NAŠI PŘÍBUZNÍ Z ŘAD LIDOOPŮ ŽIJÍ NA ZEMI HNED V NĚKOLIKA DRUZÍCH. VEDLE ŠIMPANZE UČENLIVÉHO NAJDEME V AFRICE I ŠIMPANZE BONOBO, GORILY JSOU HORSKÉ A NÍŽINNÉ, ORANGUTANI SE DĚLÍ NA BORNEJSKÉ A SUMATERSKÉ. JEN ČLOVĚK HOMO SAPIENS ZŮSTAL JAKO POSLEDNÍ A JEDINÝ ZÁSTUPCE SVÉHO RODU.
TEXT: JAROSLAV PETR
Ještě relativně nedávno sdíleli naši předkové planetu s dalšími druhy lidí. Jak dokazují výsledky nejmodernějších genetických výzkumů, bývaly to rušné časy. Kořeny lidstva leží v srdci černého kontinentu. Odtud vyráželi naši pravěcí předci do světa. Jako první opustil africkou kolébku člověk dělný (Homo ergaster) snad už před 1,8 miliony roků, a o pár stovek tisíciletí později se v jeho stopách vydal i jeho evoluční nástupce člověk vzpřímený Homo erectus. Potomci těchto lidí se zabydleli v Evropě i Asii a dále se ve svých nových domovinách vyvíjeli. Před 400 tisíci roků tak vznikl v Evropě a Asii neandertálec – Homo neanderthalensis. Chlapík s postavou těžkého atleta a mozkem, jenž by objemem trumfl i většinu současného lidstva, tu vytrvale vzdoroval drsným podmínkám ledových dob.
Před 200 tisíciletími se v Africe vyvinul náš přímý předek člověk moudrý (Homo sapiens). Také on vyrazil před 100 tisíci roky na odyseu, jež ho přes Blízký východ zavedla na jedné straně až do Austrálie a na druhé straně na evropský kontinent. Když vstoupil africký pravěký Homo sapiens do Evropy a Asie, záhy zjistil, že nepřišel do liduprázdných krajů. Musel se dělit o životní prostor s neandertálci. Stále dost dobře netušíme, jak spolu Homo sapiens a neandertálec vycházeli. Jisté je jen jedno. Neandertálci postupně mizeli, a nakonec přežívali jen v odlehlých krajích. Před 30 tisíciletími zcela vymřeli. Co se stalo? Byli neandertálci odsouzeni k vymření ještě před příchodem našich předků? Podlehli výkonnějším a schopnějším africkým přivandrovalcům? Vyhubila je infekční choroba, kterou s sebou Homo sapiens přinesl z černého kontinentu? Někteří vědci spekulují o tom, že naši předci vedli proti neandertálcům sice nevyhlášenou, ale o to krvavější válku a neandertálské starousedlíky vyhubili. Nelze vyloučit, že tu v neprospěch neandertálců zapůsobila kombinace hned několika faktorů.
NEROVNÉ SŇATKY
Dlouho se vědci dohadovali o tom, zda se pravěký Homo sapiens s neandertálci křížil. Pokud ano, jak vypadali jejich potomci? Byli životaschopní a mohli plodit děti? Některé archeologické nálezy naznačovaly, že teorie o pravěké mesalianci nestojí na vodě. Definitivní důkazy ale přinesl až výzkum pravěké dědičné informace.
V roce 2000 byl přečten genom současného člověka. Trvalo to deset let a stálo to tři miliardy dolarů. Od té doby se techniky čtení DNA zdokonalily, zlevnily a urychlily natolik, že vědci začali číst malá množství silně poškozené DNA izolované z kostí a zubů pravěkých lidí. Prim v tomto oboru hraje švédský genetik Svante Pääbo, působící v Lipsku v Ústavu Maxe Plancka pro evoluční antropologii. V roce 2010 oznámil, že se jeho týmu podařilo přečíst kompletní dědičnou informaci izolovanou z 38 000 let staré stehenní kosti neandertálské ženy, nalezené v chorvatské jeskyni Vindija. Srovnání s dědičnou informací současných lidí odhalilo, že etnika pocházející z Evropy a Asie nesou asi 2 % neandertálské DNA. Není proto pochyb o tom, že při setkání pravěkých Homo sapiens a neandertálců docházelo ke křížení. Výsledkem museli být plodní potomci.
Byla by chyba, kdybychom z toho faktu vyvozovali, že neandertálec nepředstavoval samostatný druh. Je sice pravda, že pokud se kříží zástupci dvou různých druhů, pak mohou vznikat neplodní hybridi. Není to však železné pravidlo. V přírodě jsme nejednou svědky křížení příslušníků různých živočišných druhů, při kterém jsou hybridi nejen plodní, ale někdy dokonce životaschopnější než rodičovské druhy. Našim předkům ani nám zjevně není neandertálské dědictví na škodu. Získali jsme tak například některé geny imunitního systému. Možná i ony přispěly k tomu, že se našim předkům vedlo ve srovnání s jinými pravěkými lidmi o poznání lépe.
ZÁHADNÍ DENISOVANÉ
Vědci sháněli vhodné neandertálské kosti pro analýzy DNA, kde se dalo. Ruští archeologové nabídli Svantemu Pääbovi zlomek kosti z malíčku ruky, nalezený v sibiřské Denisově jeskyni (Altaj). Byli přesvědčeni, že patřila neandertálci. Už první rozbor přinesl šokující odhalení. DNA se liší významně jak od DNA člověka Homo sapiens, tak od DNA neandertálce. Kost patří dosud neznámému druhu pravěkého člověka. Zatím tito lidé nemají vědecké jméno a provizorně jsou označováni jako „lidé z Denisovy jeskyně“ čili denisované. Nikdo netuší, jak denisované vypadali, ale ve své době tvořili významnou část tehdejšího lidstva. Dokazují to analýzy DNA dvou zubů nalezených rovněž v Denisově jeskyni. Zuby ležely v různých vrstvách a patřily dvěma různým jedincům. DNA tří denisovanů, žijících na jednom místě v různých dobách, se liší tak výrazně jako DNA současných lidí žijících v různých koutech světa – třeba DNA pygmeje z tropického Konga od DNA grónského eskymáka či Austrálce z Tasmánie. Pokud měli lidé žijící v jedné jeskyni tak různorodou DNA, museli patřit do velmi početné populace rozptýlené na rozsáhlém území. Zdá se nepravděpodobné, že by archeologové na jejich ostatky narazili jen v Denisově jeskyni. Kostry denisovanů leží zřejmě dosud nerozpoznány v muzejních sbírkách a depozitářích s označením „dávný Homo sapiens“ nebo „neandertálec“ a čekají na analýzu DNA.
Neandertálská DNA je na rozdíl od té denisovanské překvapivě „jednobarevná“. Svědčí to o tom, že neandertálci žili v malých izolovaných skupinkách tvořených pokrevně blízce příbuznými jedinci. Míra příbuznosti v tlupě odpovídala sňatkům mezi bratranci a sestřenicemi. V jednotlivých oblastech měli neandertálci v DNA určité „místní rysy“. Z těch se dá vyčíst, že ke zkřížení s našimi přímými předky druhu Homo sapiens došlo nejspíš kdesi v oblasti Kavkazu.
ZAMOTANÝ VÝVOJOVÝ STROM
Jednoduchý a přehledný evoluční strom lidstva je ve světle nejnovějších objevů rázem odsunut kamsi do kouta a nahrazuje ho poměrně komplikované schéma, kde se mísí jednotlivé lidské druhy a vyměňují si různé části DNA. Do této „genové burzy“ se zapojili i pravěcí lidé Homo sapiens, kteří neopustili rodný černý kontinent. Etnikům, obývajícím současnou subsaharskou Afriku, koluje žilami příměs krve nejméně dvou evolučně starších lidí, se kterými pravěcí Afričané nějakou dobu žili a s kterými se zkřížili.
Ještě relativně nedávno byl svět zalidněn hned několika druhy člověka. Nakonec jsme ale zůstali sami a stali se jakýmisi „robinsony evoluce“. Nejsme však tak úplně osamělí, protože část dědičné informace souputníků našich dávných předků si stále neseme v sobě. A nemusí pro nás být vždycky jednoduché se s tímhle faktem vypořádat. Nelze se vyhnout například otázce, zda v důsledku míšení dědičné informace pravěkých lidí nevyvstaly nakonec mezi jednotlivými etniky natolik významné rozdíly, aby to stačilo ke vzkříšení zavrhovaných rasistických teorií. Taková interpretace současných objevů je však od základu chybná. Všichni současní obyvatelé Země jsou potomky lidí, kteří se vyvinuli před 200 tisíciletími v Africe. Toho, co má současné lidstvo v dědičné informaci společné a co nás spojuje, je neskonale více než toho, čím se jednotlivci i skupiny navzájem liší a co by nás snad mohlo rozdělovat.
