David Attenborough, autor Modré planety říká: „Rozumný člověk nemůže fakta nikdy odmítnout“
Sir David Attenborough – zaznělo v prosinci Rudolfovou galerií Pražského hradu za bouřlivého potlesku vědců z celé Evropy. Angličan zde přebíral Descartesovu cenu za popularizaci vědy udělovanou Evropskou komisí EU. Přítomným nebylo třeba jej představovat, stejně jako pěti stům milionům televizních diváků ve sto zemích, kteří zhlédli jeho seriál Život na Zemi, natočený v roce 1997, nebo seriály Živoucí planeta, První ráj, případně i první seriál televizních filmů Zoo Quest z roku 1954. Všechny byly vydány knižně s množstvím fantastických fotografií. Sir David Frederick Attenborough se narodil v Londýně roku 1926, absolvoval Cambridge, pak sloužil za války v britském námořnictvu. Pro BBC začal tvořit v ro ce 1952, anglickým peerem se díky své práci stal v roce 1985.
Ve všech vašich knihách a zvláště televizních seriálech se velmi impulzivním, až dramatickým způsobem snažíte přiblížit život na Zemi co největšímu okruhu lidí. Vtahujete televizního diváka z poklidu domova do přírodních dějů…
Opakovaně tvrdím, že současná lidská populace je vystavena zkouškám, jimž nebyla vystavena zatím nikdy v minulosti. Především jsme se velmi rozmnožili a rozvinuli výrobní činnost, takže ohrožujeme samu podstatu života na planetě. Šest miliard lidí potřebuje potravu, chce rozumně bydlet a svobodně se pohybovat nezávislými dopravními prostředky. To vše má dopad na životní prostředí všech kontinentů a oceánů. Ocitli jsme se tak zřejmě někde uprostřed cesty k vyhubení života na Zemi, a na jeho ochraně se proto musejí podílet všichni obyvatelé planety. Aby se tak stalo, potřebují rozumět přírodě a jejím dějům, zásadním pochodům, které udržují život na Zemi. Jedním ze zásadních prostředků k tomu je vzdělání. To cítím jako poslání.
Mám na mysli moderní vzdělání, které každému osvětlí pomocí posledních vědeckých poznatků, jak svět přírody funguje a proč je nutné ji chránit. Žijeme totiž ve věku vědy, která prostupuje vším, co konáme. Pokud nové vědecké poznatky nezpřístupníme všem a nevzděláme veřejnost, směřujeme jednoznačně ke katastrofě.
Myslíte si opravdu, že je to jediný způsob, jak například přesvědčit ekologické skeptiky a vyslovené technokraty, kteří například tvrdí, že žádné oteplování planety vlivem emisních plynů nenastává, přírodě nic nehrozí, některé živočišné a rostlinné druhy jsou vlastně zbytečné, škodlivé?
Námitky, že nemáme ještě dost faktů potvrzujících oteplování klimatu a že je třeba skleníkový efekt ještě doložit, byly oprávněné snad ještě před deseti lety. Dnes je to zcela průkazné a evidentní. Graf po grafu, který vyhodnocuje naměřené fyzikální veličiny, dokládá, že svět se změnil. A změnil se především od počátků průmyslové revoluce, a co je nejhorší, jsou to prakticky nevratné změny. Pokud někdo taková fakta neuznává, i když je s nimi seznámen, pak nemůže být považován za vzdělaného člověka. Měli bychom takovým lidem neustále říkat: podívejte se a mluvte pak tváří v tvář faktům. Jaká fakta máte pro svá tvrzení vy? Žádná taková předložit nemohou. Věda je ale o správném vyhodnocení naměřených faktů.
Který z faktorů uváděných jako největší hrozby životnímu prostředí na Zemi je podle vás třeba řešit nejdříve? Velký znalec oceánů Jacques-Yves Cousteau například před lety zdůrazňoval především dopady enormně vzrůstající populace. Uváděl, že její růst je třeba omezit.
Není sporu o tom, že jedním z faktorů, které mají vliv na zásadní změnu prostředí na Zemi, je přemnožení lidské populace. Nicméně například v Evropě populace klesá, což je dobré řekněme z hlediska životního prostředí, i když nám to přináší ekonomické problémy. Na druhé straně populace na Zemi neustále vzrůstá.
Myslím si ale, že některé úkoly jsou naléhavější. Odklad nesnesou například opatření, která musejí omezit globální oteplování. Máme totiž zpoždění a to, co uděláme, děláme pro budoucnost. O to je naše odpovědnost větší. Musíme neustále provádět další a další měření a na jejich základě měnit využívání přírodních zdrojů a své vlastní chování. Nejde ani tak o to, že třeba za pět let by už na některé věci mohlo být pozdě, ale o další generace. Za padesát let se lidé určitě budou obracet na starší generace a ptát se: Co jste to udělali? Jak jste mohli být tak nezodpovědní? Měli jste k dispozici tolik faktů, tak proč jste je ignorovali?
Krajina se dnes vlivem lidí mění neuvěřitelně rychle. Krásná místa, která člověk navštěvoval jako dítě a učil se tu rozumět přírodě, už nemůže ukázat svým dětem – definitivně zmizela. Vzniká problém přírodní prázdnoty, kterou lidé vyplňují jinými aktivitami. Jak se díváte na neustálé ukrajování přírodních rezervací, národních parků a likvidaci některých druhů zvířat a ryb kvůli potřebě lidí získat peníze?
Tam, kde jsem se v dětství učil poznávat hmyz, rostliny i ptáky, v blízkém mokřadu u mého bydliště, jsou dnes domy. Myslím, že i vaše země, podobně jako Velká Británie, je územím, kde dominují lidé se svými stavbami a intenzivně obdělávanou půdou. Přesto zde stále ještě nacházíme místa, kde je les, vodní plochy ponechané přírodě a louky. Ale když je srovnáme s dobou před zhruba padesáti lety, vidíme, že jsme je drasticky omezili. Přitom nás nepřibylo, dokonce spotřebováváme méně energie než dříve. To o něčem svědčí. Především o trvalé exploataci těchto území, která mnohým lidem připadají jako zbytečná, i když je často hodlají intenzivně využívat především pro sebe. Vyhledávají je ke stavbě domů nebo rekreaci. Podívejte se například na mořská pobřeží. Pokud naše společnost nepřijme skutečně závazná pravidla chování ke zbytkům přírody, nebudeme brzy vůbec schopni mladým lidem vysvětlit, jak příroda funguje a co znamená. Osobně mohu jen doufat, že jsem udělal v životě maximum pro to, aby lidé na vlastní oči viděli i ty nejskrytější přírodní procesy, pochopili je a přijali za své, že je třeba chovat se k nim s úctou. Když po někom budeme chtít respekt k přírodě, musí vědět, proč jej musí mít.
Naše veřejnost vás dobře zná kvůli vašim televizním seriálům, zejména Modré planetě. Při natáčení některých sekvencí jste hojně využíval techniku, jako infračervené osvětlení, čidla spouštějící kamery na odlehlých místech v džungli nebo záběry pod hladinou snímané pohyblivými čipy. Někdy se zdá, že se v té technice docela vyžíváte…?
Ne, ne, tak to není. Byla to spíše technika, která nás v mnohém ještě nedávno silně omezovala. Porovnejte si svitkový film s dnešním digitálním záznamem, navíc byl kdysi jen černobílý. Porovnejte výměnné objektivy s dnešními zoomy. Technika se každým rokem zlepšovala a my jsme ji samozřejmě, pokud to bylo jen trochu možné, k zachycení přírodních jevů ihned využívali.
I malý technický pokrok někdy stačí k tomu, abyste zachytil dosud neznámé přírodní jevy či chování zvířat. Například kamery na infračervené spektrum nám hodně pomohly při pozorování života zvířat v noci. Vysokorychlostní sekvence odhalily lidskému oku neviditelné pohyby. Doufám, že diváci nenabyli dojem, že používám techniku samoúčelně. Spíše bych byl tak trochu blázen a sám proti sobě, kdybych ji nevyužíval.
Kdo se dívá na vaše snímky, musí ho napadnout otázka, jak dalece jste iniciátorem dokumentů BBC vy sám a nakolik jen předáváte své poznatky do projektů, které tato stanice reprezentuje…?
S BBC jsem začal spolupracovat před více než padesáti lety, kdy byla televize ještě v plenkách. O přírodních snímcích se tehdy ani příliš nemluvilo. Nastoupil jsem do BBC jako producent a byl jsem tedy odpovědný za vyhledávání námětů a témat, které by informovaly veřejnost o dění ve společnosti. A to dělám dodnes. Samozřejmě ale nastávají také situace, kdy jsem žádán o radu k jiným projektům. Není to jen náhoda, že právě BBC tak dala vzniknout přírodní dokumentaristice, je to i reflexe velmi naléhavých problémů společnosti, nejenom obyvatel Velké Británie.
Nemáte problémy s tím, že televizní stanice se všeobecně snaží přizpůsobit komerčním stanicím levnými a jednoduchými pořady a vyhledávají proto spíše jiná témata než naučné snímky?
Ptáte se, jak donutit veřejné televize k tomu, aby plnily úlohu veřejného média. Samozřejmě existuje mnoho způsobů a hodně se hovoří o atraktivnosti takových dokumentů, což je téměř jejich podmínka. Já na to ale pohlížím také tak, že pokud je stanice veřejná, tedy placená z veřejných prostředků, pak musí plnit svou úlohu a nevybírat si pouze témata vysloveně populární nebo taková, která by přitahovala inzerci. Velká Británie má naštěstí mezi diváky BBC mnoho příznivců přírody a ochrany životního prostředí, takže naše snímky jsou považovány za naplnění veřejné zakázky. Považuji to za demokratické.
V poslední době se zřejmě stává téměř neřešitelným problémem soužití některých vzácných druhů zvířat s člověkem. Plocha rezervací se stále zmenšuje. Například indičtí tygři, levharti nebo lvi tak už žijí téměř mezi vesnicemi plnými lidí. Snadno se z nich pak stávají lidožravá zvířata a tím ztrácejí šance na přežití. V Africe jsou kdysi migrující sloni zatlačeni do omezených prostor, kde se přemnožují. Redukce jejich stavů je pak bolestná a drastická. Jen někde se daří provozovat národní parky tak, aby z nich měli svůj prospěch i domorodí obyvatelé a stavěli se pak lépe k divokým zvířatům.
Máte pravdu, že jednou z cest, jak parky řídit a spravovat, je zapojit místní obyvatelstvo a ukázat mu, že z toho může mít prospěch. Mám dost ilustrativní příklad – gorily tropických mlžných lesů ve Rwandě by dnes už byly vyhubeny, kdyby je nevyhledávalo tolik turistů z celého světa a nepřinášeli tak do oblasti peníze. Výhoda je v tom, že si dnes místní úřady i lidé už uvědomují, že existence goril jim přináší mnohem, mnohem více peněz, než kdyby zpeněžili dřevo mlžného lesa. Je v tom hodně obchodu, ale je to zřejmě jediná možnost uchovat tato krásná zvířata v dobrém stavu v přírodě do doby, než bude situace ve Rwandě příznivá i etickým hlediskům ochrany.
Při cestách za dokumenty BBC jste určitě viděl i mnoho otřesných případů ničení přírody.
Asi nejsem ten správný člověk na odpověď, protože já vyhledávám především krásná místa na Zemi se zachovanou přírodou. Jezdím tedy tam, kde krásná příroda ještě existuje, a ne na místa, kde byla definitivně zničena. Neumím proto vybrat nejhorší příklady devastací. Nicméně stává se mi právě to, o čem jsme hovořili před chvílí. Například před patnácti lety jsem navštívil deštné pralesy na Borneu a tehdy to byl zelený ráj. Nádherný ekosystém s hojností všech forem života. Stejná místa jsem navštívil nedávno a byl jsem šokován. Viděl jsem jen holou zemi, chvíli poušť, chvíli bláto odnášené vodou. A nejhorší bylo, že lidé vykáceli tento prales jen pro dříví. Nenachází se tam ani ropa, ani tam nejsou vysazeny zemědělské plodiny, ani znovu nevysazují nové stromy pro dřevo. Vykáceli všechno pro ubohý zisk, který se rychle obrací v trvalou ztrátu. Definitivní ztrátu, neboť by trvalo desítky let, než by se ekosystém jen částečně obnovil. Takové činy považuji za zločin, protože deštné pralesy jsou ty nejbohatší a dávno ještě neprozkoumané ekosystémy, které na planetě máme. Je to prostě zločin, který neprovedli nějací primitivové, ale lidé organizující vlastní zisk.
K idejím ochrany životního prostředí se lidé chovají většinou vstřícně jen do okamžiku, dokud to neomezuje je samotné. Jakou máte představu o ideálním spojení nových technologií, které bude člověk nutně potřebovat k životu, s přírodou? Například výroba jaderné energie hrozí velkým konfliktem…
Na to samozřejmě není jednoduchá odpověď. Bude záležet na místě, na druhu technologie, kterou chce člověk použít. Má to, co já vím, snad miliony řešení. Pokud mohu vyjít ze svých zkušeností z domova, Velká Británie rozvíjí svoji legislativu tak, aby všechna velká technická díla procházela skutečně tvrdým posouzením vlivu na prostředí. Může se vám zdát, že se vyhýbám odpovědi, ale nedovedu si představit jiný vývoj, než demokratický. Věřím v to, že dříve či později bude demokratická společnost posuzovat využívání techniky z ještě širších hledisek vlivu na prostředí, než je tomu dnes. Ale musí k tomu dospět.
Jaderná energie je dnes jednou z možností výroby energie, kterou máme. Z dnešního pohledu je k ní samozřejmě mnoho výhrad, jelikož jsou stále k dispozici ložiska fosilních paliv. Je tedy pouze jednou z alternativ, i když pro mnohé jedinou. To se však určitě během dalších padesáti let změní. Věřím, že technici zdokonalí i formy výroby energie z obnovitelných zdrojů natolik, že budou představovat významný zdroj. Podle mne tedy není možné říci jen ne, nebo ano k jaderné energii. Názor na ni se bude vyvíjet ve vztahu k novým faktům a možnostem.
Za svoji kariéru jste pravděpodobně viděl více než kterýkoliv jiný smrtelník většinu nejkrásnějších míst na planetě. Které máte nejraději?
Na to je těžká odpověď, záleží na hledisku. Někde byste třeba mohl žít, jinde jde o přírodní fenomén, který bere dech. Takže bych klidně mohl říci Madagaskar, Nová Kaledonie nebo Peru, případně Borneo, ale to prostě není důležité. Všechna taková místa mají hlavně svoji funkci, svůj ekosystém, který je odlišuje od ostatních, a dohromady vytvářejí onen nádherný celek – živou planetu. Nemohu a nechci proto jmenovat určité místo.
