NAPSALA A VYFOTOGRAFOVALA DAGMAR CESTROVÁ
Začínalo se šeřit, když se před námi objevil pečlivě zastřižený trávník a zeď zářící čistou omítkou. Po asi tříhodinové jízdě drsnou krajinou z ChiangMai, hlavního města severní thajské provincie, to místo vypadalo až nepatřičně uhlazeně. Na zdi velký znak – hnědý list v zeleném čtverci a nápis Angkhang Nature Resort. A dál pak přepychová recepce, restaurace a dřevěné chaty – jednou stranou se téměř dotýkající horské džungle, na druhé s pečlivě udržovanými keři a květinovými záhony. Prostě luxus a idylka. Před hotelem stála vyrovnána kola. Díky prospektu, který každému hned v recepci strčí do ruky, bylo okamžitě jasné, že rozhodně neslouží k dopravě místnímu personálu. Na malé mapce okolí byla vyznačena cyklostezka. Tady! Uprostřed Zlatého trojúhelníku!
VÍTEJTE V KRÁLOVSKÉM PROGRAMU
To, co jsme v rychle padající tmě ještě stihli zahlédnout, byla jen část celého komplexu chat šikovně rozhozených po okolí. Uprostřed typická thajská vesnička a hned vedle vstup do světa, kvůli kterému jsme tady. Není významný jen pro samotné Thajce, je i místem naděje pro vyspělé státy, které od dvacátých let minulého století, kdy Společnost národů (dnes OSN) vyhlásila válku opiátům, utratily za represe i prevenci miliardy dolarů. Vstupuje se za mírný poplatek. I ten má přispět ktomu, aby zdejší rezort na sebe vydělával. Royal Angkhang Research Station – tedy výzkumná stanice v Angkhangu – je součástí královského projektu, který má zajistit horským kmenům v oblasti Zlatého trojúhelníku nezávislost na pěstování opia. Jiné původní plodiny tady totiž nerostly a pokud ano, pak v mizerné kvalitě. Ztroskotaly i ojedinělé pokusy místních zemědělců pěstovat vysoko v horách na pomezí Thajska, Myanmy a Laosu místo máku třeba kávu nebo jiné výnosné plodiny. Malebným horkým údolím se táhne silnička olemovaná z obou stran ploty z pletiva. Za nimi vzorně ošetřované malé plantáže s nejrůznějšími plodinami, skleníky. Všechno úhledně vysázené, ošetřené. Jen broskvoně vypadají komicky, jako nastrojené do svátečního, protože plody jsou zabaleny do bílých pytlíčků na ochranu před hmyzem. Mezi tím vším se pohybují ženy a muži v pracovním. Milí, usměvaví, čiší z nich pohoda. Proti nám jde po silnici rozesmátá skupina studentů, kteří přijeli na brigádu. „Proč je tu tolik pletiva?“ přemýšlí, jak odpovědět na mou otázku, sympatická mladá žena Juruwan Yimhin, která tu kromě jiného má na starost i návštěvy novinářů. I ona se usmívá. „Aby si výzkumníci nepletli políčka,“ říká nakonec. Nemohu se zbavit dojmu, že tak jednoduché to zase nebude, podobné zábrany přece slouží hlavně jako ochrana před zloději. Uprostřed pohody a klidu, které tu vládnou, ale podobné úvahy skutečně působí tak nějak nevhodně. Ale byl tu takový klid vždycky? Jsme blízko myanemské hranice a daleko to není ani do Laosu. Horská džungle vypadá divoce, ale pro horaly není žádnou vážnou překážkou. Když se neurodilo, nenapadlo občas někoho dojít si pro náhradu do královské stanice? A co víc. Nebyla políčka původně trnem v oku bandám, kterým se hodilo, že se ve Zlatém trojúhelníku pěstuje právě mák, protože jim opium vynášelo tučné zisky? Zdejší území není tak nevinné a idylické, jak připadá turistům. Statistiky nadnárodních organizací, které se zabývají bojem proti drogám, jasně ukazují, že hned za hranicemi v Myanmě a Laosu se mák pěstuje dál. Odtamtud pak opium a především žádanější heroin, který se ze surového opia vyrábí, proudí právě přes hranice do Thajska jako do přestupní země. Thajsko má výhodnou polohu a prakticky až k hranicím síť dobře sjízdných silnic. Je na tom ekonomicky nesrovnatelně lépe než sousedé a dlouhou řadu let úspěšně buduje v kdysi bohem zapomenutém pohraničí lepší životní podmínky. Silnice mají farmářům pomoci snadněji dopravit úrodu dolů z hor ke spotřebitelům, ale mít také možnost nakoupit potraviny a zajistit přístup ke zdravotní péči (surové opium původně používali horalé také jako jediný dostupný lék). To všechno samozřejmě nahrává překupníkům opiátů, kteří se pak snaží dostat tudy opiáty dolů k letištím a do mořských přístavů a dál propašovat do USA, Číny i Evropy. Není náhodou, že rafinerie na heroin se v Myanmě nacházejí zejména poblíž hranic této země s Thajskem a že Thajsko řeší celou situaci ve spolupráci jak s USA, tak s OSN i se zeměmi EU.
ZATÍM ATRAKCE HLAVNĚ PRO THAJCE
Zdejší královská výzkumná stanice je tak trochu výkladní skříní. Na rekreaci sem v posledních letech ročně přijíždí hlavně v sezoně, tedy od října do března, na třicet tisíc turistů. Většinou jsou to Thajci. Cizinců je podstatně méně, hlavně sem z různých zemí míří vědci a odborníci podívat se právě na výsledky programu, který tu byl zahájen už v roce 1969, deset let po té, co Thajsko vyhlásilo zákaz pěstování opia. Samotný zákaz a ničení makových políček ještě nic neřešily. Horské kmeny byly na surovém opiu příliš závislé jako na jediném zdroji obživy. Proto se některé ze stovek projektů, které thajský král Bhumibol za svůj život zahájil, týkaly právě rozvoje severní části země. Na několika místech se začaly zkoušet různé plodiny, které dole v Thajsku běžně nerostou, ale ve zdejším chladném klimatu se jim může dařit. Odborníci na drogovou problematiku navíc předpokládají, že zkušenosti odtud pomohou rozvíjet podobné programy také v dalších dvou zemích Zlatého trojúhelníku, které zatím dál zůstávají významnými dodavateli opia a heroinu. V současné době stojí Laos a Myanma v jejich produkci hned na druhém a třetím místě za Afghánistánem. Kromě broskví (v horách sice rostly i předtím, ale sklidit úrodu a dopravit ji nepoškozenou dál bylo těžší než sklízet surové opium) se tady začaly pěstovat také maliny, zelenina, ale i spousta odrůd květin včetně růží. A pak jahody. „Právě nyní zde zkouší jeden japonský profesor novou odrůdu jahodníku, kterou vyšlechtili v jeho domovině,“ vysvětluje Jurawan Yimhin. „Má velké a chutné plody. Ještě nemá jméno, to dostane, pokud se tady ujme. Podobných zkušebních projektů ale máme mnohem více.“ Pokud se ve stanici potvrdí, že se plodině v horských podmínkách daří, následuje průzkum trhu, který má zjistit, zda je o ni zájem. Pokud ano, nabídnou ji výzkumníci farmářům. Když se rozhodnou plodinu pěstovat, stát se zaručí, že od nich určité množství vykoupí – pochopitelně za cenu, která se v porovnání s případným výtěžkem z prodeje surového opia vyplatí. „Pracovníci našeho výzkumného centra pak na farmáře hlavně z počátku dohlížejí a radí jim, aby se naučili plodinu dobře ošetřovat a sklidit,“ vysvětluje dál Juruwan Yimhin. „Plodiny nejsou chemicky ošetřovány, takže splňují i současnou poptávku po bioproduktech.“ Jestliže farmáři vypěstují více, o přebytky se musejí postarat sami. Pokud méně a chyba není na jejich straně, získají od státu náhradu. Jestliže si neúrodu zaviní špatným ošetřováním, nezískají nic. „Je to motivace, aby se snažili o plodiny dobře pečovat,“ dodává paní Yimhin. Pěstování máku bylo pro horaly totiž mnohem jednodušší, než je péče o některé druhy zeleniny či ovoce. Mák stačilo jen rozházet po políčku a pak ve správnou dobu speciálními noži naříznout makovice a zachytit rychle zasychající mléko. Zisk většinou závisel na tom, kolik členů rodiny se do sklizně mohlo zapojit.
NA MYANEMSKÉ HRANICI
Thajci si dobře uvědomují, že náhrada pěstování za opium je jen jednou z možností, jak změnit neutěšenou situaci ve Zlatém trojúhelníku. Zdrojem peněz pro chudé horaly může být i turistický ruch. Pro Thajce z jiných částí země je atraktivní toulat se mezi opečovávanými plantážemi plodin a květin, které jinde nevidí a které zvláštně kontrastují s horskou divočinou, a samozřejmě tady nechávají své peníze. Ty pak slouží k dalšímu rozvoji oblasti. Příležitostí k utrácení nabízí celou řadu už samotná stanice, která část z toho, co vypěstuje, prodává přímo na místě. Navíc před centrální budovou s restaurací a konferenčním centrem i na dalších místech vysedávají ženy z okolních vesniček a nabízejí za pár bathů (v přepočtu na koruny velmi levně) své typické ručně vyráběné náramky, přívěsky a další suvenýry. Z jejich chování je patrné, že jsou na turisty a fotoaparáty zvyklé. Usmívají se, někdy mávnou, aby přitáhly pozornost, jen některá se přece jen ještě otočí zády nebo si zakryje obličej – co kdyby zachycení jejího obrazu znamenalo přece jen něco zlého… Na zájem cizích lidí jsou očividně zvyklí i ve vesničce Nor Lea na samé hranici s Myanmou. Dospělí se tváří netečně, zvědavé jsou nanejvýš děti. Jedna stará žena k nám přibíhá s ručně tkanými dečkami přes ruku. Když zjistí, že tentokrát nic neprodá, dychtivý výraz v tváři jí vystřídá neskrývané zklamání… Zdejší horalé si žijí po svém, se svými původními zvyky a většinou ještě v kmenovém uspořádání. Někteří přišli z někdejší Barmy, jiní utekli z Číny před represemi a král jim dovolil se zde usadit. Ve vesničkách kolem stanice jich žijí asi dva tisíce. Stejně jako jinde, i v Nor Lea si domky stloukli ze všeho, z čeho se dalo, hlavně z vlnitého plechu. Sem tam se už ale objevují i modernější materiály. Na ulici také běžně stojí nové skútry a motorky, ve zdejším prostředí asi užitečnější než dražší auta. Voják v budce u hraniční závory se usmívá. Vůbec neprotestujeme, když míříme kolem několika buněk, sloužících jako ubytování pro další příslušníky armády, přes plošinu s přistávací plochou pro helikoptéru dál k plotu s tabulí: Výsostné území Myanmy, vstup zakázán. Na rozlehlé ploše v létě stanují turisté, hned vedle barevné, ale jinak docela prosté dřevěné židle, památce na výsostnou návštěvu jedné z členek královské rodiny. Kam by také turisté utíkali – přes hranici dál do hor, kde se jen rozprostírá horská džungle a území opiových políček, na kterém ještě operují ozbrojené bandy a myanemští vojáci? Idylku trochu narušují palebná stanoviště obložená pytli hned před hraničním plotem. Co se tady dělo? Prý se tu střílelo. A kdy? Už dávno. A proč? Nikdo prý neví, někdo si prostě začal… Thajci si rádi řeší své problémy sami, turistům o nich nevykládají, ti se mají v jejich zemi cítit bezpečně, thajské hospodářství je na turistickém průmyslu příliš závislé. Auto, které se vzápětí objevuje, okamžitě obklopí hrozen vesničanů s hrstmi bankovek v ruce. „To je něco jako pojízdná prodejna,“ dozvídám se. Přiváží sem nahoru některé základní potraviny, ne všechno si mohou farmáři vypěstovat. Ještě nedávno se sem dokonce musela dovážet i voda. Původně horským vesnicím stačila ta z dešťových srážek. V posledních letech jí ale ubylo, takže sem pitnou vodu nedávno dovedli potrubím. Už alespoň vím, co proudí v ještě nezakrytých zelenomodrých rourách, které jsme v jedné ostré zatáčce minuli cestou sem. Působily v divoké krajině hodně zvláštně.
BĚH NA DLOUHOU TRAŤ
Dnešní podoba Angkhang Nature Resortu se budovala téměř třicet let. „Změnili jsme krajinu,“ říká Juruwan Yimhin. Pracovníci královské stanice sem přivezli nejen nové plodiny, ale také začalo zalesňování okolních kopců, na kterých vesničané vypálili džungli, aby měli novou půdu pro maková políčka. Ta se po dvou až třech letech vyčerpala a farmáři je nechávali ležet ladem. Místa zarůstala křovinami a trávou. Jak to tady asi vypadalo, se dá domyslet při pohledu na úbočí kopců na myanemské straně hranice. Hyzdí je rezavé skvrny obnažené erozí. „Museli jsme nejen vysázet znovu stromy, ale bylo třeba i změnit myšlení zdejších obyvatel. Museli nejprve pochopit, že pěstovat jiné plodiny je pro ně výhodnější než pěstovat mák,“ dodala. Jak dramatické to občas bylo a že při tom tekla i krev, protože někde k pěstování opia nutili zemědělce i drogoví baroni, se tady dnes už nemluví. Thajsko je v současné době podle údajů Mezinárodního výboru pro kontrolu drog zemí s nejúspěšnějším protiopiovým programem na světě. Z jeho území zmizely heroinové rafinerie. Produkce opiového máku tvoří v regionu, kde byl hlavní plodinou pro obživu, podle statistik pouze zhruba jedno procento. (Rozloha ploch osázených mákem se dnes už snadno dá kontrolovat pomocí satelitu.) A některé horské kmeny již přestaly být na prodeji opia závislé. Pokud ho dál používají jako tradiční lék nebo kouří, přivážejí si ho spíše ze sousední Myanmy nebo Laosu.
