Když anglický cestovatel a spisovatel Charles Burney navštívil v roce 1772 tehdejší Čechy, shledal zdejší obyvatele mnohem muzikálnějšími než v Německu, ba dokonce prý snad v celé Evropě. Hudební místopis Čech je dodnes protkán památnými návštěvami nespočetné řady velkých géniů dějin hudby, ale především je spojen s působením těch, kteří jeho slavnou tradici na domácí půdě vytvářeli. A zdaleka to není jenom Praha, těžící ze svého přirozeného postavení zemské metropole, jež má hudbymilovnému poutníkovi co nabídnout. Vydáme-li se odtud prakticky v kteroukoli světovou stranu, pokaždé vedle malebné krajiny a kouzelného genia loci českých měst i venkova narazíme také na stopy slavných kapitol dějin české hudby a jejích představitelů.
CHALUPA S VEJSADNÍ HOSPODOU
Zamíří-li z Prahy naše kroky severním směrem po proudu řeky, které se v symfonické básni Bedřicha Smetany dostalo nejproslulejšího hudebního pomníku, dostaneme se do kraje legendárního praotce Čecha. Přímo uprostřed této oblasti se v Nelahozevsi na levém vltavském břehu octneme v rodišti nejznámějšího z českých skladatelů Antonína Dvořáka. Pod skalnatým návrším s výstavním renesančním zámkem Lobkoviců se sbírkami, odkazujícími k jejich chráněnci Beethovenovi, se přímo uprostřed obce naproti farnímu kostelíku sv. Ondřeje nachází bývalá kontribuční chalupa “s vejsadní hospodou”, v níž Antonín Dvořák spatřil 8. září 1841 světlo světa. Vedle obvyklé rodové hostinské a řeznické živnosti oddával se otec budoucího skladatele hře na citeru a také prvorozený z jeho devíti potomků dostal už v dětském věku housličky. K prvním chlapcovým produkcím přímo u nich doma v šenkovně přibylo brzy také účinkování při mších na kůru protějšího kostelíka a časem i hostování po boku strýčka houslisty u sv. Jana v sousedních Veltrusích.
 Zlonický kostel. Inspirace první Dvořákovy symfonie c-moll “Zlonické zvony”, napsané ve věku 24 let. |
Půjdeme-li ve stopách první “velké” cesty tehdy třináctiletého Dvořáka do blízkých Zlonic, kde se dostal do péče prvního opravdového učitele hudby Antonína Liehmanna, nalezneme tu nejen jeho pamětní desku na někdejším špitále, ale bezděky se ocitneme v místech, odkud pocházeli jiní slavní hudebníci, kteří ve světě šířili slávu českého muzikantství ještě o dobrých sto let dříve. Po skladateli Martinu Krumpholzovi se v sousedních Budenicích narodil v roce 1742 ve své době nejvyhlášenější evropský virtuos na harfu Jan Křtitel Krumpholz. Zraněn nevěrou své manželky a někdejší žačky, ukončil ve svých osmačtyřiceti letech život ve vlnách Seiny. Znamenitým hudebníkem byl také jeho mladší bratr, houslista Václav Krumpholz. Po působení v kapele dalšího z Beethovenových dobrodinců hraběte Kinského v Praze odešel do Vídně, kde byl členem dvorního orchestru. Osobně se přátelil s Beethovenem, který připsal jeho památce mužský sbor Der Gesang der Mönche.
Z nedalekých Citolib, které dnes prakticky splynuly s Louny, pocházel jiný český rozvětvený muzikantský rod Kopřivů. Jejich hudební aktivity byly převážně spojeny s místním svatojakubským kostelem. Nejznámější z Kopřivů Karel Blažej dosáhl navzdory předčasné smrti v pouhých devětadvaceti letech výjimečného kontrapunktického mistrovství. Jeho četné skladby se v opisech šířily po kůrech českých venkovských kostelíků pod Kopřivovým botanickým pseudonymem Urtica. O odkaz citolibských skladatelů a zpřístupnění jejich hudby dnešním posluchačům se svou péčí nemálo zasloužil jiný zdejší rodák skladatel Zdeněk Šesták, narozený v roce 1925. O šest let později – v roce 1931 – se v Citolibech narodil ještě další skladatel, současný ředitel Pražské konzervatoře a letošní jubilant Věroslav Neumann.
SMETANOVY LESY
Na bohaté hudební tradice a památky narazíme také při toulkách východními Čechami a Polabím. Coby rodiště tvůrce české národní hudby Bedřicha Smetany patří k nejnavštěvovanějším místům tohoto kraje Litomyšl. Podobně jako v Nelahozevsi, můžeme i zde navštívit byt Smetanových rodičů, kde se o masopustním úterku roku 1824 budoucí skladatel narodil. Nachází se v zámeckém komplexu v budově bývalého panského pivovaru, kde byl Smetanův otec sládkem. Shodou okolností Smetana strávil v tomto kraji i poslední neradostná léta svého života. Od roku 1876 žil v myslivně svého zetě, lesmistra Josefa Schwarze v Jabkenicích na Boleslavsku. V zátiší zdejších lesů zkomponoval tehdy už úplně ohluchlý Mistr některá ze svých největších děl, mezi nimi opery Hubička, Tajemství a Dvě vdovy, symfonické básně Z českých luhů a hájů, Tábor a Blaník z cyklu Má vlast, oba smyčcové kvartety i velký klavírní cyklus České tance.
Čáslav je svázána s dalším slavným muzikantským rodem Dusíků. Jeho kořeny založil kolář a lidový hudebník Jan Dusík z Podkrkonoší, kde se ještě narodil také jeho syn Jan Josef Dusík, který přišel v roce 1758 do Čáslavi jako kantor a varhaník. Spolu se svojí muzikální manželkou měli osm dětí, z nichž na hudebním poli dosáhli proslulosti synové Jan Ladislav, František Josef a dcera Kateřina Veronika Anna. Zvláště první, jehož nám v Čáslavi připomíná památník, šířil jako klavírní virtuos a skladatel slávu české hudby v Belgii, Německu, Nizozemí, Rusku a posléze v Londýně, kde se dočkal chvály od samotného Josepha Haydna, a nakonec v Paříži.
K nejmalebnějším místům této oblasti patří nedaleké Žehušice s rozlehlou oborou, proslulou chovem bílých jelenů. V roce 1746 se na zdejším thunovském panství v rodině hraběcího kočího narodil hornista a skladatel Václav Stich, který doznal evropského věhlasu pod poitalštělým jménem Giovanni Punto. Právě hrabě Thun ho dal už jako desetiletého chlapce do učení k proslulému hornistovi Matějkovi do pražské Lorety, odkud putoval za dalšími učiteli – samozřejmě za hraběcí peníze – do Mnichova a do Drážďan. Po sedmi letech učení se měl mladý umělec hraběti odvděčit v jeho pražské kapele. Avšak odbojný Václav nesnesl způsob, jakým panstvo se svými muzikanty zacházelo, a uprchl za hranice. Traduje se, že uražený hrabě za ním vyslal dva služebníky, kteří mu měli vyrazit přední zuby a znemožnit tak další kariéru nadaného hudebníka. Po více než desetiletém pobytu v Německu se usadil v Paříži. Tehdy mu dvaadvacetiletý Mozart pod dojmem z jeho mistrovské hry věnoval jednu ze svých koncertantních symfonií, později ve Vídni uvedl na veřejnosti poprvé Beethovenovu Sonátu pro klavír a lesní roh, op. 17 za skladatelova doprovodu. Když se vrátil na sklonku života do Čech, koncertoval v Čáslavi také se svým krajanem, už vzpomínaným Janem Ladislavem Dusíkem při jeho pravděpodobně poslední návštěvě staré vlasti. Jako živoucí vzpomínka na slavného rodáka se v Žehušicích pořádají každoročně Slavnosti lesního rohu.
Z Polabí pocházela také další známá kantorská a hudebnická rodina Černohorských. V Nymburce se jako syn tamního kantora a ředitele kůru narodil v roce 1684 i nejslavnější příslušník tohoto rodu Bohuslav Matěj Černohorský, jedna z největších tvůrčích osobností hudby českého baroka, ale také původce vyhlášené varhanní školy, k níž se počítají například František Ignác Tůma, Josef Ferdinand Seger, František Xaver Brixi či rodák z jiného polabského městečka Čelákovic Jan Zach.
RUSALČINO JEZÍRKO NA PŘÍBRAMSKU
 Křečovická pracovna, místo tvorby i odpočinku Josefa Suka. |
Inspirativní námět k hudebnímu putování poskytuje i kraj středního Povltaví na jih od Prahy. Uprostřed kopcovité krajiny i poklidných údolí, rozprostírajících se po obou březích Vltavy, dorazíme do někdejšího rytířského sídliště Křečovice. Zde se 4. ledna 1874 narodil v učitelské rodině další z velkých českých skladatelů Josef Suk. Varhanní kůr místního kostelíka sv. Lukáše byl místem, kde si malý muzikus poté, kdy už v dětském věku ovládl housličky, poprvé vyzkoušel také královský nástroj veškeré hudby, když starostlivý otec nechal pro jeho krátké nohy zhotovit ještě jedno “poschodíčko pedálů”.
V Křečovicích složil osmiletý Suk nejenom svou vůbec první skladbičku – polku milované matince k svátku, ale už jako zralý Mistr a člen ve světě proslulého Českého kvarteta se sem vracel z náročných koncertních cest a vytvořil ve zdejším závětří většinu svých mistrovských děl.
Na křečovickém hřbitově, přímo naproti vchodu do kostela, nalezl Josef Suk také místo svého posledního odpočinku. Jenom pár kroků odtud se po hřbitovních schodech dostaneme do dnes pietně upravené skladatelovy rodné světničky.
V Křečovicích byl častým hostem i Sukův milovaný učitel Antonín Dvořák. Za jeho dcerou a svou pozdější životní družkou Otilkou pospíchal Josef Suk ještě coby konzervatorista nezřídka také do sídelního místa svého učitele, do Vysoké na Příbramsku. Oblíbené místo Dvořákových letních pobytů, v němž došel naplnění dávný skladatelův sen “o vlastním krovu na českém venkově”, se nacházelo v bývalém špýcharu na panství Dvořákova švagra hraběte Václava Kounice. Zde se skladatel ve chvílích odpočinku věnoval zahradničení, choval holuby, okolní lesy mu umožňovaly ukojit vášeň po houbaření, ale nadto v nich nalezl také předobraz Rusalčina jezírka ze své nejslavnější opery.
 Varhany kostela ve starém Rožmitále, na které hrával Jan Jakub Ryba. |
Ještě dále na jihozápad se uprostřed hlubokých brdských lesů nalézá Rožmitál pod Třemšínem, který je v našem hudebním místopisu spojen se jménem autora nejdojemnější skladby českých Vánoc – pastorální mše Hej, mistře, vstaň bystře. Jednadvacetiletý učitelský pomocník Jakub Jan Ryba z Přeštic u Plzně sem přišel v roce 1788 a jako kantor zdejší školy a regenschori tu působil až do smrti.
Vedle překvapivě rozsáhlého skladatelského díla (složil kolem třiceti osmi instrumentálních koncertů, bezmála stejný počet symfonií, osmdesát mší a několik stovek komorních skladeb) učil své žáky i polnímu hospodářství, sadařství, a dokonce také šití, pletení a předení.
Kvůli mnohdy reformátorským metodám byl pokrokový kantor soustavným trnem v očích svých nadřízených. Stálé šikanování a protivenství nakonec vehnalo mírumilovného učitele v předčasnou náruč dobrovolné smrti v pouhých padesáti letech. Místo Rybova skonu připomíná malý pomníček u myslivny za Voltuší asi dva kilometry za Rožmitálem.
ZÁMEK EMY DESTINNOVÉ
 Adam Michna z Otradovic hrával na varhany v proboštském kostele v Jindřichově Hradci. |
Z bezpočtu s hudbou spojených památných míst jižních Čech připomeňme alespoň některé. Ze staré vladycké rodiny, usídlené od 16. století v Jindřichově Hradci, pocházel jeden z prvních velkých skladatelů českého baroka Adam Václav Michna. Vyrůstal v hudbymilovném prostředí v rodině varhaníka (jiní příbuzní byli trubači v hradecké pevnosti), vzdělání nabyl v dosud pod hradem stojící jindřichohradecké jezuitské koleji a sám se stal varhaníkem místního chrámu sv. Jana Křtitele, kde působil až do své smrti v roce 1676. Z jeho četných duchovních skladeb, provázaných ohlasy české lidové lyriky, se dosud provozuje půvabný cyklus Loutna česká a písně ze sbírek Svatoroční muzika a Česká mariánská muzika, odkud pochází i Michnův známý nápěv vánoční koledy Chtíc, aby spal. Od roku 1998 je Jindřichův Hradec každoročně v červenci dějištěm hudebních Slavností Adama Michny.
Někdejší rožmberské sídlo, trojkřídlý zámek v nedaleké Stráži nad Nežárkou, si na vrcholu slávy, nedlouho před vypuknutím první světové války, zvolila za svůj domov nejslavnější česká pěvkyně Ema Destinnová. Poté, kdy se velká umělkyně natrvalo odstěhovala z Prahy a ze svých bytů v Berlíně, Londýně i New Yorku, sem nechala převézt nevídané sbírky starožitností a strávila tady posledních patnáct let života nekonečnými procházkami okolní přírodou a také svojí rybářskou posedlostí. Díky velkorysosti restituentky Milu Čadové je dnes zámek v pronájmu Nadace Emy Destinnové. Její péčí zde byla před vchodem do zámku instalována bronzová busta zpěvačky, kterou v průběhu Pražského jara v roce 1999 slavnostně odhalil dirigent sir Charles Mackerras.
HUDEBNÍ LÁZNĚ
Na bohaté hudební tradice upomínají také obě světoznámá lázeňská střediska západních Čech, kde naše putování pro tentokrát ukončíme – Karlovy Vary a Mariánské Lázně. Zejména Karlovy Vary byly od nepaměti dostaveníčkem hudebních velikánů z celého světa. Už v letech 1718 a 1720 tu v doprovodu svého tehdejšího zaměstnavatele knížete Anhaltského trávil čas největší z hudebních géniů Johann Sebastian Bach. V srpnu 1812 tu koncertoval Ludwig van Beethoven, jehož návštěvu dodnes připomíná pomník ve Smetanových sadech. Opakovaně sem zavítal Carl Maria von Weber a v roce 1819 tu prožil na koncertě pražského klavírní virtuosa Isaaka-Ignaze Moschelese tehdy devítiletý Robert Schumann nezapomenutelný zážitek, který ovlivnil celý jeho příští život a stal se podnětem k jeho vlastní pianistické a skladatelské kariéře. Později přibyli k těmto vzácným hostům z hudebního světa ještě například Richard Wagner a Fryderyk Chopin. Jeho třítýdenní návštěvu v srpnu 1835, kdy se tu skladatel, žijící v pařížském exilu, naposledy setkal se svými rodiči z Polska, připomíná pamětní deska s reliéfem na Chopinově stezce. V roce 1844 tu také naposledy vystupoval Mozartův syn František Xaver, který krátce poté v Karlových Varech i zemřel a je pochován na malém hřbitůvku u ondřejské kaple. Z těch, kteří se napili z karlovarských léčebných pramenů, jmenujme ještě Franze Liszta, Edvarda Griega a Johannesa Brahmse, jehož pobyt v ulici Pod Jelením skokem v roce 1896 připomíná pamětní deska.
Trvalý ohlas nalezly lázně ve Fibichově monumentálním klavírním cyklu Nálady, dojmy a upomínky, v němž nalézáme skladby pojmenované U zřídla, Snídaně u Puppa nebo Procházka k sv. Linhartu. A konečně – také tady objevíme četné stopy opakovaných pobytů Antonína Dvořáka, který si tu dával dostaveníčka se svým berlínským nakladatelem Simrockem. Jeho první zdejší návštěvu v roce 1879 připomíná pamětní deska na domě Thermia v Kostelní ulici, jiná pamětní deska na Poštovním dvoře upomíná na kontinentální premiéru nejslavnější Dvořákovy symfonie Z Nového světa 20. července 1894, a konečně městský park zdobí skladatelova socha od Karla Kuneše. Natrvalo se do kulturního života Mariánských Lázní promítla návštěva Fryderyka Chopina velkým srpnovým mezinárodním hudebním festivalem, který nese skladatelovo jméno a letos se uskuteční už po dvaačtyřicáté. V někdejším domě U Bílé labuti, kde skladatel pobýval, je dnes umístěn Památník Fryderyka Chopina. V protějším parku naproti Kasinu zdobí skladatelův reliéf od sochaře Otáhala tzv. Chopinův kámen.
