RÁD VYDĚLÁVÁM PENÍZE

PTALA SE NAĎA ROVDENOVÁJmenuje se Kristian Kodet (1948). Je vnuk sochaře Emanuela Kodeta, syn sochaře Jana Kodeta a bratr herce Jiřího Kodeta a herečky Evelýny Steimarové. Je malíř. Vyrostl v Praze a jižních Čechách, studoval v Bruselu, 1966 emigroval do Švýcarska, 1968 se vrátil, 1979 emigroval do USA. Udělal tam kariéru a už je zase zpátky.Jak jste k tomu přišel, že je z vás malíř? Víte, můj otec celý život od rána do večera dělal sochy. To mě jako dítě fascinovalo. A abych doma nenasvinil hlínou, tak jsem si čmáral. A začalo mě děsně bavit míchání a ladění barev. A taky, můj otec došel v sochařství k takový zkratce, že já kdybych dělal sochy, tak bych dělal snad už jenom rovný plochy. Byl bych zase svým otcem. V šestnácti jsem šel z domova, ale to pouto bylo tak silné, že jsem se pořád vracel. Táta pro mne znamenal a znamená, i když už nežije, strašně moc. Nejenom jako kumštýř.Co jste maloval? Kříže. Měli jsme statek v jižních Čechách – tam ve vesnici stál kostelík a při něm kříže, a já najednou objevil, že jak mě fascinovaly tátovy sochy, tak mě fascinujou kříže. To mi bylo patnáct. A otec z toho šílel. To bylo v nejhorší době – začátkem šedesátých let. Později to začalo být i o vztahu muže a ženy, to napětí a turbulence, s čím se taky táta dlouho potýkal.Co říkal táta vašim obrazům? No táta. On mně v životě nepochválil. Že se vám povedl obraz, je strašně nicotný. A v tom mě neuvěřitelně srážel. Říkám: „Táto, co ty na to?” A on: „No, dobrý, no. Tak až jich budeš mít devatenáct, tak by se třeba dvanáct dalo vybrat.” Jako kluk jsem z toho mohl zešílet. Na druhou stranu měl radost, když jsem měl úspěch, nebo když o tom někdo dobře mluvil. Je to všechno tragédie, protože jako se táta nemohl starat o oprášení dědečka, tak já si teď kradu čas pro svoje malování. Začínám znova, přijel jsem před dvěma a půl roky. Když jsem emigroval, o všechno jsem přišel. Teď jsem se vrátil, a to bydlení a ateliér, renovuju chalupu na Lužnici – za tu dobu strašně zpustly. A oprášit celoživotní sochařské dílo otce a dědečka je nadlidská věc. Každý to ode mne čeká. Dávám to dohromady, ale nejde se do toho ponořit. Je to tak strašná a i nákladná věc!Jak to bylo s vaším studiem? Studoval jste taky v Praze? Ne. Dvakrát jsem se tady nedostal na Akademii. Ti profesoři byli všechno tátovi „přátelé”. Bylo mi doporučeno, ať počkám, že mám ještě čas. Já jsem to totiž zkoušel v patnácti, šestnácti poprvé. A shodou okolností táta měl výstavu v Belgii a já jsem jel s ním. Tam jsem se dozvěděl, že jsou zkoušky na Královskou akademii v Bruselu, a tak jsem tam jel a dělal jsem si legraci, že to neudělám A už jsem tam zůstal.Co si myslíte o Americe? Lidé mají důvody myslet si, že Američané jsou naivní. Záleží, jak ji poznáte. Někdo vám ji ukáže takovou a vy si myslíte, že takov á je, a někdo vám ji ukáže jinou. Jsou taky místa jako třeba New York – zajdete na roh, a je to úplně o něčem jiným. Nemám rád, když někdo posuzuje podle nějakých kritérií, podle turistů´. Čecha v cizině poznáte, že pije z kašny, protože nemá na limonádu, ale to nic neříká o české kultuře! To samý Američani tady. Jedí hamburgry, pijou coca-colu, žerou rukama, s odpuštěním, ale proto nemůžeme říct, že jsou Američani nekulturní. Ale sem se sype tolik braku! No jo. Ale jak se tady promítaj hrozný filmy, tak najdete taky filmy skutečného formátu. Amerika je křižovatka a konečná nejchytřejších lidí na světě. New York! Ty muzea! A ty aukce! A galerie! Co byla kdysi Paříž, to je dnes New York v takovém rozsahu, že je to neuvěřitelný.Slyšela jsem názor, že to, čím byla kdysi Paříž a čím se pak stal New York, tím by mohla být v budoucnu Praha. Tady je rozdíl, že oni jsou neuvěřitelně profesionální. To mi tady trošičku chybí. Chceme být světoví za tři koruny padesát. V Americe lidi práci neberou jako otroctví. Jsou strašní fanatici. Doktoři z Ameriky jdou operovat někam do války a dělají to zadarmo. Viděl jsem to zblízka a nenechám na ně dopustit. Tady se třeba nepřipouští, že by někdo byl bohatej ze svý profese. Když má někdo peníze, tak je buďto nakrad, nebo něco není v pořádku. Tady lidi nerespektujou, že když jste dobrej, tak za to dostanete slušně zaplacíno.Že prý jste v tý Americe dost zlobil. Přijel jsem tam na sebe upozornit, chtěl jsem, aby si lidi všimli, co dělám, takže jsem musel zlobit. Snažil jsem se pořád vystavovat, zvali jsme sběratele na obrázky, byl jsem hektickej, chtěl jsem, aby se to už konečně hejbalo. Dnes bych taky všechno dělal jinak, ale po bitvě je každý generál. Pak jsem se dostal mezi takovou doktorskou society. Oni tam doktoři vydělávají dost peněz a hodně sbíraj umění a mají k němu vztah. Taky je v tom snobství, samozřejmě.Co si myslíte o snobství? Snobství nemusí být zlé. Když to má ten, tak já to musím mít taky, ale třeba jim to jednou taky něco řekne, nebo to uvidí jinej člověk. Já se přiznám, rád vydělávám peníze. To je to, co mi tady bylo za zlý. V Americe máte podhoubí. Dostanete se do určitých vrstev a hrajete si s nima jakože: „Na tohle nemáte!” a oni vám chtějí dokázat, že na to mají, a prodáte obraz za protihodnotu, která vám umožní, abyste v klidu dělal další obrazy. A to mě hrozně bavilo.Když to není tajemství, za kolik jste prodával? No, když už jsem odjížděl, ale ten přepočet je nesmyslnej. Považují mě tady za drahýho malíře a prodávám za čtvrtinu. Ke konci jsem v Americe prodával za tři až pět tisíc dolarů obraz, což tady… Dnes už ani nejde o peníze. Těší mě, když je o to zájem. A jsou určitý věci, který neprodám.Kdo od vás kupuje v Čechách? Zase většinou cizinci. Těší mě, když jsou to sběratelé. Měl jsem taky výstavu a přišli mladí lidi, kteří neměli peníze, a řekli, že to musejí mít a že to budou splácet. A to mě hrozně těšilo. Výstava tří generací Kodetů probíhá do 21. srpna v galerii Svatého Marka v soběslavském kostele. Ptala se Naďa Rovdenová vyfotografoval Kamil Rodinger