Uskutečnit delší rozhovor s Ivanou Chýlkovou, o tom by se dal snad napsat ještě delší článek. Zkusil jsem jít na to jinak: pozval jsem ji na víkend do jižních Čech, kde mám u statečných lidí pronajatou část jejich stavení. Chtěl jsem ji mít dva dny jenom pro sebe, abych mohl mít naději, že nějaký rozhovor opravdu vznikne. Pozvání kupodivu přijala. Jezdili jsme v lese na kole, chodili na houby (nasbírali jsme celý koš, což byl pro herečku z Frýdku-Místku životní zážitek) a hlavně se věnovali zásobám, které mi zůstaly z minula. Ne nadarmo se říká: hladový jako herec. Největší zážitek jsme však způsobili jedné babičce, která se v lese ztratila se svou vnučkou. Stmívalo se a babička se nás s pláčem na krajíčku ptala na cestu. Když zjistila, že ji našla její oblíbená Ivana Chýlková, a na kole, připadala si jako v pohádce. Řekli jsme jí, ať počká, kde je, že se pro ni vrátíme autem. Čekala. Shodou okolností projelo lesem více vozů, ale babička je nezastavovala: skálopevně přesvědčena, že ji určitě zachrání paní Chýlková. Udělali jsem dobrý skutek. Rozhovor však nikoliv. Pozvání jsem musel opakovat (neříkám, že nerad). S malou změnou. Vařil jsem. Malá změna měla ovšem velký efekt.
PŘED JÍDLEM
Vy nerada dáváte rozhovory. Zkusila jste se – jako herečka – někdy vcítit do role novináře, který vás zpovídá? Většinu novinářů ráda nemám, k tomu se hned přiznávám. Vcítit jsem se do nich pokoušela a došla jsem k závěru, že bych se tolik určitě neobtěžovala: určitě bych za Chýlkovou nechodila.
Vaše odmítnutí novináře může mrzet. Není vám jich líto? Ne, není protože si pokaždé vyberou jednu oběť a tu pak promáčejí všemi stránkami všech časopisů, místo aby dali námahu a hledali smysluplnější témata. Co ten zpovídaný člověk může taky, proboha, říkat, když je pětkrát do měsíce v různých novinách?! Někdy mi připadá, že novináři vůbec nepřemýslejí, jsou bez fantazie a bez hloubky.
Chcete říci, že se nezajímají o vás, ale o to, aby měli článek v novinách? Ano, jistě. Prokazují i velkou nepřipravenost: například se zeptají v kolika filmech jsem hrála. To pak s čistým svědomím s nimi neztrácím čas. Nechci tím však samozřejmě říct, že takoví jsou všichni.
Bývá vám někdy někoho nebo něčeho líto? Někdo takový pocit nezná. Ano. Ne často, ale nečekaně. A čím jsem starší, tím častěji nečekaně. Sama jsem překvapovaná, kdy jsem schopna se dojmout a kdy ne.
Můžete se pokusit být trošku konkrétnější? Nechtějte po mně žádný konkrétní příklad, protože ten pocit se pak zúží na jednu historku: ztrácí další možný rozměr, který takový pocit obnáší, zúží se na jeden záběr. A to mi pak bývá nejvíc líto. (Smích)
Co na vás působí víc: smutné příběhy nebo ty opačné? Dnes mě štěstí možná trošku víc dojme než neštěstí, ale zítra: kdo ví… Opět nekonkrétní… V pořádku, popřu svou předchozí repliku. Historka, dvojtečka. Kdysi jsem se dívala na televizi a ve zprávách hlásili, že nějaký světový turnaj v tenise vyhrál úplně neznámý český tenista, který tam byl snad jako náhradník. Mé dojetí umocnil do té doby nepoznaný vlastenecký pocit. Hned jsem zavzlykala…
Mezi herci si člověk užije hodně legrace, ale asi málo upřímnosti. Vadí vám to, nebo jste mezi nimi jako ryba ve vodě? Já si myslím, že to není jenom mezi herci. Domnívám se, že to platí všeobecně. Záleží, mezi kterými herci stejně jako mezi lidmi mimo tuto profesi.
Myslíte si, že se vaši kolegové po roce 1989 nějak výrazně změnili? Jestli se lidé po roce 1989 nějak změnili, tak v souvislostech s novou realitou a znovu podotýkám: bez ohledu na profesi. Museli bychom se bavit o konkrétních hercích, proto že není lidská kategorie herec nebo automechanik. Mohu vám pouze říct, jestli jsem se změnila já. Takže: jsem daleko chytřejší, krásnější, inteligentnější, větší, starší a čím dál tím víc se sebou spokojenější. (Smích)
Ztratila jste nějaké přátele mezi herci? Ne. Já nemám mezi nimi moc přátel.
Máte na ně smůlu nebo je nevyhledáváte? Nevyhledávám.
Vy jste od malička chtěla být herečkou. Nastal nějaký moment, kdybyste zapochybovala, zda máte hrát dál? Zatím jsem v takové situaci nebyla. Myslím si, že je ale rozdíl mezi hercem mužem a hercem ženou. Dovedu si to představit, že u muže může dojít k momentu, kdy se u jeho profese v určitém věku zdá být ponižující. Snad proto někteří starší herci mají tendenci spíše režírovat anebo dělat něco úplně jiného. Souvisí to však s mnoha faktory: např.s životními okolnostmi, se zdravím a s určitým intelektuálním zázemím.
Je zvláštní, že se v mužích tak vyznáte. Možná mám v něčem mužskou povahu, i když na druhou stranu musím říct, že je příjemné a zábavné být ženou. A zatím bych neměnila. I když v padesáti je možná příjemnější být mužem než ženou.
Hrát s někým blízkým nebo hrát o něčem a je jedno s kým. Co je pro vás důležitější? Hrát o něčem. Pochopitelně ideální konstelace je hrát o něčem s lidmi, s kterými na sebe slyšíte. Ale ono je to ještě komplikovanější. Pojďme si povídat o něčem jiném. Třeba o jídle.
Máte nějaké své téma? Ne, teď momentálně žádné téma nemám. Teď mám hlad.
Co vás v životě nejvíc zajímá? Abych se dobře najedla.
Dobře, budeme se bavit o jídle. Máte ráda sladkosti? Ne!
Těstoviny? Hmm… Masíčko? Uhm… Hlavně takový ty mořský potvory. Mňam. Víte, co je nejhor-ší: bavíme se tu o jídle a jak ráda jím, ale je pozoruhodné, s jakou nevolí se sama pohybuji po kuchyni. Mnohem raději jsem v situaci jako například teď u vás. Protože mi mnohem víc chutná, když mi uvaří někdo jiný. Dovedu to daleko více vychutnat a patřičně ocenit. Tady to krásně voní… Co to bude?
Nechte se překvapit. Mně je vás ale líto. Proč? Vždyť jste říkal, že ten rozhovor musíte do konce měsíce odevzdat. A vy to nebudete moci odevzdat, protože nebudete mít co odevzdat.
Tak pak oslavíme premiéru neodevzdání. Ještě se mi to nestalo, tak se mi to alespoň jednou stane. A půjdeme se někam najíst. Hurá.
PO PŘEDKRMU
Naposledy jste mě dojala při předávání cen Miss Kino 1992. Potila jste se, lapala po dechu a váš nešťastný výraz říkal: potřebuji co nejrychleji odejít pryč. To nevypadá pouze na trému, ale na určitou fóbii…? Naštěstí se takové věci dějí maximálně jednou do roka.
Dokázala byste ten stav popsat? Ne. Zajímavé je, že mi nevadilo, když jsem takové ceny dostala v zahraničí. Tam mě nikdo neznal a nic ode mne neočekával. Ten pocit zodpovědnosti vůči cizí představě o mně, je opravdu hrozný. Trpím, na nic se mi nechce odpovídat, nejraději bych seděla doma. Ale to v žádném případě neznamená, že z ocenění nemám radost.
Cítíte se v tu chvíli ohrožená? Ano. Ale o tom přece psát nebudeme?!
Proč? Tohle alespoň vašim divákům vysvětlí, že nejste při předávání cen namyšlená, že si jejich přízně vážíte. Možná že v té chvíli je to pro mne nejpřijatelnější alternativa. Ať si někteří lidé raději myslí, že jsem namyšlená a mají ze mne respekt, než aby viděli, že jsem zahnaná do kouta.
Vy se lidí bojíte? Jak kdy, jak kterých. Já se hlavně bráním jejich případnému ataku.
Lidé vás obtěžují? Tak například již zmínění novináři. Jednou jim řeknu NE, ale pro ně to znamená asi ano, jinak by mě jeden a tentýž novinář neobtěžoval půl roku. Časem mě naučili říkat: „Ano, ale ne teď.” Přinutili mě tak k určitému druhu lži. Viz přiložený dopis redaktorky časopisu Ring. Po tomhle „vydíráníčku” bych si s dotyčnou paní redaktorkou snad mohla povídat pouze o tom, co si člověk může v hodnotě 4000 korun v dnešní době koupit. A to by byla škoda času. A čas, jak víme, jsou peníze.
Takže se to netýká vašich diváků? Ne. Na tyhle akce chodí samí kolegové a novináři a někteří z nich – alespoň mám ten pocit – mají v hlavách většinou jedno: číhání na vaše chyby.
Jste k lidem spíše nedůvěřivá? Spíše důvěřivá. Ale po určitých zkušenostech více ostražitější.
Od dětství toužit po herecké kariéře, je velmi romantické. Je to i váš případ. O čem jste tehdy snila? Chtěla jsem být slavná.
Připadáte si romantická? Ano. Taky.
Umíte se radovat ze života? Možná vám to připadá jako banální otázka, ale já mám takový dojem, jako by se radost vytrácela. Lidé, s dnešním sklonem obklopovat se více a více technikou, se stávají otupělejší. Raduji se z dobrého jídla, po jídle z dobré cigarety (po svém čtyřletém nekuřáckém období o to víc), raduji se z hudby, raduji se z každého dne. Dovedu se radovat, když se někdo raduje, možná se z toho raduji stejně jako on, ne-li víc.
Vy jste vlastně šťastný člověk? Ohromně šťastný člověk (smích)… Pane Sarvaši, je to v háji, já jsem ztratila náušnici (smích se vytratil a nahradil ho vyděšený výraz). Jestli jsem ji ztratila někde v lese… Jupí!!! (po třech minutách, kdy se věcička našla).
Co by se stalo, kdybyste náušnici nenašla? Bylo by mi to líto, protože jsem je dostala.
Když se člověk dotkne kýženého úspěchu, ztrácí často iluze. Potkalo to i vás? Abychom se příliš neodklonili od tématu, jako malá jsem čítávala rozhovory s mnoha herci a podle těch odpovědí jsem se domnívala, že to jsou ti nejlepší lidi na světě. A být jedním z nich bylo pro mne takovou vstupenkou do galérie těch nejideálnějších, nejčestnějších a nejmorálních lidí. Chcete-li, měla jsem iluze. Opak byl mnohdy pravdou. Tuhle balamutilskou novinařinu, tuhle profesionalní lež prostě nesnáším.
Už se vám stalo, že jste nestihla představení? Dvakrát. Jednou na škole a jednou v Ypsilonce. Důvod byl jednoduchý: zapomněla jsem. Zestárla jsem o deset let.
Jak jste to řešila? Šla jsem se opít.
Co myslíte, že je na vašem povolání nejnebezpečnější? Nevím.
Jídlo jsme probrali, takže na řadě by mohl být alkohol. A ten je, myslím, v tomto povolání nebezpečný faktor… Já alkoholu vděčím za mnohé. A to ho nemám ráda. Nechutná mi.
Pomáhá vám k překonání trémy? To taky. V osmnácti letech jsem hrála jednu hru, kde jsem měla tančit a zpívat v kabaretním úboru. Strašně jsem se styděla. Tak jsem si dala pár sklenek a teprve potom jsem mohla jít na jeviště. Lidi v publiku jsem sice nevnímala, ale prý to dopadlo „výborně”. Ale toto alkoholické řešení situací se samoz řejmě vztahuje jenom k určité části mého postpubertálního života.
Měla jste trému i před kluky, kteří se vám líbili? Většinou jsem se tvářila tak, aby toho dotyčného ani ve snu nenapadlo, že mám k němu nějaké sympatie. Aby si to jen, proboha, nemyslel. Protože jestli má někdo ukazovat své sympatie, tak ne já jemu, ale on mně. Kdybych to udělala já, bylo by to trapné, a navíc by mohl říci, „NE”, a to bych asi nepřežila.
Je to pro vás tolik ponižující? Ne ponižující, ale bolavé.
Při vašem prvním setkání s prvním klukem hrál alkohol též nějakou roli? Taky. A pomohl by vám alkohol i v tuto chvíli? Lépe by se vám mluvilo? Možná že ano. Ale on vždycky nepomáhá, znám situace, kdy mi nepomohl… (smích). Ale teď se někteří budou domnívat, že jsem alkoholička, lidem ty nuance asi nevysvětlíte.
Takže alkoholička se z vás určitě nestane. Kdyby mi alkohol chutnal, možná bych tak dopadla. První hlt čehokoli je pro mne utrpení. Potom, když si dáte více skleniček, utrpení ustupuje: chuťové pohárky jsou nekompromisně přemluveny, otupeny.
Které pití je pro vás nejmenším utrpením? …asi suché martini, ale kdybych si opravdu mohla vybrat, tak si dám raději ten džus.
Pokud se objeví někdo, kdo vám je sympatický, líbí se vám bez postranních úmyslů, imponuje vám a vy byste s ním chtěla navázat přátelský kontakt, trvá dodnes vaše obrana: neříct mu to jako první? To se asi nezmění, ale s přibývajícím věkem si to uvědomuji a samozřejmě že s tím dovedu daleko lépe zacházet, ale ten prvotní pocit se tam vždycky objeví. Ale v pubertálních letech to bylo velké utrpení.
Jak vás tak pozoruji, vy se určitě bojíte fyzické bolesti…? No hrozně. Kdybych spadla z toho kola,se kterým jsme včera v lese jezdili, to byste si užil. V prvé řadě byste za to mohl „vy” bez ohledu, že jsem spadla dvě stě metrů od vás (smích). Je pravda, že jsou situace, kdy se snažím „být statečná”. Ale to je málokdy. Většinou se snažím tomu „úplně” poddat a být „úplně” bezvládná.
Jste ráda opečovávaná? Jo, to jo, hrozně.
A dostává se vám toho? Ano. Já kdybych nebyla opečovávána, tak …
A kým jste opečovávána? Mým partnerem přece.
I když je třeba rok v Anglii? To je jiná. Pak tu mám spoustu přátel, kteří mě opečovávají (samozřejmě jinak). Mně ale stačí, že vím, že to zázemí v něm mám. Jsem ráda hýčkaná.
Co se ve vás odehrávalo, když vás nejmenovaný režisér při zkouškách poslední divadelní hry zrovna nehýčkal. Nic, očekávala jsem, kdy se to změní. Stalo se mi to několikrát a pokaždé je ten pocit individuální, ale obecně bych mohla říct: trápí mě ten moment nedorozumění. Nikoli pocit ublíženosti, jak by se mohlo zdát.
Nenapadlo vás, že si nyní lidí příliš nerozumějí: obtížně mezi sebou komunikují? Říká se to. Asi ano. Já sama jsem dříve chodívala pořád někam, u všeho jsem chtěla být: měla jsem pocit, že by mi mohlo něco „důležitého” utéct, ale pochopila jsem, že mi nic neuniká, jelikož na všech těch společenských akcích, večírcích se děje neustále to samé. Takže i já sama jsem změnila svou komunikaci.
PO JÍDLE
Jaký jste měla vztah k sourozencům? Měla jste potřebu být dominantní? Pamatuji si, že jsem si jako malá ráda pouštěla vážnou hudbu a při ní jsem si na sebe navlékla prostěradlo a mučila svou mladší sestru a mladšího bratra: honila je s nožem po bytě. Sourozenci mě vždycky prosili: „Ivanko, prosím tě, nedělej to!”, ale já byla při hudbě úplně v transu. Teprve až skončila symfonie, tak jsem se uklidnila. Věděla jsem, že jim nijak neublížím, bavilo mě, jak mají ze mne strach.
Jak komunikujete se sourozenci nyní? Máte dojem, že si dodnes při našem setkání dáváme jedno povinné „Bethovenovo kolečko”? (Smích)
Patrně vám dělá dobře, když z vás někdo má strach? Ne. Mohl by to být obranný mechanismus. Vůči mým sourozencům není důvod.
Vy se asi hodně bojíte? Jak čeho. Čeho nejvíc? Je to třeba stáří? Nemoci. Samozřejmě, že stáří vás vítá s plným košem nemocí. Taková nadílka zadarmo.
Kdy jste se poprvé zalekla svého věku? Ve čtyřiadvaceti jsem se zhroutila, že už jsem dospělá. Když mi bylo osmadvacet let, měla jsem pocit nepatřičnosti: takové věkové vakuum. Úderem třicítky nastala absolutní renesance a úplné nadšení.
Cítíte se dobře fyzicky? Fyzicky i psychicky. Jsem celá taková natěšenější. Jestli to není tím, že můj přítel odjel do Anglie. (Smích)
Taková partnerství někdy nejlépe fungují? Vy, když jste zamilovaný, nechcete být s tím člověkem stále?
S tím mám pouze špatné zkušenosti. Já s takovým člověkem potřebuji být pořád. Chci s ním všechno prožívat, znát úplně každý jeho pohyb. Toužím být s tím člověkem úplně prorostlá.
A co když ten dotyčný chce po vás totéž? To je asi dobré, ne? (Smích)
Setkala jste se už někdy předtím s takovým člověkem? Ano, setkala. Vy budete asi hodně žárlivá? Někdy strašně.
Soudíte někdy lidi podle toho, jak vypadají? Taky. Co je pro vás z lidské fyziognomie nejdůležitější? Podle nosa poznáš kosa. A podle čeho ještě…? Prosím vás, už se mě na nic neptejte. Po tak dlouhém jídle si nepřeji nic jiného než spát.
