Představte si celou Českou republiku namačkanou do jediného velkoměsta. K deseti až dvanácti milionům chodců přidejte desetitisíce náklaďáků a autobusů, statisíce koňských povozů, kár, motorek a dalších dopravních prostředků. Tak nějak vypadá Dháka – metropole jedné z nejpřelidněnějších zemí světa, která proslula asi nejchaotičtější dopravní situací v celé Asii. Tropické dusno je neustále prosyceno hustým modrým dýmem túrujících motorů a ve věčném randálu klaksonů nezavřete oči ani k ránu. Zácpy často trvají celé hodiny, a když se dá nekonečná ocelová řeka do pohybu, nedostane se na druhou stranu ulice nic, tedy ani chodci.
Řešení je ale geniálně jednoduché: využijte nabídky některého z rikšů, kteří na vás neustále pokřikují a tahají vás za rukáv. Snědý muž oblečený jen do špinavé košile a pytlovitého plátěného sarongu se s vámi s neuvěřitelnou obratností začne proplétat mezi zvolna popojíždějícími auty. Dokonale zná všechny zkratky, průchody a postranní uličky. Z jednoho konce města na druhý vás převeze rychle a za pouhé dva až tři dolary.
Rikši najdete v celé Asii od Pákistánu až po Indonésii, ale nikde jich není tolik jako v Dháce. Oficiální statistiky mluví o dvou stech tisících, neoficiální udávají až třikrát víc. Čísla se různí proto, že většina rikšů nemá licenci a jezdí na černo. Mnoho z nich ani šlapací tříkolky nevlastní – pronajímají si je od těch šťastnějších. Protože se rikšové ráno a odpoledne střídají a každý z nich má průměrně pětičlennou rodinu, živí prý rikši v Dháce až tři miliony lidí.
lll
Zatímco v jiných asijských zemích jsou rikši jen způsobem, jak se dostat z bodu A do bodu B, v Dháce se proměnily v pojízdné umělecké galerie. Každý čtvereční centimetr je vyzdoben třepetalkami, mávátky, pestrými střapci, barevnými bužírkami, zvonečky, cingrlátky, zrcátky, vázičkami s umělými květinami… Kam se hrabou designéři západních cyklistických firem! Jen si představte, jak by v Česku stoupl zájem o horská kola, kdyby se jejich výzdoby chopili bangladéšští mistři!
Nejdál to dotáhl mladý rikša, který mne jednoho horkého letního odpoledne v Dháce svezl z nádraží do hotelu. Jeho komfortní stroj byl vybaven i neustále hrajícím rádiem a vydával nevtíravou vůni růží. Později jsem se dozvěděl, že takovému audiovizuálnímu vozítku se říká discorikša a jízda je kvůli příplatku za komfort dvakrát dražší.
Nejdůležitější součástí každé bangladéšské rikši jsou ale pestrobarevné obrázky, hustě pokrývající sedadlo pasažéra a zadní stranu stahovací stříšky proti dešti. Postupem času se pro ně vžil název rikšaart. Na první pohled jde o obludně kýčovité mazanice, otřesnou nevkusností srovnatelné snad jen se sádrovými trpaslíky, chemlonovými nástěnnými koberečky či výzdobou pouťových kolotočů a střelnic. Na druhý pohled je ale bangladéšský rikšaart naivistickým lidovým uměním či svérázným projevem velkoměstského folkloru. Spolu s pákistánskými malovanými náklaďáky či pestrobarevnými loďkami muslimů z jižního Thajska bývá někdy řazen do společné kategorie tzv. trafficartu (dopravního umění).
lll
Podobně jako jiné druhy etnické tvorby se i rikšaart stal předmětem zájmu kunsthistoriků, kulturních antropologů a etnografů z celého světa. Jednou bude nejspíš viset ve světových galeriích i v soukromých uměleckých sbírkách bohatých západních snobů. Jedna z malovaných rikš už ostatně byla nedávno vystavena v londýnském The British Museum.
Americká antropoložka Joanna Kirkpatrick shromáždila koncem osmdesátých let rozsáhlou kolekci, která je dnes k vidění v muzeu umění v Santa Fé. Rikšaart podle ní „svou fascinací západními filmovými hvězdami, americkým discem, scénami z ciziny a sportovními auty odráží proces ekonomické globalizace“.
V říjnu 1999 proběhla na francouzské ambasádě v Dháce vůbec první výstava rikšaartu na světě. Bylo na ní k vidění pět set obrazů osmdesáti tří tvůrců a zúčastnil se jí i tehdejší bangladéšský ministr kultury Obaidul Quader, díky jehož pochopení pak exponáty odkoupilo Národní muzeum v Dháce.
Francouzská kunsthistorička France Lasnier podrobila rikšaart sémiotické analýze. Zjistila, že se v něm objevuje několik desítek různých motivů nesoucích kulturní významy, v jejichž pozadí odhalila „narativní ikonografii, vycházející z komerční a ideologické propagandy“. Ve své studii napsala: „Bohatství témat a jejich stálá přítomnost v ulicích přímo před našima očima dělá z rikšaartu širokoúhlou čočku zaměřenou na život v Bangladéši – na jeho minulost i přítomnost, na jeho symboliku a na touhy jeho obyvatel. Rikšaart je pohyblivá obrazová galerie určená masám, která uchovává kulturní historii země.“
lll
Jak se mi podařilo vypátrat v bangladéšské univerzitní knihovně, vychází rikšaart z tradice velkoměstského folkloru. Jde o populární uměleckou formu, která vyrůstá, jak se říká, „zdola“. Stojí tak v opozici k akademickým výtvarníkům, podobně jako třeba malované moravské hrnečky nebo tradiční ruské ikony. Rikšaart je tak jednou z mála posledních skutečně živých uměleckých forem v době, která za umění považuje tak bizarní věci, jako je třeba tank natřený na růžovo (David Černý, 1991), obrovské rudé srdce na věži Pražského hradu (Jiří David, 2002) či pisoár vystavený v galerii coby objekt hodný obdivu (Marcel Duchamp, 1917).
„Bangladéšská kulturní elita rikšaart odmítá jako vulgární a umělecky bezcenný,“ píše Joanna Kirkpatrick. „Pouliční publikum pasažérů, řidičů a náhodných kolemjdoucích, jemuž je rikšaart určen, v něm ale nachází estetické potěšení.“
Ve své studii Cultural Discourse in the Riksha Paintings of Bangladesh (1982) přichází Joanna Kirkpatrick se dvěma teoriemi o vzniku rikšaartu. Buď může jít o prostou snahu řidičů přilákat potenciální zákazníky. Rikšové z Dháky prostě používají stejnou vizuální vábničku jako hrdí pávi, stavějící světu na odiv své pestrobarevné ocasy. Tato teorie má ale slabinu: sociologický výzkum odhalil, že spěchající zákazník estetickou stránku věci zcela ignoruje. Mávne prostě na nejbližší tříkolku bez ohledu na to, jestli se rikša podobá načepýřenému papouškovi, nebo vypelichanému vrabci.
Druhá a novější teorie proto mluví o vnitřní potřebě chudých rikšů odlišit se od anonymního davu přelidněného velkoměsta. Tuto teorii podporuje i fakt, že fantaskní vize rikšaartu ostře kontrastují s podmínkami, v nichž řidiči bangladéšských tříkolek tráví svou pracovní dobu. Život v dusivém dýmu dvoutaktních motorů uprostřed neustále se přelévající masy náklaďáků je k uzoufání namáhavý, drsný a krátký. Rikšáci proto sní o vzdáleném, barevném a vzrušujícím světě rozkvetlých zahrad s vodotrysky a kráskami v pestrobarevných sárí, se kterým se v šedivé a špinavé realitě nikdy nesetkají. Vyzdobí si proto svůj stroj a to se pro ně stává podobným psychologickým analgetikem jako romantické televizní seriály pro české ženy.
lll
Když bylo jednou v Dháce obzvlášť velké horko, blesklo mi hlavou, že nelze vyloučit ani transkulturní přenos uměleckých technik z České republiky. Tak pozoruhodné tvary a barvy mohli tvůrci rikšaartu odkoukat jen od bývalého rektora pražské Akademie výtvarných umění a ředitele Národní galerie Milana Knížáka! A kde jinde by vzali tak bizarní témata?! Na rozdíl od něj do toho ale vkládají duši… Jenže ten den bylo opravdu horko a asi už jsem trochu blouznil.
Stejně jako má Milan Knížák své oblíbené trpaslíky, muchomůrky a duhové Václavy Havly, vypracovali i tvůrci rikšaartu celou závaznou ikonografii, jejíž témata se na tříkolkách stále opakují. Patří sem výjevy z islámské ikonografie: zbožný hošík čtoucí korán, mešita s bělostnými minarety a průzračným jezírkem plným ryb, tajemné muslimské krásky v závoji, silueta Tádž Mahalu či boží jména v arabských znacích.
Další vděčnou oblastí je pohádková příroda. Na rikšách spolu bojují tygři a sloni, pod zasněženými horskými štíty pijí laně z divokých bystřin a na jejich březích stojí idylické vesnické domky obklopené záhony květin. V přelidněném, rozpáleném a špinavém Bangladéši je to samozřejmě jen čirý projev umělecké fantazie. Do stejného soudku lze zařadit také obrazy futuristických měst se štíhlými mrakodrapy a mimoúrovňovými dálnicemi, po kterých se prohánějí nablýskané limuzíny. Jsou to ikony západního moderního světa, které pro kmenovou společnost chudáků z třetího světa představují nedostižnou metu. Uctívaným symbolem vysněné prosperity se v pojetí bangladéšských umělců staly i mobilní telefony nebo počítače.
lll
Rikšaart sleduje módní dobové trendy. Když v roce 1971 Bangladéš získal samostatnost na tehdejším Západním Pákistánu, převládly na rikšách scény hrdinských osvobozeneckých bojů a motivy s vlajkou nového státu. Později je vystřídaly geometrické a květinové motivy, ale i hvězdy bangladéšského filmového plátna, jako je třeba slavná herečka Bobita.
V 80. letech začala díky americkým filmům do Bangladéše pronikat západní popkultura. Na rikšách se od té doby objevují tajní agenti v černých brýlích, John Rambo, Terminátor, Spiderman či Mickey Mouse. Při detailním studiu si rychle všimnete, že některé motivy mohou tvůrci znát jen z médií, protože s místní realitou nemají nic společného. Mezi nejbizarnější, které jsem viděl, patřil „neviditelný“ letoun Backhawk s bangladéšskou vlajkou či lední medvěd.
lll
Stejně jako má západní umění své Rembrandty či Picassy, pracují i v oblasti rikšaartu uznávaní mistři, jejichž tvorba se vyznačuje svébytným individuálním stylem. Podle motivů je ale rozeznat nelze, protože jakmile se něco dostane do módy, všichni to začnou kopírovat. Mezi nejznámější kreslíře z Dháky patří mistři Das, Alaudin, Ahmed či Hassan. Pracují v zastrčených dílničkách nedaleko bazaru Banga. Podél zdejší ulice Bangsal (přiléhavě zvané též Bicycle Street) je celá řada obchůdků, kde si můžete rikšaart koupit jako svérázný suvenýr. Jednodušší výjevy namalované na kusech plastu či plechu stojí jen zhruba 40 taka (asi 20 Kč).
Nová rikša přijde asi na 10 000 taka, její kompletní výzdoba zhruba na polovinu. Nejlepší malíři si za měsíc vydělají až 15 000 taka, což je na bangladéšské poměry velmi slušný plat. Práce s rychleschnoucími emaily nedovoluje vytvářet jemné barevné přechody, takže se rikšaart vyznačuje výrazně křiklavými barvami: sírově žlutou, jedovatě zelenou, ohnivě rudou či nebesky modrou. Kresbám chybí perspektiva, měřítko i stínování, a právě to jim dodává jejich charakteristicky bizarní krásu.
Ale konec filozofování. Mávněte na opodál postávající malovanou rikšu, usedněte na obraz muslimské krásky se zahaleným obličejem a vyražte podvečerní Dhákou vstříc exotickým dobrodružstvím. Rikša šlápne bosýma nohama do pedálů a vaše tříkolka se jako pestrobarevný motýl rozletí lidským mraveništěm. Sedíte na křídlech fantazie a horký jižní vítr vám čechrá vlasy…
Rikši
l Svéráznou tříkolku kdysi vynalezli Japonci – jinrikisha v jejich mateřštině znamená „dopravní prostředek poháněný lidskou silou“.
l Kolem roku 1880 se ze země vycházejícího slunce rikši začaly šířit na západ. Dnes už je v bohatém Japonsku nenajdete, zcela je vytlačily motocykly.
l Na území dnešního Bangladéše (což je bývalá muslimská část britské východní Indie) pronikly rikši kolem roku 1930 dvěma směry: z území dnešní Myanmy a z Kalkaty. Jejich rozmach uspíšilo období po druhé světové válce, kdy byl nedostatek benzinu.
