Napsal: Vladimír Vlasák
Když Rolling Stones před rokem vyr áželi na turné nazvané Voodoo Lounge, komentátoři s podivem konstatovali, že těm rokenrolovým muzikantům, kteří byli v šedesátých letech postrachem slušných paní a dívek, je v průměru více let, než členům anglické vlády. Také přirovnávali vrásčité obličeje padesátiletých pánů Micka Jaggera, Keitha Richardse, Rona Wooda a Chrarlieho Wattse k taškám z aligátoří kůže. Bylo to zbytečné, protože Rolling Stones jsou legenda. Dávno přerostli hranici obyčejné muziky a stali se fenoménem, který můžete mít rádi, stejně jako ho můžete nenávidět, ale nic s ním nenaděláte, protože je tady. Jakmile vyroste na stadiónu kteréhokoli světového velkoměsta stoneovské pódium a den koncertu se blíží, pamětníka i teenagera ovládne touha: „Já je musím vidět!“ Je to něco mezi nebem a zemí, je to něco mimo nás, jsou to Rolling Stones! * * *
Rokenrol je dráždivý, drzý, veselý i smyslný. Rolling Stones ho milují. Dobře vědí, že tahle muzika, zplozená z tesknivé rytmické hudby amerických černochů a z lidových písní evropských přistěhovalců, žije naplno jedině na koncertech. Pokud kapela chce existovat a vydělávat peníze, musí hrát živě a pro lidi. To Rolling Stones pochopili jako jednoduchou matematickou rovnici, které se dodnes drží. K úspěchu jejich plnokrevných show přispěla smyslná i šklebící se ústa zpěváka Micka Jaggera, která jsou dodnes grafickým znakem kapely. Jedině démonický Jagger udělal ze stoneovské hudby velkou zábavu pro stadiónové publiku. Tančil, střídal převleky a měnil masky, ale také výtečně zpíval, jako by byl posedlý rytmem, sexem a smíchal.
Koncerty Rolling Stones se staly bouřlivými karnevaly. Jejich dirigenty byli členové Rolling Stones – bůžci, kteří znají omamná tajemství hudby. pódiu, které mělo tvar lotosu. Jakmile zhasla světla, „listy“ se rozevřely a odhalily ležícího Micka Jaggera, zatímco kapela spustila hit Honky Tonk Woman. Začátkem osmdesátých let si Stones vymysleli pohyblivé jeviště, které posluchačům umožňovalo různý pohled na skupinu. Vrcholem monstróznosti bylo jejich předposlední turné Steel Wheels: kapela se obklopila maketami aut a zprohýbaných trubek jako na nějakém vrakovi šti. Byly zde obří nafukovací panny a psi. Mick Jagger vyjel výtahem až na vrchol industriální konstrukce do „vraního“ hnízda a zpíval tajemnou píseň Sympathy For The Devil. Takový koncert zažila Praha poprvé v létě 1990. Spartaki ádní pověst velkého Strahova byla definitivně přehlušena rokenrolovou parádou skupiny Rolling Stones. V srpnu přijeli Stones znovu a zase překonali několik rekordů: jejich ocelové pódium přivezla armáda šedesáti kamiónů a na jejich koncert přišlo 130 000 lidí. To bylo o 10 000 více, než kolik navštívilo vystoupení jiné britské legendy Pink Floyd. Scéna, kterou Stones pojmenovali Voodoo Lounge, spojovala dva koncepty: moderní kybernetický svět a starobylou pověru, která má souvislost s tajemnými obřady woodoo. Nad pódiem se tyčila mohutná zahnutá věž, připomínající hlavu brontosaura nebo spíše kobry, ve které se skrývalo tisíc světel. Když dvouapůlhodinový koncert začínal, vyšlehl z „úst“ kobry mohutný plamen a sto tisíc lidí zařvalo nadšením. Reflektory osvítily celou kapelu, která měla i s pomocnými hráči a zpěváky dvanáct členů. Takový orchestr dokázal publikum dokonale nažhavit i rozněžnit. „Jsem rád v Praze,“ řekl zpěvák Mick Jagger česky.
Po několika písničkách pozdravil lidi z Brna, Bratislavy a z Polska. „A kdo je z Prahy?“ vykřikl do mikrofonu. Publikem, jehož národnostní složení bylo rozmanité, souhlasně zaburácelo. Na Prahu budou Stones jistě vzpomínat. Nejen na masivní návštěvu, ale také na rozpaky prezidenta Havla, který je nechtěl před koncertem rušit, takže se krátká konverzace mezi ním a čtveřicí nejstarších členů Stones odehrála v zákulisní tělocvičně Micka Jaggera. Více času pro sebe měli až druhý den na Hradě, pro který Stones zakoupili ceremoniální osvětlení Španělského sálu. Ale pojďme zpátky na Strahov. Lidi znali refrény nejznámějších písní Stones a zpívali je společně s Jaggerem, který pobíhal po pódiu jako démon v červeném plášti, zatímco gigantická projekční obrazovka Jumbotron zvětšila detail jeho obličeje i pro nejvzdálenějšího fanouška. Ten musel celou scénu Voodoo Lounge vnímat jako pekelné divadlo, na kterém se rozsvěcovaly a zhasínaly kaskády světel, rozvržených do bohatých dekorací. Všechny efekty dokonale korespondovaly s hudbou. Některé písně doprov ázely animované videoklipy, ztvárňující například stoneovský jazyk, posetý trny, nebo čerta, mávajícího ocasem. Když kapela hrála pomalou píseň Angie, vystačila si jenom s několika světly, zamířenými na pódium. Strahovský kotel se rozhořel plaménky tisíců zapalovačů, kývajících se do rytmu. Došlo i na figuríny. Při písni Sympathy For The Devil jich za zády kapely vyrostlo hned několik. Připomínaly loutky pro obřad voodoo, sestavené do jakéhosi „pekelného betlému“. Nechyběli mezi nimi ďábel v cylindru a kněz se zamčenými ústy, ani gigantická indická bohyně s deseti rukama. V závěru koncertu Stones pořádně zatopili pod rokenrolovým ohněm. V závratném tempu nasadili celou sérii rychlých čísel, zatímco Jagger na lidi křičel: „Chcete s námi zpívat?“ Celá scéna se proměnila v hřmící a blýskavou sopku, která vychrlila na rozloučenou mocnou erupci ohňostrojů… Když lidé opouštěli Strahov, ještě jim v očích blikaly odlesky stoneovských světel, ještě jim v uších zněly stoneovské hity. Měli zážitek. Viděli legendu. „Až Stones za pět let přijedou, půjdu znovu,“ řekl jeden z fandů. Nikdo kolem něho neprotestoval.
