Planina Nazca je suchá a zdánlivě neobyvatelná. Kdo by toužil na takovém místě žít? Co by jedl a jakou práci by dělal? Paradoxně se právě tady nacházejí nejrozsáhlejší geoglyfy světa. Otázkou je proč. Hypotéza Jiřího Sonnka možná přináší definitivní odpověď.
Lineární obrazce vyryté do zemského povrchu se jako paprsky slunce rozcházejí do všech světových stran. Některé jsou kilometry dlouhé, a přesto rovné. Jiné jsou širší a kratší a připomínají hřiště nebo letiště. Další zas pláň křižují způsobem cik-cak, kroutí se jako píďalka nebo odbíhají z jednoho bodu a jinou cestou se pak zas k němu vracejí. Geoglyfů je tolik, že se i vzájemně překrývají novější přes starší. Nejznámější a nejnavštěvovanější obrazce jsou ty symbolicky znázorňující zvířata, postavy či předměty z běžného života. Přestože víme, že lidé zdejší krajinu využívali po celou dobu osídlení oblasti – od kultury Paracas, přes kulturu Nazca až po říši Inků, nedochovaly se žádné zprávy, které by nám prozradily smysl a důvod existence těchto obrazců. Hypotéz je k dispozici celá řada.
Vzkaz pro nebesa?
Původně se předpokládalo, že oblast má především kultovní význam. Symbolické geoglyfy mohly znázorňovat obří kalendář nebo vzkaz bohům, plochá místa zas možná byla shromaždišti věřících pro vykonávání náboženských slavností. Tato domněnka byla založena na tom, že obrazce jsou viditelné jen z nebe, ale to není pravda. Stačí drobná vyvýšenina a geoglyfy vidíme jak na dlani.
Také se předpokládalo, že obrazce mají astronomickou orientaci, která je typická pro řadu kultovních památek po celém kontinentu. Paul Kosok vyfotografoval západ slunce o slunovratu ve směru jedné linie (paprsku), jak byl vidět z místa s křížením (paprskového centra) na malém kopečku, kde měl Kosok piknik. Ve zdokonalování hypotézy pokračovala německá matematička a archeoložka Maria Reicheová, a i dnes existují zastánci astronomického významu geoglyfů. Ani ten však u většiny linií nebyl prokázán.
Vysvětlením, které získalo velkou popularitu a přineslo oblasti turistický ruch, se stala hypotéza Ericha von Dänikena, který ve své knize označil plošiny za možné přistávací dráhy mimozemšťanů. Pojmenováním některých obrazců své výmysly ještě podpořil. Například postava mávající na pozdrav vesmírným korábům, všeobecně známá jako astronaut, je ve skutečnosti obyčejný rybář na voru, vytahující z moře svou síť, jak před lety prokázal Jaroslav Klokočník.
Reálnější se zdá vysvětlení amerického amatérského badatele Davida Johnsona. Ten už léta prochází pampu, proutkaří, hledá a nalézá zdroje podzemní vody. Zjistil, že orientace a umístění řady obrazců, hlavně trojúhelníků, často souhlasí se zvodněnými územími a místy bývalých sídlišť. Věda oficiálně jeho postup neuznává, ale pro místní obyvatele je hrdinou. Nachází v poušti vodu tam, kde by ji nikdo nečekal.
Praktické využití
Řada z nás hledá odpovědi na složité otázky v duchovnu. Duchovní odpověď je stručná, srozumitelná a univerzální. I pro staré civilizace byl jistě duchovní život velmi důležitý, ale jinak vlastně podobný jako ten náš. Většina dne byla docela obyčejná, naplněná prací, rodinným životem a odpočinkem. Proč tedy nevěřit, že důvod vzniku obrazců na Nazce je jednoduchý a účelný? Předně si musíme uvědomit, že zdejší zemský povrch je naprosto specifický. Pod svrchní tmavší vrstvou, tzv. pouštním nátěrem, je světlý pískovcový podklad. Je tu také enormní sucho. Řada geoglyfů tak v minulosti mohla vzniknout zcela mimochodem, prostým vyšlapáním – např. cesty spojující lidská sídliště. Druhým důležitým faktem je, že oblast není a nebyla příliš zemědělsky využitelná. Možná ale právě to byl důvod, proč se sem tvůrci obrazců uchýlili. Možná pro svou činnost potřebovali velkou, zhruba rovnou plochu nedaleko moře, která nebyla zemědělskou půdou.
Snad už se teď sami sebe ptáte, co že to mohlo být za činnost. Tázal se tak i pan Jiří Sonnek, český cestovatel a amatérský badatel: „Nazkánská záhada mi dlouho nedala spát, protože dostupná vysvětlení postrádala technicky přijatelná řešení. Když jsem si pomocí Google Earth poprvé prohlížel pampu s obrazci, převážně úzkými trojúhelníky, vybavila se mi ve vzpomínce výroba provazů, jak ji praktikovala jedna tibetská rodinka vysoko v nepálských horách: Na hřebeni horské louky měli asi padesát metrů dlouhý a jeden metr široký pás zbavený drnů a uhrabaný do rovné plochy. Z drnů byla po obvodu vyskládaná nízká zídka, která připravené ploše poskytovala závětří. Otec se synem roztahovali upředenou přízi ze srsti jaků mezi kolíky zaraženými do země na obou koncích upraveného pracoviště. Otec měl v ruce dřevěnou destičku s klikou, pomocí které stáčel jednotlivá vlákna. Ta byla čtyři. Několik metrů před sebou měl připravené další kolíky, ke kterým již stočená vlákna přivazoval a ta pak znovu stáčel opačným směrem dohromady do výsledného provazu. Práce jim šla hezky od ruky. Bohužel jsem byl v té době chudobný turista a musel jsem šetřit záběry na drahém diapozitivním filmu. Žádné fotky jsem proto k dnešní velké lítosti nepořídil. Nápad s výrobou provazů na planině Nazca už mne ale neopustil.
Prostudoval jsem ruční výrobu provazů a také jsem ji osobně vyzkoušel. Při podrobném průzkumu terénu na družicových snímcích jsem si navíc všiml několika méně známých symbolů, připomínajících provaznické pomůcky. Podle jednoho z nich jsem vyrobil stáčedlo a podle dalších přípravky na rovnoměrné ukládání pramenů provazu. Stáčení provazů jsem pak s výbornými výsledky několikrát zopakoval na své zahradě. Zjistil jsem, o kolik se provaz stáčením zkracuje, a také závislost zkrácení na jeho průměru. Podle toho teď mohu odvozovat délky a průměry vyráběných provazů na jednotlivých pracovištích. Metodou starých Nazcánců se dá s trochou zručnosti vyrobit asi deset metrů provazu za hodinu, přičemž k obsluze některých pracovišť stačí jen dva lidé. Vyrobený provaz je perfektní.“
Flotila Inků
Archeologické nálezy bývají senzací, ale o tradičním provaznictví se málo mluví. Všechny civilizace na celém světě se přitom v běžném životě bez provazů neobešly a neobejdou. Provazy se ve starém Peru používaly při stavbě domů, tradičních visutých mostů či na svazování nákladů a vorů při přepravě zboží. Všechny mumie z nazkánských pohřebišť jsou omotané provazy. Ale především, bez provazů nemohla existovat námořní doprava ani rybolov.
Thor Heyerdahl ve své knize uvádí, že když roku 1526 dobyvatel Francisco Pizarro na své cestě podél jihoamerického pobřeží vyplul z Panamské šíje, jeho výprava se na moři setkala s jiným plachetním plavidlem téměř stejné velikosti. Byl to velký balzový vor s posádkou dvaceti lidí a těžkým nákladem sušených ryb. Klády voru byly svázané silnými provazy z henequenu (druhu agáve). Vor měl také velmi dobré lanoví, pevnější než lanoví španělské. Když se Španělé přiblížili k pobřeží, spatřili celou flotilu takových vorů. Z kroniky Inky Garcilasa víme, že v době dobytí Peru (1521) tvořilo rybaření na širém moři, dálkový námořní obchod a přeprava nákladů nedílnou součást ekonomického systému Inků. Balzových vorů se užívalo k transportu a obchodu do míst vzdálených i tisíce kilometrů.
Kroniky dále zaznamenávají, že incký král Túpac Yupanqui (vládl 1471–1493) nařídil zhotovit pro svou výpravu k pacifickým ostrovům vory pro dvacet tisíc mužů. Při průměrném počtu čtyřiceti mužů na jeden vor bylo tedy nutno zhotovit v krátkém časovém období provazy k výrobě pěti set vorů. Na ty je potřeba odhadem asi tisíc kilometrů provazů.
Obrazec jako značka
Pokud připustíme, že geometrické a lineární obrazce planiny Nazca mohou být stopy po manufakturách vyrábějících v průběhu věků potřebný sortiment provazů a sítí, čím pak byly obrazy se zvířecími motivy a různými symboly? Ty přece musely vzniknout pod taktovkou dávných umělců zcela záměrně. Koneckonců, proč ne? Každý podnik přece potřeboval své logo, způsob označení svých výrobků i vyklizeného pracovního místa. Tuto myšlenku podporuje zřetelné propojení ploch symbolických obrazců s pracovním prostorem. Například kolibřík je s pracovištěm propojen špičkou zobáku a pavouk zase nohou. Symbol ryby, rybáře s rybou v síti, delfína, žraloka, kosatky a stočeného lana se pro výrobce provazů jako logo přímo nabízí. Pavouk zase mohl značit výrobce těch nejjemnějších rybářských sítí, podobně jako kolibřík, který při stavbě hnízda nezřídka pavoučí sítě využívá.
Problém, jak mohli lidé tak rozlehlé kresby technicky zvládnout, je už jen malicherný. Stačilo jim to, co měli stále po ruce – provazy. Návrhy v malém měřítku byly záměrně stylizovány do jednoduchých tvarů nepřerušené čáry tak, aby je bylo možno ve zvoleném měřítku přenést přímo na zemský povrch. K tomu posloužil silnější provaz položený na zem. Ten mohl být z vyvýšeného místa (například z přenosné trojnožky nebo štaflí) shlédnut a srovnán dle pokynů pozorovatele do patřičné polohy. Teprve pak byla z jedné strany provazu odhrnuta tmavá povrchová vrstva. K vytyčení geometrických pracovních ploch stačilo na zem položené provazy jenom napnout.
Sonnkova hypotéza působí důvěryhodně, uvážíme-li, že elegantním a ověřitelným způsobem vysvětluje přítomnost řady geoglyfů na pampě. Zároveň neodporuje tradičním hypotézám, takže multifunkční využití geoglyfů vychází zcela logicky jako kompromisní řešení. Přesto zatím nebyla vědeckou komunitou přijata. Anglická verze rukopisu byla několikrát zaslána do odborných zahraničních časopisů, ovšem zatím zcela bez úspěchu. Zamítavá stanoviska recenzentů byla více účelová než objektivní, s evidentní snahou zamést logické vysvětlení pod koberec. Krvavé náboženské rituály a mimozemská přistání jsou totiž ve společnosti stále populárnější než technické úvahy a zdravý selský rozum. Co teprve kdyby nějaký český amatér z venkova přišel s lepším řešením než slovutný archeolog, běhající po pampě celý svůj udýchaný život. Mimochodem, indiánský jazyk kečua má pro „provaz“ libozvučné slovo „wasca“ či „huasca“. To se docela slovu Nazca podobá, že?
Zajímá vás více? Přečtěte si knihu Astronomicko-historické otazníky Mezoameriky a Peru, ve které jsou popsány staré i soudobé teorie včetně té Sonnkovy.
