Text Milan Daněk, foto Alena Žákovská Kdysi je navštívili cestovatelé Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund. Filmový materiál a krásné fotografie z návštěvy pygmejů z kmene Bambuti vzbudily zájem několika generací diváků i čtenářů. Jak se změnila jejich idylická vesnice po šedesáti letech? Na hraničním přechodu z Ugandy do Konga DR v Kasindi se nám živě vybavuje popis obdobné situace z knihy Afrika snů a skutečnosti. Také musíme do posledního kousku vyskládat obsah našich batohů. Jistá odlišnost tu však je. Celníci, na rozdíl od doby putování legendární dvojice H+Z, nejsou motivováni úřednickou horlivostí. Hledají záminku, jak z nás vytáhnout peníze. Odvedli nás do kanceláře, aby nám svou důležitost mohlo demonstrovat hned pět úředníků. Tihle nemají uniformy ani výložky, ale jejich služební postavení přesto nejde přehlédnout. Čím více zlatých prstenů a náušnic, tím vyšší hodnost. Šéf po předložení našich pasů rezolutně prohlašuje, že vízum vydané v Praze je neplatné. Důvod prostý, nikdy předtím prý takové neviděl. Jsme dost možná první turisté, kteří se od vyhlášení konce války rozhodli navštívit tuhle zemi…
VÁLKA A ÚSTUP PRALESA
Asfaltová silnice se změnila v prašnou cestu hned za mostem přes hraniční řeku. Muži tlačí bicykly, obří dřevěné koloběžky čukudu a jiné podomácku vyrobené přepravní prostředky. Vše nadoraz obtěžkané nákladem. Zboží putuje jednosměrně do Konga, země více než deset let sužované válkou. Aut jezdí jen velice málo. Máme štěstí, že se nám jedno z nich podařilo domluvit k cestě do Beni. Po zdejších silnicích se jezdí vpravo a před každou zatáčkou řidič hlasitě troubí. To aby pěší stihli uskočit před bezohledně se řítícím vozidlem. Nebezpečí srážky s protijedoucím autem je v tak malém provozu mizivé. V Beni, podle zápisků H+Z v „malé osadě Belgičanů, Francouzů, Řeků a Indů“, se za šedesát roků mnohé změnilo. Ze zmiňovaných národností ve větším počtu zůstali pouze Indové. Přesto se malá osada proměnila v největší město široko daleko. Stejně jako Evropané zmizel i prales. Pryč je popisovaná divočina se stády slonů, množstvím lvů, leopardů a jiných kočkovitých šelem. Hlavní ulice, lemovaná koncentrací obchodů, směnáren, restaurací a úřadů, je s velkou pravděpodobností jedinou s asfaltovým povrchem na celém východě Konga. Kruhové křižovatce v samotném centru vévodí velký poutač s fotografií prezidenta Josepha Kabily. Válka byla a je stejně krutá k lidem i zvířatům. Zdálo by se, že úrodná půda a příznivé klima krajiny pod masivem hor Ruwenzori, musí poskytovat dostatek obživy. Opakované drancovaní povstaleckými vojsky v minulých létech však přineslo hlad. V okolí Beni vyrostly tábory běženců. Zmizelo vše živé, co šlo ulovit a sníst. Ušetřeny snad zůstaly jen poslední tlupy horských goril v rezervaci na jihu od Beni. Křehký mír se snaží v oblasti udržet několik vojenských základen mírových sil OSN na okrajích města. Po hlavní třídě často projíždějí auta plná ozbrojenců. Všichni vojáci mají na hlavách modré přilby. Podle nápisů na autech a nášivek na uniformách snědých vojáků rozeznáváme Keňany, Pákistánce a Indy.
Imigrační úředníci ihned vymýšlejí, jak náš příjezd přeměnit v zisk peněz. Požadují tři sta dolarů za povolení. Přesně ani nedokáží říct za co: „Zaplaťte, nebo vydejte fotoaparáty a kamery a jeďte zpět.“ Vyhotovit takové povolení trvá prý dva dny. To je příležitost k první výpravě k Bambutům. Nemusíme nikam daleko. Dva dny před odletem do Afriky nás potěšil doručený dopis ze Zlína. Miroslav Zikmund nám v něm popřál štěstí na cestě a hlavně přiložil fotokopii z deníku zaznamenávající 313. den jejich unikátní cesty napříč Afrikou. Důkladnost záznamu o návštěvě tábora pygmejů je obdivuhodná. Podle něj najdeme zmiňovanou vesnici Mbaw na 22. kilometru při silnici severně od Beni snadno. Místo sloní stezky silnice Silnici nelemuje žádná nepropustná hradba pralesní vegetace. Pozorujeme krajinu během jízdy na motorkách boda-boda. Tohle smluvené moto-taxi je jedinou veřejnou dopravou po blízkém okolí města. Doptat se na cestu k pygmejům Bambuti bylo až překvapivě snadné. „Hakuna matata – žádný problém,“ touto asi nejužívanější swahilskou frází odpověděli na náš dotaz hned dva mladí taxíkáři. Nebyl tak ani čas zjistit, jaké dary je vhodné přivézt. Před šedesáti léty byla očekávanou pozorností sůl a tabák. Narychlo jsme tedy stihli koupit alespoň cigarety. Zanedlouho po výjezdu z města míjíme vojenské letiště Mavivi. Celé je ohraničeno ostnatým drátem. Z věží a kulometných hnízd nás pozorují vojáci. Pak tachometr motorky ukáže, že jsme ujeli pouhých dvacet dva kilometrů. Jsme opravdu ve vesnici Mbaw.
Podle knihy název místa znamená prales. Dnes to tady jako v džungli nevypadá. Nikde neběhají polonazí černoši utíkající z cesty, sotva nás spatří. Vesnicí za doprovodu instrumentálních melodií trubek a bubnů právě prochází svatební průvod. Ženich s nevěstou jedou vepředu autem a za nimi tančí stovky lidí.
Příjezd bělochů na chvíli přesouvá pozornost. Neodoláme pořídit pár záběrů tohoto barevného, v rytmu hudby se vlnícího mumraje, ale nezdržujeme se dlouho. Jsme nedočkaví poprvé vidět Bambuti. Poslední úsek cesty směrem nalevo od hlavní silnice do nedalekého tábora pygmejů také nijak nepřipomíná tunel temnotou pralesa. Namísto klopýtání přes kořeny a překonávání tlejících kmenů jedeme dál na motorkách. Po dvou kilometrech blátivou stezkou zastavujeme přímo uprostřed vesnice. Zmocňuje se nás vzrušení: první setkání s nejmenšími lidmi světa. MBAW UPENDE Rozpačitě se rozhlížíme. Na návsi se shlukují ženy a děti, jsou překvapeni z našeho příjezdu a vyčkávají, co se bude dít. Naši motorkáři nás pobízejí, ať si vesnici prohlédneme. Podáváme ženám ruce a ony nám hned přinášejí sedátka. Chápeme to jako výraz, že jsme přijati. Máme s sebou svazek korálů, ale teď tápeme, komu je oficiálně předat. Pokládáme je na lavičku u ohniště. V téhle vesnici návštěvu turisty už nepamatují, to je naprosto zřejmé. Alenu napadá ukázat knihu Pavla Šebesty, kterou máme s sebou. Stejně jako dvojice H+Z před šedesáti léty jsme z ní načerpali nejvíce informací o životě Bambutů. Napětí se rázem uvolňuje. Ženy a omladina si se zájmem prohlížejí knihu a hlavně fotografie. Reakce jsou bezprostřední a přecházejí do uvolněného veselí. Navíc se do vesnice začínají vracet muži. Jeden z nich je nám představen jako „šéf“ – stařešina vesnice. Přes jazykovou bariéru cítíme, že jsme se stali vítanými hosty. Nic nám nebrání v prohlídce vesnice. Chýše jsou první, co nás zaujme. Popravdě jsme zde, nedaleko od Beni, kopulovité přístřešky pokryté listím už nečekali. Domky postavené z bláta a proutí, jaké jsme viděli všude kolem hlavní cesty, jsou tady jen dva. Kolem nich je nepravidelně rozmístěno jedenáct kopulovitých přístřešků typických pro všechny středoafrické pygmeje. Dostupnost a blízkost civilizace na jednoduchosti těchto obydlí nic nezměnila. Kostra tvořená ohebnými pruty je pokryta listy banánovníku a palmy. Jiný materiál není zapotřebí. Vlastně celá chýše je jenom střecha. Dveře pygmejové neznají. Spí na zemi na tenké vrstvě listí a látky, lůžko je pouze ohraničeno dřevěným klackem. Ohniště uvnitř se zřejmě užívá za chladných nocí, oheň k přípravě jídla doutná před obydlím. Nějaké nástroje a nádobí jsou zavěšené v chýši, ale spíše se jen tak povalují kolem, stejně jako pár sedátek a lavička. Idylickou představu tábora pygmejů však narušuje nepořádek. Kolem se válejí hadry a plastové nádoby.
Vztah černoch – Pygmej Pygmejové obývají celý středoafrický prales od Albertova jezera až k Atlantickému oceánu. Dějiny je našly v pralese, kde nadále žijí způsobem sahajícím k samotné kolébce lidské existence. Žijí roztroušeně na území sedmi států a navzájem by se asi nedomluvili, přestože jsou jazykově velice nadaní a každý jednotlivec obvykle ovládá hned několik řečí. Kdysi dávno možná existoval společný jazyk. Nyní však všichni mluví jazyky sousedních černošských kmenů. Už v minulosti se běžně užíval výraz, že ta která tlupa pygmejů „patří“ některým černochům. Nejedná se však o vlastnictví v obvyklém smyslu, ale spíše o vztah určité nevyrovnané, přesto vzájemné závislosti. Zemědělští černoši směňovali odedávna plodiny ze svých polí za maso, kůže, slonovinu a plodiny pralesa. Směna se týkala také nádob a zejména železných výrobků jako hrotů, nožů, sekyr a mačet. V souvislosti s tím známe označení „páni, patroni, vlastníci“ pro černochy a „poddaní, vazalové“ či dokonce „otroci“ pro pygmeje. Jedná se o natolik specifickou záležitost, že žádný z takových výrazů nevyjadřuje plně jeho podstatu.
Ovlivňování v oblasti kulturní, duchovní a sociální probíhá po staletí. Snad nejvhodnějším užívaným pojmenováním tak je „vesničané“ a „lovci“. S postupem doby a vlivem válečných konfliktů však i to ztrácí na významu. Bambuti se usazují a mísí se s ostatními obyvateli. Stále lze však vystopovat určitý stupeň nadřazenosti černochů. Například v tom, že si černoši berou pygmejky za manželky, které jsou pro svou plodnost zárukou zdravého potomstva, ale smíšená manželství pygmeje s černoškou neexistují. I v případě, kdy se Bambuti vzdají nomádského loveckého života a usadí se, zůstává lov a sběr důležitou složkou jejich obživy. Bambuti se kromě malých postav odlišují od černochů také barvou pleti. Je výrazně světlejší, hnědá či dokonce žlutohnědá. Také nosy jsou výrazně širší a rty naopak úzké. Odhadujeme, že informace, které jsme měli o průměrné tělesné výšce 146 centimetrů u mužů a 135 centimetrů u žen, pro kterou je toto etnikum považováno za nejmenší na světě, souhlasí. A nejsou to žádní naháči. Už na počátku minulého století byla vytloukaná kůra „tapa“ nahrazována zástěrkami z látek. Dnes převažuje oblečení západního typu. U mužů košile nebo tričko a krátké kalhoty, ženy vážou plachty látek v podpaží nebo v pase jako tuniku či sukni. Nemají však vůbec zažito nějaké zašívání a praní, proto bývá obvykle oblečení ve velmi špatném stavu. Jen tak pro radost Pomalu opadá zájem, který náš příjezd vzbudil u všech vesničanů. Vzdaluji se od hloučku, který nadále obklopuje Alenu. Většina obyvatel se vrátila ke své běžné činnosti. Vytahuji kameru a pokouším se filmovat. Jakmile mou činnost někdo zpozoruje, okamžitě přeruší svou činnost a strnule se postaví před objektiv. Je přesvědčen, že nebude-li se hýbat, bude pořízení fotografie snazší. S takovouto nežádanou spoluprací jsem se setkal na různých místech světa již několikrát. Tady však pozoruji ještě další problém. Měřím přes sto devadesát centimetrů. Pokud filmuji ve stoje, vypadají Bambuti, s trochou nadsázky, jako při záběru z letadla. Neměří sice loket, tak jak určuje význam starořeckého slova Pygmaios, ale je pravda, že jejich drobné postavy sahají maximálně do výšky mých loktů… Obyvatelé si mě přestávají všímat. Poprvé slyším na vlastní uši jejich zpěv. Společné rysy neobvyklého vícehlasu lze rozeznat v písních všech pygmejů. V táborech Bambutů snad není dne bez zpěvu a tance. Děje se tak bezprostředně, především pro radost. Ale zpěv provází i každé důležité rozhodnutí nebo řešení sporů, rituály, léčbu nemocných, je výrazem radosti i smutku. Hudební nástroje začali Bambuti používat také prý až pod vlivem okolních černochů. Doprovod nejčastěji zastanou bubny nebo postačí prázdné plastové kanystry. Jedna ze žen odhání slepice, které se pustily do kasavy sušící se na slunci. Chov slepic určitě nepatří mezi nomádské zvyklosti. Dříve byli jediným domácím zvířetem lovečtí psi. Těch se vesnici potuluje několik. Vzpomínám, jak pánové Hanzelka a Zikmund rozsáhle popisovali různé lovecké techniky pygmejů. Tihle psi si lovu asi už mnoho neužijí. Namísto velikánů porostlých obřím mechem vidíme kolem vesnice banánovníky, kasavu a kukuřici. Prales ustoupil, spolu s ním zmizela zvěř a z nomádských lovců se stali zemědělci. PYGMEJE loví rebelové!
Naši řidiči motorek začínají být netrpěliví. Delší pozorování a seznamování jsme tady neměli v plánu. Kupujeme dva krátké šípy, jeden železný hrot, rozdáváme cigarety a loučíme se. Bambuti zde žijí na okraji pralesa a zdá se, že i na okraji společnosti. Jsme zvědaví na další setkání hlouběji v obrovské rozloze pralesa Ituri. Dalším cílem putování je Mambasa, čekají nás návštěvy dalších bambutských vesnic. V tuhle chvíli ještě netušíme, jak drsné bude zjištění, že krutost války se nevyhýbá ani pralesu.
Že povstalci lovili pygmeje jako zvěř a pojídali jejich vnitřnosti, jsme věděli již z útržkovitých zpráv. Jinak však vyzní osobní svědectví. Bambuti nenosí city na rtech. Mabeta vypráví o svém osudu bez známek smutku. V roce 2003 při nájezdu povstalců padla celá jeho rodina za oběť kanibalismu. On jediný se stačil zachránit útěkem do pralesa. Rebelové celou jeho rodinu zabili a snědli mozky i další orgány jeho blízkých, protože věří, že tím získají kouzelnou moc. Mozek jim měl předat moudrost a dovednosti pygmejů, srdce jejich statečnost a játra jejich zdraví. To všechno v jednadvacátém století.
