TEXT A FOTO: Michal Kašparovský
Výstavba domů za extrémně nízké ceny určené pro chudé? Skvělý nápad. Jen vás při jeho realizaci budou snímat kamery televizní reality show.
Je nás tak pět, stojíme kolem ohně v basecampu s nářadím a materiálem. Dva Češi, dva Mexičani a Švýcar. Je večer a citelně se ochladilo, přeci jenom jsme okolo tří tisíc metrů nad mořem a je začátek listopadu. Po dni plném práce je to příjemný odpočinek. Bavíme se o tom, co nás sem, do vesnice Rancho Escondido, přivedlo, když vtom přijíždí náklaďák s tím, že je prý potřeba postavit ještě jeden, poslední barák. „Zbláznili se snad?“ nechápavě se po sobě díváme. Vždyť je skoro deset večer a za dvanáct hodin soutěž končí. To snad museli na ten poslední dům zapomenout… a jak to chtějí stihnout… ty ostatní domy se stavěly šest dnů… Takové myšlenky se nám honí v hlavě. Navíc nás chytají zaječí úmysly – radši bychom do pelechu než na stavbu. Ale nakonec sedáme na korbu auta a kodrcáme se po rozbité cestě do kopce.
K organizaci ATM jsem se dostal jako slepý k houslím. Stephanie, studentka architektury a spolubydlící našeho hostitele Augustina v hlavním městě, se zmínila o projektu v obzvlášť chudé oblasti, asi tři hodiny autem západně od metropole. Výstavba domů za extrémně nízké ceny ve spolupráci s lidmi z komunity mě zaujala. Navíc to byla možnost dostat se mezi ty vrstvy obyvatelstva, kam se turista běžně nepodívá. Sice nás pozvala, abychom se připojili, ale přesto jsem vycítil mezi slovy nějaké zdráhání. Vzápětí to z ní vypadlo: „Já nevím, jestli se to hodí. Ona to točí televize, totiž… zrovna tenhle projekt je součástí televizní reality show.“ Ne, že by mě taková informace odradila, spíš na¬opak: „Samozřejmě jedeme!“
Architekti bez pravítka
Na místě stavby, kterou osvětluje jediná žárovka, postává asi dvacet chlapů a tři ženské sedí kolem venkovní kuchyně. Většina „pracantů“ po mexicku sleduje, jak se asi pět z nich honí do vršku a krumpáčem a lopatami rovnají právě vyměřený půdorys. Evidentně se tu bude stavět bez betonové desky a základů, navíc na měkké zemině bez řádného zhutnění, půda je jen uplácaná lopatami. U ohně sedí jeden ze šéfů ATM a jeho pobočnice Sandra a na čtverečkovaný papír skicují dispoziční řešení domu. Propiskou a bez pravítka. Když zjistím, že to není žádný náčrtek, ale finální projekt, tak jakožto absolvent stavební dostávám osypky. Tohle je možné snad jen v Mexiku.
První dojmy z oblasti Ocampo ve státě Michoacán jsou smíšené. Krásná krajina plná strmých kopců s jehličnatým porostem, kukuřičnými políčky a tu a tam obnaženými skalními stěnami je skoro idylická, kontrastuje však s prašnými kamennými cestami a především s nuznými obydlími, kterým by se u nás říkalo spíše kůlny. Ne, že by sem tam nebyl nějaký hezký dům (na mexické poměry), ale většina jsou pouze chatrče zbité z prken a vlnitého plechu. Pitná voda je snem většiny Mexika, tady ale často nemají v domě vodu žádnou a absence sociálního zařízení je tedy zřejmá, o elektřině nemluvě. Chudí vesničané mají z chatrčí ve svahu milionové výhledy, ale ani o tom nevědí. Mezi prkny profukuje vítr, jsme v jedné z nejstudenějších oblastí Mexika, v noci tu bývá frišno. Vybavení uvnitř jediné místnosti je minimální – na udusané podlaze stojí jedna dvě postele, primitivní kamna a kromě několika kousků oblečení na hřebících zdobí stěnu jen pár obrázků svatých, případně dětská školní kresbička. V takovém příbytku bydlí často i osm lidí. Chudoba je zjevná, ale ani se nedivím – minimální plat je prý 55 pesos na den (asi 80 korun). Vesničané jsou celý den ohnutí na polích, kde se pěstuje kukuřice, fazole a zelenina, ženské perou oblečení v lavoru a drhnou ho na velkém plochém šutru. Sem tam projede omlácený pick up nebo koník, děti prohánějí káču na cestě, občas tady projde osel ztrácející se pod nákladem dřeva. ATM tu není poprvé, jsme vítáni, nedůvěra není na místě. První barák je už rozestavěný, stojí většina obvodových stěn, které ale nejsou provázané – to zajistí až beton, který se lije do bednění. Nejsem ve španělštině zrovna kovaný, tak se mě ujímá další dobrovolník, Marino, který anglicky ochotně vysvětluje: „Samotné stěny jsou ze speciálních tvárnic, které do sebe zapadají jako lego, žádná malta. Hlavní je na nich ovšem cena, jsou totiž vyráběné přímo tady, v lisu tak velikosti míchačky, z místní hlíny a jsou pouze vysušené na slunci.“ Dobrovolníci mají elán, i když většina z nich fundovaná právě není. Většinou to jsou studenti stavební fakulty nebo sociálních prací. Když patlají maltu do spár prsty, neubráním se úsměvu. Odbornější práce si dělí chlapi z místní komunity, alespoň částečně tak doplňují profesionalitu a kus poctivého řemesla, ženské se zase starají, abychom měli co jíst. Jídla jsou prostá: fazole, brambory s cibulí, vajíčka s omáčkou, nudle s párkem, pálivá salsa a jejich kombinace. A všudypřítomné tortily, které tu dělají pod širým nebem. Od těsta až po pečení na žhavých plátech. Ideální je chodit od stavby ke stavbě, aby si člověk obměnil jídelníček. K pití se podává slabá instantní káva, čaj nebo atole, nápoj z kukuřice a koření, který mi chutí vzdáleně připomíná ovesnou kaši.
Skvělý finiš
Přijíždí náklaďák a už je mi jasné, jak chtějí místní zvládnout vražednou uzávěrku. Poslední dům se nebude stavět z cihelných bloků, ale z tzv. multipanelos – obrovských bloků, které mají výplň z polystyrenu, na němž je pletivo a vrstva cementového potěru. Jsou vztyčeny stožáry s dalšími žárovkami a může se začít. Panely se spojují vrstvou lepidla a šikmo zatloukanými dřevěnými kolíky. Chlapům jde i přes jejich lelkování práce rychle od ruky. Je libo dveře nebo okno? Stačí vzít pilu nebo mačetu a vyříznout libovolný otvor. Akčně to vypadá jen chvíli, když se obvodové zdi v bodě styku rozcházejí o dobrých deset čísel. Ale pro hlavního šéfa ani tohle není překážkou – zavelí a deset chlapů celou stěnu prostě posune. To se stane ještě párkrát. Nad ránem čím dál víc lidí posedává okolo ohně, ženské zas trpělivě sedí zahalené v dekách a u kamen čekají, jestli někdo snad nedostane hlad nebo žízeň. Na východě se pomalu začíná zbarvovat obloha a mě tu už není potřeba. Jdu spát.
Součástí projektu je také přeměna podmáčeného kousku země ve svahu na dětské hřiště. Lokace se přímo nabízí, jsme asi padesát metrů od školy. Sice se opět projevuje absence plánování a váznoucí organizace, ale právě tady je snad nejvíc vidět efekt. Rozzářené tváře capartů kvitují každou novou atrakci a malí uličníci jsou rázem děsně důležití, když jim dám testovat právě dokončené schody, jestli se po nich dobře chodí. Špinaví a s nudlí u nosu nejprve vykračují jako pánové, později po nich lítají jako poděsové. Jsou to ale neúnavní pomocníci a odpoledne po práci se k nim připojují i jejich rodiče; dělá se dlouho do noci. Ostatně na tuto sekci projektu je pouze týden a hlavně ke konci je vidět vzrůstající tempo dokončovacích prací. Švýcar Ray s mexickým kamarádem Jorgem instalují na střechy domů solární panely a tanky na vodu. Ty první napájejí nízkoenergetické osvětlení z diod, ty druhé zajistí teplou vodu do jednoduchých koupelen. Vybavení domu doplňuje „ekotrouba“, v níž efektivní spalování umožní uvařit celou večeři na dvou klacících a to téměř bez kouře. Na dětském hřišti několik kanálů zajistilo odvodnění loučky, filtr z písku a aktivního uhlí zase pitnou vodu pro každého. Pro děti jsou ale nejdůležitější proskakovačky z pneumatik, houpačky a skluzavka. A dětské dovádění je zase vděčným tématem televizních kamer. Ještě spíše však sledují šéfovou a mediální tvář ATM Olivii Gaxiolu. Není divu, televizní divák se potřebuje s někým ztotožnit a výhodou Olivie je bílá pleť. V Mexiku si stále drží důležité posty potomci španělských dobyvatelů a nejinak je tomu i se selektivním výběrem televizních kamer. Olivie, která patří k fresa (bohaté bílé populaci), je ideální tváří pro TV, která kromě zpráv zobrazuje tmavé Mexičany minimálně.
O dva dny později ležím v posteli s teplotou, kterou jsem si vykoledoval nočním focením stavby posledního domu, a sleduji finále Iniciativa Mexico v televizi. Pompézní show se více zaměřuje na vystoupení hudebních interpretů než na představení jednotlivých projektů. V zemi, která má obrovský finanční kapitál a přesto přivírá oči nad chudobou svých obyvatel, to není překvapením. I vystoupení prezidenta Felipe Calderóna s řečí plné patosu, je prý jen ohřátím si polévky na hostině se sociální tematikou. Ve finále jsou pouhé čtyři týmy, postupně však odpadávají a já s úžasem sleduji, jak v konečném rozstřelu vyhrává Olivie a její ATM. Třicet milionů pesos je hodně peněz a já jen doufám, že pomůže změnit životy alespoň zlomku mexických obyvatel žijících sice v krásné a bohaté zemi, na jejíž bohatství ale nedosáhnou.
