Na severovýchodě Madagaskaru, v oblasti tropických pralesů žije sytě červeně zbarvená parosnička rajská (Dyscophus antongili). Ačkoli se tato žába vyskytuje pouze na malém území okolo zálivu Antongila, místní obyvatelé ji velmi dobře znají. Ozývá se totiž poměrně hlasitým voláním připomínajícím poněkud kdákání slepice a je nepřehlédnutelná díky své ohnivé barvě.
S oblibou se zdržuje v blízkosti malých vodních nádrží, a proto se s ní domorodci nezřídka setkávají u zavodňovacích příkopů kolem cest. Parosnička rajská nepohrdne ani nádržemi s odpadní vodou, takže je v okolí lidských sídel opravdu častým hostem.
I když se tyto žáby s oblibou zdržují v okolí vesnic, ne vždy je možné je zahlédnout. Sušší období roku totiž přečkávají zahrabané v zemi a kolem kaluží a příkopů se shromažďují až se začátkem období dešťů během března. Ke štěstí jim postačí jakákoli větší kaluž nebo menší rybníček, ve kterém se drží dešťová voda. Mnohé z těchto bazénků a kaluží, ve kterých se parosničky rajské rozmnožují, po deštích opět rychle vysychají.
V období páření se samečkové houfně stahují ke kalužím vody a začínají lákat samičky svým voláním. Aby se jejich hlas nesl co nejdále, mají samečkové na hrdle ozvučný měchýřek, který jim pomáhá zesilovat jejich volání a jejž při skřehotání nafukují vzduchem. Jakmile jsou samičky připravené klást vajíčka, vyhledávají vodní nádržky, kde už na ně čekají roztoužení partneři. Sameček vyleze vyhlédnuté samičce na záda a pevně ji obejme předníma nohama v oblasti hrudníku. Někdy však po hladké kůži své vyvolené v průběhu páření sklouzne, takže ji nakonec drží až těsně před zadníma nohama. V této pářicí pozici, které se říká amplexus, zůstávají oba partneři, dokud samička nenaklade veškerá vajíčka, která sameček ihned oplodní. Není to úkol právě snadný, vždyť v jedné snůšce jich může být i více než 1500. Sameček, který je se svými šesti centimetry délky o více než třetinu menší než jeho partnerka, vypadá na jejích zádech jako trpaslík na oranžovém míči. Po páření se partneři rozejdou a nechají oplodněná vajíčka ve vodě, kde se volně vznášejí u hladiny. Za necelé dva dny po nakladení se z nich líhnou drobní, jen šest milimetrů dlouzí pulci a ti se hned začínají shánět po mikroskopických vodních prvocích, kteří jim slouží za potravu. Filtrováním planktonu z vody se živí celých dalších 45 dní, než dokončí proměnu v dospělou žabku a opustí vodní prostředí. Tou dobou jsou již více než pět centimetrů dlouzí. Malé parosničky rajské mají žlutavá záda a tmavé boky a končetiny. Červené zbarvení dospělých žab se u nich vyvíjí až později.
Parosničky rajské jsou typické pozemní žáby s krátkýma nohama. Nerady šplhají a po zemi se pohybují krátkými přískoky. Na koncích prstů proto také nemají rozšířené přilnavé polštářky, které mnoha druhům jejich čeledi pomáhají při šplhání po hladkých listech rostlin. Zato jsou tyto žáby mistry v zahrabávání do země. Zahrabány přečkávají suché období roku, denní hodiny v období dešťů a v zemi hledají i bezpečí, cítí-li se ohroženy. Nepodaří-li se jim však včas uniknout pozornosti nepřátel, mají v zásobě ještě další obranné manévry. Stejně jako naše ropuchy se umí parosničky rajské v nebezpečí nadýmat vzduchem a hrozit tak agresorům svou velikostí. Mimoto vylučují kožní sekret, který může způsobit znecitlivění a otoky potřísněných oblastí. Tyto potíže mají někdy lidé, když s parosničkami manipulují holýma rukama.
