TEXT: Tomáš Nídr
U Maracaiba, které je největší vodní plochou Latinské Ameriky, začal před stoletím venezuelský ropný boom. Následkem neustálé těžby je však ekologická katastrofa, kterou vláda bohorovně přehlíží.
Chci se v hotelu v devět večer celý zpocený osprchovat, ale z kohoutku nevypadne ani kapka. Zajdu na recepci, jestli mi mohou vyměnit pokoj, ale obsluha se tváří nechápavě. To přece ví každý, že tady v Maracaibu je voda na příděl. Přitom leží na břehu největšího jezera Jižní Ameriky. Jenže to je tak znečištěné, že se tekutina pro 1,5 milionu obyvatel druhého největšího města Venezuely nemůže pustit do sítě bez nutného ošetření, k čemuž ale chybí dostatek čističek.
Fotograf Jimmy Pirela ze zpravodajského serveru Diario Contraste mi na notebooku předvádí snímky, které pořídil ze vzduchu v červnu 2010 a nazval je Jizvy jezera. Další už nemohl nafotit, protože lety nad vodní plochou byly zakázány. Režim socialisty Huga Cháveze, který ve vlasti buduje socialismus 21. století, o důkazy svého nekompetentního hospodaření nestojí. Fotografie vypadají jak abstraktní malby. Jenže nazelenalé skvrny se mastně nerozpínají na plátnech, ale po hladině. Vyčítavě připomínají, že právě v Maracaibu před stoletím začal ropný boom, který republice plní trezory. Ovšem za cenu devastace životního prostředí.
Úniky všeho druhu
Tady se celosvětově poprvé sála ropa ze dna. Vrtů je tu kolem 2500, takže shluky těžebních plošin na Pirelových fotografiích z helikoptéry vypadají jako kovové Benátky. Za desítky let prací Maracaibo plnily další a další roury, aby na povrch vyvedly drahocennou látku. Jenže o jejich údržbu se nikdo pořádně nestaral. „Jezero je plné prorezlých trubek. Jako mísa zkažených makaronů,“ přirovnává Gustavo Carrazquel, předseda organizace Modří ekologové. Podle jeho informací má potrubí celkovou délku 20 tisíc kilometrů.
Oficiální číslo to není. Není jak ho získat, protože státní ropné společnosti PDVSA, která je v zemi drtivě dominantním naftařem, mistrovsky hraje part mrtvého brouka. Tiskový mluvčí PDVSA Alfredo Carquez sice po telefonu slibuje, že mi sežene zodpovědnou osobu, která mě vezme na těžební plošinu a zodpoví všechny dotazy, ale přes opakované urgence zůstává jen u planých slibů. Nezbude, než se spolehnout na úniky. Ty informační jsou pro PDVSA stejně typické jako ty z rozklížených rour.
Jednotlivě to nejsou havárie obrovského rozsahu jako třeba ta, co postihla nedávno Mexický záliv. Ale trvalé úniky byť jen kapek (podle Carrazquela se měsíčně objeví 15 nových případů) se spojí v permanentní katastrofu, kterou stát bohorovně zanedbává. „Přitom peníze jsou. Barel se kupuje za více než 100 dolarů. Stačilo by, aby se z každého barelu dal na záchranu přírody jeden dolar,“ vzdychá Pirela s tím, že Venezuela z půdy vytáhne přes 2,5 milionů barelů denně.
Jenže autoritářský prezident Hugo Chávez, který si díky požehnaně vysokým cenám ropy může dovolit kupovat voličskou popularitu rozhazovačnou sociální politikou, ekologické cítění nemá. I proto, že poškozování životního prostředí jako velký problém nevnímají ani občané. „Velké globální společnosti jsou pod daleko větším tlakem, protože podnikají po celém světě a necitlivá těžba třeba v Africe jim může kvůli kampaním aktivistů způsobit problémy na druhé straně planety,“ vysvětluje předseda organizace Živá Země Alejandro Luy, proč management přeci jen lokálního podniku PDVSA může nad nehodami v klidu mávnout rukou. Poznamenává, že teoreticky má Venezuela velmi dobré zákonodárství na ochranu přírody, ale v praxi je vše jinak. „Když PDVSA způsobí další znečištění, je jejím nejaktivnějším obráncem před tiskem ministerstvo životního prostředí,“ říká s hořkým úsměvem.
Slané, špinavé, zaplevelené
Jenže kdyby ropa představovala jediný problém jezera, bylo by to ještě dobré. Jenže je tu řada dalších. Zaprvé slanost. Ač se tato plocha kvůli své sladké vodě označuje setrvale jako jezero, fakticky se jedná o záliv, který už v době objevení byl úzkým kanálem propojen s Karibským mořem. Ten je však kvůli lepšímu přístupu nákladních lodí postupně rozšiřován a prohlubován, což vede k pronikání moře do vnitrozemí a tedy ke stále větší koncentraci soli a ohrožení živočichů, především v severních částech 13 210 kilometrů čtverečních rozlehlé zátoky (pokud ji tak budeme označovat, připadne titul největšího jihoamerického jezera na Titicaca).
Kolem Maracaiba žijí miliony lidí, kteří si z něj udělali odpadkový koš, a oblast se rovněž intenzivně zemědělsky využívá. Splašky z polností i domácností míří téměř bez čištění do vody. „Jen město Maracaibo by potřebovalo vzhledem ke své velikosti 34 čističek, ale má jen tři, a z toho dvě nefunkční,“ tvrdí aktivista Carrazquel. Výsledkem toho všeho je, že v jezeře se vykoupe jen ten, kdo chce riskovat minimálně kožní onemocnění. Ve vedru, které region po celý rok restuje, je to frustrující vědomí.
Poslední rána, která na jezero dopadla, se jmenuje okřehek. Je to plevel, který roste na hladině a zabírá dnes už patnáct procent její výměry. Zbylým živočichům, které ještě nezahubily další rány, bere tento zelený koberec přístup ke světlu a tedy i ke kyslíku, protože řasám není umožněna fotosyntéza. Vědci dosud nepřišli na to, proč se mu tak daří. Jedna teorie uvádí, že je to kvůli prostředkům, které se házejí do vody kvůli neutralizaci ropných skvrn, nebo kvůli naplaveným umělým hnojivům, kterými zdejší na svých farmách nijak nešetří.
„Jednou vítr navál tu trávu ke břehu města, kde začala odumírat. Byl to pekelný zápach,“ vzpomíná fotograf Pirela. Jenže vlády (ať už ta Chávezova v Caracasu nebo ta regionální, dlouho v rukou opozice) si jen zacpaly nos a neudělaly nic. Dosud jediný účinný způsob, jak se plevele zbavit, je vytrhat ho. Jenže Venezuela si pořídila jen jeden speciální kombajn, který podle Modrých ekologů už delší čas kvůli poruše pouze stojí v docích. Zbývá tak pouze manuální likvidace pomocí mačet, což je kvůli její marnosti práce vhodná pro Sisyfa, pokud by si chtěl dát změnu od svého balvanu. Jestli to tak půjde dál, zaroste Maracaibo tak, že už se nebude muset přemýšlet, jestli říkat jezero nebo záliv. Slovo močál bude nejvýstižnější.
