Řezník s jemnýma rukama…

Toho řezníka mu občas skutečně předhazovali. A nejen jeho současníci, ale občas i ti, co přišli po něm. Chvílemi dokonce tak hloupě, že by za to sami zasloužili dát hlavu na špalek. Ale o tom až o něco později. (Ostatně v jejich případě šlo tak trochu o kolegy z branže, tj. taky řezníky, jenomže s rukama zatraceně zašpiněnýma lojem hlouposti a nezřídka skutečně i krví.) On sám jim na ty narážky kašlal. Měl očividně jiné starosti, jiné bolesti a jiné lásky. Složit stejný počet symfonií jako jeho uctívaný idol a hudební vzor pan Ludvík, (možná proto jsou ty jeho první tak trochu na jedno brdo a pro někoho dokonce jakoby „dopočtu“), stát se stejně uznávaným skladatelem nejen v oblasti symfonické tvorby, ale také v oblasti hudebního dramatu, tj. opery (je všeobecně známo, jak ho neúspěch jeho prvních oper hluboce deprimoval…), a složit nakonec „bombu“. Jenomže to tehdy netušil ani on sám.Jak jste asi poznali, hovoříme o Antonínu Dvořákovi. A co se týče těch rukou? Byly a jsou skutečně něžné, ačkoli přitom nezapřou, že v nich od konečků prstů až kamsi ke kořínkům vlasů nebo někam do cenetrální míchy vibruje a občas také v plné míře prošlehne ona řeznická fortelná síla – pořádně seknout do masa. Ale to se musí slyšet… Z Nelahozevsi, kde Antonín spatřil světlo světa v rodině tamního řezníka, přes Zlonice, podle nichž se jmenuje jeho třetí symfonie, do Prahy, kde se poprvé chopil taktovky, odtud do Londýna za obrovským diváckým ohlasem, doslova fanatickou láskou publika, velkolepým provedením svých oratorií a pro čestný doktorát Univerzity v Cambridge, přes pro něj poněkud neradostný pobyt v New Yorku, tj. Novém světě, zpátky do Čech a do Vysoké u Příbrami, kde mistr nejen dožil, ale kde se také narodila jeho světoznámá hudební pohádka o Rusalce. Tak nějak vedla, velice v kostce, Dvořákova životní pouť. Nebyla ovšem zdaleka tak poklidná a hladká, jak může z předchozích řádků vysvítat. Setkal se na ní nejen s obdivem, ale i s nepochopením a bolestí. Zemřou mu tři děti, ale Dvořák přesto komponuje. Tak se rodí nádherné oratorium „Stabat mater“, které spolu s „Requiem“ a „Svatou Ludmilou“ nekompromisně dobývá svět. Především Anglii. Dochází ale také k osobnímu sporu s dědem Nejedlým, (Zlí jazykové dokonce tvrdí, že tehdy se Antonín skutečně choval jako řezník.Pan Zdeněk Nejedlý totiž tak nějak zatoužil se do Dvořákovic rodiny přiženit, ale otec Antonín a hlavně nevěsta Otýlie si myslili spíše na mladého skladatele Suka, než na pisálka a teoretika – pozdějšího arbitra národní kultury české – a Dvořák měl údajně Nejedlého doslova srazit ze schodů. A od té doby, pokračují zlí jazykové, začal Nejedlý vehementně dokazovat, jak „nenárodní“ ta Dvořákova muzika je. Pryč s kosmopolitou Dvořákem, poslouchejte našeho národního Smetanu! Tak nakonec „dopadla“ Nejedlého pomsta, ačkoli ještě donedávna Smetanovi předhazoval wagneriánství.) Inu jsme jenom lidi, a ne každý dokáže všechno zvládnout s přehledem. Naštěstí dobrá muzika se prosadí i navzdory dědům Nejedlým a navzdory (i když tady mnohem hůře) ideologickým hlídačům trezorů…lll K našemu národnímu dědictví patří i háček a čárka. Nechal nám je mistr Jan Hus, jehož popel plní stránky učebnic české dějepravy již nějaký ten pátek, jako vylepšení nabodeníčka krátkého a dlouhého. Nicméně to není pro náš příběh tak podstatné, jako ta skutečnost, že ve jménu Dvořák se oba tyto útvary, tak cizorodé pro většinu evropských jazyků, vyskytují. A netušili byste, že i takovéhle dvě titěrnůstky mohou být, do jisté míry, měřítkem úspěchu. Možná už tušíte, kam mířím. K Dvořákovu fantastickému boomu v Anglii a nepřímo vlastně i k symfonii na tomto kompaktu. Dvořáka příšerně hnětlo, když mu někteří nezodpovědní pořadatelé jeho koncertů v zahraničí, v Berlíně, ve Vídni a zpočátku i v Anglii, mimoděk zkomolili jméno, nemajíce potuchy, jak se s háčkem a čárkou zachází. Takže zpočátku se v cizině nehrál Dvořák, ale Anton Dworak (v lepším případě Antonin Dvorak). Jenomže potom Anglií zazněla postupně všechna Dvořákova oratoria. A znamenala šok, úspěch a slávu. Obdiv a uctívání mistra nabyly takových rozměrů, že se ostrované nejen neodvážili vynechávat háček nebo čárku, ale dokonce se upřímně pokoušeli to zapeklité, ale milované jméno „po česku“ vyslovit. (Zpravidla jim z toho vyšel Dvoržak.) A provedli ještě něco… „Stabat mater“ byla pořádána jako koncert ve skutečně grandiózním obsazení. „Jen houslí v orchestru bylo 260…,“ píše nadšený Dvořák domů. Tak to už musela být síla… Ale k čárce ještě jinak. Nešlo ani tak o čárku, jako spíš černý puntík. Zatímco Nejedlého naštval Dvořák jen těmi pokaženými zásnubami, takže tím mimoděk přišel o punc „národního skladatele“, tupce v letech nedávno minulých trápilo něco docela jiného.Totiž to, že Antonín měl Pána Boha rád stejně, jako Pán Bůh jeho. A měl ho nejen rád, ale také v tomto duchu komponoval. Což se samozřejmě nehodilo, aby dítka, která byla zavedena na školní představení „Rusalky“ nebo „Čerta a Káči“, zároveň také věděla, že pan Dvořák zkomponoval „Te deum“ nebo „Biblické písně“. (Dvořákův 23. žalm je ve velice půvabné podobě „k vidění“ ve Svěrákově filmu Kolja…) Už dost na tom, že vedle „Čury mury fuk…“ a „Běda, ubohá rusalko bledá…“, se v opeře zpívá také „Bůh tě pomiluj…“ Háček byl také s Dvořákovou operou „Jakobín“, kde jsou revoluční hrdinové jakobíni chápani českým lidem jako cosi nekalého. A tak nejeden operní dramaturg musel opatřit program k této opeře (aby se vůbec mohla uvádět!) patřičnými ideologickými vysvětlivkami, jak to ten Dvořák vůbec nemyslel špatně, a že byl v podstatě pokrokový. Chvála Pánu, tohle už máme za sebou… lll A po Anglii přišel Nový svět. Znáte ty Amíky, jak musí mít všechno, co je velké a slavné. Dvořák dostává nabídku, aby několik let působil na newyorské konzervatoři jako učitel kompozice a dirigování. Dostává ji navíc ve chvíli, kdy ho to osočování z kosmopolitismu poměrně hněte, nabídka je lákavá i ekonomicky a Antonín se tudíž rozhoduje zkusit štěstí za mořem. Jak se vyrovnal s mořskou nemocí během plavby, nevíme. Že však v Americe poměrně trpěl, o tom svědčí snad každý druhý řádek z jeho tehdejší korespondence. Avšak podobně jako v případě „Stabat mater“, která se narodila z Dvořákovy bolesti nad smrtí dětí, stesk po Čechách a po domově stojí u zrodu jedné z nejslavnějších symfonií hudební literatury tehdejší éry. Je to proslulá „Novosvětská“, neboli „Symfonie č. 9 –   Z nového světa“. I naprostý laik v oblasti vážné hudby zná trojici nejslavnějích symfonických hitů: Osudovou – B-moll – Novosvětskou. Beethoven – Čajkovskij – Dvořák.Nejslavnější hudební tělesa mají tuto Dvořákovu symfonii na repertoáru a všichni světoví dirigenti si ji už vyzkoušeli. Motivek z „Larga“ se stal dokonce předmětem několika hudebních krádeží a zároveň i podkladem pro řadu duchovních písní. Zkrátka a dobře, v Novosvětské se ty „řeznické ručičky“ podepsaly skutečně světově. Ale, jak již jednou zaznělo, ono je potřeba to slyšet. Jen ještě jednu poznámku na okraj. Dvořák – ač pan skladatel – byl taky docela obyčejný člověk. K jeho láskám patřily „mašinky“. Ano přátelé, docela obyčejné čadící lokomotivy. Chodíval se na ně dívat celé hodiny a tvrdí se dokonce, že si na sklonku života, fascinován jedním takovým supícím litinovým strojem, povzdechl, že by dal všechny své symfonie za to, kdyby se podařilo vynalézt parní stroj a zkonstruovat lokomotivu jemu. Nevím, ale já osobně jsem rád, že se držel svého kopyta a komponoval, ale kdybych si na to případně někdy vydělal, ze srdce rád bych mu třeba právě za tu Novosvětskou jednu lokomotivku koupil…Příjemný poslech.