Rákoska

RÁKOSKA LIBOR MICHALEC text

Říkají mu Rak. Nebo taky Rákoska. Josef Rakoncaj, zasloužilý mistr sportu. Narozen 6. dubna 1951, ženatý, otec dvou dětí, světová horolezecká extratřída. Jako první na světě vystoupil dvakrát na K2, druhou nejvyšší horu světa. Žije v nejvyšším patře panelákového domu v Turnově. Pane Rakoncaj, proč se z horolezectv í stal takový šlágr. Hory skýtají určité nebezpečí. Pobyt člověka v takovém prostředí vzbuzuje sám o sobě napětí. Je to zážitek navíc spojený se setkáváním s mininárody, které tu žily absolutně izolované od světa. A to se dalo profesionálně zúročit. hraný film nebo knížka z prostředí hor jsou vždycky lákavé. V sedmdesátých a osmdesátých letech se horolezectví stalo sportem, na kterém se dala budovat popularita. A toho si všiml byznys. Byznys se vším všudy. Typickou postavou byl R. Messner, který to dotáhl až do konce. Samozřejmě že to šlo ruku v ruce se sportovní úrovní. Ten sport šel fantasticky nahoru. Jak se díváte na pana Messnera? Myslím si, že je ohromnou osobnost í a určitě to nedělal pro pení ze, ale pro sport a pro sebe. Byl a je velice ctižádostivý a měl na to udělat ze sebe světovou osobnost. Také se mu podařilo sehnat sponzory. Bez sponzorů není absolutně možno „vegetovat ”. Samozřejmě v tom hrála roli televize. Šlo to tak daleko, že se vysílaly i přímé televizní přenosy z vršku Everestu r. 1988. Ale to už je taková vulgarizace. Co přinesla horolezectví návštěva Edmunda Hillaryho v Praze? Tu přednášku navštívilo asi tři tisíce lidí. To mluví samo o sobě. Je to zajímavý člověk a vlastně kus světové historie. Jeho návště vu bych nevztahoval jenom na horolezectví. Hillary a Messner pochopili, že pokud chtějí něco dokázat, musejí to udělat tak a tak, ale určitě si zachovali svoje nitro. Mají svoji vlastní filozofii. Jsou to borci. Kdy přišel u vás ten okamžik, kdy jste si uvědomil, že si můžete vydělat peníze šitím spacáků? Já jsem si je začal šít pro sebe. To vím, ale kdy komerčně? Komerčně? V sedmdesátém roce, když jsem jel na expedici a vybavil jsem ji svými výrobky. To byl můj vklad. Dneska na to samozřejmě mám lidi a děláme to pod značkou „Sir Joseph”. Dalo by se zobecnit co to je, co přivádí lidi do hor? To je široký pojem. V první řadě je to pocit toho, že tam zažijete nějaký mimořádný zážitek. Pak že tam něco pěknýho nafotíte, že uděláte dobrý film, že si něco pěkného vylezete – to je ohromný motiv. Ale někdo tam jede třeba proto, aby našel partnera. Co je to krása hor? Krása hor je když poletíte kolem Cerro Torre helikoptérou a budete vnímat žulové plotny i vrcholovou převěj z padesáti metrů. To je to, proč to člověk dělá. Taková ta ohromnost přírodních tvarů… Dokonalost těch tvarů. Spojen á samozřejmě s tím horolezeck ým zážitkem. protože vím, že tyto stěny, tato strana, je taková, jsou tam takovéhle plotny. Kdybych ty plotny vylezl, tak to je něco fantastick ého. Je to promítnutí té techniky do té stěny. Krása hor … samozřejmě k tomu patří vítr. K tomu patří mlha, sněžení, lavina. K tomu pat ří ráno, západ slunce. Třeba při západu slunce dochází k fantastick ému náběhu barev. A nejkrásn ější je ta barva, která ozařuje hory… jenom asi pět vteřin. Na takový záběr se čeká třeba týden. Dřív se používal takový obrat, že lezec pokořil horu. To je jenom slovní obrat. A už se ani moc nepoužívá. Ale co to je vlastně za pocit, když na vrchol vystoupíte? Jaký k té hoře cítíte vztah? Ten vztah je takový, že řeknete třeba „Doprdele, už jsem naho- ře”. Ještě na vás čeká cesta dolů, sestup z base campu… Nedávno jsem zapisoval vyprávění jiného horolezce, který říkal, že nechce horu pokořit, ale pochopit ji. Vnímat ji a tím líp vnímat sebe. Spolupracovat s ní. Cítit se součástí přírody. To já jsem nikdy necítil. Takhle bych to nikdy neřekl. Mezi přírodou – ať je to třeba hluboký sníh nebo suť – jsem byl já se svýma vnitřníma bolestma, se svým vjemem. Nikdy jsem nebyl součástí přírody. Vždycky jsem cítil s určitým odstupem. Vždy jsem tam byl já a ne nějaký kámen, který támhle někde kouká ze sněhu. Člověk vzešel z přírody, samozřejmě, ale teď je trochu mimo a je jen na něm, jak se k ní bude vracet a jak s ní naloží. Pro něj to je asi pocit, kvůli kterému do hor chodí a podstupuje to strádání. Mě třesa hrozně baví, když fouká vítr. Kvůli tomu vlastně jezdím do hor. Když jsme jezdili do tehdejšího východního Německa, vždycky se mi tam líbily takové ty ústecké mlhy. Líbilo se mi, když mezi skalami bylo pošmourno. Pokud je v horách pěkně, tak mi to chyb í. Jak fouká vítr, omrzáte trochu v obličeji, je v tom trochu napětí, musíte se chránit, a ten vjem je hlubší. Když je pěkně, mám pocit ořezání té věci. Jo? Ale zase je dobře, když vylezete na vršek a je daleko vidět. To jsou věci spojené s přírodou. Ale já slovo příroda nemám rád, protože je zprofanované. Ochránci přírody. To se úpln ě ježím. Já si myslím, že by se každý měl starat o sebe a ne ochraňovat přírodu. První byl člověk, který ji „zplundroval”. A teď ji bude ochraňovat? On to dělá z toho důvodu, aby do ní měl větší přístup. Ochránci si tam postaví chaty, aby mohl „buzerovat” lidi. Ale že mají třeba daleko hloupější názor na přírodu než lidi, kteří se chovají daleko míň agresivně než oni? Být ochránce přírody – to je normální „tupost” Ale na druhou stranu – kdyby se každý staral jen o sebe? Samozřejmě k tomu musí být vychovaný. A ta výchova spočívá v tom, že je celoplošná. Připadá mi trošku komunistické říkat – hele, ty musíš jít tady po té pěšině, protože když půjdeš vedle, za- šlápneš támhletu rostlinu a támhletu rostlinu. Ve skalním městě u Turnova podle sto let starých maleb nebyl strom, všechno bylo absolutně holé. Teď je to zarostlé tak, že se zde drží vlhkost. Skály se rozpadají. Odspodu to normálně hnije. Kyselý déšť rozpustil vrchní slupku, která se vytvořila sluncem a chránila strukturu skály. teď působí v doln ích partiích. To je právě to, co ochranářům nevadí. Dřevaři spalují větve, udělají ohý- nek u skály a „odprejskne” kus skály. A jsou to „profíci”, kteří v přírodě žijou. Ochranář s tím nemůže nic udělat. To je výchovou. V Nepálu, Pakistánu, zvýšili poplatky za hory z důvodu, aby méně lidí navštěvovalo tyto kraje. Vydělané peníze navíc měly být pou- žity na odstranění odpadků v ohrožených a nejvíce navštěvovaných místech. Místo, aby použili helikoptéru ke svozu odpadu z basc campů za peníze, které získali zvýšen ím poplatků, rozdělili si je na ministerstvech ministři a odpad zůstal na místě. Vy se díváte na svět dost střízlivým pohledem. Věříte na existenci sněžného muže? Budeme věřit, že třeba existuje. Lidi, kteří ve svém oboru něco dokázali, kteří tam, kde ostatní vidí jen stěnu, rozeznávají jemné vztahy, vazby a souvislosti, většinou jsou věřící. Věříte vy v Boha? No – jestli se tomu dá říci Bůh, tak možná. Zase zkorumpované slovo? Ano. Ale určitě věřím, že něco existuje. Spíš věřím v osud než v Boha. Věříte v nějaký svůj osud? Ani ho nechci vědět. Nikdy jsem si nenechal vyložit karty. Mysl ím si, že po určité řadě dobrých zpráv nebo dobrého dění vždycky přijde nějaké vyrovnání osudu. a to se mi pokaždé splnilo. Vždycky je něco kladného a pak něco záporného, co mě dá do hladiny. Co považujete v horách za svou největší přednost? Z hlediska lezení? Že se umím dobře zaklimatizovat. Že vím, co mě tam čeká, a že si umím dobře spočítat časový interval. Takže střízlivý odhad a nikoli bezhlavé riskování. Když spočítám, že určitý terén je tak a tak náročný, vím, že když vyjdu ve čtyři hodiny ráno, budu nahoře ve čtyři hodiny večer. A když budu ve 12 hodin v té a té výšce, tak to stihnu. A když tam nebudu, tak to třeba nemá cenu lézt. A jaká fyzická vlastnost je nejdůležitější? Samozřejmě vytrvalost a rychlost. Ne vytrvalost maratonců, ale vytrvalost třeba týdenní. Atletické záležitosti jsou druhořadé. Důležité je přizpůsobit se tomu, že budete mít hlad, budete mít žízeň, bude vám pořád zima, bude foukat vítr…když se s tímhle srovnáte, myslím, že vydržíte hodně. Pokud jste psychicky odoln ý. Třeba vedle vás padne kámen a vy nesmíte říct – Tohle nemám zapotřebí, jdu domů. Získal jste v horách nějakou vlastnost, která by vám byla prospěšná, nebo vám pomohla v podnikání? Ne. Takže jste se to učil znova úplně od začátku. Kdysi jsem se o tom bavil s jedním kámošem z Itálie. Říkal, že ten risk je v podnikání i lezení podobný. Já jsem se ale nikdy nesnažil moc riskovat. Buďto jsem na to měl, nebo jsem na to neměl. Když nebudu mít peníze na podnikání, nebudu si půjčovat. To je risk. A já nemám tendence mít nějakou riskantní vlastnost. To bych nikdy nespojoval. Samozřejmě – jsou určité parametry, které člověk získá. Ale že bych spojoval agresivitu při lezení s mým počínáním při prodeji horolezeckých věcí – to ne. Spíš jsem si vědom určité kvality věcí, které dělám, a mohu posoudit ostatní konkurenční věci. To má třeba hodně lidí, ale 90% z nich z hlediska namyšlenosti. Já si myslím, že to u mě nepřipadá v úvahu. Posoudím kvalitní práci konkurence i nekvalitní práci firmy, která se sice snaží být dobrá, ale nejde jí to. Co vyrábíte? Máme vyloženě péřový program, konfekci plněnou peřím. Spací pytle plněné kvalitním prachovým peřím. 90% husího prachu a 10% brček. Moje filozofie je taková, aby to bylo co nejlehčí, co nejmenší, co nejteplejší a aby to bylo dobře vymyšlené z hlediska funkčnosti. Před chvílí volala jedna zájemkyně o práci u vás. Vzal jste ji okamžitě. Máte málo lidí? Já si myslím, že Turnov není moc vhodný na konfekční výrobu. Byly tu firmičky, které šily, ale malé dílny, nebyla tu žádná fabrika. Navíc – je švadlena a švadlena. Najít pět dobrých švadlen je veliké umění, ale to si myslím, že je v každém oboru. Vždycky najdete lidi, kteří jsou trošku „leví”, Musíte je naučit přemýšlet při práci, samostatnosti … Ještě bych podotknul, že mé lezení mělo jednu souvislost s mým podnikáním. Před lety jsem začal spolupracovat s kámošem, se kterým jsem byl na několika expedicích. Nyní dodáváme do Itálie celkem 9 výrobků a on to prodává. Jak obstojí vaše výrobky na světovém trhu? To nevím, protože žádná takováto výroba nemůže být velkosériov á. to se nedá udělat tak, že koupíte automaty a sekáte deset tisíc límečků za směnu. Vždycky to bude kusová výroba, protože je to plněné peřím a to peří je limitované množstvím, které na světě existuje. Dal by se popsat váš poslední měsíc? Druhého jsem přijel z Nepálu, čtvrtého mě operovali meniskus. Pak jsem byl asi tři dny v nemocnici, chvíli doma…Za „totáče” to bylo tak, že jsem vypadnul a neměl žádné výčitky. Dnes je to jiné, lidé potřebují práci. Jak bylo za „totáče” možné jezdit ven? Já si nemůžu stěžovat. Byl jsem od sedmdesátého pátého v „man- čaftu” prakticky až do rozpadnutí. Určitá privilegia tam byla. Ně- kdo něco vymyslel, někam se jelo. Dalo se jet i na soukromo, což jsem využíval. Problémy jsem měl akorát v roce 1979, když jsem měl jet do Argentiny. To nám zatrhli. Ale co jsem si vymyslel, to jsem zrealizoval. Nebylo to spojené s nějakýma úlitbama? Jako jestli jsem někomu něco slíbil? Že budu donášet? Donášet ne. Ale třeba šířit dobré jméno socialistické vlasti. Ne. Že bych byl hrdý na to, že jsem Čech, to jsem nikdy nebyl, jako každý jiný. Ale myslím si, že každý národ má jinou mentalitu, a tohle je součást té naší. Máte nějaký nesplněný sen? Ani ne. Já jsem si chtěl vždycky vylézt nějaký vysoký kopec a to se mi povedlo. Máte konkrétní plány do budoucna? Plánů je dost. Spíš jsou takové trochu švihlé. Vážných plánů moc nemám. Můžete nám říct ty švihlé? Já jsem dřív modelařil, lepil letadýlka, i motorové, a to mě „bere”. Začali jsme létat na padácích. Mám přislíbeno, že k němu budu mít motor, a s tím bychom chtěli něco podniknout. Nehledě na to, že bych chtěl mít „ultraleita”. Ale to je spojené vyloženě s časem. S tím chcete létat v horách? Ony nejsou pěkné jenom hory… Já jsem se třeba chtěl projet dobrou lodí, nějakou plachetnicí. Udělat tak pětidenní cestu. To se mi splnilo, ale vůbec jsem tím nebyl nadšený. Člověku je blbě, pořád to houpe, a ta loď je malá. I kdybych měla sto metrů, tak je malá. Neměl jsem z toho vůbec ten pocit, jaký mám v kopcích. Na vodě jsem byl nízko. To se mi nelíbilo. Takže to chcete zkusit vzduchem. Vzduchem to je něco jiného. Takže podobně jako když Reinhold Messner, poté co se nabažil hor, podnikal výpravy, které nebyly čistě horolezeck é, i vás to táhne jinam? Třeba ten Jižní pól – to je perfektní cesta. To je ta vytrvalost, která nemá nic společného s maratónem. Táhnete si za sebou saně, na kterých jsou veškeré vaše věci. To je něco perfektního. Takže vás lákají nová dobrodružství. To mě neláká, to je taky zprofanované slovo. Já jsem nikdy nepotkal žádné dobrodružství. Nikdy se mi nestalo, že by někde ně- kdo čekal za bukem a řekl – Já jsem dobrodružství. Já nevím, co je to dobrodružství. Nečekaný zážitek, napětí, cesta do neznáma… Chcete říct, že když poletím padákem, dostanu kopanec, zavře se mi půlka křídla a já to tak tak uřídím nad polem, kde mám přistát, že to je dobrodru žství jo? To není dobrodružství, to je ”průser”. Takže když se někam vypravíte a vychází to přesně podle plánu, je to dobrý? Dalo by se říci – ano. Většinou se ale setkávám s vnitřními problémy lidi, nikdy to není příroda. Samozřejmě – může se stát, že nevylezeme na kopec. To je hra. To je věc daná. Ale spolupracovat více než s jedním člověkem je vždycky negativní. V podnikání to taky platí? Řekl bych že taky. Samozřejmě – musí se spolupracovat. ale vždycky, když jsou víc než dva, už může být jeden odstrčen ostatn íma dvěma. Ale když víte, že s někým musíte být dva měsíce, tak to ty dva měsí- ce vydržíte. Jeho riziko je stejné jako vašeriziko. I když on půjde padesát metrů před váma, vy víte, že ten člověk tam je. To je psychická záležitost. Ve skupině se vždycky najde člověk, který si vzal míň jídla, míň věcí, a můžete si to přeložit jako „vyčůranost”. Na to jsem dodnes alergický. V podnik ání je to ještě markantnější. I když „nejde o život”. Měl jste někdy nutkavý pocit, že člověk na něco potřebuje peníze a musí si je vydělat? No jéje. V tomto čísle máme anketu na téma ”Udělal jste pro pení- ze něco, do čeho se vám původně nechtělo, nebo čeho jste později litoval?“ V letech 1988 – 90 jsem byl profi sportovcem. Nechtělo se mi věřit, že za lezení můžu dostat peníze. Ale ty peníze byly podružné, šlo o něco jiného a tak mě to neštvalo. Jak se slučuje dráha horolezce s životem normální rodiny? Úplně běžně. Já mám dobrou ženu. Nemůžu si stěžovat. Všichni podnikatelé si stěžují na nedostatek času… Je to tak. Ona se ta smyčka pořád utahuje. A není to z hlediska peněz. Já si myslím, že jsem na normální život peníze nikdy nepot řeboval. Vždycky jsem se zaktivizoval, když jsem potřeboval na expedici. Na živobytí – to jsem si vždycky sehnal. Ale částky na expedice – to se člověk musí zaktivizovat dost důkladně.