Včera, dne 20. srpna 1968, kolem 23. hodiny překročila vojska SSSR, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice ČSSR. …Předsednictvo ÚV KSČ vyzývá všechny občany republiky, aby zachovali klid a nekladli postupujícím vojskům odpor, protože obrana našich státních hranic je nyní nemožná. Proto ani naše armáda, Bezpečnost a Lidové milice nedostaly rozkaz k obraně země…”
Minulý měsíc uplynulo 29 let od chvíle, kdy se do éteru rozletěla tato šokující zpráva, která ohromila celý svět. Přesto některé klíčové skutečnosti vyplouvají na hladinu řeky dějin až dnes.
Po takřka třiceti letech jsme se vydali po stopách příběhu, o němž minulý režim zatvrzele mlčel, a v uplynulých letech se jeho kusé části staly zdrojem fantastických spekulací a smyšlenek.
Budeme vám vyprávět o přípravách na osvobození Alexandra Dubčeka a dalších představitelů vedení státu, zatčených a unesených v oněch pohnutých srpnových dnech roku 1968 sovětskými okupanty.
ROZKAZ PŘIŠEL ZE ZPRAVODAJSKÉ SPRÁVY
Hlavními aktéry příběhu jsou Zpravodajská správa ministerstva obrany a 7. výsadkový pluk z Holešova.
Tato elitní jednotka pro zvláštní úkoly byla založena roku 1961. Její příslušníci měli za úkol provádět v době války v osmi až desetičlenných skupinách průzkumné a diverzní akce v pásmu 300 až 400 kilometrů od našich hranic. “Naše jednotka byla svého druhu první v celé Varšavské smlouvě,” vzpomíná bývalý velitel štábu Jiří Dufek, “měli jsme vyvinutý svůj speciální způsob výcviku. Od práce v jazykových učebnách až po akce v terénu. V polovině šedesátých let nás navštívil šéf východoněmecké rozvědky. Byl šokován, k čemu jsou naši hoši cvičeni.”
Budoucí příslušníci byli velmi pečlivě vybíráni již na vojenských správách. Požadavky byly kladeny především na vysokou inteligenci a fyzickou kondici.
7. průzkumný pluk neměl “pouze” svůj výcvik, ale rovněž zvláštní uniformy, stravu a v neposlední řadě také výkonné radiostanice a zbraně. Například legendární “Škorpión” byl Zbrojovkou Uherský Brod vyvinut především pro jeho potřebu. Tyto “zvláštnosti” měly své opodstatnění. K úkolům jednotky patřilo ochromení systému velení a ztížení komunikačních podmínek protivníka, ale i vytváření lesních záseků v týlu nepřítele. Hlavní poslání ovšem spočívalo ve vyhledávání a likvidaci prostředků jaderného napadení. Především tedy palebných i mobilních postavení raket Pershing, ale také letounů schopných nést jadernou nálož.
Jen pro zajímavost. V rámci výcviku zneškodňování raket s nukleární náloží musel každý příslušník trefit z dvousetpadesátimetrové vzdálenosti první dávkou z dodnes používané “osmapadesátky” obdélník 25 x 100 centimetrů. Přesně takto mířená dávka do středu trupu znamenala zneškodnění celé rakety stojící v palebném postavení.
Nejdůležitější rozdíl oproti všem zbývajícím výsadkovým útvarům spočíval v tom, že 7. průzkumný pluk byl přímo řízen Zpravodajskou správou, nikoliv generálním štábem. Právě tento fakt sehrál v našem příběhu klíčovou roli.
CO SE ODEHRÁLO V CENTRU
“20. srpna jsem se normálně vrátil do práce z inspekční cesty asi o půl desáté večer,” vypráví tehdejší vysoký zpravodajský důstojník. “Nic nenasvědčovalo něčemu mimořádnému. Asi za hodinu k nám vpadli sovětští vojáci a říkali: “Přišli jsme vám na pomoc.” Pak nastal naprostý zmatek. Volali nám z protivzdušné obrany, stíhacího letectva… nikdo pořádně nevěděl, co se děje a co má dělat.”
To jste dříve nezaznamenali náznaky připravované “bratrské pomoci”?
“První signály jsme zaregistrovali asi v květnu. Od našeho vojenského atašé v Kanadě jsme například obdrželi informaci, že v Polsku se daly směrem k našim hranicím do pohybu dvě tankové divize. Vznesli jsme okamžitě dotaz do Moskvy, co to má znamenat. Dostalo se nám ale ujištění, že se nic neděje.”
Pak se situace zklidnila?
“To vůbec ne. Neustále jsme zachycovali informace o tom, jak sovětští důstojníci při nejrůznějších příležitostech sondují náladu v naší armádě. Usilovali o získání informací o stavu bojové pohotovosti průzkumných jednotek na naší západní hranici.”
Kdy přišel nejvážnější signál?
“5. srpna jsme opět z Kanady obdrželi pomocí interkontinentálního spojení informaci o tom, že byla do stavu bojové pohotovosti uvedena moskevská výsadková divize. Jednalo se o divizi určenou k plnění strategických úkolů. To byl neklamný náznak, že už se opravdu něco chystá.”
Dalo se v té době ještě něco dělat? Jak jste s touto informací naložili?
“Byl neprodleně informován náčelník generálního štábu.”
Z úst normalizátorů jsme slýchávali, že jedním z hlavních nebezpečí a také důvodů intervence byl fakt, že v té době stála na našich západních hranicích americká armáda a Bundeswehr.
“To je nesmysl. U našich západních hranic byl sice opravdu dislokovaný americký 7. lehký obrněný pluk, ale ten měl bojovou pohotovost nepřetržitě. Jednalo se však pouze o průzkumný útvar o síle 1200 mužů, čili žádná velká hrozba. O vojenské situaci v tehdejší NSR jsme byli informováni poměrně dokonale našimi prostředky. Navíc jsme z Moskvy pravidelně dostávali například aktuální monitoring rozmístění strategických prostředků protivníka, například atomových ponorek NATO… V celé Západní Evropě neodstartovalo jediné letadlo, aniž bychom díky našemu radioprůzkumu o něm nevěděli. Ne, NATO vůči nám v té době žádnou agresi nepřipravovalo.”
A jak to bylo s oním nápadem osvobodit Alexandra Dubčeka?
“Na vedení Zpravodajské správy jsme si druhé noci řekli, že je nutné něco podniknout a nikoli jen nečinně přihlížet. Velitel 7. průzkumného pluku z Holešova tudíž od nás dostal rozkaz: Vypátrat, kde se nachází vedení státu a zjistit podmínky případného zásahu vedoucího k osvobození vedení státu.”
Uvědomovali jste si, jaký dopad může mít vaše rozhodnutí?
“Ano. Uvědomovali jsme si, co děláme.”
Z vládnoucích činitelů byl nejprve zatčen předseda vlády Oldřich Černík, a to ve tři hodiny ráno ve své pracovně na Úřadu vlády. O hodinu později dorazily sovětské tanky k budově ÚV KSČ. První tajemník a řada vedoucích funkcionářů byla v budově internována až do odpoledne?
CO SE DĚLO V HOLEŠOVĚ
 Unikátní fotografie vchodu do kasáren 7. výsadko- vého pluku z 21. srpna 1968, pořízená zamaskovaným výsadkářem. Velitel pluku Vladimír Košan (vlevo) spolu s Miroslavem Šedinou ze Zpravodajské správy odchá- zejí jednat s velitelem sovětských jednotek. Naši důstojníci odmítli okupanty pustit do kasáren, a tak se jednání uskutečnilo ve štábním voze sovětské armády. |
“V jednu hodinu ráno 21. srpna zazvonil telefon. Ze Zpravodajské správy nám oznámili, že jsme obsazeni. Zároveň sdělili, že zatím nemáme vyvádět vojáky z kasáren. Dal jsem okamžitě pokyn motospojkám, aby informovaly o situaci všechny vojáky z povolání našeho útvaru,” uvádí bývalý velitel 7. průzkumného pluku Vladimír Košan. Po vyhlášení poplachu vyjeli na průzkum v soukromých vozidlech a civilně oděni příslušníci jednotky, aby očekávali příjezd sovětských vojáků.
“Rusové přijeli v průběhu dopoledne. Jednalo se o lehkou průzkumnou jednotku. Tanky přijely ke kasárnám a namířily na nás hlavně. Připjal jsem si pistoli a vyšel ven zjistit, co to má znamenat,” doplňuje Miroslav Šedina, který holešovskému pluku velel před plukovníkem Košanem a pak odešel na Zpravodajskou správu. “Sovětský velitel se mne zeptal, jak to, že mám pistoli. Abychom prý nedělali žádné hlouposti, že mají tanky. Odpověděl jsem, ať se podívá do oken kasáren. Z každého na ty jejich tanky mířila pancéřová pěst.”
Později sovětští vojáci argumentovali, že z místnosti se nedá pancéřovou pěstí střílet. “Není to pravda. Všechen kyslík se v místnosti spálí až při druhém výstřelu. Teoreticky je tedy možné vystřelit třikrát, ale pak už je takřka stoprocentní pravděpodobnost udušení,” glosoval tuto historku jeden z řadových příslušníků.
Ale zpět do Holešova. Po prosbě pracovnic pošty požádal městský úřad jednotku o vyslání hlídky, která tam byla neprodleně vyslána a na místě zůstala až do odchodu sovětských vojáků z města.
Za zmínku také určitě stojí skutečnost, že ještě před jejich příchodem vyjel z kasáren rádiovůz, který pak nepřetržitě zabezpečoval šíření pražského rozhlasu pro široké okolí. Místo, odkud vysílal, neznají někteří příslušníci 7. pluku dodnes. Velitel vozu patří mezi ty, které nastupující normalizační režim postihl nejtvrději.
Všichni napjatě očekávali další vývoj. Zlom nastal v noci z 21. na 22. srpna, kdy přišel z vojenské rozvědky již zmíněný rozkaz.
“Postupně jsme nepozorovaně vyvedli z kasáren šedesát mužů, kteří se ukryli v lesnatých kopcích za Holešovem. Vzali si s sebou lehké zbraně. Střelivo jsme jim raději nevydali, kdyby je s ním chytli Rusové, bylo by s nimi zle. Mobilizační munice ale byla neustále připravena,” vysvětluje Vladimír Košan.
Pro jistotu byli všichni vybraní členové jednotky vyřazeni z evidence útvaru. Neexistovaly tak o nich úřední záznamy a teoreticky tak ani neexistovali.
“Chlapci se v lese připravovali i na variantu partyzánské války,” doplňuje Jiří Šedina, “v asi pětisetmetrových vzdálenostech od sebe vybudovali tři podzemní bunkry. Dohromady tvořily jakousi podkovu, aby jeden mohl krýt druhý. Mysleli jsme, že by tak mohlo vzniknout jisté ohnisko odporu. Posléze, po vyhodnocení nálady ve společnosti, jsme od záměru upustili.”
Přesné znění rozkazu pro šedesátičlennou skupinu ukrytou v Hostýnských vrších bylo následující: “dlouhodobě a skrytě provádět rozvědné úkoly a mít v pohotovosti spojovací prostředky stanovené k prvnímu použití za bojového poplachu”.
Mezitím se druhá skupina vojáků, která kasárna neopustila, připravovala na jejich obranu. “Počítali jsme s ozbrojeným konfliktem. Všichni vojáci, od nejvyšších důstojníků až po záklaďáky, nejprve přepadl vztek. Pak jsme ale zklidnili hlavy a byly vydány zbraně,” říká tehdejší kapitán Jaroslav Bílek. “Rusové měli z našich erpégéček strach, při zásahu tanku to totiž většinou pro celou posádku znamená uhoření za živa. Proto se raději stáhli na pět set metrů od kasáren. V případě jejich útoku bychom se tvrdě bránili. S naším výcvikem i výzbrojí bychom je zvládli.”
Jak jste vlastně chtěli Dubčeka osvobodit?
“Nejprve jsme zvažovali variantu útoku na sovětské velvyslanectví v Praze, to ale byla v té době jedna velká pevnost. Měli jsme informace, že byli ukryti v Polsku. Chtěli jsme Dubčeka osvobodit výsadkem a pak ho nějakým malým letounem s nízkou letovou hladinou dopravit sem,” upřesňuje Jiří Dufek.
I kdyby případné osvobození dopadlo úspěšně, tak byste ale přece Alexandra Dubčeka dopravili zpátky do republiky obsazené bratrskými vojsky…
“To sice ano, ale byl by tady? V podstatě to celé bylo politické gesto. Zároveň bychom dokázali světu, že něco umíme a že se nevzdáváme.”
PŘÍPRAVY NA TESÁKU
“Brzy dopoledne 22. srpna vyjelo šedesát průzkumníků na zakrytých korbách véesek z kasáren. Chvíli jsme záměrně bloudili po městě a až pak vyjeli směrem ke střelnici. Já jsem jel s nimi. Dostal jsem rozkaz mužstvo v lese ubytovat a řídit všechny práce po technické stránce,” hovoří bývalý ženijní náčelník holešovského pluku. Z prostoru střelnice pak po malých skupinkách odcházeli do určeného prostoru v okolí Tesáku. Okamžitě byly rozestavěny hlídky a byly zahájeny práce na úkrytech. “Šlo to pomalu, mohli jsme používat pouze polní lopatky. Dělali jsme hlavně na velitelském stanovišti.”
Znali jste důvod, proč to všechno děláte?
“Ne. Rozkaz zněl: skrýt se. O co doopravdy šlo, jsem se náhodou dozvěděl až minulý rok. Mohli jsme sice něco tušit, ale podstatu jsme opravdu neznali. Ostatně by to ani nebylo taktické. Zadání akce jsme se vždy dozvídali až před nástupem do letadla.”
Jaká byla nálada mezi vojáky?
“Jaká? To víte, byli jsme všichni hrozně naštvaní a zklamaní. Ale na Tesáku měli možná i někteří strach. Vzpomínám si, že pár jich mělo u sebe i ostré náboje.”
Kdybyste dostali vám už dnes známý rozkaz, jak by jste reagovali?
“Rozhodně bychom ho splnili.”
24. srpna byla za vyčleněnou jednotkou vyslána spojka. Přinesla rozkaz vrátit se zpět do kásaren. V té době již bylo známo, že Alexandr Dubček, Černík a Smrkovský jsou na jednání v Moskvě.
Akce zkrachovala, protože se dříve nepodařilo vypátrat místo jejich úkrytu. Z dobře informovaného zdroje jsme dostali informaci, že o pomoc byla Zpravodajskou správou požádána také naše strategická vojenská rozvědka. Její velitel však spolupráci odmítl.
Bunkry a okopy pro kruhovou obranu v Hostýnských vrších zůstaly nedokončeny. Byly pouze částečně vydřevené, k zakrytí a dokonalému zamaskování již nedošlo. Jejich torza jako němí svědkové minulosti jsou prý patrná dodnes.
Je také možné, že o přesunu průzkumníků sovětské velení vědělo. U cesty ke zmíněné střelnici stál údajně porouchaný transportér s kompletní posádkou, ze kterého bylo veškeré dění dobře pozorovatelné.
KAINOVO ZNAMENÍ
Je opět srpen. Píše se rok 1969. Holešovskému 7. výsadkovému pluku byla odňata bojová zástava, čímž byl de facto zrušen.
Ideje “masarykismu”, ke kterým se v průběhu Pražského jara otevřeně přihlásilo vedení pluku, se opět stávaly těžkým tabu. Ke slovu se přihlašují dřívější pisatelé anonymů typu: “Kdy už přestanete s protistátním a protisovětským štvaním? Důstojníci chcou dělat puč? Rudá armáda je za humny!”
Největší “hříšníky” brzy nemine vyhazov z armády; další dávají před blížícími se politickými prověrkami raději výpovědi dobrovolně. Zbylí příslušníci ještě před rokem naší nejelitnější výsadkové jednotky museli opustit svá kasárna a provizorně “bivakovat” ve stanech na prostějovském letišti. Čeká je tzv. redislokace do jiných jednotek za účelem “převýchovy”. Díky hygienickým podmínkám se rychle rozmáhá úplavice.
“Víte, na tom letišti jsem si nějak uvědomil, že máme všichni bez rozdílu, my, co jsme byli vyhozeni i ti, co se rozhodli zůstat, napsáno na čele Kainovo znamení. Máme ho a budeme mít do konce života. Nikomu nic nevyčítám,” řekl na závěr setkání jeden z těch, co byli donuceni odejít.P. S. Na podzim 1968 byl 7. výsadkový pluk odeslán k jednomu z posledních cvičení na Slovensko. Úkolem bylo nepozorovaně, a v plné polní, překonat velký počet kilometrů. Několik příslušníků bylo přece jen zahlédnuto místními obyvateli. Informace se dostala až za hranice a Svobodná Evropa pak prý vysílala informaci o novodobých partyzánech, kteří se na Slovensku připravují na odboj proti normalizačnímu režimu?
