Kdo by to kdysi tušil, že leccos ze života v Čechách a na Moravě dnes pomohou odhalit středověké záchody. Byly to totiž prosté či jednoduše upravené jámy, do kterých lidé zároveň s fekáliemi odhazovali různorodý odpad a ten se díky vhodnému chemickému prostředí dochoval dodnes.
Není žádným tajemstvím, že jakmile se v českých zemích začala ve 13. století rozvíjet města, nastaly problémy s hygienou. Počet obyvatel i zvířat na relativně malém prostoru rostl, objevovala se řemeslná výroba, a odpad se hromadil. Končil na ulicích a náměstích nebo na dvorech a v odpadních jímkách. Odtud se sice čas od času i odvezl, ale na skládky, které byly na březích řek a potoků, nebo se házel přímo do nich. Výsledek byl nasnadě…
Pravda, objevovala se dílčí nařízení a opatření městských rad a stavebních řádů, situaci ale příliš neovlivňovala. A důsledky? Epidemie, vysoká úmrtnost a nízký průměrný věk, asi kolem třiceti let, na kterém se podepisovaly i válečné konflikty. Kdyby městské populace tehdy nedoplňovali lidé z venkova, počet obyvatel by klesal a možná by některá města i zanikla! Počet obyvatel většiny českých a moravských měst v podstatě až na větší či menší výjimky od konce 14. století dlouhodobě klesal nebo stagnoval a situace se změnila až koncem 18. století.
Studny, nebo žumpy?
Jen pomalu se z vyspělejších částí Evropy i východního Středomoří dostávaly do Čech myšlenky, že epidemie souvisejí s tím, jak se hospodaří s odpadky. Voda ve městech se brala ze studní na dvorcích za domy. V průběhu let jich zde často bylo i několik – když původní nevyhovovala, nahradila se novou. Podle stavebních řádů sice nesměla být studna vyhloubena v blízkosti objektů, které mohly spodní vodu znečistit, ale často se stávalo, že bývalá studna sloužila jako odpadní jímka a ohrožovala tak spodní vodu. Znečištěnou vodou i výkaly se také zalévaly plodiny, lidé se často nakazili od domácích zvířat, hlodavců a hmyzu, kteří samozřejmě žili také z infikované vody. Tím se vytvářel stálý kruh.
V některých, především důležitějších městech byly hlavně od 14. století zřizovány vodovody (v Praze již ve 12. století, v Jihlavě 1389, v Brně 1415–1416). Byly zprvu jednoduché, založené na gravitačním principu, a mimo město vedly jen nekrytými koryty či žlaby. V druhé polovině 15. století se pak na konci vodovodů objevily v českých zemích kašny (Kutná Hora, Hradec Králové). Města jim věnovala značnou pozornost a některé patří dodnes mezi dominanty center měst. Přesto byly někde ještě o století později (například v Berouně) k vidění místo kašen jen velké dřevěné kádě.
V ulicích a mezírkách hnisotečných
Na první pohled vypadala nejhůře situace na ulicích. Byly jednou velkou skládkou a pro postranní uličky dokonce vznikl krásný český název „mezírky hnisotečné“. Na nárazovitě prováděný úklid byla zjednávána městská spodina, protože práce na veřejnosti byla pokládána za ponižující, nebo byla ukládána jako trest. Například roku 1624 byl za účast v protihabsburském povstání v Brně z roku 1619 kromě ztráty majetku odsouzen k této činnosti brněnský měšťan Havel Roučka.
Jen velmi pomalu probíhalo od 14. století v českých a moravských městech postupné dláždění – nejdříve náměstí a hlavních ulic. Čistota a vzhled veřejných prostor se pro některé vzdělance dokonce v 15. století staly vizitkou měst. Objevily se teoretické úvahy o souvislosti mezi čistotou a zdravím a o čistotě ulic dokonce kázali někteří kněží. Třeba představitel katolické církve Hilarius Litoměřický zřejmě reagoval na poměry ve městě, když ve svém kázání Plzeňským roku 1467 mluvil o péči o čistotu těla a využití organického odpadu: „…Važte si, dobří měšťané, více svého zdraví než neřádu svého dobytka. Ať se vepři v hnoji vyvalují, vy čistotou svých ulic se potěšujte.“ Jak výrazně se přitom liší od pojetí náboženských reformátorů z 1. čtvrtiny 15. století, např. Jakoubka ze Stříbra, který řadil osobní hygienu mezi činnosti pro pravého křesťana nebezpečné, neboť podle něj péče o tělo je z pohledu božího zákona nepotřebná a vede k pýše a marnivosti.
Úlohu kanalizace plnily ve středověku prosté strouhy, odkryté i zakryté žlaby, které odváděly část nečistot ze dvorků na ulice, kde se napojovaly na uliční strouhy (tento systém fungoval až do 18. století, kdy začal být nahrazován, např. ve Vídni, klenutými cihlovými stokami). Leccos by se mohlo změnit dříve, kdyby měšťané neprojevovali zájem jen o prostor před vlastním domem, protože o ten měli povinnost se starat. Nečistoty klidně odhazovali před sousedův dům či na obecní střední část ulice. Jaké z toho byly spory, se lze dočíst v soudních písemných pramenech té doby.
Řiťomyj čili lazebník
V soukromí si lidé většinou myli ruce a tváře, případně vlasy a vousy, protože to vyžadovala především společenská prestiž. Jistá míra tělesné špíny ale byla přirozená. Za nejlepší způsob udržování osobní čistoty a hygieny se považovaly zhruba od druhé poloviny 15. století městské lázně. Stály poblíž řeky nebo potoka. Oblíbené byly zhruba dvě století. Pak nastala doba spíše zakrývání nečistot.
Základními prvky tehdejších lázní byla pec a káď či kádě doplněné lavicemi, stoličkami, měděnými mísami a vědry na polévání vodou, v potní lázni případně březové metličky. Přes kádě se pokládala široká prkna, která sloužila jako stoly pro občerstvení během koupele. Vybavení pak uzavíraly lékařské a kosmetické nástroje jako lancety, břitvy, baňky, kleště a nůžky. Součástí lazeben byly i místnosti nebo místa za závěsy, které sloužily k odkládání oděvů. A tak ani nepřekvapí, že v tehdejších písemných pramenech se objevují i stížnosti na krádeže či záměnu osobních věcí.
Návštěvy lázní samozřejmě nesloužily jen k tělesné očistě, ale staly se také společenskou záležitostí spojenou se zábavou, hovorem, jídlem a u šlechticů i s hudební produkcí. Lazebníci byli využíváni i jako lékaři (striktní rozdělení kompetencí mezi lékaři léčiteli, lékaři s univerzitním vzděláním, lékárníky a lazebníky dlouho neexistovalo) a prováděly se tu proto také drobnější chirurgické a léčebné zákroky (např. pouštění žilou, přikládání baněk). Jisté je, že takovéto úkony jen zvyšovaly riziko přenosu infekcí.
Kultura lázeňství dosáhla vyššího stupně zejména v západoevropském prostředí, v českých zemích byl znát výrazný vliv nábožensko-reformního ducha. Dobová zobrazení jasně ukazují, jak lázně vypadaly. Byly dokonce i místem erotických nevázaností, jako by tu lidé hledali a nacházeli ztracený rajský život. To pochopitelně budilo v jistých kruzích i nelibost a kritiku „uvolněných mravů a pokrytecké morálky“.
Rozporuplnost přístupu tehdejších obyvatel měst k hygieně ukazuje i to, že lazebník, který se staral o čistotu těla, byl považován za nectného, stejně jako kat. Hanlivě se mu říkalo řiťomyj a lazebníci dlouho stáli na okraji společnosti. Nic na tom nezměnily ani pokusy panovníků od Václava IV. r. 1406 přes Vladislava Jagellonského r. 1474 po Ferdinanda I. r. 1538 a 1561 svými majestáty a nařízeními zlepšit sociální postavení řiťomyjů.
Návštěvnost lazeben ale nebyla jen přínosem. V časech epidemií napomáhala šířit nákazu, a tak byly lázně v době moru přechodně uzavírány. V 16. století byla dokonce vypozorována souvislost lazeben se šířením syfilidy (při nedostatečné hygieně se šíří i nepohlavní cestou) – například v roce 1577 se vážně nakazili brněnští měšťané po přikládání nečistých baněk. Lazebnictví postupně v druhé polovině 17. století upadalo.
Mechorosty místo toaletního papíru
Funkci záchodů plnily odpadní jímky, stavěné většinou co nejdále od domu při krajích dvora (například v Brně, Olomouci, Chrudimi, Mostě), aby nepřekážely. Méně často byly zřizovány uprostřed dvora (například v Brně a Děčíně) či naopak ihned za domem nebo přímo ve sklepních prostorech (například v Jihlavě a Brně). Mnohdy na dvorku existovalo jímek hned několik.
Ve 14. století se objevily i první hygienicko-stavební předpisy městských rad na umístění a úpravy záchodů („prevétů“, „tajných dolů“). Nesměly být u struh, v blízkosti studní, od zdi sousední parcely měly být vzdáleny minimálně tři a půl stopy (asi 1 m) a nesměly stát pod okny souseda, aby ho neobtěžovaly smradem. Dostatečná úprava měla zabránit znečištění sousední parcely. Motivem těchto opatření nebyl ani tak ohled na vlastní zdraví, jako snaha neohrozit komfort souseda.
V praxi to ale často vypadalo jinak. V zásadě se sice respektovaly zóny jako obytná, hospodářská, výrobní a hygienicko-sanitární, ale nezřídka se právě poslední dvě prolínaly. Že to zvyšovalo riziko kontaminace a infekce, je nasnadě. O jímce často rozhodovalo jen to, kde se právě našlo na pozemku volné místo.
Archeologický výzkum odhalil ve výplni některých jímek chuchvalce či částečky mechorostů (např. v Opavě). Plnily úlohu dnešního toaletního papíru a byly dováženy i ze vzdálenějšího okolí. Stejný význam měly velmi pravděpodobně také drobnější útržky textilu. Mech byl používán ještě v 17. století. Také z archeologických pramenů víme, že se lidé snažili bojovat proti zápachu (a snad i tušenému nebezpečí) vápnem či pískem.
Stávalo se, že společný záchod mělo i několik domů a rozhodně to nebyla zvláštnost jen českých zemí. Někdy společné užívání záchodů vyvolávalo vzájemné spory, například o čištění či placení tohoto úkonu, které pak musela řešit dokonce městská rada.
Ke stejnému účelu jako záchod někde sloužily i obyčejné keramické nádoby umístěné přímo v domě nebo ve žlabech mezi střechami. Obsah nádob se pak vyléval do ulic, v lepším případě na dvůr nebo do jímky. Aby se nádoby daly lépe používat, byly některé vybaveny dřevěnými stoličkami s otvorem. Dětské stoličky ze 14. století byly nalezeny ve výplni chebské studny, užívané později jako odpadní jímka.
Králové záchodů
Někdo samozřejmě také musel záchody čistit. Někteří lidé si sice vyklízeli jímky sami, ale většinou si zjednávali katy, rasy a jiné tzv. bezectné lidi, kterým se proto přezdívalo králové záchodů. Problémy s přebytkem fekálií také někteří měšťané řešili tím, že je házeli přes zeď na sousední pozemek. Za škodlivé se přitom nepovažovalo znečištění prostředí, ale zápach.
V některých případech obsah jímek plnil i svou „historickou úlohu“ – ve válečných časech sloužily také jako úkryt cenností. V Praze se roku 1310, při okupaci míšeňským vojskem, staly i přímou součástí bojových operací. Během dobývání Karlštejna husitským vojskem vrhali obléhaní na útočníky sudy s fekáliemi z pražských záchodů.
Králové záchodů ovšem nebyli jen ti, kteří je čistili, ale kralovali v nich, jak potvrzují archeologické vykopávky, i cizopasníci. Až do dnešní doby se v nich dochovala vajíčka střevních parazitů – tenkohlavce bičíkového, škrkavky dětské a tasemnice.
Období změn
Doba rozvoje vodovodů a lepší hygieny nastala až v 16. století, kdy se do českých zemí sířily z cestopisů a letáků ze zahraničí včetně Osmanské říše vědomosti o stavbě kvalitnějších vodních děl. Vodovod si pořizovala většina významných či větších měst. Začaly se objevovat i soukromé vodovody.
Pokud města mohla, využívala všechny dostupné vodní zdroje a voda se zaváděla nejen do kašen, ale i do jednotlivých domů. Přednost v zásobování pramennou vodou z vodovodů měly obecní stavby a instituce (kašny, lázně, radnice, fara, škola ad.), domy předních patricijů a důležité hospodářské budovy. Odbočky z hlavní trasy vodovodu končily obvykle na dvorcích domů, kde ústily do dřevěných kádí a byly uzavřeny kohouty. Když voda nestačila, zaváděl se místy i šetřicí režim. Pravomoc zasáhnout a zavřít soukromý vodovod měl takzvaný rourník, který se rovněž staral o čištění potrubí.
Pravidelné zásobování vytvořilo alespoň částečně ve městech (na venkově se dál čerpala voda ze studní, ale i přímo z řek či potoků) lepší prostředí pro hygienu, i když spousta problémů s odpadem a znečišťováním vody přetrvávala.
Vrchnost kontra měšťané
V 15. a 16. století se v českých zemích na základě zahraničních zkušeností začal organický odpad shromažďovat na předměstích a odtud rozvážet na pole jako hnojivo. U části šlechty a měšťanů se také objevily názory, že s odpadem je třeba něco dělat. Jenže brzdou byla většina měštanů, kteří se dál starali jen o své domy. Také zájem městských rad o veřejné prostory končil zpravidla u hlavních komunikací a městských bran.
Naštěstí se začaly šířit stále nové a nové lékařské poznatky o hygieně a díky tomu rostl i počet zděných nebo kamenných jímek, které byly mělčí a daly se lépe čistit. Protože ve městech ubývalo místa, záchody se musely přesunout na pavlače a dovnitř domů. Odpad se vedl dřevěným potrubím do jímky pod prevétem na dvorku. Soupis inventáře jednoho pražského domu z roku 1614 neopominul ani tuto záležitost, majitel domu měl „při vrchních pokojích uličku ouzkou, při ní latrynu, při kteréž stolice do zdi vlámána a čtverhranně opukovým kamenem již pro starost zvětralým a roztrženým obsazena, prkno, v kterém díra jde do latryny, jedno shnilé a druhé lepší“.
Při vykonávání nutné potřeby se v té době, až na výjimky, dá jen těžko hovořit o důstojnosti (v mezích možností) a přiměřeném komfortu. Zřízení speciálního objektu včetně dřevěné nadzemní konstrukce sice nebylo v té době pravděpodobně nějak drahé, ale problematičtější byly překážky technického rázu a bezpečnostní rizika. Uvědomování si rizik znečištění spodní vody či sousedovy parcely očividně nebylo v měšťanech dostatečně silně zakořeněno, i přes časté tragické zkušenosti.
Aby byly studny chráněny před znečištěním z okolí a aby lépe zadržovaly vodu, stavěly se dvojím způsobem:
– Stěny čtverhranných studní pokrývalo bednění z prken či roubení z kulatin, za kterými byla napěchována vrstva jílu jako izolace. Takovéto opatření dokázalo v některých šťastných případech udržet vodu ve studni čistou i přes velmi blízké sousedství (např. 0,5 m) odpadního objektu.
– Kruhové studny byly vyzděny kamenem, zřídka i cihlami, podle charakteru podloží mohly zůstat i prosté, bez další úpravy.
Přehled o podobách nadzemních částí studní (stejně jako o způsobech čerpání vody) podávají především ikonografické prameny, např. Velislavova bible či Bible Václava IV. Nad zemí byla studna před nečistotami a porušením chráněna dřevěným ohrazením, proutěnou stěnou nebo kamennou zídkou, popřípadě i stříškou, jejíž součásti (šindele) se někde dochovaly v různých podobách do současnosti (například v Sezimově Ústí).
Jak vypadaly odpadní (fekální) jímky
Často to byly jen prosté či jednoduše upravené jámy. Měly metr až čtyři metry čtvereční a různě upravené stěny – podle charakteru podloží a nároků stavebníka.
– Jímky čtverhranného půdorysu byly upraveny velmi podobně jako stěny některých studní – dřevěným bedněním, za kterým byla jako izolace napěchována vrstva jílu. Méně často byly jímky vyzděny kamenem nebo cihlami. Kameny byly někdy použity i na úpravu okolí jímky.
– Kruhové jímky neměly většinou žádnou speciální úpravu.
– V některých městech převažoval jen jeden typ jímek (v Brně prosté kruhové, vyhloubené ve spraši, v Jihlavě čtverhranné s bedněním, jehož provedení navazovalo na místní hornické zvyklosti). Protože dřevo bylo dostupnější a lépe se zpracovávalo, objevovaly se jímky zděné kameny nebo cihlami jen výjimečně.
– Hloubka jímky se řídila charakterem podloží a úrovní hladiny spodní vody, která nesměla být hloubením narušena. Větší riziko bylo, pokud se jímka hloubila na podzim, kdy je obecně hladina spodní vody nižší než v jarních měsících a dno jímky se pak mohlo dostat pod kritickou úroveň. Písemné prameny ukazují, že ani takovéto hloubení fekální jámy, hluboké až 10 m, nebylo bez rizika. Marek Bydžovský z Florentina uvádí k roku 1554 zprávu z italského Milána: „Nějaký Jakub Filip Cernuseus dal sobě v zemi dosti hluboce vykopati záchod, a aby klenutí zaschlo a ztvrdlo, kázal záchod zavříti a po 20 dnech jej zase otevříti… I vlezl zedník po řebříku do téhož záchodu a sedši uprostřed řebříku, zdechl. Pán, vida, an se nenavracuje, sám po témž řebříku se pustil, a hned také umřel. Ti, kteří tu stáli, pustili tam třetího…, hned jako i jiní zcepeněl, též i čtvrtý… pátý… Tomu se však nejvíce jest divili, že ten záchod vykopán byl až do vody.“
– Pokud měl záchod i nadzemní konstrukci, tvořila ji dřevěná nekrytá či krytá stolice, patrně podobná těm, jaké se dodnes používají na venkově. Součásti nadzemní dřevěné konstrukce se podařilo v některých případech objevit při archeologickém výzkumu v samotné jámě (např. v Opavě, v Plzni – zde přímo část sedacího prkénka se dvěma vyřezanými otvory vedle sebe).
