Moudrý na horu neleze. Moudrý tu horu obleze… S touhle hláškou na rtech zahajoval Voloďa ráno výstup na sopku Ključevskaja, nejvyšší vulkán Eurasie. Ještě před hodinou bych byl ochoten s ním souhlasit – strmé suťové svahy pod nohama a silný mrazivý vichr byly dobrým argumentem. Ostrý vulkanický popel se nepříjemně hlásil ke slovu v pohorkách, blízké okolí víc než cokoli jiného připomínalo čerstvě nasypané ostravské haldy.
Teď jsou ale tři hodiny odpoledne, i ti poslední se už doplazili na vrchol. Z nedohledné hlubiny obrovského kráteru se valí mraky štiplavého kouře, který pod mocným náporem východního větru vytváří dlouhou vlečku. Počasí je jako za odměnu – přestaly několikadenní vytrvalé deště a v nádherném slunečném odpoledni je možno přehlédnout obrovský kus téhle pusté a divoké země. Z horských pásem vystupují strmé vrchy nápadně kuželovitých tvarů, některé jsou ozdobeny praporkem našedlého kouře. Žádná z okolních hor naše stanoviště nepřevyšuje – velikáni Skalistých hor jsou vzdáleni přes tři tisíce kilometrů na východ, předvoj Himálaje na opačné straně je ještě o polovinu dál. S pomocí GPS upřesňujeme rozporuplné údaje několika map – vrchol nedosahuje 4688 metrů, jak uvádí ruská topografická mapa, ani 4750, které avizuje atlas světa z pražské Kartografie. Z družicových signálů zjišťujeme, že nezbedná sopka zase o kousek povyrostla a přiblížila se na dosah střeše Evropy výškou 4800 metrů nad mořem.
Podařilo se nám vystoupit na nejvyšší vulkán Kamčatky i Eurasie – sopku Ključevskaja.
POLOOSTROV KAMČATKA
První svědectví o Kamčatce se datují od roku 1650, kdy po ní putovali carští kozáci za účelem vybírání daní (tzv. jasaku) od domorodých obyvatel. Až roku 1725 se car Petr I. konečně rozhodl pro první organizovanou průzkumnou cestu na Kamčatku. Najal pro to zkušeného dánského mořeplavce Vituse Beringa, který měl v rámci takzvané “První kamčatské expedice” za úkol zjistit, zda Asie je od Ameriky oddělena průlivem, či nikoliv. Výprava se vrátila roku 1728 s tím, že průliv existuje. Pro značnou mlhu ale nebylo možno zjistit, jak je široký. Cesta však vzbudila zájem Akademie v Petrohradu a roku 1730 byla vypravena “Druhá kamčatská expedice”. Výpravu vedl Bering a Čirikov. Členy byli tentokrát i vědci, z nichž nejvíce proslul Krašeninnikov. Úkolem této expedice bylo dosáhnout břehů Ameriky a Japonska, zakreslit do map severní a severovýchodní pobřeží Asie a samozřejmě provést průzkum území, obyvatel, flóry a fauny Kamčatky.
Dne 17. října 1740 vpluly do Avačinského zálivu dvě lodě pod vedením Beringa a Čirikova a zakotvily zde. Toto datum se od té doby slaví jako den narození osady a pozdějšího města jménem Petropavlovsk-Kamčatskij. Petropavlovsk proto, že ony lodě nesly jména apoštolů sv. Petra a sv. Pavla.
Osada záhy získala vojenský význam, který si podržela až do dnešní doby. Za Sovětského svazu byla oblast na východní hranici s nepřátelským Západem neprodyšně uzavřena, cestování bylo pro místní obyvatele krajně obtížné, pro cizince naprosto nemožné. Strategický přístav jaderných ponorek v Avačinském zálivu na tichomořském pobřeží je sice nepřístupný i dnes, to ovšem nikterak nebrání dopravním letadlům, aby nad ním před přistáním zakroužila. Stále zde přežívají mnohé relikvie bolševického impéria, z nichž nejviditelnější je nutnost mít bumážku na cokoli, počínaje možností vstupu do země (ruské vízum je podmínkou nutnou, nikoli však postačující). Mnohé dveře se však i bez razítka překvapivě rychle otevírají při povytažení vhodné bankovky z peněženky.
Pohyb po Kamčatce není volný; teoreticky je třeba využít služeb některé zdejší cestovní kanceláře, nebo mít alespoň místního “strejčka”, prakticky však lze s využitím šustivých argumentů většinu potíží obejít. Stále ještě jsou zde uzavřené oblasti, do nichž je (nejen) cizincům vstup zakázán. Některé jsou na vstupních komunikacích střeženy ozbrojenými hlídkami, do jiných se dá bez problémů dostat autobusem.
Cestování na poloostrově je velmi ztíženo nedostatkem komunikací. Z Petropavlovska se lze po zemi dostat na sever až do Usť-Kamčatska (asi 800 km), na západ do Okťabrského (200 km) a na jih do oblasti vulkánu Mutnovskij (100 km). Je sice možno využít vojenských vězděchodů (pásových terénních vozidel), to je však velmi drahé a pomalé. Doprava vrtulníkem je tak drahá, že prakticky nepřichází v úvahu, lodní doprava při pobřeží je velmi řídká a také není nijak levná. Při pěších túrách je třeba počítat s častými zvraty počasí, vybavit se dostatkem jídla (vody je naopak dost), prostředky proti hmyzu a zejména “něčím” proti medvědům, kterých je zde asi tolik jako původních obyvatel.
 V osadě Esso uprostřed kamčatských hor se skrývá zajímavé vnadidlo pro turisty – skanzen dřevěných staveb a jurt upomínající na původní ruské osadníky a domorodé obyvatele (Itelmeny, Korjaky a Eveny). |
PETROPAVLOVSK-KAMČATSKIJ V LEDOVÉM SEVŘENÍ
Z letadla nebo z lodě vypadá Město (v řeči zdejších obyvatel je vždycky zřetelně slyšet velké “M”) nádherně. Bílá zástavba je v terasách rozprostřena nad členitým mořským zálivem, lesnatý obzor uzavírají dvě rozložité sopky ozdobené sněhovými čepicemi.
Při pohledu zblízka se příznivý první dojem utápí ve zklamání.
“Bydlím v prominentní čtvrti, tady kolem žijí jen lidé střední třídy,” upozorňuje se zjevnou pýchou v hlase náš “styčný důstojník” Voloďa, když zastavuje před nevzhledným šedivým panelákem. Socialisticky strohá betonová architektura se zdá být ještě šedivější, než jak ji známe z domova. Na vině je materiál, ze kterého jsou panely vyrobeny – totiž černý lávový písek. Spáry mezi panely jsou s lempláckou nepravidelností zamatlány jakýmsi černým tmelem, od oken se k protilehlým slepým zdem táhnou na kladkách natažená ocelová lanka, na kterých ve větru povlává sušící se prádlo. Mezi domy se zelenají řady nízkých listnatých stromů pro nás zcela neznámého druhu.
Velký kontrast lze vysledovat v označení provozoven. Státní pošta je cudně skryta v paneláku za ocelovými dveřmi, na nichž rez ponechala už jen drobné zbytky zeleného nátěru. Naproti tomu soukromé prodejny potravin jsou pěkně omítnuty a honosí se pestrými vývěsními štíty, které jsou většinou přizdobeny nápisem kruglosutočno – tedy “otevřeno 24 hodin denně”.
Dopravní ruch se soustřeďuje na několika hlavních ulicích, mimo ně je město tiché. Jezdí se vpravo, ale naprostá většina aut má pravostranné řízení. Vysvětlení je nasnadě – dovoz aut z evropské části Ruska vlakem přes Sibiř a pak lodí z Vladivostoku je nekřesťansky drahý, takže se zde prodávají především ojetiny z Japonska a Koreje. Hromadnou dopravu ve městě zajišťují autobusy nebo maršrutnoje taxi, což je hromadný taxík pro dvanáct lidí, který jezdí po pevně určené trase. Jízdné je v něm sice dvakrát dražší, ale svezení je rychlejší.
“Bytový problém u nás neznáme,” vysvětluje Voloďa. “Například my jsme ke svému bytu přikoupili ještě jeden, takže teď máme čtyřpokojový byt se dvěma záchody a koupelnami.” Údivem mi poklesla čelist – tohle se přece vůbec neshoduje s tím, co jsme vždycky o Rusku slyšeli. Voloďa chvíli otálí, pak ale přece jen přizná barvu: “Před deseti lety žilo na Kamčatce něco málo přes půl milionu lidí. V průběhu devadesátých let jich odsud odešlo více než sto tisíc. Kdo neměl důvod zůstávat a měl kam jít, odešel…” V klesající tónině konce věty zaznívá smutná obava, že by mohlo být hůře. Město se zdá být těsně nad hranicí jakž takž přežívání. Ještě může fungovat divadlo, kino, knihovna, ještě se vyplatí udržovat nemocnici, síť restaurací, prodejny průmyslového zboží, mezinárodní letiště. Kde je ale ta hranice, za kterou začne omezování vyšší občanské vybavenosti, což spustí další lavinu stěhování – kde je začátek zpětné vazby, která dosud prosperující město zdevalvuje na vojenskou osadu ztracenou na konci světa v ledovém sevření Dálného východu?
První známky nastávající agonie jsou jasně zřetelné – neobydlené domy, chátrající autobusy, zoufale neudržované fasády kdysi honosných budov úřadů, rezivějící lodě. Poničená budova hlavního přístavu – morvakzal – je jen smutnou vzpomínkou na minulost, kdy sem připlouvaly pravidelně jedna až dvě dálkové osobní lodě denně. Poslední z nich opustila zdejší betonové nábřeží před více než čtyřmi lety…
Snad ale přece jen nebude tak zle. Po ulicích chodí pěkně oblečení lidé, mezi nimiž převažují mladí. Krásné dívky korzují po nábřeží, na školních hřištích řádí spousty dětí. Kamčatčané jsou hrdí na svoji drsnou zemi, na své tunely vykopané ve sněhu, na svou izolaci. Ti, kteří zůstali, už nejspíš neodejdou. Možná proto, že nemají kam, ale hlavně proto, že Kamčatku mají rádi a jsou tady doma.
 Korjakský a Avačinský vulkán představují trvalou hrozbu pro obyvatele Petropavlovska-Kamčatského, současně ale městu propůjčují nenapodobitelnou kulisu a zkrášlují pohled na zástavbu tvořenou bloky paneláků z šedého betonu. |
TUMÁN NAD TUNDROU
Kozyrevsk je malá díra kilometr stranou od hlavní silnice daleko na severu. Je tu krámek a hospoda s tančírnou, před ní stojí zaparkovaná korejská “šunka”. Na předních sedadlech předvádějí dva mladíci v černých brýlích posez odkoukaný od supermanů z amerických filmů, vedle auta se kroutí dvě hezky oblečené místní krásky.
V prvním patře nízkého dřevěného domku budíme statného borce s parádním pivním břichem – prý pilota oné helikoptéry, kterou poletíme zanedlouho do hor. Chvíli si protírá oči, pak s omluvným úsměvem natahuje kalhoty přes špinavé spodky.
“Vrtulník?! – Ne, tady není. Odletěl před dvěma dny s druhým pilotem do kaldery Uzon. Ona tam totiž došla ze Županova Jelcinova dcera a teď je jí stroj k dispozici.”
“Můžete nám říci, kdy přiletí zpět?”
Chlapík startuje mobil, pak vysílačku. Z rychlého hovoru jsem pochytil dost na to, abych pochopil, že nad kalderou je tumán, a tedy počasí nevhodné pro let.
Tumán je tady souhrnné označení pro všechno, co vypadá jako mlha – pro mraky, páru, nízkou oblačnost. Je to zlověstné slovo, které obsahuje bloudění, strach z prázdnoty, kulatý prostor a konec času. Je to bušení srdce v bílém tichu, je to tíseň před nástupem noci, je to znamení zmaru. Tumán znamená velké červené stůj pro každého, kdo se pohybuje v neznámých horách. Tumán je bílá tma.
Situace je jasná. Máme jedinou možnost – zatnout zuby a pokusit se o úspěch v tom čase, který máme k dispozici. A toho času je zatraceně málo. Místní znalci a průvodci Oleg a Serjoža se nijak nesnaží předstírat optimismus. Zjevně si oba myslí, že na sopku Ključevskaja nevystoupíme. Jejich úkolem je však provést nás nepřehledným terénem a nepříznivým počasím pod horu, a tak prostě jdou.
Alternativní plán předpokládá, že pojedeme autem čtyřicet kilometrů po lesní cestě, pokud ovšem bude možno přejet přes most, který se loni propadl. Nikdo přesně neví, v jakém je teď stavu.
Řidič mohutného náklaďáku si s tím hlavu neláme. Řeklo se mu, aby jel nahoru, tak jede. Mostek někdo “vyspravil” třemi modřínovými kmeny položenými podélně přes propadlou konstrukci.
Nad hranicí lesa nás úsměv přešel. Vytrvalý déšť nekončí, před námi není nic než horská travnatá pláň nacucaná vodou, mlha a čtyři dny pochodu. Musíme velikým obloukem obejít celé pohoří a pak vystoupat do sedla ve výši 3200 metrů; kratší cesta po ledovci je teď koncem léta už neschůdná. Nikde není ani náznak nějaké cesty; orientace závisí na buzole a paměti ruských kamarádů. Počasí je vzácně stálé – když na chvíli přestane pršet, začne sněžit. Vítr se vysmívá pláštěnkám i osamělému deštníku. Všechno je to hop nebo trop – nejvyšší činná sopka kontinentu čeká.
 Z výstupu na sopku Ključevskaja – ranní program v kamčatské televizi. |
MEDVĚDÍ HRÁTKY
Trojice chlupáčů se honí po pláni snad sto padesát metrů před námi. Dvě medvíďata si hrají, jejich rodička a vychovatelka sedí na bobku a krmí se bobulemi. Stojíme nehnutě, opatrnými pohyby lovím z batohu kameru a na tu dálku chytám transfokátorem, co se dá. Pak se odkudsi ozval sviští hvizd, medvědi zakroužili hlavičkami a odpelášili svahem někam k bílým dálavám, jen se jim legrační chlupaté ocásky třepetaly.
Celí nadšení si vzájemně gratulujeme; považujeme tohle extempore za příjemné zpestření programu. Rusové ale naše nadšení nesdílejí; prý by bylo rozhodně lepší, kdybychom vůbec žádné medvědy neviděli a nepotkali. Na podporu svého tvrzení snášejí několik zajímavých historek, z nichž nejzábavnější se jeví ta o japonském zoologovi, specialistovi na medvědy. Dotyčný odborník přijel před několika lety na Kamčatku, odebral se do divočiny a byl neprodleně sněden medvědem.
“Nedávno stahoval v lese dřevo traktorista z Kozyrevska. Medvěd ho vytáhl z kabiny traktoru – nechtějte slyšet, co z něj zbylo,” doplňuje Oleg. A to jsme ještě nevěděli, že zatímco jsme byli v oblasti Ključevské, sežral medvěd dvě děti v Petropavlovsku, jen pár desítek metrů od okraje města.
Jedna zkušenost s medvědy nestačila. Oleg udává tempo, jako by ještě dnes chtěl dojít až na vrchol. Ženeme se za ním, mokré pláštěnky pleskají ve studeném větru, sem tam zaslechnu kletbu procezenou mezi sevřenými zuby.
Když jsme se vynořili zpoza vysokého břehu potoka, ukázala se trojice hnědých chlupáčů vzdálená od nás jen nějakých osmdesát metrů. Vždy opatrný Serjoža varovně sykl a velí k pomalému a nenápadnému ústupu. – Pozdě! Jeden malý medvídek si nás už všimnul a roztomile se batolí směrem k nám, aby se přesvědčil, jaká srandovní stvoření jej přišla navštívit. Těžkotonážní mamina ho rozezleně následuje a v našich řadách propuká lehounká panika. Serjoža trochu zajíkavě vykřikuje “Ho!” a “Hej, hoj, hóóó!” a tluče o sebe lyžařskými hůlkami. Situace vypadá vážně; vůdci kolem střílejí pohledy, zjevně hledají únikové cesty. Medvídek stále běží k nám, stará ho následuje – to je ta absolutně nejhorší situace, jaká vůbec může nastat. Obranné pepřové spreje jsou samozřejmě bezpečně uloženy v hlubinách batohů.
Hulákáme jako o život, medvědi se blíží. Nějakých padesát metrů od nás rozjetá medvědice nezdárného synáčka dohání a uštědřuje mu výchovný pohlavek přes celou tlamu. Drobeček se neochotně otáčí a pádí zpět, za chvíli všichni tři mizí za nízkým kopečkem.
Zaraženě jdeme k místům, jimiž chlupáči utíkali. Na zemi se válí do dlouhých šňůr roztažené bobky medvědího trusu.
“Koukej, oni se strachy pokakali!” vykřikuje Vova. Křečovitě se usmíváme; stačilo ještě pár vteřin a kdo ví, jestli by to byli právě medvědi, kdo by se tam strachy…
 Koupání v teplých pramenech (narzanech) je skvělé za každého počasí. V Nalyčevském přírodním parku je takových “bazénů” několik. Protože v hlavním městě v létě teplá voda neteče, jsou jedinou možností, kde si lze při putování divočinou užít teplé koupele a z hygienického hlediska zachovat lidskou tvář. |
KRÁSNÝ ŽIVOT
Dvě malé plošinky v lávové suti pokryté několika decimetry sněhu, výška 3200 metrů, silný vítr a nestálé počasí – to je v kostce základní tábor na Ključevské. Dnešní etapa byla krátká, volného odpoledne využíváme k tolik potřebnému odpočinku vleže ve spacáku a k sušení. Prostranství mezi stany je pusté. Někdy před večerem jsem jen tak cvičně vykřikl do prostoru: “To je blaho, co? To je krásnej život!”
Někdo ze sousedního stanu mi přitakává: “To je právě ten krásnyj život…”
“Bacha,” vysvětluji, “ať nedojde k nedorozumění. Krasnyj život znamená rusky rudé břicho!”
“Aha,” ozývá se z éteru po chvíli překvapeného mlčení. “Tak to tu na té Kamčatce tedy máme rudé břicho…”
KAPITALISMUS MEZI GEJZÍRY
“Na penězích nezáleží – záleží na tom, kolik jich je,” říká Voloďa vždycky, když dojde na placení. Tahle nádherná věta se dá docela dobře pochopit takto: ceny jsou stanoveny v dolarech, ale platí se zásadně v rublech. To znamená, že co stálo včera sto rublů, může dneska stát klidně sto deset.
Zemi ovládl kapitalismus, který neví, co je to neviditelná ruka trhu. Turistickou Kamčatku si rozdělily společnosti, které od státu získaly podnikatelská práva a do svých rajonů nikoho nepustí. Firma Krečet vybojovala snad nejatraktivnější oblast poloostrova – Údolí gejzírů.
“Kdo neviděl Dolinu, nebyl na Kamčatce!”
“Jedno ze čtyř míst na světě, kde můžete vidět gejzíry!”
Žádný z předchozích výroků není pravdivý, ale to není na překážku tomu, aby si za šestihodinový výlet firma naúčtovala 250 dolarů za osobu. Za své peníze dostanete: půl třetí hodiny letu vrtulníkem, slušný oběd a více než dvouhodinovou procházku po dřevěném chodníku mezi dírami s vařícím bahnem a stříkající horkou vodou, to vše pochopitelně s průvodcem.
“Nikdy jsem tam nebyl,” odpovídá Voloďa na přímý dotaz, “a neznám nikoho, kdo by se tam podíval. Vždyť tolik si za měsíc ani nevydělám…”
Voloďa je policista, major; má hrubý měsíční plat kolem 200 dolarů. Jeho žena Anička je lékařka, při třech úvazcích dá dohromady 240 dolarů měsíčně. Rodinu si doplnili dvěma dětmi a považují se za střední třídu. Naštěstí firma Krečet je uznalá – za to, že přivedl skupinu evropských kavek, svezou spoluobčana zadarmo. Voloďa se z toho raduje jako malý kluk.
Pro většinu z nás je let vrtulníkem novinkou. Krajina se neztrácí v hloubce deseti kilometrů jako při cestě letadlem, naopak – je na dosah ruky. Stroj zakrouží nad kuželem Karymského vulkánu, krátkou zastávku ve vzduchu si vyžádá i kráter Malého Semljačiku vyplněný azurovou hladinou jezera kyseliny sírové. Okna jsou v obležení, jen skupinka naducaných “nových Rusů” dává ostentativně najevo nezájem a přesycenost dojmy všedního světa.
Heliport v Dolině tvoří plošinka o rozměrech 6 x 6 metrů sesazená z tabulí vlnitého plechu. Plechy jsou důkladně zaolejované, což nesvědčí o příliš dobré technické kontrole strojů.
Prohlídka údolí je nesporně zajímavá, velkolepé přírodní divadlo stojí za zhlédnutí.
V horní části údolí je celá řada vývěrů. Některé prskají stále (těm se říká horké prameny), některé jen občas – a to jsou právě gejzíry. Ze strmého svahu se kouří jako z plotny před obědem, mokré skály hrají odstíny červené, žluté a zelené barvy. V těchto místech je největší gejzír Kamčatky, který byl s notnou dávkou invence pojmenován “Velikán”.
Pokračujeme stále po dřevěných chodníčcích proti proudu pěkné divoké říčky. Teplota její vody pod Dolinou je prý i v zimě kolem pětadvaceti stupňů. To bych si tedy dal říci – sjet si krásnou řeku s tím, že případná koupel bude nejen mokrá, ale i teplá, to se hned tak nepovede. Bohužel tuhle atrakci tady ještě nezavedli, žádná loď není k dispozici a nejspíš by mě k vodě ani nepustili. Později zjistím, že klidně a bez problémů:
“Koupání ve zdejších teplých tocích je pochopitelně zakázáno,” odpovídá na dotaz mladý Even, jeden ze dvou strážců parku. “Výjimky uděluje správa parku, kterou zde zastupuji já, za poplatek 200 rublů za osobu.”
To, že stvrzenky se nevydávají, se rozumí samo sebou.
 Povrch ledovce v kaldeře Mutnovského vulkánu je pokryt bahnem a špínou stejně, jako v kterýchkoli jiných velehorách. Voda z něj vytékající ale ledová není – ohřívají ji horké prameny a probublávající fumaroly. |
PEKLO V KRÁTERU SOPKY
V Petropavlovsku je v létě problém vykoupat se. V bytech teče ledová voda, netopí se a centrální ohřev vody nefunguje. Městská výtopna spaluje mazut a ten se sem draze dováží, takže je nutno šetřit.
“Když chci vykoupat děti, ohřeji si vodu v rychlovarné konvi,” předvádí názorně Anička. “O víkendu sedneme do auta a zajedeme si do lázní do Paratunky nebo do některého teplého pramene v okolí.”
Město leží na úpatí dvou sopek v krajině oplývající teplými prameny, ale o energii, která se tady nabízí, není zájem. První vlaštovkou je geotermální elektrárna, která se staví v blízkosti vulkánu Mutnovskij asi 70 km vzdušnou čarou na jih od města.
Obstarožní IFA se s námi natřásá po prašné cestě, která strmými serpentinami stoupá do hor. Cestu lemují ocelové sloupy, či spíše tyče z tlustých trubek, vysoké určitě přes šest metrů.
“To je zimní značení,” objasňuje Igor, šofér a majitel auta v jedné osobě. “V zimě aspoň kousky některých z těch tyčí trčí ven ze sněhu a podle nich se pozná, kudy vede cesta.” Když vidí můj vyjevený výraz, rozesměje se a dodá: “Tam na staveništi mívají i kolem dvaceti metrů sněhu. Odklidit se to nedá, prostě si v tom vyhrabou tunely a je to!”
Na stavbě panuje nepředstavitelný nepořádek. Daleké okolí je rozježděno koly náklaďáků, všude se válejí rezavé zbytky ocelových konstrukcí, sem tam i trosky aut. Na zdvořilou výtku, že by si tu krásnou krajinu snad takhle ničit nemuseli, odpovídá Voloďa: “My to tady ničíme, to je pravda, ale všechno zničit stejně nikdy nestačíme.”
Mutnovský vulkán je oblíbeným výletním místem obyvatel Města. Na dně jeho veliké kaldery lze nahlédnout pod čarodějnou pokličku činné sopky, nedaleko je pak na potoce vysoký vodopád, který spadá do stísněného, nepřístupného kaňonu vyrytého vodou v barevných vrstvách sopečných usazenin. Každý takový výlet bývá zakončen piknikem.
Do kaldery se vstupuje skalní průrvou, kterou se prohlodal ledovcový potok. Pěšinka je místy pohodlná, jinde naopak vede po kluzkých a neuvěřitelně strmých jílových svazích či po špinavém povrchu ledovce. Po pár stech metrech se boty mění v blátivé koule a kalhoty dostávají jednotnou žlutošedou barvu.
Velkolepá scenerie je ovšem odměnou za všechny potíže. Náhle člověk stane na rovné terase, ze které vystupují desítky sloupů dýmu a páry. Země je tak teplá, že ohřívá chodidla i přes tlustou podrážku pohorek. Povrch terénu rozrývají desítky malých kráterů o průměru od několika decimetrů až do mnoha metrů – v každém z nich něco bublá, syčí a vře. Zářivě žluté a oranžové tlamy fumarol vyfukují husté clony sirných plynů, které pálí v očích a dráždí v krku. Nevyzpytatelný vítr rozvívá teplou páru do všech směrů, takže každou chvíli musí oslepený člověk zůstat stát bez pohybu, aby nespadl do některé z jam s vařící vodou nebo bahnem.
Jen pár desítek metrů od horkých zemských trysek pokrývá vnitřní svahy kaldery ledovec. V některých místech lze pozorovat, že proud teplého vzduchu vyrazil na okraji ledovce, v němž si vytavil svůj malý výklenek. Oheň a led tady koexistují ve vratkém dočasném příměří.
Po dvaceti minutách chůze po ledovci se otevírá pohled do dvou kráterů. Bližší vyplňuje jezero zelenomodré vody, na jejíž hladině plavou ledové kry. Koupání věru nikoho neláká. Ze druhého kráteru se valí obrovský sloup dýmu, větrné poryvy ale občas velkou mísu vymetou a dovolí pohlédnout na rozlehlá pole fumarol na jejím dně.
 Vulkán Bezimjannyj spokojeně dýmá, sopečný kužel je skryt za límcem tvořeným zbytky původní hory. Podvečerní selanka nikterak nepřipomíná rok 1953, kdy zde došlo k jednomu z nejmohutnějších sopečných výbuchů v lidské historii. Tehdy “uletělo” 500 výškových metrů sopky. Dnes jde o nejaktivnější kamčatský vulkán. |
TÚRA PRO DŮCHODCE
“Avačinský vulkán nemůžete vynechat,” přesvědčuje Voloďa. “Jednak je odtamtud fantastický pohled na Město, jednak tam můžete vidět spoustu zajímavých sopečných jevů!”
Přesvědčování je věru potřeba. Většina party za dva dny odlétá domů a únava se hlásí o slovo.
“Není to nijak náročné,” doplňuje náš zapálený průvodce. “Vždyť tam pravidelně pořádají výlety zdejší spolky důchodců – za den se to dá v pohodě zvládnout, to mi můžete věřit.”
Cesta na turbázu pod Avačou má svá specifika. Není to ve skutečnosti žádná cesta, ale jede se korytem řeky Suchaja, která svému jménu nedělá hanbu a je úplně bez vody. Jen v nejhořejší části teče korytem voda z tajících ledovců, která se ale brzy ztratí v popelu a skrytá zrakům protéká někde hluboko pod koly našeho auta.
Stezka začínající na turbáze pod Avačou a vyšlapaná čiperným turistickým ruchem si nebere servítky a hned od základny strmě stoupá v popelových svazích. Turbáza se rychle propadá do hlubiny, obzor se rozšiřuje. Po dvou hodinách chůze se sklon trochu zmírňuje, pěšina přechází na ukloněný hřeben. Máme za sebou poctivých 1100 m výstupu.
Následuje traverz svahu pod mělkým sedlem k vlastnímu kuželi vulkánu a tady začíná opravdový kopec. Představuji si zástupy babiček a dědečků, jak funí v nekonečných smyčkách do serpentin stočené pěšinky, a je mi do smíchu.
Počasí se kazí, přichází mlha a vítr zesiluje. Vrchol se ztratil v bílé tmě a začíná být nechutná zima. Nahoře ve výšce přes 2700 metrů ale sníh není – zem je tady teplá a sníh se na ní neudrží. V mlze přicházíme k velkému balvanu, za kterým tolik nefouká a navíc je tady opravdu teplo, bohužel i vlhko. Brýle jsou okamžitě neprůhledné, vlhne ale i oblečení a boty. Výhledy jsou v pekle a na sopečné jevy ztracené v tumánu nemá nikdo náladu. Raději padáme odsud a sestupujeme, mokrý oděv není v mrazu zárukou příjemného zážitku!
Na druhý den se počasí umoudřilo a tak jsme – teď už jen ve dvou – na Avaču vystoupili znovu. Ukázalo se, že je tady opravdu všechno tak, jak to Voloďa slíbil – výhled na Město je nádherný a do divočiny na severu ještě kouzelnější. Mohutné dutiny vyzdobené krápníky z krystalické síry tvoří zvláštní žluté jeskyně, ale jejich jedovatý horký dech návštěvu nedovolí. Kráterová mísa je cele vyplněná lávovým špuntem, který zde zůstal od posledního sopečného výbuchu v roce 1991.
SAMI V PUSTINĚ
Trochu v rozpacích, trochu se strachem se proplétáme labyrintem mělkých erozních rýh na severních svazích Korjakského vulkánu. Čerstvé šlápoty vyzdobené zrůdně ostrými rýhami po drápech důrazně varují, že nejvyšší opatrnost je na místě.
Zůstali jsme už jenom dva. Na střídačku hulákáme zvuky bez obsahu a bez písmen. Zásoba písniček dávno došla, už nás nebaví ani vykřikovat stále stejná citoslovce. Tady neplatí, že se má člověk v přírodě chovat tiše, naopak – jedinou účinnou zbraní proti medvědům je hluk. Příručky praví, že devět z deseti medvědů před člověkem uteče, ale jak poznáte, že jste nepotkali toho desátého?
Včera jsme šli celý den otevřenou krajinou bez vegetace, skutečnou sopečnou pouští zdobenou jen rudnoucími ostrůvky trávy a borůvčí. Dnes jsme ale sestoupili do pásma zakrslých listnáčů, jejichž porosty lze procházet jen v místech úzkých nezarostlých chodbiček. Není divu, že pohodlní medvědi dávají přednost volným koridorům před hustým křovím. Celé dopoledne se pohybujeme po medvědích stezkách.
Po poledni jsme konečně našli turistickou cestu, která vede po mírně nakloněném svahu do údolí řeky Nalyčevoj. Brzy opouštíme pásmo nízkých listnatých porostů a vstupujeme do zpočátku řídkého, později stále hustšího lesa tvořeného téměř výhradně porostem kamenné břízy. Fantaskně zkroucené kmeny stromů vyvolají spor o to, zda se tenhle podivný les dá nazývat tajgou. Zastávám názor, že tajga je divoký les s výraznou převahou jehličnanů, kdežto tady jsou jen a jen listnáče. Nakonec se shodujeme na kompromisním označení “lesotundra”. Lesu jsou naše dohady šumafuk; klidně si voní a je stále krásnější a barevnější.
 Atomové ponorky ruského námořnictva vítají při vjezdu do Avačinského zálivu Tři bratři – skalní obelisky trčící jako prsty z mořských vln. Vpravo už začíná Tichý oceán. |
V ÚDOLÍ NARZANŮ
Pozdě odpoledne se les otevřel a na konci travnaté pláně se objevila fata morgána. Stojíme a tiše zíráme: vkusný patrový domek z modřínových klád vítá poutníka při vstupu do nalyčevské turbázy, za ním šok pokračuje řadou neméně pěkných bungalovů. Tady se nachází terénní pracoviště správy národního parku a malé muzeum.
“Zdejší základna byla vybudována s pomocí zahraničních fondů, zejména UNESCO nám hodně pomohlo,” vysvětluje Lena, mladá pracovnice správy. “Jde o pilotní projekt, který má podpořit rozvoj cestovního ruchu a předvést naši zemi jako vhodnou destinaci pro zahraniční turisty. Dárci mohou být odměněni zvěčněním svého jména – tak například jedno sedlo nedaleko odsud bylo pojmenováno pěrevál Sörösz…”
Zdá se, že tady někdo vzal svoji práci vážně. V muzeu jsou ke koupi videokazety, informativní letáky, pohlednice, a dokonce i knihy. Pro našince žádný přepych, ale ve zdejších poměrech je to učiněný zázrak.
V chladnoucím večerním vzduchu se objevuje několik obláčků páry, které lokalizují zdejší teplé prameny – narzany. Ty jsou upraveny do podoby mělkých tůní, na jejichž březích stojí hezké dřevěné lázničky. Koupání je učiněná lahůdka. Silně minerální voda má teplotu kolem čtyřiceti stupňů a pěkně nadnáší. Kdo má tepla dost, lehne si na dřevěné stupně na břehu a nechá na sebe cedit studený deštík. Pak stačí jen nepatrný pohyb, a prochladlé tělo žbluňkne do hřejivé tůně. Sezona už dávno skončila, takže je zde liduprázdno. Jen občas sem zaskočí někdo ze zaměstnanců základny nebo pozdní turista.
Přicházejí dva mladíci v gumových pláštích s rybářským cajkem. Prý jdou chytat lososy. Za půl hodiny se vracejí a předvádějí ulovený kus. Ukázali nám, jak se tyhle ryby chytají. Losos při tahu nežere, takže ho nelze chytit na udici. Natáhnou tedy přes řeku vlasec s několika trojháky, a když k němu ryba připlave, škubnou vlascem a lososa napíchnou. Zdá se mi to dost surové a nesportovní. Mrtvý losos leží na lázeňských prknech a má tak hrozně krvavé, rudé břicho…
Zašli jsme po stopách rybářů k řece a chvíli postáli na břehu. Mělká voda se čeří v drobných peřejích a zdá se, že se nic zvláštního neděje, když tu najednou se dvě peřeje dají do pohybu. Proti proudu urazí nějakých třicet metrů a zastaví se, chvíli otálejí a zase se rozjedou. Pod vlnkami jsou vidět tmavé hřbety mohutných ryb.
 Takhle nějak vypadá “rudé břicho Kamčatky” – klid, pohoda a báječný život uprostřed nefalšované divočiny. |
“NA NEZDOLNÝ LID KAMČATKY!”
Máme neskutečné štěstí. Den před naším odletem má hostitelka – inspektorka národního parku – narozeniny a samozřejmě nás zve.
Pro malou společenskou slavnost je pronajata banketka v blízké šašličné. Voloďa od rána jezdí po městě a stále cosi nakupuje. Na nesmělý dotaz odpovídá: “Víš, co by to stálo v restauraci? Radši si to nakoupím sám a tam si to doneseme!” Podrbal jsem se na hlavě a mlčím; představuji si, jak by asi s takovou aktivitou dopadl u nás.
Žádné potíže kupodivu nenastaly. Personál restaurace přijal objednávku na šašlik, převzal k vychlazení láhve šumivého vína a ochotně dodal stakánky na vodku a talířky na potraviny.
S úderem sedmé se dostavili pozvaní hosté – vesměs příbuzní a přátelé, celkem nějakých patnáct lidí. Po krátké chvíli společenských rozpaků jsme byli vtaženi do proudu oslavy i zábavy. První přípitek byl věnován kráse a mládí oslavenkyně a pronesl ho žoviální strýček jako nestor společnosti. Po šašliku následoval přípitek na štěstí mladé rodiny, který pronesla tetička. A pak se všichni vrhli na přinesené dobroty a rozproudila se zábava.
Ze své sklenky vodky jsem jen pomalu ucucával, ale brunátný strýček mě brzy poučil, že takhle by to nešlo. Přiměl mě stakančik vyprázdnit a nalil mi nový, načež švagr přednesl přípitek na mír a krásu světa. To už jsem pochopil, že tady se nepije živelně jako u nás, nýbrž společně a organizovaně.
Čtvrtý přípitek se věnoval kráse přítomných žen a pronesl ho naposledy přišedší člen manželské dvojice. Pátým připomněl Voloďa nadcházející zimu. V tomto momentě mi došlo, že pronášení přípitků je výlučně mužskou záležitostí, takže jsem, povzbuzen strýčkovým pohledem, připil na krásnou přírodu a nezdolný lid Kamčatky.
Když byla zábava v nejlepším, zjistilo se, že už není co pít, dále že došly zásoby uzeného lososa a že se téměř na nulu ztenčila hromada kaviáru. Všichni povstali jako jeden, vzájemně se zulíbali, potřásli si rukama a s mnoha pozdravy se rozešli.
POLOOSTROV KAMČATKA
Při pohledu na mapu Asie vypadá Kamčatka jako želví ocásek vyčuhující zpod ledového krunýře Sibiře. Je to ale ocásek zatraceně veliký – vždyť jižní cíp poloostrova leží v zeměpisné šířce Liberce, severní okraje zasahují daleko nad úroveň Petrohradu. Studené Ochotské moře na západě odděluje od ještě chladnějšího moře Beringova na východě kus země široký přes 400 km, v nejužším místě má však pevninská šíje pouhých 90 km. Prakticky celá plocha poloostrova je neobydlená – na území o rozloze 370 000 km2 žije 390 000 obyvatel, z nichž skoro 300 000 je soustředěno v aglomeraci hlavního města oblasti, Petropavlovska-Kamčatského. Původních obyvatel (Čukčů, Itelmenů, Korjaků a Evenů, souhrnně se jim říká Kamčadalové) je asi 30 000, žijí většinou na pustém severu. duben 2002
