Jedna z terásek na Hlavním nádraží v Praze je pěkně vypolstrovaná, do červena laděná, útulná a trošku bordelová. Blikají, hýkají, řinčí a kvílejí tam hrací automaty. U nich sedí mladí kluci. Automaty neprohrávají, kluci ano. Konstruktéři automatů nejsou blbci. Kdyby jediná mašinka začala prohrávat, jde okamžitě do šrotu. Kluci jdou do šrotu taky, ale trvá to trochu déle. Dole pod tou bordelovou teráskou postávají strejci s naditými peněženkami a mlsně vyhlížejí mladé masíčko. Kluk prohraje, sestoupí po těch pár schůdcích dolů, nedělá fóry, strejc něco pustí z peněženky, a kluk se vrací k automatům. Aby to všechno vydržel, tak si občas šlehne, a aby dokázal, jak těma “zasranejma buzerantama pohrdá”, vyspí se se svojí holkou…
Tahle story by se nás nemusela týkat, nebýt těch čtyř děsivých písmen A I D S. Je to neřízená nukleární reakce, pyramida smrti. Jeden muž vyrazil do boje. Jmenuje se László a jeho povolání je STREETWORKER.
 Když dojdou peníze a není kam jít, nezbývá než se někomu nabídnout… A pak si třeba šlehnout dávku… Nebo dospat noc v křesle střeleckého simulátoru. |
HLAVNÍ NÁDRAŽÍ
“Přijďte kdykoliv po čtvrté odpoledne, je tu vždycky někdo, kdyžtak na mě počkejte…” řekl mi tenkrát, když jsem se s ním viděl poprvé. Přišel jsem za dva dny a László byl ještě “v terénu” – buď na Hlavním nádraží, nebo v některém z homosexuálních klubů. Nevadilo mi to. V centru projektu Šance seděli tři kluci a dvě holky. Nebýt toho, že tam bylo nahuleno, byla by tam atmosféra jak ve skautské klubovně. Jedna holka právě přinesla krabice džusů a nalila.
“Jak dlouho tohle centrum funguje?”
“Asi čtyři měsíce. Je to poradenské centrum pro homoprostituty, takový záchytný bod pro lidi s rizikovým chováním? a koordinátorem tohoto projektu je právě László.”
Odpověděl mi Mirek, jeho zástupce. Mirek je na první pohled inteligentní kluk, tak jsem mu skočil do řeči: “Kluci, řekněte mi, kdo z vás je gay?”
Mirek se přihlásil k bisexualitě, za Petra odpovědělo to, že právě popadal dech po dlouhém polibku s dívkou, která seděla vedle něj, a Pepa, který seděl vedle mě, je pro změnu bisexuál. Bum, a máme to – pyramida z úvodu jak vyšitá. Obrátil jsem se na Jarku, která chodí s Petrem.
“Jak ty se díváš na to, co tvůj přítel dělá?”
“Normálně…”
“Dovedeš si představit, že bys dělala to, co on?”
“Dovedu, já to občas dělám…”
“Pepo, ty máš taky stálou přítelkyni?”
“Ne, zatím ne.”
“Až si ji najdeš, řekneš jí, čím se živíš?”
“Určitě jo.”
“Když ti dá na vybranou – buď já, nebo Hlavní nádraží – co si vybereš?”
“Asi ji.”
Tři bisexuálové, kteří šlapou chodník, jejich přítelkyně, které o tom vědí, rodiče, kteří je buď vyhodili z bytu, nebo o tom, co kluci dělají, nemají ani páru, a Centrum, které jim pod vedením novodobého Dona Quijota dává šanci na návrat do normální společnosti. Do “normální”?
NECHCI TADY PSY A BUZERANTY
“Tenhle nápis někdo nastříkal sprejem na vaše dveře. Jak se na vás dívají tady v domě?”
“Hrozně, to si ani neumíš představit. Přitom tady je čisto, zametáme chodník před vchodem, nejsme hluční, neděláme tady nějaké mejdany… nic. Lidem prostě vadíme, vadí jim to, že vůbec existujeme. Jsou z toho ty počmárané dveře, hřebíky v zámku a tak.”
“Stojí to všechno za to?”
Mirek se chvilku zamyslí: “My si vyděláme asi tak dvakrát tolik, než je plat průměrného dělníka v Praze. Má to i jiné souvislosti – hodně kluků je na drogách a na automatech. To je kolotoč vydělávání a utrácení peněz. Drogy potřebuješ pořád víc, nezbývá ti než šlapat nebo riskovat v automatech. No a na to zase potřebuješ peníze…”
“Říkáš ̧hodně kluků? – ty drogy nebereš?”
“Já jsem byl dva roky na heroinu, pak na pervitinu a dostal jsem se z toho díky slušnejm lidem, který byli kolem mě. Tahle práce je hrozně ubíjející, riziková – a teď nemluvím o Aidě, ale třeba i o tom, že občas nějaké kluky klient napadne, zmlátí nebo okrade. Snaž se pochopit, že drogy jsou východiskem, aspoň na chvilku.”
NÁM JDE O ŽIVOT
“Jak by sis představoval nějakou ochranu?”
“Často se mluví o tom, že homoprostituce je organizovaná. To je naprostá blbost. Asi před třemi, čtyřmi roky fungovali pasáci, a měl jsi aspoň nějaké záruky. Teď jede každej na vlastní pěst a je to na houby. Jednak se nedrží ceny a někteří kluci jdou vyloženě pod svoji hodnotu, jednak riziko vzrostlo.”
“Proč nejsou pasáci?”
“Protože je zavřeli a nikdo už nemá chuť to dělat.”
“Existuje uričté vrstvení, nějaké ̧cenové skupiny??”
“Nejvýš – i platově – jsou kluci z klubů, pak z bordelů a na tom nádraží to je už někdy opravdu hodně pod cenou…”
LÁSZLÓ JE TÁTA-MÁMA
“Kdykoliv padne jeho jméno, mám pocit, že zaznělo jméno boží. V čem je vlastně tak výjimečný?”
“Pochop, že to je jedinej člověk, za kterým můžeme jít, když máme problém. Jedno jakej. Může jít o léčení, práci, ubytování – o nějaké zázemí nebo třeba o HIV testy.”
“Není přece jediný, je třeba Naděje…”
“Tam, jakmile zjistí, že kluci šlapou chodník, tak se s nima dál nebavěj.”
Vešel László. Vyzařoval z něj klid a pohoda, jako by se právě vrátil z nějakého příjemného výletu. Přitom se denně brodí v bahně.
MĚ LÁSZLÓ DÁ NA LÉČENÍ
“Když jsem se tady s vašimi přáteli bavil, řekl jeden z nich, samostatný, inteligentní kluk, právě tuhle větu: ̧…kdyby bylo potřeba, tak mě László dá na léčení.? Uvědomujete si, jak moc pro ně znamenáte?”
“Když jdete do terénu, musíte se držet jedné zásady – nikdy od toho osloveného člověka nežádat víc, než čeho je schopen. Musíte počítat i s tím, že vás podrazí, oklame, nedodrží slib. Musíte s tím počítat, ale musíte VĚŘIT, že to neudělá. Myslím, že z té víry se dá načerpat hodně síly, kterou každý streetworker potřebuje. Jestli mi kluci a holky věří, jsem rád a žije se s tím krásně, protože mi to dává jistotu, že jdu správnou cestou.”
“Důvěra je něco, co se musí získat. Jak se vám tohle povedlo?”
“Po technické stránce tak, že jsem si nacpal do kapes kondomy, nějaké informační letáčky, a šel jsem mezi ně. Po duševní stránce tak, že jsem byl připraven POSLOUCHAT. Musíte poslouchat třeba i to, co si ten kluk vysní. Poslouchat a věřit. Nebránit se ani tomu, když vám někdo řekne ̧pojď k nám domů, máma o tobě někde četla nebo slyšela…? Jít tam, posedět, pobýt s rodiči. Podat pomocnou ruku.”
“Co vlastně má dobrý streetworker dělat?”
“Začnu tím, co dělat nemá. Pokud bych jenom chodil, rozdával kondomy, lubrikační gely a dělal slinné testy HIV, tak bych byl hodně ubohý streetworker. Snažím se kluky resocializovat, najít jim bydlení třeba v azylových domech, pomáhat hledat cesty zpátky k rodičům.”
PRAŽSKÁ MATKA TEREZA
“Děláte HIV testy. Co když zjistíte, že je někdo pozitivní?”
“Nejdřív je potřeba toho kluka najít, zařídit, aby vám neutekl. Reakce jsou různé. Stalo se, že mě jeden kluk chtěl zbít jenom proto, že jsem mu to řekl. Někdo propadne depresím, někdo je agresivní, objeví se i ta šílená věta: ̧mám to já, tak ať to mají všichni…? Naštěstí jsou i ti, kteří prostě na chvilku sklopí hlavu a srovnávají se s tím, že je potřeba žít dál. Pak mi řeknou své kontakty a vyhledáváme je, přemlouváme k testům, doporučujeme jim vyšetření, vracíme je do života. S onemocněním AIDS život nekončí, jen se mění.”
“Jak se tahle hrozná zpráva říká?”
“Těžce. A hlavně se musí poznat, JAK ji komu říci. Někdy jsem s tím klukem třeba i čtyřiadvacet hodin, pomáhám v prvních minutách a hodinách. Jednou jsem jel s flaškou vína na Nuselák, když mi odtamtud volal kluk, že skočí. Vynadal jsem mu, že je to od něj sobecké umřít a ani se nerozloučit. Flašku jsme vypili a on žije dodnes. Smířil se s nemocí a žije život, který ho naplňuje. Jindy jsem prochodil s jiným klukem spoustu hodin po Žižkově, mluvili jsme o všem možném, až mi najednou řekl: tak proč m i už neřekneš, že mám Aidu?? Ne, neumím říci, jak tuhle zprávu sdělit. Prostě to cítím…”
Když jsem Lászlóovi během povídání řekl, že je pražská Matka Tereza, smál se. Já s ním, ale do smíchu mi nebylo.
Do článku se nedostalo to, že zařizuje i očkování proti žloutence, že dva roky bojoval o různé nebytové prostory, že Centrum sídlí v ulici Ve Smečkách 28, nedostalo se tam ani povídání s jedním klukem, který mi líčil, jak se ze všeho dostal, vyhrabal se z drog, vydělal dost peněz a za pár dní se vrací domů k rodičům, nedostalo se tam…
