před námi, což, jak se ukázalo později, mělo rozhodující vliv na to, že podstatně rychleji překonali první část plavby. Šestičlenná posádka Mississippian byla rozdělena na tři hlídky a kromě mě se za kormidlem střídali: kapitán Martin, zkušený jachtař, který svou kariéru mořeplavce započal ve dvanácti letech na jedné z českých přehrad, Kryštof, odborník přes počítače a známý mořský vlk, Vláďa, majitel bezpečnostní agentury, jeho přítelkyně Gábina a slovenská paraglidistka Zdenka. Osazenstvo obou lodí tvořili jachtaři-amatéři a naším cílem nebylo překonávat rekordy či absolvovat mimořádně extrémní sportovní výkon. Běžná oceánská plavba je spíše zkouškou vytrvalosti, a i když hladina adrenalinu a endorfinů čas od času výrazně stoupne, většinou se na moři nic moc neděje. Je to příležitost ponořit se do oceánského živlu, sledovat mořský život, naučit se ovládat jachtu a trochu se zamyslet nad sebou i nad světem.
Naposledy jsem se ohlédl zpět na rybářský trh, nad nímž se na zalomených černých křídlech hladově vznášely fregatky, obratní ptačí piráti, kteří jiným ptákům ve vzduchu loupí potravu, a tiše se rozloučil s Marigotem. Zapnuli jsme motor Mississippian a pluli severně podél členitého pobřeží Svatého Martina. V jedné z přepychových marín na ostrově jsme naplnili obě lodní nádrže o kapacitě 600 litrů kvalitní pitnou vodou, umyli a složili nafukovací člun a omyli palubu i sebe sladkou vodou. Brzy po vyplutí z maríny se posádka chopila lan, na palubě se rozezvonila ložiska navijáků a plachty stoupaly vzhůru. Vypnuli jsme motor a chvíli jen poslouchali šplouchání vln, vítr a ticho.
První část naší trasy přes Atlantik vedla dlouhým obloukem na sopečné souostroví Azory. Pro překonání vzdálenosti více než dvou a půl tisíce námořních mil jsme spoléhali zejména na severovýchodní větry pasáty vanoucí ze středu Azorské tlakové výše, která má dominantní vliv na podnebí severního Atlantiku. V oblasti, kam mířila naše plachetnice, však pasáty nedosahují stejné síly a stálosti jako na jih od patnácté rovnoběžky, a převládá zde vysoký atmosférický tlak, relativně nízká rychlost větru a jasná obloha s malou oblačností. Podnebí na Atlantiku však ovlivňuje i teplý Golfský proud a mnoho různých atmosférických jevů, takže i v této relativně stabilní zóně občas počasí svou náladovostí zamotá hlavy meteorologům i mořeplavcům. Abychom byli co nejlépe připraveni na případná překvapení, přijímali jsme každý večer přes satelit synoptické meteorologické mapy a předpovědi počasí.
Následující dva dny byly podmínky na moři téměř ideální. Jachta poháněná svěžím větrem o síle 4 až 5 Beauforta se lehce vznášela na vlnách a během prvních 24 hodin plavby jsme zdolali 150 námořních mil. Kolem nás se rozehrála nádherná symfonie barev. Bílé plachty se nadouvaly směrem k azurově modré obloze, nad obzorem se vytvářely dlouhé řady sluncem prozářených mraků altocumulů a stratocumulů a v okolí jachty se nad oceánem vznášeli sněhobílí rybáci. Tito obratní dlouhokřídlí mořští ptáci se vyznačují zejména tím, že podnikají neuvěřitelně dlouhé cesty napříč světovými oceány.

ŽIVOT NA KŘÍDLECH
Většina mořského života je před zraky námořníků skryta v hlubinách. Výjimku tvoří některé ryby, které obývají svrchní vody oceánu, kytovci a jiní mořští savci a mořské želvy. Nejčastěji se však námořník setkává se živočichy, jejichž domovem je vzduch nad mořskými vlnami - mořskými ptáky.
Na začátku plavby nás po celý den doprovázel terej žlutonohý a vytrvale předváděl svou pozoruhodnou techniku rybolovu. Ze značné výšky vyhlížel ryby, za nimiž se pak s přivřenými křídly z různých úhlů střemhlav vrhal do vody. Terejové se většinou nevzdalují od pobřeží na více než 200 km, ale čas od času se mladí ptáci, kteří se na jaře nespářili, z dosud nevyjasněných důvodů vydávají na dlouhé oceánské cesty.
S tím, jak jsme se vzdalovali od pevniny, jsme se stále častěji setkávali se skutečnými vládci vzduchu nad oceánem - buřňáky a buřňáčky, menšími příbuznými albatrosů. Pohled na buřňáky byl úžasný. Chvíli plachtili nad vlnami, načež se obratným pohybem spustili dolů a letěli mezi jejich hřebeny. Buřňáci velice úsporně mávají křídly a zdá se, že si ve vzduchu dopřávají i jakési mikrospánky. Živí se malými rybami a korýši. Menší buřňáčci nejprve působí jako zjevení. Jsou jen o něco větší než jiřičky a klikatě a třepetavě letí těsně nad vlnami. Občas mají spuštěné nohy a doslova ťapkají po vlnách. Tímto způsobem loví malé ryby a plankton.
Ptáci však nebyli jedinými okřídlenými živočichy, kteří plachtili nad mořem. Tu a tam se ve vlnách náhle blýskla létající ryba. Vyklouzla z boku vlny, na nehybných ploutvích, připomínajících spíše křídla obří vážky než ptáka, letěla těsně nad vlnami do vzdálenosti více než sto metrů a pak rychlým zpětným pohybem zmizela kdesi mezi hřebeny vln. Letouni, jak se tito šupinatí kluzáci odborně nazývají, se tímto vzdušným manévrem dostávají ze spárů dravých ryb a sépií. V rovníkových pásmech se často objevují ve velkých hejnech, my jsme je vídali spíše ojediněle, většinou jednotlivě nebo v malých skupinkách. Přesto nás dokázali překvapit, a to zejména v noci, kdy se zřejmě nedokáží dobře orientovat. Kryštof zažil s létající rybou opravdu blízké setkání - při nočním kormidlování inkasoval přímý zásah do hlavy!

ZLATÉ DARY V BEZVĚTŘÍ
Třetí den na moři začal vítr znatelně slábnout a brzy se ztišil natolik, že plachty bezvládně plandaly a ráhno se zlobivě pohupovalo ze strany na stranu. Většina posádky se v různých polohách slunila na palubě, někdo si četl, někdo jen zíral do vln. Obloha zůstávala přes den téměř bez mráčku, navečer se seskupovala mračna, ale přes noc se opět vyjasňovalo. Nakonec nastalo úplné bezvětří. Oceán se proměnil v jemně se vlnící zrcadlo. Ani koupání na laně za zádí nepřinášelo úlevu od nemilosrdného žáru slunce. Táhlé vlnění oceánu nás hypnoticky uklimbávalo do jakéhosi transu, do stavu blízkého blouznění. V bezvětří zároveň jako by vymizel veškerý život. Na dlouhý čas se v blízkosti lodi neobjevil ani jediný pták, ani jediná létající ryba.
V tomto rozpoložení jsme spolu s kapitánem sledovali jemně se vlnící plochu oceánu. Náhle se ve vodě kousek za zádí mihlo cosi jako barevný přízrak. A další. Hned několik! Asi metr dlouhá štíhlá těla hrající všemi barvami spektra, zejména však zářivě zlatou a tyrkysovou. Ve vytržení jsme němě zírali do vody a kroutili hlavami. Nakonec nám došlo, že to byly ryby zvané zlaci nachoví. Zlak nachový, známý také pod názvem koryféna (Coryphaena hippurus), je dravec, který nejčastěji loví létající ryby - metrovými skoky je někdy pronásleduje i ve vzduchu. Během chvilky již celá posádka sledovala nádhernou psychedelickou podívanou.
Nálada na palubě se pak proměnila. V očích posádky se leskla jakási odvěká touha po čerstvém úlovku a na lodi vypukla lovecká horečka. Kapitán do vody hodil vlasec s návnadou v podobě gumové chobotničky a během vteřiny se první koryféna zmítala v kokpitu. Brzy ji následovala druhá. Zatímco posádka připravovala ryby, kapitán z batistu vyndal dřevěné uhlí a soupravu na opékání masa. Podstavec připevnil k zábradlí na zádi a nad lodí se za chvilku vznášela kouzelná vůně čerstvých grilovaných rybích steaků.
Rybích hodů se zúčastnila také chaluha, tmavohnědý mořský pták velikosti káněte, která se náhle objevila v blízkosti lodi. Hladově kroužila kolem zádi a zhltla veškeré zbytky ryb, jež jsme hodili do moře. Chaluhy při svých toulkách po oceánech často sledují rybářská plavidla a využívají je jako zdroj potravy. Nepohrdnou však ani plovoucími mršinami kytovců. V jednom okamžiku, kdy se chaluha přiblížila k lodi a usedla na hladinu, jsme s Kryštofem zcela jasně zahlédli, jak se v její blízkosti z vody vynořuje hlava zlaka nachového a chaluhu kouše do nohy. Chaluha vydala vyděšený chraptivý skřehot, odlétla a již se nevrátila.

ZMĚNA NA OBZORU
Po slibném začátku se nám během čtyř dnů plavby podařilo najet jen asi 200 mil. Sedmý den na moři se dynamika podnebí začínala zřetelně měnit. Za námi sice stále zůstávala brána do slunečného počasí, před námi se ovšem obloha plnila mračny. Synoptické mapy naznačovaly příchod studené fronty. Stratocumuly narůstaly do větších rozměrů, houfovaly se a postupně vytvářely vertikální struktury připomínající hradby jakési nebeské pevnosti. Na obzoru se rýsovaly vysoké mraky cumulonimby. Moře tmavlo a azurová modrá se proměnila v magmatickou šeď. Odpoledne zesílil vítr a konečně jsme opět zvedli plachty. Brzy jsme dosahovali rychlosti sedmi uzlů. V noci se kolem nás prohnala bouře, vnitřky velkých cumulonimbů ozářily blesky. Bouřku však nedoprovázely silné větry a veškeré drama se odehrálo několik mil od nás.
Další den se živly začaly probouzet. Zvedl se silný vítr a na čas hnal jachtu rychlostí osmi uzlů. Začalo pršet. Světlo zřetelně mizelo, viditelnost klesala a obloha tmavla. Vítr sílil a přicházel v náhlých poryvech.

ČERNÁ DUHA, BÍLÝ FAETON A ČERNÝ PASAŽÉR
V pátek 19. května se jakoby z mořské pěny vynořil bílý mořský pták faeton, několikrát zakroužil kolem lodi a zmizel. Když jsem v noci téhož dne uléhal ke spánku, houknul na mě po střídání hlídek Kryštof, ať vylezu na palubu. Nebeskou klenbu ozařovala obří luna v úplňku a v její záři se nad oceánem klenul oblouk duhy. Barvy nebyly zřetelné, takže místo žlutých, červených a fialových byly vidět jen různé odstíny šedé. Uprostřed noci se nad oceánem vznášela černá duha...
Následující den se na lodi objevil malý žlutý ptáček, nějaký severoamerický druh podobný našemu sedmihláskovi, kterého větry zahnaly daleko od běžné tažné cesty. Občas se stává, že se takový ptáček na jachtě sveze i několik dní. Ačkoli bylo počasí stále nevlídné, černý pasažér po dvaceti minutách zmizel. Jako by něco zlého tušil...

VELKÝ PRÁSK
Kolem páté odpoledne 20. května nás zasáhl osud. Při pokusu zrefovat plachty za silného větru se zlomil úchyt předního stěhu a kosatka se roztančila kolem lodi. Kapitán ihned stočil jachtu od větru a předal kormidlo Zdence. Snažili jsme se zachytit otěž plachty, abychom ji mohli stabilizovat, ale nakonec nezbylo než ji přeříznout. Zapnuli jsme motor a otáčeli jachtu proti větru, abychom svinuli plachtu. Během několika málo okamžiků však motor začal vydávat nepříjemný kňučivý zvuk - selhávalo chlazení, a museli jsme ho opět vypnout. Naštěstí konečně zeslábl vítr. Po delším zápase se posádce podařilo provizorně přivázat spodek stěhu k úchytu v přídi. Kapitán svolal poradu a většina posádky se shromáždila v podpalubí. Kvůli nehodě se nám nepodařilo stáhnout meteorologickou předpověď přes satelit, takže jsme netušili, co pro nás počasí nachystalo. Rozhodli jsme se vyčkat do rána a pak se pokusit opravit motor i stěh. Kapitán zaslal e-mail Dominu, aby byli připraveni poskytnout nám pomoc. Přenos však nebyl zcela bezproblémový, takže jsme nemohli spoléhat na to, že zpráva bude doručena.
Bez plachet a bez motoru se jachta špatně ovládala, hlavním úkolem kormidelníka bylo udržet ji kolmo na vlny. Loď se pohupovala ze strany na stranu a z podpalubí se ozýval rachot padajících a posunujících se předmětů. Bouřky odehrávající se všude kolem lodi jen podtrhly atmosféru nejistoty, která na lodi znatelně houstla. V noci mě pronásledoval zvláštní sen, v němž nám na pomoc připluly tři jachty pod českými vlajkami. Ve chvíli, kdy se k nám přiblížily, jsem ovšem zjistil, že jsou k sobě přivázány, nikdo není na palubě a všechny mají zlomené stěžně...

SARGASOVÉ MOŘE
Od pátku 19. května jsme čas od času proplouvali hustými vrstvami plovoucích hnědých mořských řas, i když nás od nejbližší pevniny dělilo více než tisíc mil. Ocitli jsme se uprostřed rozsáhlé oblasti, sahající od Bermud skoro až k Azorám a pokrývající plochu velikosti USA, která se právě podle hnědých řas nazývá Sargasové moře. Jeho břehy netvoří skály či písčité pláže, ale mořské proudy. Když ho v roce 1492 objevil Kryštof Kolumbus, domníval se, že pevnina je nablízku. Jeho mylná domněnka ho však alespoň povzbudila natolik, že pokračoval ve své plavbě k břehům Nového světa.
Řasy Sargassum skutečně původně pocházejí z pobřežních oblastí Karibiku a USA, odkud je Golfský proud zanesl až do centrálních částí Atlantiku. Dnes se však množí vegetativně a na hladině moře vytvářejí rozsáhlé porosty, jež jsou domovem zvláštního společenství živočichů. Většina těchto tvorů, které bychom za normálních okolností našli v mělkých pobřežních vodách, se sem dostala společně s řasami rodu Sargassum. Je zde však i řada endemických druhů, které se zřejmě vyvinuly přímo v Sargasovém moři. Koberce řas jsou občas tak husté, že staří námořníci vyprávěli bajky o lodích, které v řasách uvízly a na věky věků se staly jejich zajatci.
V úterý 23. května jsme proplouvali až deset metrů širokými a několik set metrů dlouhými koberci řas a vítr zeslábl natolik, že jsme jeli rychlostí pouhých dvou uzlů. Spustil jsem schůdky na zádi, nasadil potápěčské brýle, ponořil se do vody a nechal se táhnout. Otevřel jsem oči a hleděl do hloubky. Mořské dno se v tu chvíli nacházelo zhruba pět kilometrů pode mnou. Když se blížila další řada řas, ocitl jsem se v polévce nejrůznějších tvorů, malých medúz a jiných průsvitných živočichů, a na chvíli se ke mně připojilo i pět malých tuňáků. Pocit, který přitom člověk zažívá, je skutečně omamný: každá částice vody hladí tělo, člověk splývá s oceánem, jenž je kolébkou života, a zároveň hledí do neprozkoumaných hlubin, jakoby do temných hlubin vlastní duše...

ŽIVÉ PLACHETNICE
Provizorní uchycení předního stěhu prozatím drželo a rozvíjením větších ploch kosatky jsme zkoušeli, jakou snese zátěž. Počasí bylo proměnlivé, stále však vál poměrně silný vítr, takže jsme i s omezenou plochou kosatky najeli v průměru zhruba 100 námořních mil za den. Na čas se vítr stočil natolik, že foukal přímo do dutého ráhna lodi. To se proměnilo v jakousi větrnou píšťalu a na lodi se rozléhaly zvláštní zvuky, připomínající velrybí zpěvy.
Kromě buřňáků, buřňáčků a občasného rybáka nejevil oceán již delší dobu žádné viditelné známky života. Při přebírání hlídky jsme si se Zdenkou všimli, že je vlasec s návnadou, který jsme neustále táhli za lodí, napnutý. S potížemi jsme ho vytáhli na loď a na jeho konci našli přes metr dlouhou rybu z rodiny makrel (Acanthocybium solandri). Byla již zcela vyčerpaná a nekladla žádný odpor. Rybí steaky a polévky posádce alespoň na chvíli výrazně zvedly náladu.
Po dvou týdnech na moři se objevil první náznak, že jsme se dostali do teplých, na živiny bohatých vod Golfského proudu, jehož jedno rameno se stáčí k Azorám. Několik metrů od lodi se ve vlnách blýskla malá modrofialová koule. Spolu s kapitánem jsme ji po chvilce váhání identifikovali jako měchýřovku portugalskou (Physalia physalis). Viditelnou část těla tohoto nebezpečného žahavce tvoří plovoucí modro-růžovo-fialový měchýř, dosahující šířky třiceti a výšky patnácti centimetrů, i když většina námi pozorovaných jedinců byla menší. Pod měchýřem je hlavní část těla složená ze tří druhů polypů, včetně prudce jedovatých chapadel, která sahají až do délky padesáti metrů. Měchýřovka se živí malými rybami a jinými živočichy. Anglický název měchýřovky je Portuguese man-of-war, tedy portugalská válečná loď, a zahlédnutí tohoto tvora na moři jsme často oznamovali bojovým křikem „portugalský válečník!“.
Měchýřovky v nás vzbuzovaly skutečný obdiv - stejně jako jachtaři totiž využívají ke svému pohybu vítr. Horní část měchýře funguje jako plachta a jejím nastavením určuje žahavec směr „plavby“. Několikrát jsme zaznamenali, že desítky měchýřovek za sebou měly své „plachty“ nastavené stejně jako my!
S blížícími se Azorami přibývalo nejen měchýřovek, ale i jiných forem života. 26. května jsme na levoboku zahlédli jakousi hnědou placku. Když jsme se k ní přiblížili, ukázalo se, že se jedná o zhruba metr velkou mořskou želvu, zřejmě karetu druhu Caretta caretta. Tento odolný plaz mimo jiné požírá právě měchýřovky. Je to výkonný a vytrvalý plavec, který překonává obrovské vzdálenosti napříč Atlantikem. Stále není jasné, jakým způsobem se tento pozoruhodný tulák orientuje na svých pravidelných tažných cestách. Migrací těchto mořských karet se mimo jiné zabývá i výzkumný program, který společně provádí univerzity na Floridě a Azorách.

KONEČNĚ DELFÍNI
Dvacátého osmého května nás od souostroví Azor stále dělilo zhruba 600 námořních mil oceánu. Podřimoval jsem v podpalubí, když jsem zaslechl své jméno.
„Marku, Marku! Chceš vyfotit delfíny?!“ volal na mě Vláďa. Poněkud zmatený jsem se v polospánku vyhrabal na vlhkou palubu a sledoval moře. Kousek od jachty se náhle rozčeřila hladina a z vody se vynořily hladké hřbety dvou menších delfínů obecných. Rychlými pohyby ocasních ploutví proklouzávali vlnami, tu a tam jeden z nich celým tělem vyskočil ven z vody. Chvilku si pohrávali na přídi a opět zmizeli.
S blížícími se Azorami se návštěvy delfínů stávaly častějšími a od 1. června jsme skupinky delfínů pruhovaných, skvrnitých nebo skákavých vídali i několikrát za den. Stále mě však trápí dvě otázky: proč byly návštěvy kytovců na otevřeném oceáně tak vzácné a nakolik se na této skutečnosti podepsal člověk? Velryby a delfíni se v mořích a oceánech světa nevyskytují rovnoměrně a přirozeně se zdržují tam, kde je nejvíce potravy - spíše než Sargasové moře tedy zřejmě preferují bohatší vody Golfského proudu. Někteří delfíni, například delfíni skvrnití, se zdržují zejména v pobřežních vodách, a většina druhů velryb, například keporkaci, má své migrační trasy, které dodržují rok co rok.
Není pochyb o tom, že je dnes na světě nesrovnatelně méně kytovců než před sto lety. Přímé vybíjení v podobě průmyslového velrybaření zdecimovalo některé druhy velkých kytovců natolik, že dodnes balancují na pokraji vyhynutí. Statisíce delfínů, ale i velryb dodnes tonou v gigantických sítích rybářů. Znečištění moří toxickými látkami, jako jsou chlorované uhlovodíky, které krom jiného snižují imunitu a způsobují zhoubné nádory, dále narušilo již oslabené populace. K tomuto ničivému koktejlu jsme přímíchali další problémy, jako jsou ozonové díry a zesílený skleníkový efekt, který vzniká zejména v důsledku spalování fosilních paliv. Zvýšení globálního teplotního průměru může mít za následek narušení mořských proudů (například odklon proudu Golfského), což podobně jako jev El Ni~no drasticky zasáhne celý mořský ekosystém.
Ačkoli byla v posledních desetiletích zavedena řada opatření, jež mají za cíl chránit kytovce, a některé populace se až překvapivě rychle obnovily, zdaleka není vyhráno. Příklad pozitivních změn lze najít právě na portugalském souostroví Azory, které bylo v minulosti významným centrem pro lov velryb. Po schválení celosvětového zákazu komerčního velrybaření v polovině osmdesátých let minulého století byl lov přerušen (Japonsko a Norsko ovšem dodnes tento zákaz ignorují). Významným zdrojem financí azorského hospodářství se stala turistika zaměřená na pozorování kytovců. Z lodí a pevninských pozorovacích věží, jež kdysi sloužily lovu velryb, se dnes ozývají nadšené výkřiky turistů, kteří s pomocí dalekohledů sledují kytovce v jejich přirozeném prostředí. V azorských vodách lze spatřit většinu druhů velkých velryb kosticovitých, včetně plejtváka obrovského, i ozubených, například vorvaně.

PEVNINA!
Druhého června nás od Azor dělilo jen něco málo přes sto mil oceánu. Atmosférický tlak stále stoupal, na obloze ani mráček. Vítr náhle zcela ztichl. Ocitli jsme se v samotném středu azorské výše, kde často převládá malý spád tlaku a tudíž velmi slabé větry. Námořníci tuto oblast nazývají koňské šířky - v minulosti byly v dlouhotrvajícím bezvětří obětovány celé náklady živých koní vlnám oceánu, když na lodích došla voda. Koně nějakou dobu dokázali plavat, ale brzy podlehli vyčerpání a klesli do hlubin oceánu. Když vzpomínám na některé chmurné nálady, jež mě v té době z ničeho nic ovládly, nemohu se ubránit pocitu, že do mě pronikl křik umírajících koní, který jako by se stále rozléhal nad hladinou oceánu...
Po třech týdnech na moři došla kapitánovi trpělivost a jeho rozhodnutí bylo jasné - zapnuli jsme motor a pluli přímým kurzem na azorský ostrov Faial. Celý dlouhý den jsem pozoroval hladinu moře a hledal jakékoli známky velkých kytovců. Marně. Několikrát však jachtu doslova obklopily větší rodinné skupiny delfínů obecných a skvrnitých.
Už si ani nevzpomínám, kdo zahlédl obrysy pevniny jako první. Uprostřed oceánu působily Azory jako fata morgána. Špičatý vrchol ostrova Pico (2351 m) vyčníval nad prstencem mraků, vedle něj se rýsoval rozlehlejší zelený Faial. Konečně jsme se ocitli v srdci Atlantiku.
Azory jsou vrcholy obřích vulkánů, které mají kořeny ve středoatlantském podmořském hřbetu. Jeho nejvyšší část zaujímá riftová zóna, kde dochází k výronům čedičového magmatu. Čediče se stávají novou součástí oceánské kůry, a dno Atlantiku se tak neustále rozšiřuje. Několik posledních hodin plavby, kdy kolem lodi létali buřňáci šedí (Calonectris diomedea), se každý po svém snažil mlčky vstřebat skutečnost, že první část plavby opravdu končila.
A najednou jsme vpluli do malého malebného přístavu Horta. Našli jsme Domino a uvázali k němu Mississippian. Bez otálení jsme se převlékli a poněkud houpavým krokem se odebrali rovnou do proslulé jachtařské knajpy zvané PeterŐs Sports Café. Tento lokál, který spíše než kavárnu připomíná britskou hospůdku, je skutečnou legendou. Dnešní majitel Peter, syn původního Petera, který v první polovině dvacátého století bar založil, stále ještě posedává mezi hosty. Těmi jsou kromě jachtařů i místní portugalští štamgasti. Další dva dny jsme si prohlíželi přístavní městečko, osvěžili těla ve studené vodě Atlantiku a dokoupili zásoby. Na Azory mezitím přiletěli další členové posádek. Mississippian plula na Madeiru a poté do Středomoří. S Kryštofem jsme se přestěhovali na Domino, která kratší cestou plula rovnou ke břehům Španělska.

POSLEDNÍCH 1000 MIL
Pátého května náš krátký pobyt na Azorách skončil. Domino vyplula z přístavu a celý první den v bezvětří jela na motor. Na přístroji GPS jsme nastavili přímý kurz na Gibraltar. Před námi bylo více než tisíc mil plavby. Několikrát za den nás navštívily skupiny delfínů, jednou jsme dokonce zahlédli boční ploutev spící kosatky dravé. Nejčastěji jsme však téměř doslova naráželi na mořské karety různých velikostí a stáří. Třetí den plavby jsme minuli poslední azorský ostrov. To už foukal svěží zadoboční vítr o síle šesti Beaufortů a ze severu se valily několikametrové vlny.
Začal ten pravý „jachtec“. Plachetnice se pod stálým náporem větru silně nakláněla, takže jsme spali na stěnách kajut, do kterých neustále pronikala vlhkost. Jachtařské kombinézy již neměly čas vyschnout. Často se bez varování zvednul silný poryv a jachta se náhle ocitla na hranici ovladatelnosti - posádka musela rychle zasáhnout a zmenšit plachty. Voda se valila po boku lodi, boční světlíky v podpalubí nabízely pohled na svět pod hladinou. V průměru jsme denně urazili zhruba 100 námořních mil. Plavbu zpestřila výměna poškozených stěhů a několikahodinové čištění zablokovaného záchodu. V noci se v rozčeřené vodě kolem lodi rozzářil světélkující plankton.
Poslední dva dny jsme narazili na silný protivítr a bouřkové vlny přicházející z Gibraltarské úžiny. V okamžiku, kdy po celodenním křižování proti větru ukazoval přístroj GPS, že jsme se k cíli nepřiblížili ani o jednu míli, jsme se rozhodli, že místo na Gibraltar zamíříme do španělského přístavu Cádiz.
Šestnáctého května, jen několik minut po svítání, kdy se nad obzorem vystřídaly nejrůznější odstíny modré, zelené, oranžové a červené, jsme vpluli do malé maríny v přístavním městečku Chipiona poblíž Cádizu. Večer jsme oslavovali pojídáním mořských plodů a pitím španělského piva. Naše pětitýdenní cesta byla u konce.

Question 3

PUTOVÁNÍ NAPŘÍČ ATLANTIKEM

Jan Louka · Accepted Answer

Je dvacátého května roku 2000. Všude kolem plachetnice Mississippian se rozprostírá rozvlněná šedá plocha Atlantiku. Oblohu již několikátý den pokrývají husté roztřepané mraky nimbostraty. Obě plachty patnáctimetrového jednostěžníku se napínají pod náporem prudkého severovýchodního větru. Na trup jachty dorážejí čtyřmetrové vlny. Kapitán Martin Štikar vyčkává za kormidlem, až vítr zeslábne, abychom snadněji mohli zmenšit plochu plachet. Zbytek šestičlenné posádky se před silným deštěm ukrývá v podpalubí. Náklon jachty na levobok je čím dál tím výraznější. Vítr nepovoluje, naopak se zdá, že sílí. „Vagabondi! Zrefujeme plachty!“ zvolá náhle přátelsky kapitán, jeho hlas ovšem prozrazuje jisté znepokojení. Z podpalubí do kokpitu je to po strmých schůdcích jen pár kroků. Beru do ruky mokrou kliku navijáku, Kryštof a Vláďa se chopí lana přední plachty kosatky. Snažím se otáčet klikou a přitom sledovat plachtu. Čas se náhle jakoby zastaví. Z přídě se ozve silná rána. „A je to v hajzlu!“ slyším kapitána za sebou. Během zlomku vteřiny již kosatka předvádí divoký tanec kolem lodi. Spolu s předním stěhem se vytrhla z úchytu v přídi. Situace je rázem velice nepříjemná. Stěžeň se hrozivě houpe ve větru - jeho stabilita je bez ocelového lana výrazně snížena. Od nejbližších ostrovů Bermud nás dělí zhruba 400 námořních mil oceánu. Tedy vzdálenost, kterou s omezeným množstvím nafty v lodních nádržích a bez funkčních plachet lze jen stěží překonat...

ZVEDÁME KOTVY!
Třináctimetrová Domino a patnáctimetrová Mississippian připluly do poklidné laguny Simpson Bay Lagoon na karibském ostrově Svatý Martin, abychom se na ně mohli nalodit a podniknout plavbu napříč Atlantským oceánem na Azory a dál do Evropy. Obě jachty jsou laminátovými jednostěžníky s tzv. sloopovým oplachtěním postavené ve francouzské loděnici Jeanneau. Jsou vybaveny moderními lokalizačními přístroji GPS a systémem Orbcomm, který umožňuje příjímání faxů a zasílání e-mailů přes satelit. Kokpity obou plavidel zastřešují panely se solárními kolektory, kterými se napájí lodní baterie. Sluneční záření většinou poskytuje dostatek energie k tomu, aby spolehlivě fungovaly palubní přístroje, takže užívání naftového motoru - a zatížení životního prostředí - lze během plavby omezit na minimum.
Zabydleli jsme se v kajutách a uskladnili zásoby těstovin, polévek a masových konzerv, které během příštích několika týdnů tvořily základ našeho jídelníčku. Aktivnější členové posádek zkontrolovali motory i ostatní části plavidel a provedli nutné opravy. Nad světle zelenou vodní plochou laguny občas přelétly volavky stříbřité, které ve velkých počtech hnízdily v mangrovníkovém lesíku nedaleko našeho kotviště.
Jedenáctého května jsme dokoupili zásoby čerstvého ovoce a zeleniny, sehnali rybářské náčiní a vyřídili celní formality. Tříčlenná posádka Domina vyplula několik hodin před námi, což, jak se ukázalo později, mělo rozhodující vliv na to, že podstatně rychleji překonali první část plavby. Šestičlenná posádka Mississippian byla rozdělena na tři hlídky a kromě mě se za kormidlem střídali: kapitán Martin, zkušený jachtař, který svou kariéru mořeplavce započal ve dvanácti letech na jedné z českých přehrad, Kryštof, odborník přes počítače a známý mořský vlk, Vláďa, majitel bezpečnostní agentury, jeho přítelkyně Gábina a slovenská paraglidistka Zdenka. Osazenstvo obou lodí tvořili jachtaři-amatéři a naším cílem nebylo překonávat rekordy či absolvovat mimořádně extrémní sportovní výkon. Běžná oceánská plavba je spíše zkouškou vytrvalosti, a i když hladina adrenalinu a endorfinů čas od času výrazně stoupne, většinou se na moři nic moc neděje. Je to příležitost ponořit se do oceánského živlu, sledovat mořský život, naučit se ovládat jachtu a trochu se zamyslet nad sebou i nad světem.
Naposledy jsem se ohlédl zpět na rybářský trh, nad nímž se na zalomených černých křídlech hladově vznášely fregatky, obratní ptačí piráti, kteří jiným ptákům ve vzduchu loupí potravu, a tiše se rozloučil s Marigotem. Zapnuli jsme motor Mississippian a pluli severně podél členitého pobřeží Svatého Martina. V jedné z přepychových marín na ostrově jsme naplnili obě lodní nádrže o kapacitě 600 litrů kvalitní pitnou vodou, umyli a složili nafukovací člun a omyli palubu i sebe sladkou vodou. Brzy po vyplutí z maríny se posádka chopila lan, na palubě se rozezvonila ložiska navijáků a plachty stoupaly vzhůru. Vypnuli jsme motor a chvíli jen poslouchali šplouchání vln, vítr a ticho.
První část naší trasy přes Atlantik vedla dlouhým obloukem na sopečné souostroví Azory. Pro překonání vzdálenosti více než dvou a půl tisíce námořních mil jsme spoléhali zejména na severovýchodní větry pasáty vanoucí ze středu Azorské tlakové výše, která má dominantní vliv na podnebí severního Atlantiku. V oblasti, kam mířila naše plachetnice, však pasáty nedosahují stejné síly a stálosti jako na jih od patnácté rovnoběžky, a převládá zde vysoký atmosférický tlak, relativně nízká rychlost větru a jasná obloha s malou oblačností. Podnebí na Atlantiku však ovlivňuje i teplý Golfský proud a mnoho různých atmosférických jevů, takže i v této relativně stabilní zóně občas počasí svou náladovostí zamotá hlavy meteorologům i mořeplavcům. Abychom byli co nejlépe připraveni na případná překvapení, přijímali jsme každý večer přes satelit synoptické meteorologické mapy a předpovědi počasí.
Následující dva dny byly podmínky na moři téměř ideální. Jachta poháněná svěžím větrem o síle 4 až 5 Beauforta se lehce vznášela na vlnách a během prvních 24 hodin plavby jsme zdolali 150 námořních mil. Kolem nás se rozehrála nádherná symfonie barev. Bílé plachty se nadouvaly směrem k azurově modré obloze, nad obzorem se vytvářely dlouhé řady sluncem prozářených mraků altocumulů a stratocumulů a v okolí jachty se nad oceánem vznášeli sněhobílí rybáci. Tito obratní dlouhokřídlí mořští ptáci se vyznačují zejména tím, že podnikají neuvěřitelně dlouhé cesty napříč světovými oceány.

ŽIVOT NA KŘÍDLECH
Většina mořského života je před zraky námořníků skryta v hlubinách. Výjimku tvoří některé ryby, které obývají svrchní vody oceánu, kytovci a jiní mořští savci a mořské želvy. Nejčastěji se však námořník setkává se živočichy, jejichž domovem je vzduch nad mořskými vlnami - mořskými ptáky.
Na začátku plavby nás po celý den doprovázel terej žlutonohý a vytrvale předváděl svou pozoruhodnou techniku rybolovu. Ze značné výšky vyhlížel ryby, za nimiž se pak s přivřenými křídly z různých úhlů střemhlav vrhal do vody. Terejové se většinou nevzdalují od pobřeží na více než 200 km, ale čas od času se mladí ptáci, kteří se na jaře nespářili, z dosud nevyjasněných důvodů vydávají na dlouhé oceánské cesty.
S tím, jak jsme se vzdalovali od pevniny, jsme se stále častěji setkávali se skutečnými vládci vzduchu nad oceánem - buřňáky a buřňáčky, menšími příbuznými albatrosů. Pohled na buřňáky byl úžasný. Chvíli plachtili nad vlnami, načež se obratným pohybem spustili dolů a letěli mezi jejich hřebeny. Buřňáci velice úsporně mávají křídly a zdá se, že si ve vzduchu dopřávají i jakési mikrospánky. Živí se malými rybami a korýši. Menší buřňáčci nejprve působí jako zjevení. Jsou jen o něco větší než jiřičky a klikatě a třepetavě letí těsně nad vlnami. Občas mají spuštěné nohy a doslova ťapkají po vlnách. Tímto způsobem loví malé ryby a plankton.
Ptáci však nebyli jedinými okřídlenými živočichy, kteří plachtili nad mořem. Tu a tam se ve vlnách náhle blýskla létající ryba. Vyklouzla z boku vlny, na nehybných ploutvích, připomínajících spíše křídla obří vážky než ptáka, letěla těsně nad vlnami do vzdálenosti více než sto metrů a pak rychlým zpětným pohybem zmizela kdesi mezi hřebeny vln. Letouni, jak se tito šupinatí kluzáci odborně nazývají, se tímto vzdušným manévrem dostávají ze spárů dravých ryb a sépií. V rovníkových pásmech se často objevují ve velkých hejnech, my jsme je vídali spíše ojediněle, většinou jednotlivě nebo v malých skupinkách. Přesto nás dokázali překvapit, a to zejména v noci, kdy se zřejmě nedokáží dobře orientovat. Kryštof zažil s létající rybou opravdu blízké setkání - při nočním kormidlování inkasoval přímý zásah do hlavy!

ZLATÉ DARY V BEZVĚTŘÍ
Třetí den na moři začal vítr znatelně slábnout a brzy se ztišil natolik, že plachty bezvládně plandaly a ráhno se zlobivě pohupovalo ze strany na stranu. Většina posádky se v různých polohách slunila na palubě, někdo si četl, někdo jen zíral do vln. Obloha zůstávala přes den téměř bez mráčku, navečer se seskupovala mračna, ale přes noc se opět vyjasňovalo. Nakonec nastalo úplné bezvětří. Oceán se proměnil v jemně se vlnící zrcadlo. Ani koupání na laně za zádí nepřinášelo úlevu od nemilosrdného žáru slunce. Táhlé vlnění oceánu nás hypnoticky uklimbávalo do jakéhosi transu, do stavu blízkého blouznění. V bezvětří zároveň jako by vymizel veškerý život. Na dlouhý čas se v blízkosti lodi neobjevil ani jediný pták, ani jediná létající ryba.
V tomto rozpoložení jsme spolu s kapitánem sledovali jemně se vlnící plochu oceánu. Náhle se ve vodě kousek za zádí mihlo cosi jako barevný přízrak. A další. Hned několik! Asi metr dlouhá štíhlá těla hrající všemi barvami spektra, zejména však zářivě zlatou a tyrkysovou. Ve vytržení jsme němě zírali do vody a kroutili hlavami. Nakonec nám došlo, že to byly ryby zvané zlaci nachoví. Zlak nachový, známý také pod názvem koryféna (Coryphaena hippurus), je dravec, který nejčastěji loví létající ryby - metrovými skoky je někdy pronásleduje i ve vzduchu. Během chvilky již celá posádka sledovala nádhernou psychedelickou podívanou.
Nálada na palubě se pak proměnila. V očích posádky se leskla jakási odvěká touha po čerstvém úlovku a na lodi vypukla lovecká horečka. Kapitán do vody hodil vlasec s návnadou v podobě gumové chobotničky a během vteřiny se první koryféna zmítala v kokpitu. Brzy ji následovala druhá. Zatímco posádka připravovala ryby, kapitán z batistu vyndal dřevěné uhlí a soupravu na opékání masa. Podstavec připevnil k zábradlí na zádi a nad lodí se za chvilku vznášela kouzelná vůně čerstvých grilovaných rybích steaků.
Rybích hodů se zúčastnila také chaluha, tmavohnědý mořský pták velikosti káněte, která se náhle objevila v blízkosti lodi. Hladově kroužila kolem zádi a zhltla veškeré zbytky ryb, jež jsme hodili do moře. Chaluhy při svých toulkách po oceánech často sledují rybářská plavidla a využívají je jako zdroj potravy. Nepohrdnou však ani plovoucími mršinami kytovců. V jednom okamžiku, kdy se chaluha přiblížila k lodi a usedla na hladinu, jsme s Kryštofem zcela jasně zahlédli, jak se v její blízkosti z vody vynořuje hlava zlaka nachového a chaluhu kouše do nohy. Chaluha vydala vyděšený chraptivý skřehot, odlétla a již se nevrátila.

ZMĚNA NA OBZORU
Po slibném začátku se nám během čtyř dnů plavby podařilo najet jen asi 200 mil. Sedmý den na moři se dynamika podnebí začínala zřetelně měnit. Za námi sice stále zůstávala brána do slunečného počasí, před námi se ovšem obloha plnila mračny. Synoptické mapy naznačovaly příchod studené fronty. Stratocumuly narůstaly do větších rozměrů, houfovaly se a postupně vytvářely vertikální struktury připomínající hradby jakési nebeské pevnosti. Na obzoru se rýsovaly vysoké mraky cumulonimby. Moře tmavlo a azurová modrá se proměnila v magmatickou šeď. Odpoledne zesílil vítr a konečně jsme opět zvedli plachty. Brzy jsme dosahovali rychlosti sedmi uzlů. V noci se kolem nás prohnala bouře, vnitřky velkých cumulonimbů ozářily blesky. Bouřku však nedoprovázely silné větry a veškeré drama se odehrálo několik mil od nás.
Další den se živly začaly probouzet. Zvedl se silný vítr a na čas hnal jachtu rychlostí osmi uzlů. Začalo pršet. Světlo zřetelně mizelo, viditelnost klesala a obloha tmavla. Vítr sílil a přicházel v náhlých poryvech.

ČERNÁ DUHA, BÍLÝ FAETON A ČERNÝ PASAŽÉR
V pátek 19. května se jakoby z mořské pěny vynořil bílý mořský pták faeton, několikrát zakroužil kolem lodi a zmizel. Když jsem v noci téhož dne uléhal ke spánku, houknul na mě po střídání hlídek Kryštof, ať vylezu na palubu. Nebeskou klenbu ozařovala obří luna v úplňku a v její záři se nad oceánem klenul oblouk duhy. Barvy nebyly zřetelné, takže místo žlutých, červených a fialových byly vidět jen různé odstíny šedé. Uprostřed noci se nad oceánem vznášela černá duha...
Následující den se na lodi objevil malý žlutý ptáček, nějaký severoamerický druh podobný našemu sedmihláskovi, kterého větry zahnaly daleko od běžné tažné cesty. Občas se stává, že se takový ptáček na jachtě sveze i několik dní. Ačkoli bylo počasí stále nevlídné, černý pasažér po dvaceti minutách zmizel. Jako by něco zlého tušil...

VELKÝ PRÁSK
Kolem páté odpoledne 20. května nás zasáhl osud. Při pokusu zrefovat plachty za silného větru se zlomil úchyt předního stěhu a kosatka se roztančila kolem lodi. Kapitán ihned stočil jachtu od větru a předal kormidlo Zdence. Snažili jsme se zachytit otěž plachty, abychom ji mohli stabilizovat, ale nakonec nezbylo než ji přeříznout. Zapnuli jsme motor a otáčeli jachtu proti větru, abychom svinuli plachtu. Během několika málo okamžiků však motor začal vydávat nepříjemný kňučivý zvuk - selhávalo chlazení, a museli jsme ho opět vypnout. Naštěstí konečně zeslábl vítr. Po delším zápase se posádce podařilo provizorně přivázat spodek stěhu k úchytu v přídi. Kapitán svolal poradu a většina posádky se shromáždila v podpalubí. Kvůli nehodě se nám nepodařilo stáhnout meteorologickou předpověď přes satelit, takže jsme netušili, co pro nás počasí nachystalo. Rozhodli jsme se vyčkat do rána a pak se pokusit opravit motor i stěh. Kapitán zaslal e-mail Dominu, aby byli připraveni poskytnout nám pomoc. Přenos však nebyl zcela bezproblémový, takže jsme nemohli spoléhat na to, že zpráva bude doručena.
Bez plachet a bez motoru se jachta špatně ovládala, hlavním úkolem kormidelníka bylo udržet ji kolmo na vlny. Loď se pohupovala ze strany na stranu a z podpalubí se ozýval rachot padajících a posunujících se předmětů. Bouřky odehrávající se všude kolem lodi jen podtrhly atmosféru nejistoty, která na lodi znatelně houstla. V noci mě pronásledoval zvláštní sen, v němž nám na pomoc připluly tři jachty pod českými vlajkami. Ve chvíli, kdy se k nám přiblížily, jsem ovšem zjistil, že jsou k sobě přivázány, nikdo není na palubě a všechny mají zlomené stěžně...

SARGASOVÉ MOŘE
Od pátku 19. května jsme čas od času proplouvali hustými vrstvami plovoucích hnědých mořských řas, i když nás od nejbližší pevniny dělilo více než tisíc mil. Ocitli jsme se uprostřed rozsáhlé oblasti, sahající od Bermud skoro až k Azorám a pokrývající plochu velikosti USA, která se právě podle hnědých řas nazývá Sargasové moře. Jeho břehy netvoří skály či písčité pláže, ale mořské proudy. Když ho v roce 1492 objevil Kryštof Kolumbus, domníval se, že pevnina je nablízku. Jeho mylná domněnka ho však alespoň povzbudila natolik, že pokračoval ve své plavbě k břehům Nového světa.
Řasy Sargassum skutečně původně pocházejí z pobřežních oblastí Karibiku a USA, odkud je Golfský proud zanesl až do centrálních částí Atlantiku. Dnes se však množí vegetativně a na hladině moře vytvářejí rozsáhlé porosty, jež jsou domovem zvláštního společenství živočichů. Většina těchto tvorů, které bychom za normálních okolností našli v mělkých pobřežních vodách, se sem dostala společně s řasami rodu Sargassum. Je zde však i řada endemických druhů, které se zřejmě vyvinuly přímo v Sargasovém moři. Koberce řas jsou občas tak husté, že staří námořníci vyprávěli bajky o lodích, které v řasách uvízly a na věky věků se staly jejich zajatci.
V úterý 23. května jsme proplouvali až deset metrů širokými a několik set metrů dlouhými koberci řas a vítr zeslábl natolik, že jsme jeli rychlostí pouhých dvou uzlů. Spustil jsem schůdky na zádi, nasadil potápěčské brýle, ponořil se do vody a nechal se táhnout. Otevřel jsem oči a hleděl do hloubky. Mořské dno se v tu chvíli nacházelo zhruba pět kilometrů pode mnou. Když se blížila další řada řas, ocitl jsem se v polévce nejrůznějších tvorů, malých medúz a jiných průsvitných živočichů, a na chvíli se ke mně připojilo i pět malých tuňáků. Pocit, který přitom člověk zažívá, je skutečně omamný: každá částice vody hladí tělo, člověk splývá s oceánem, jenž je kolébkou života, a zároveň hledí do neprozkoumaných hlubin, jakoby do temných hlubin vlastní duše...

ŽIVÉ PLACHETNICE
Provizorní uchycení předního stěhu prozatím drželo a rozvíjením větších ploch kosatky jsme zkoušeli, jakou snese zátěž. Počasí bylo proměnlivé, stále však vál poměrně silný vítr, takže jsme i s omezenou plochou kosatky najeli v průměru zhruba 100 námořních mil za den. Na čas se vítr stočil natolik, že foukal přímo do dutého ráhna lodi. To se proměnilo v jakousi větrnou píšťalu a na lodi se rozléhaly zvláštní zvuky, připomínající velrybí zpěvy.
Kromě buřňáků, buřňáčků a občasného rybáka nejevil oceán již delší dobu žádné viditelné známky života. Při přebírání hlídky jsme si se Zdenkou všimli, že je vlasec s návnadou, který jsme neustále táhli za lodí, napnutý. S potížemi jsme ho vytáhli na loď a na jeho konci našli přes metr dlouhou rybu z rodiny makrel (Acanthocybium solandri). Byla již zcela vyčerpaná a nekladla žádný odpor. Rybí steaky a polévky posádce alespoň na chvíli výrazně zvedly náladu.
Po dvou týdnech na moři se objevil první náznak, že jsme se dostali do teplých, na živiny bohatých vod Golfského proudu, jehož jedno rameno se stáčí k Azorám. Několik metrů od lodi se ve vlnách blýskla malá modrofialová koule. Spolu s kapitánem jsme ji po chvilce váhání identifikovali jako měchýřovku portugalskou (Physalia physalis). Viditelnou část těla tohoto nebezpečného žahavce tvoří plovoucí modro-růžovo-fialový měchýř, dosahující šířky třiceti a výšky patnácti centimetrů, i když většina námi pozorovaných jedinců byla menší. Pod měchýřem je hlavní část těla složená ze tří druhů polypů, včetně prudce jedovatých chapadel, která sahají až do délky padesáti metrů. Měchýřovka se živí malými rybami a jinými živočichy. Anglický název měchýřovky je Portuguese man-of-war, tedy portugalská válečná loď, a zahlédnutí tohoto tvora na moři jsme často oznamovali bojovým křikem „portugalský válečník!“.
Měchýřovky v nás vzbuzovaly skutečný obdiv - stejně jako jachtaři totiž využívají ke svému pohybu vítr. Horní část měchýře funguje jako plachta a jejím nastavením určuje žahavec směr „plavby“. Několikrát jsme zaznamenali, že desítky měchýřovek za sebou měly své „plachty“ nastavené stejně jako my!
S blížícími se Azorami přibývalo nejen měchýřovek, ale i jiných forem života. 26. května jsme na levoboku zahlédli jakousi hnědou placku. Když jsme se k ní přiblížili, ukázalo se, že se jedná o zhruba metr velkou mořskou želvu, zřejmě karetu druhu Caretta caretta. Tento odolný plaz mimo jiné požírá právě měchýřovky. Je to výkonný a vytrvalý plavec, který překonává obrovské vzdálenosti napříč Atlantikem. Stále není jasné, jakým způsobem se tento pozoruhodný tulák orientuje na svých pravidelných tažných cestách. Migrací těchto mořských karet se mimo jiné zabývá i výzkumný program, který společně provádí univerzity na Floridě a Azorách.

KONEČNĚ DELFÍNI
Dvacátého osmého května nás od souostroví Azor stále dělilo zhruba 600 námořních mil oceánu. Podřimoval jsem v podpalubí, když jsem zaslechl své jméno.
„Marku, Marku! Chceš vyfotit delfíny?!“ volal na mě Vláďa. Poněkud zmatený jsem se v polospánku vyhrabal na vlhkou palubu a sledoval moře. Kousek od jachty se náhle rozčeřila hladina a z vody se vynořily hladké hřbety dvou menších delfínů obecných. Rychlými pohyby ocasních ploutví proklouzávali vlnami, tu a tam jeden z nich celým tělem vyskočil ven z vody. Chvilku si pohrávali na přídi a opět zmizeli.
S blížícími se Azorami se návštěvy delfínů stávaly častějšími a od 1. června jsme skupinky delfínů pruhovaných, skvrnitých nebo skákavých vídali i několikrát za den. Stále mě však trápí dvě otázky: proč byly návštěvy kytovců na otevřeném oceáně tak vzácné a nakolik se na této skutečnosti podepsal člověk? Velryby a delfíni se v mořích a oceánech světa nevyskytují rovnoměrně a přirozeně se zdržují tam, kde je nejvíce potravy - spíše než Sargasové moře tedy zřejmě preferují bohatší vody Golfského proudu. Někteří delfíni, například delfíni skvrnití, se zdržují zejména v pobřežních vodách, a většina druhů velryb, například keporkaci, má své migrační trasy, které dodržují rok co rok.
Není pochyb o tom, že je dnes na světě nesrovnatelně méně kytovců než před sto lety. Přímé vybíjení v podobě průmyslového velrybaření zdecimovalo některé druhy velkých kytovců natolik, že dodnes balancují na pokraji vyhynutí. Statisíce delfínů, ale i velryb dodnes tonou v gigantických sítích rybářů. Znečištění moří toxickými látkami, jako jsou chlorované uhlovodíky, které krom jiného snižují imunitu a způsobují zhoubné nádory, dále narušilo již oslabené populace. K tomuto ničivému koktejlu jsme přímíchali další problémy, jako jsou ozonové díry a zesílený skleníkový efekt, který vzniká zejména v důsledku spalování fosilních paliv. Zvýšení globálního teplotního průměru může mít za následek narušení mořských proudů (například odklon proudu Golfského), což podobně jako jev El Ni~no drasticky zasáhne celý mořský ekosystém.
Ačkoli byla v posledních desetiletích zavedena řada opatření, jež mají za cíl chránit kytovce, a některé populace se až překvapivě rychle obnovily, zdaleka není vyhráno. Příklad pozitivních změn lze najít právě na portugalském souostroví Azory, které bylo v minulosti významným centrem pro lov velryb. Po schválení celosvětového zákazu komerčního velrybaření v polovině osmdesátých let minulého století byl lov přerušen (Japonsko a Norsko ovšem dodnes tento zákaz ignorují). Významným zdrojem financí azorského hospodářství se stala turistika zaměřená na pozorování kytovců. Z lodí a pevninských pozorovacích věží, jež kdysi sloužily lovu velryb, se dnes ozývají nadšené výkřiky turistů, kteří s pomocí dalekohledů sledují kytovce v jejich přirozeném prostředí. V azorských vodách lze spatřit většinu druhů velkých velryb kosticovitých, včetně plejtváka obrovského, i ozubených, například vorvaně.

PEVNINA!
Druhého června nás od Azor dělilo jen něco málo přes sto mil oceánu. Atmosférický tlak stále stoupal, na obloze ani mráček. Vítr náhle zcela ztichl. Ocitli jsme se v samotném středu azorské výše, kde často převládá malý spád tlaku a tudíž velmi slabé větry. Námořníci tuto oblast nazývají koňské šířky - v minulosti byly v dlouhotrvajícím bezvětří obětovány celé náklady živých koní vlnám oceánu, když na lodích došla voda. Koně nějakou dobu dokázali plavat, ale brzy podlehli vyčerpání a klesli do hlubin oceánu. Když vzpomínám na některé chmurné nálady, jež mě v té době z ničeho nic ovládly, nemohu se ubránit pocitu, že do mě pronikl křik umírajících koní, který jako by se stále rozléhal nad hladinou oceánu...
Po třech týdnech na moři došla kapitánovi trpělivost a jeho rozhodnutí bylo jasné - zapnuli jsme motor a pluli přímým kurzem na azorský ostrov Faial. Celý dlouhý den jsem pozoroval hladinu moře a hledal jakékoli známky velkých kytovců. Marně. Několikrát však jachtu doslova obklopily větší rodinné skupiny delfínů obecných a skvrnitých.
Už si ani nevzpomínám, kdo zahlédl obrysy pevniny jako první. Uprostřed oceánu působily Azory jako fata morgána. Špičatý vrchol ostrova Pico (2351 m) vyčníval nad prstencem mraků, vedle něj se rýsoval rozlehlejší zelený Faial. Konečně jsme se ocitli v srdci Atlantiku.
Azory jsou vrcholy obřích vulkánů, které mají kořeny ve středoatlantském podmořském hřbetu. Jeho nejvyšší část zaujímá riftová zóna, kde dochází k výronům čedičového magmatu. Čediče se stávají novou součástí oceánské kůry, a dno Atlantiku se tak neustále rozšiřuje. Několik posledních hodin plavby, kdy kolem lodi létali buřňáci šedí (Calonectris diomedea), se každý po svém snažil mlčky vstřebat skutečnost, že první část plavby opravdu končila.
A najednou jsme vpluli do malého malebného přístavu Horta. Našli jsme Domino a uvázali k němu Mississippian. Bez otálení jsme se převlékli a poněkud houpavým krokem se odebrali rovnou do proslulé jachtařské knajpy zvané PeterŐs Sports Café. Tento lokál, který spíše než kavárnu připomíná britskou hospůdku, je skutečnou legendou. Dnešní majitel Peter, syn původního Petera, který v první polovině dvacátého století bar založil, stále ještě posedává mezi hosty. Těmi jsou kromě jachtařů i místní portugalští štamgasti. Další dva dny jsme si prohlíželi přístavní městečko, osvěžili těla ve studené vodě Atlantiku a dokoupili zásoby. Na Azory mezitím přiletěli další členové posádek. Mississippian plula na Madeiru a poté do Středomoří. S Kryštofem jsme se přestěhovali na Domino, která kratší cestou plula rovnou ke břehům Španělska.

POSLEDNÍCH 1000 MIL
Pátého května náš krátký pobyt na Azorách skončil. Domino vyplula z přístavu a celý první den v bezvětří jela na motor. Na přístroji GPS jsme nastavili přímý kurz na Gibraltar. Před námi bylo více než tisíc mil plavby. Několikrát za den nás navštívily skupiny delfínů, jednou jsme dokonce zahlédli boční ploutev spící kosatky dravé. Nejčastěji jsme však téměř doslova naráželi na mořské karety různých velikostí a stáří. Třetí den plavby jsme minuli poslední azorský ostrov. To už foukal svěží zadoboční vítr o síle šesti Beaufortů a ze severu se valily několikametrové vlny.
Začal ten pravý „jachtec“. Plachetnice se pod stálým náporem větru silně nakláněla, takže jsme spali na stěnách kajut, do kterých neustále pronikala vlhkost. Jachtařské kombinézy již neměly čas vyschnout. Často se bez varování zvednul silný poryv a jachta se náhle ocitla na hranici ovladatelnosti - posádka musela rychle zasáhnout a zmenšit plachty. Voda se valila po boku lodi, boční světlíky v podpalubí nabízely pohled na svět pod hladinou. V průměru jsme denně urazili zhruba 100 námořních mil. Plavbu zpestřila výměna poškozených stěhů a několikahodinové čištění zablokovaného záchodu. V noci se v rozčeřené vodě kolem lodi rozzářil světélkující plankton.
Poslední dva dny jsme narazili na silný protivítr a bouřkové vlny přicházející z Gibraltarské úžiny. V okamžiku, kdy po celodenním křižování proti větru ukazoval přístroj GPS, že jsme se k cíli nepřiblížili ani o jednu míli, jsme se rozhodli, že místo na Gibraltar zamíříme do španělského přístavu Cádiz.
Šestnáctého května, jen několik minut po svítání, kdy se nad obzorem vystřídaly nejrůznější odstíny modré, zelené, oranžové a červené, jsme vpluli do malé maríny v přístavním městečku Chipiona poblíž Cádizu. Večer jsme oslavovali pojídáním mořských plodů a pitím španělského piva. Naše pětitýdenní cesta byla u konce.

PUTOVÁNÍ NAPŘÍČ ATLANTIKEM

PUTOVÁNÍ NAPŘÍČ ATLANTIKEM

Vložit komentář Zrušit odpověď na komentář

Předplatné časopisu

Buď vždy první

Doporučujeme

Pin It on Pinterest