HRAJÍ NA HMOŽDÍŘE, UCTÍVAJÍ DUCHY A PŘIPRAVUJÍ ČAJOVÉ LÁZNĚ. JEJICH PÍSNĚ SE TAKÉ STALY SVĚTOVÝMI HITY. TCHAJWANŠTÍ DOMORODCI VSTÁVAJÍ Z MRTVÝCH A SNAŽÍ SE CHOPIT ŠANCE, KTEROU JIM VLÁDA V TCHAJ-PEJ PO MNOHA DESETILETÍCH DALA.
TEXT A FOTO: ROBERT MIKOLÁŠ, ČESKÝ ROZHLAS
Stojíme na břehu sun moon lake – jezera slunce a měsíce, domova domorodého kmene thao s bohatou a mnoha pověstmi opředenou historií. Kousek od nás se několik žen a mužů obléká do pestrobarevných krojů, hned vedle domku s fotografiemi slavných náčelníků. Tchajwanští domorodci svými oděvy a čelenkami připomínají severoamerické indiány. „Dříve tu v okolí žili jen tajemní tvorové zvaní siao. Živili se syrovým masem, byli malého vzrůstu a hlavně měli ocas. Když jsme někdy chtěli proniknout na jejich území, vždy jsme se museli předem ohlásit, styděli se totiž za svůj vzhled. Jednou je ale naši muži náhodou potkali, k jejich nemilému překvapení, proto nestihli ocasy schovat. No a od té doby už jsme je nikdy nespatřili,“ říká mi banu, šedesátiletý příslušník kmene thao. „Tohle je starodávný příbytek postavený na voru určeném k chytání ryb. Naši předci často vyjížděli na jezero i na několik dní, na týden i na měsíc. Nejdůležitější byl totiž vydatný úlovek. Ještě můj dědeček s babičkou takhle žili a rybařili,“ ukazuje banu na další z dřevěných stavení stojících v blízkosti vodní plochy. Právě u sun moon lake totiž už 200 let žijí příslušníci nejmenšího ze všech tchaj¬wanských domorodých kmenů, lidé thao. „Naši předci byli lovci, jednou při honu na jelena se však zatoulali až sem, k jezeru, a spatřili obrovské ryby. Nikdy takové neviděli, byli zvyklí jen na malé, co chytali v řekách či potocích. Dokonce se jich proto někteří i báli. Lidé neuměli ani plavat. Měli však hlad, a tak se nakonec někdo z nich odvážil a rybu ulovil. Postupně přišli na to, že je to mnohem snazší než se honit po lesích,“ vypráví banu. Tento příběh, dnes už legenda, kterou otcové vyprávějí synům, postupně doplnil i sen jednoho ze starších členů kmene. Zdálo se mu totiž, že oním jelenem byl on sám, a to, že lovce přivedl až k jezeru, bylo vlastně osudovým znamením, aby z lesů přesídlili k vodě. Jejich původní domov byl totiž jinde, na jihu ostrova, odkud je ale vytlačili čínští přistěhovalci. Jejich další osud pak je podobný osudu severoamerickým indiánů. Ztráta půdy, nemoci, násilné střety, to vše mělo za následek také rapidní snížení jejich počtu.
VÍRA V BUDOUCNOST
Nyní se ovšem situace mění. Vláda totiž uznala čtrnáct domorodých kmenů a na jejich podporu vyčleňuje miliardy tchajwanských dolarů. „Nedávno nám poskytla pozemky o rozloze sto padesáti kilometrů čtverečních, tamhle, na druhé břehu zátoky. Někteří si tam už začali stavět nové domky, stejné, jaké měli i naši předci. Budeme tak mít i více půdy k pěstování obilí. Zdá se, že svítá na lepší časy a náš kmen skutečně přežije,“ věří Banu, stařešina kmene. Ostatně víra lidi Thao, stejně jako ostatní domorodce neopustila nikdy. A možná proto také dnes, v 21. století, stále věří v nadpřirozené síly. V jazyce Thao se nazývají qa-li a zahrnují i duchy předků. Ten nejmocnější pak přebývá ve stromě hatang na ostrově Lalu uprostřed jezera. A mnozí prý tyto „tvory“ viděli na vlastní oči. Pro kmen Thao je také typické udržování co nejužšího spojení s předchozími generacemi. V každém jejich domě proto v ústřední místnosti najdete ratanový košík duchů, qa-faj plný předmětů z oblečení, které patřilo jejich předkům. Banu mi v této souvislosti říká, že víra v minulost jim vlastně zajišťuje i budoucnost.
TĚŽKÁ CESTA K UZNÁNÍ
„Naše ústava chrání původní obyvatele od roku 1991, a to v souladu s jejich vůlí. Vznikl také zvláštní úřad vlády, určený speciálně pro domorodce. Díky řadě zákonů mají chráněná základní práva, a v roce 2004 bylo dokonce rozhodnuto o jejich autonomii i návratu půdy,“ vypočítává ministr pro původní obyvatelstvo Sun Ta-chuan. Postavení těchto etnik patřících do rodiny Austronésanů se tak vůbec nedá srovnávat s dobou vlády japonských okupantů nebo autoritářského režimu Čankaj¬ška ve 20. století. Po zrušení stanného práva v roce 1987 se jejich životní podmínky a hlavně postavení ve společnosti začaly rapidně měnit. K lepšímu. Ze státního rozpočtu už také v rámci podpory získávají ročně přes jednu miliardu tchajwanských dolarů, tedy asi půl miliardy korun. K prioritám však patří zachování svébytné kultury a hlavně jazyka domorodců, který postupně mizí. A své o tom ví i sám ministr Sun, který je příslušníkem kmene Puyuma žijícího na východním pobřeží ostrova. „Rodný jazyk se učí na základní a střední škole. Mají ale jen dvě hodiny týdně. I proto jim nyní nabízíme podpůrný program, například když zvládnou dané zkoušky, získají více bodů potřebných pro přijetí na univerzitu. Určený je samozřejmě nejen pro domorodce, ale i většinové obyvatelstvo. Chci také dosáhnout toho, aby v budoucnu mohli domorodci získat třeba i doktorát ve své řeči,“ vysvětluje současný vzdělávací systém. Dnes Tchaj-pej oficiálně uznává čtrnáct kmenů tchajwanských domorodců. Dalších jedenáct pak tento status zatím nemá, na vině jsou však především administrativní důvody. Celkem v této ostrovní zemi žije kolem 460 tisíc příslušníků původních domorodých kmenů. Vláda v Tchaj-pej má tedy zcela opačný cíl než Čínská lidová republika, kde menšiny slouží prakticky jen k pobavení většinových Chanů a šance na zastávání důležitých postů jsou téměř nulové právě kvůli jazykovému omezení. Kromě toho Peking označující Taiwan za odštěpeneckou provincii si s ostrovními domorodci problém nedělá žádný. Všechny hází do jednoho pytle, označuje jako „Kao-šan“ a považuje za jednu z celkem 56 národností žijících v rámci celé Číny.
HUDBA JAKO POKLAD
Pravdou ale je, že tchajwanští domorodci mají i jiné problémy včetně vysoké nezaměstnanosti. Mnozí se přestěhovali do měst a na životní styl i umění předků zapomínají. I proto se jim Tchaj-pej snaží dávat mnohem více možností, jak se nejen adaptovat do společnosti, ale zároveň si udržet staleté tradice. Užitek z toho navíc bude mít celá země. „Pro Taiwan jsou velmi cenní. Mají bohatou kulturu, kterou se mohou prezentovat. Úžasná je jejich hudba, tanec, ale i tradiční řemesla, architektura a slovesné umění. Například spisovatel Ša-man je proslulý i v zahraničí a mnozí znají jeho báseň nazvanou Oceán. Každé z etnik navíc přispívá svým vlastním pohledem na okolní svět a své zkušenosti předává ostatním. Ve výsledku tak obohacují nejen Taiwan jako takový, ale dokážou ho prezentovat i navenek“, myslí si Sun Ta-chuan. Díky vládní podpoře dokonce vznikla v roce 2005 i rozhlasová stanice domorodců – Ho-hi-yan, z některých domorodých zpěváků se staly i mezinárodní hvězdy. A zřejmě nejproslulejší pocházejí z kmene Amis. Ano, právě nad hladinou Sun Moon Lake se často rozléhala tklivá píseň, kterou převzala skupina Enigma. Celosvětový hit Return to Innocence, Návrat k nevinnosti, totiž vychází právě z hudby kmene Amis. Pro tchajwanské domorodce z plání i z hor je hudba skutečným pokladem i součástí každodenního života: „My, lidé Thao chceme být co nejvíce spolu. Jako jednotlivci jsme příliš slabí, proto musíme držet pohromadě, abychom dokázali přežít. V opačném případě si o nás budou příští generace číst jen v knížkách,“ je přesvědčena osmdesátiletá žena z kmene Thao. Krátce na to už zase drží neobvyklý hudební nástroj přezdívaný „hmoždíř“. Spolu s několika muži a ženami národa Thao v přesně naučeném rytmu buší do kamenného kola, zasazeného v podlaze, obřími dřevěnými tyčemi, které se na obou koncích rozšiřují. Právě takzvanou hudbu dřevěných palic můžete slyšet hlavně v období tří hlavních svátků. Jeden z nich, mula-lu piškamar domorodci slaví v období setí, tedy na jaře. Bez ohledu na roční období pak všichni věří, že nejen jejich písně o naději budou nad Taiwanem znít i v dalších stoletích.
