Spolu s ostatními nadšenci nasedám do člunu, motor zahučí a vítr se mi opře do obličeje. Pohled zabořím do amazonského obrazu přede mnou. Pouze pár míst na světě dokáže člověka tak nadchnout.
TEXT A FOTO: ZDENKO SOMOROVSKÝ
Po půl hodině motor ztichne a člun se začne kolébat z jedné strany na druhou. „Encontro das Águas!“ křičí na mě průvodce Juliano. Přede mnou se odehrává jedinečný přírodní fenomén – míchání dvou řek. Hnědá voda Amazonky odráží sluneční záření a nepřehřívá se jako Rio Negro, která svou tmavou barvou teplo absorbuje. Její teplota dosahuje až 28 °C, zatímco Amazonka má o šest stupňů méně. Hlavní příčinou jejich slabého promíchání jsou rozdílné fyzikální vlastnosti vody obou řek, hlavně hustota. Rio Amazonas obsahuje vysoké množství jílovitých částic, a proto je její voda více zásaditá, zatímco Rio Negro má vysokou koncentraci huminových látek, které její vodu výrazně okyselují. Pro její černé zbarvení si šlechtičny z období kolonizace posílaly prát své róby až do Evropy. Bály se, že by se jim mohlo oblečení „zašpinit“.
OSTROVNÍ KRÁLOVSTVÍ
Jsme nedaleko Manausu, přístavu na řece Rio Negro, kde se nachází největší říční souostroví na světě, Anavilhas. Je tu roztroušených okolo 400 ostrovů, stovek řek, jezer a bažin. „Oblast je chráněna Federálním zákonem a pro biology a ekology představuje ráj. Žije v ní několik chráněných druhů zvířat, převážně ptáků,“ říká Juliano a ukazuje na malého barevného ptáčka s dlouhýma nohama a velkými drápy, který kráčí po stoncích a listech rostlin. „To je jacana (ostnák jihoamerický), mezi biology se nazývá také pták Ježíše Krista, protože se zdá, jako by kráčel po hladině vody.“ Míjíme menší ostrovy a přes několik vodních serpentin se dostáváme na další zajímavé místo. Ke komunitě Capalăo, kde lidé žijí v dřevěných domech plovoucích na Rio Negro. Pro podloží domů využívají strom nazývaný acaçu, který výborně plave na hladině, protože neabsorbuje tak rychle vodu. Kmen kromě toho obsahuje mléko, které se využívá pro léčebné účely. Komunita má vybudované všechno. Tato budova slouží jako kostel, tamta zase jako škola pro děti. Mají tu dokonce i pódium na tancování a každý pátek je v baru zábava. Žijí zde hlavně rybáři a tesaři se svými rodinami. Přibližně osmdesát lidí.
„Ke stavbě domu potřebujete povolení, které musí schválit hlava celé komunity. Tento správce řeší všechny záležitosti spojené se životem místních,“ vysvětluje náš průvodce. Připomíná mi to peruánskou část jezera Titicaca a ostrov Uros, kde lidé také žijí na umělých ostrovech, vybudovaných z rákosu, kterému říkají totora. Stejně jako na Titicaca, i zde platí základní pravidlo – mít dobré vztahy se sousedy. Při neshodách totiž stačí lano přeseknout a dům už pluje po řece. „Lidé v komunitě jsou si ovšem blízcí a navzájem si pomáhají. Život je tu někdy tvrdý, ale lidé jsou k sobě družnější. Vědí, že jeden bez druhého by to nezvládli,“ přibližuje komunitu Juliano.
DESANA TUCANA
Po více než hodině plavby uvážeme loď u malého dřevěného mola. Pláž vypadá divoce, jak ji příroda vymodelovala. Na pláži je muž, jehož výraz prozrazuje, že toho už hodně zažil. „Jsem Raimundo Kibukurum, náčelník a šaman kmene Tucana, jehož příslušníci žijí v Amazonii a Kolumbii.“ V Brazílii jich žije přibližně 1500 ve více než šedesáti komunitách nebo ve smíšených komunitách lidí se stejným jazykovým základem. Náčelníkova vrásčitá tvář je pomalovaná červenou přírodní barvou z rostliny urucum, která je pro brazilské indiány tradičním zdrojem červeného barviva. Ochraňuje pokožku před sluncem, kousnutím hmyzu a malují se s ní i při lovu či sklizni. Náčelník drží v ruce kopí jako dobyvatel označující své teritorium. Na rukou a nohou má náramky z mušlí a kolem pasu zelené listy. Jeho hruď zdobí náhrdelník z krokodýlích zubů. Celou parádu korunuje čelenka z papouščích per.
Když jsme náčelníka obklíčili, vyslovil jediné: „Boa tarde, voces esta bem-vindo,“ otočil se a my ho následovali. Na tvářích několika lidí se stejně jako na mé zračilo vzrušení a úžas. Náčelník nás vedl přes pláž až k cestičce směřující k velké prostorné chýši z bambusů a palmových listů, v níž seděli další indiáni. Mladí i staří. Dohromady jich bylo asi dvanáct. Výraz obličeje náčelníkovy ženy a její nepřítomný zasněný pohled na mě zapůsobil. V místnosti jako by bylo jen její tělo, ale duše zůstala zaseknutá někde v mládí. V době, kdy toto divadélko pro turisty neexistovalo. Kolem ní postávali mladé dívky s obnaženými prsy a červeně natřenými bradavkami.
RITUÁLNÍ TANEC
Celá naše výprava se posadila na lavice a čekala, co se bude dít. Nastalo ticho a náčelník předstoupil. „Hovořím indiánským jazykem desana, který mluví o mně, o tom, kdo jsem a co znamenám. Historie mého kmene je dědictví, které mi dal můj otec a já se ho snažím předávat dál. Nyní vám předvedu otevírací rituál, v naší tradici je velmi důležitý. Bůh při stvoření světa používal posvátnou hůl, kterou ukázal na čtyři světové strany: západ, východ, sever a jih. Potom udělal kruh a vytvořil indiánský svět. Proto při oslavě stvoření našeho světa provádíme rituál spojený s pozdravem všech světových stran.“ Pak vzal do rukou ozdobené kopí, začal s ním třást a zároveň dupal levou nohou, na níž měl uvázané mušle. Z úst mu do rytmu vycházela slova v jazyce desana. Do toho začali ostatní muži bubnovat. Bylo to vzrušující, tajemné a magické. Pak opět promluvil. „Když byl stvořen svět, naučili bohové lidi tanec caapiwaya. Tato hudba a tanec jsou spojeny s rituálem, kdy se pije nápoj ayahuasca.“ Ayahuasca je jedním z nejsilnějších halucinogenů. Všichni muži se seřadili vedle sebe a začali hrát na velké dechové hudební nástroje vypadající jako africké vuvuzely. Ženy do toho začaly tančit a zpívat. Pak se muži a ženy chytili za ruce a tančili spolu.
Zatajil jsem dech a vnímal ceremonii všemi smysly. Cítil jsem silné emoce a moje zvědavost, co bude následovat dál, byla vybičována na samý kraj. Bylo to nevšední a vzrušující setkání s jinou kulturou, tak odlišnou od té naší. Náčelník nás na konci přizval, abychom všichni spolu tancovali. Mě se ujala mladá indiánka s odhalenými prsy. Její tvář zdobil krásný úsměv. Chytila mě za ruce a začala vést. Její pohyby byly čisté, jasné a synchronizované s ostatními. Srdce mi vzrušeně bilo a kdyby mohlo, vyskočilo by ven z těla. Při pomyšlení na to, čeho se právě účastním, jsem měl husí kůži. Všichni jsme zpívali, tančili a točili se v kruhu. Po skončení rituálu byly všude cítit pozitivní vibrace a neutuchající energie.
VLIV CIVILIZACE
Po chvilce jsem si vzal náčelníkova syna José Mariu bokem a zeptal se na život v komunitě. „V roce 1995 jsme sem přesídlili z oblasti São Gabriel da Cachoeira, kde žije pouze indiánská populace. Až dvacet šest různých indiánských kmenů tehdy žilo na horním toku Rio Negro. Mnozí odešli. My jsme se přestěhovali sem, protože oblast, kde jsme bydleli, se stala chráněnou a najednou bylo zakázáno sázet rostliny. Mohli jsme lovit ryby a zvěř, ale nemohli jsme pěstovat plodiny. Museli jsme proto začít kupovat mouku i maniok, což jsme předtím nedělali,“ přibližuje mi obtíže, kterým komunita čelí. „Pokud by nám vláda pomohla, nemuseli bychom tančit a prodávat suvenýry,“ dodává José Maria. Každý, kdo se zúčastní ukázky tradičních rituálů, zaplatí deset brazilských realů. Kromě toho indiáni prodávají ručně dělané náramky, náhrdelníky a náušnice.
Z chýše jsem vyšel plný dojmů. Nevšední setkání s indiánskou kulturou mě poznamenalo. Bylo sice strojené, ale stále mělo své kouzlo. Na lodi mi hlavou probleskla myšlenka, jak napínavá musela být expedice brazilských bratrů Villas-Boas, kteří v roce 1961 navázali spojení s kmenem Xingu, tehdy ještě nepoznamenaným civilizací. Momentálně žije v Brazílii více než půl milionu indiánů a právě ve státě Amazonas je jejich populace největší. V šestašedesáti různých etnických skupinách žije více než 120 tisíc indiánů mluvících až devětadvaceti jazyky. Průzkumnými lety nad mohutnou džunglí se postupně objevují další, dosud neznámé kmeny, které ještě neměly žádný kontakt s naší kulturou. Skromně si přeji, aby ani nikdy neměly.
