Zvláštní – muži z táborského gestapa a jimi pověření protektorátní úředníci ze Soběslavi nebyli v tomto případě přespříliš důslední. Sepsali sice a zabavili na základě rozhodnutí stanného soudu každou košili či ponožku, dokázali se s ženou, která ztratila manžela, handrkovat i o kapesníky jejího pětiletého syna, ale nad stohem školních pomůcek, sešitů, deníků a výpisků z četby jen pohrdlivě mávli rukou. Stejně už byl člověk, kterému ty věci patřily, několik dnů mrtev, spolu s mnoha ostatními padl pod popravčí salvou u boční zdi kasáren v Táboře.
A tak pozdní jaro, či spíš už předletí roku dvaačtyřicet, onen z kloubů vymknutý čas shrnutě nazývaný heydrichiádou, přečkal i notýsek s čtverečkovanými listy papíru, s řádky drobného, kantorsky úhledného písma. Byly to zápisky jednoho z 1 250 000 mužů, na které se o necelé čtyři roky dřív vztahovala vyhláška zveřejněná 23. září 1938:
“Prezident republiky nařídil na základě paragrafu 23 branného zákona mobilizaci československé branné moci…”
Deník z mobilizace – prostý ve svém vlasteneckém nadšení, plný naopak hlubokého, skoro až vypjatého patosu ve své přemýšlivé a povoláním ovlivněné podstatě, deník vojáka a občana země, která se chtěla bránit a vyprovázela své muže a syny na nebezpečnou cestu strhujícím gestem z Čapkovy divadelní hry Matka:
“Jdi!”
Autorovi těchto zápisků, jihočeskému učiteli, bylo na podzim 1938, v době, kdy si sám pro sebe zaznamenával do notýsku tyto myšlenky, osmadvacet let a zbývaly mu již jen necelé čtyři roky života. Vymezení, které má v lecčems i jaksi osudovou podobu a neplatilo zdaleka jen pro něho: od mobilizace po heydrichiádu.
24. ZÁŘÍ 1938, SOBOTA
…Vyrušeni temnou nocí z 23. na 24. září odjíždíme tam, kam nás volají. Odjíždíme od rodin skoro bez rozloučení, ale pevni a s důvěrou. Vlak plný mužských hlasů se žene k severu. Je veselo. Kolem oken běží kraj, náš kraj, v němž ti, kdož zůstali, dál se lopotí, dál pracují. Dál kráčí český rolník za pluhem. Jednou rukou mává, druhou pevně vede svůj pluh. On zůstane, on dodělá – musí dodělat práci mladých. Dokončí sklizeň, kterou druzí jdou bránit.
Uháníme českou Sibiří k Voticům.
Venku jde stařenka, hubená, suchá, opuštěná mezi poli. Vidí vlak přeplněný muži, vojáky. Jistě jí myslí přeběhnou vzpomínky na její vlastní syny, na mobilizaci v onom stejně podivném létě devatenáct set čtrnáct, na vše, co prožila a kolik blízkých ji už asi opustilo. Nepláče. Venkov málokdy pláče, ztvrdl prací a odříkáním. Stařenka slabounce mává a pak kleká na zem, na prašnou půdu tonoucí v podzimním slunci. Spíná ruce a modlí se, provázejíc vlak očima, jež tolik viděly a jež jsou tím vlastně i prorocké. Víc nedokáže, modlí se. Za pokoj a klid, za ticho těchto přechudých políček. A za tlukoucí srdce svých dětí a vnuků.
Lid s láskou a péčí vyprovází ty, kdož vyrušeni z klidu rodin jedou za povinností snad příliš tvrdou, ale současně i krásnou. Padají slzy na nástupištích, ozývají se věty loučení. Ale též slova síly, zacílených žertů a hrozeb. Ukazují se zaťaté paže. Květiny létají do vagonů. To národ vyprovází, to jde duch všech s námi bojovat pro nás a za sebe.
24. – 25. ZÁŘÍ 1938, NOC NA NEDĚLI
…K půlnoci jsme vystrojeni. Opět oblečeni v těch barvách, jež znamenají armádu a boj. Opět v té barvě khaki, jíž jsme se před roky během vojenské služby u děvčat tolik pyšnili a pyšníme i teď. Odcházíme spát, společně, kamarádsky. Opět oživnou debaty a anekdoty po večerce. Zazní hlasy z různých koutů místností, v níž vydechují ti, kteří zítra snad již půjdou na cestu, kde neznají konce.
Usínáme a čekáme.
Nic jiného zatím dělat nemůžeme, i kdybychom třeba i sebevíc chtěli.
26. ZÁŘÍ 1938, PONDĚLÍ
…Začíná se dlouhým, těžkým podvečerním a nočním přesunem. Nezvyklým pro nohy záložníka. Procházíme ztemnělými městy, vesničkami zalitými tmou a časem, pod paprsky měsíce lesy houstnou a v dálce se co chvíli třpytí rybník. Za okny klidně spí české děti. Spí i ti, kdož pracují dnes dvojnásobně. Jen mládež nás vítá na návsích a křižovatkách. Pouze občas neznámá ruka otevírá okno a mává, oči se často lesknou – anebo se nám to pouze zdá? Jsme ještě v našem kraji, mezi svými. Tam dál, za mnoha kopci na horizontu, v okrajových územích státu, mezi lidmi, kteří nám nepřejí, to bude jiné, tvrdší a nesnadnější. V dálce se pohybuje karavana světel. To autobusy a nákladní vozy přepravují jiné naše kamarády, jiné vojáky.
Pomalu svítá, jsme unaveni.
K smrti unaveni.
Ale vydržíme. Už kvůli těm, jimž chceme zaručit klid práce a klid této i příští noci.
27. ZÁŘÍ 1938, ÚTERÝ
…Jak přízračné obludy ženou se naše autobusy. Zdánlivě jako bez cíle, nevíme kam. Již do boje, či vstříc klidu a míru? Oči jako šípy namířené na bělobu silnice a modravé hory při pohraničním obzoru. Stříbro odlesku přileb na střechách autobusů nás vede. Kolem cesty kvetou jiřiny a mezi nimi roste bodlák.
Z květů vyvřely vzpomínky.
Vzpomínáme na rudé květy srdcí, na štěstí dvou, v duchu vidíme vlasy svých dětí, vtlačí se vzpomínky na všechny oči, jež měli jsme rádi. Vidím v duchu rodné Klenovice, pěnu své milované Lužnice a štěstí na březích. Oči milenek, vrásky a srdce matky. A děvčátka s copy, jež seděla přede mnou v soběslavských školních lavicích. Na rodný kraj naráží tříšť vzpomínání. Za to vše. Nejen za kus hroudy, nejen za hmotné statky, ale i za své vzpomínky, za útržky snů a nadějí se hodláme bít s těmi, kteří nám tohle vše chtějí násilnicky vzít.
30. ZÁŘÍ 1938, PÁTEK RÁNO
…Dál se naše autobusy řítí jasným zářijovým dnem. Je jich asi dvacet, nejmodernější typy. Projíždíme městy, řadami mávajících rukou a rozevlátých šátků, smutkem zaslzených očí i hradbou pěstí. Míjíme vesnice, domky smutné svou chudobou, staré hospodáře, ženy a děti. Ti všichni pokračují tam, kde musely přestat ruce mladého živitele. A jistě i on vzpomíná na svou nedokončenou práci. Jeho ruce svírají nyní zbraň. Nechť brání ty chudé došky Českomoravské vysočiny, pahorkatý kus země české.
30. ZÁŘÍ 1938, PÁTEČNÍ POLEDNE
…Nevíme, kde skončí dnes či zítra nebo pozítří naše cesta. Víme jen, že jedeme blíž k hranicím. Tam že je nás třeba. Máváme každé ženě, která pere na zápraží. Stařence houpající na klíně vnuka. Klukům hrajícím si na vojáky. Proplétáme se silničními překážkami při krajích měst. Na autobuse před námi jsou krásně srovnané torny. Řady přísně šedých přileb se dívají k nebi. Mlčí i mluví. Ještě před několika dny se na této střeše vozily dětské kočárky.
Včera dětský kočárek, dnes přilba.
I tak se to dá vidět: pro štěstí dítěte leskne se přilba v slunci letošního podzimu…
Nejzapadlejší mezi zapadlými. Vesnice jako dlaň. Teď dočasný cíl našeho putování, ubytovací místo. Střed Českomoravské vysočiny, kde lišky dávají dobrou noc a historie vsi nepamatuje většího ruchu. Ovzduší je tu drsné, natahujeme svetry a jsme čilejší. Malý krámek je ve čtvrthodině vyprodán, hostinec s deseti půllitry nestačí a noviny tu mají tři dny staré. A hned plno hovoru, v každé stodole, v teplých stájích mezi dobytčaty, ve všech kůlnách a dřevnících, okukují se místní děvčata, mrká se po ovocných zahradách. Vesnička však uprostřed toho všeho sama o sobě zůstává podivuhodně klidná, vnitřně klidná, má třídenní zpoždění za převratným děním ve světě, je jí tak dobře a podobá se pevnému, nezničitelnému ostrovu uprostřed marně dorážejících proudů.
30. ZÁŘÍ 1938, PÁTEČNÍ ODPOLEDNE
…Jsme v této chvíli oddechu natlačeni okolo rádia našeho hospodáře. Ticho, jeden sleduje očima druhého, zuby zaťaté. Čekáme. A slyšíme. Slyšíme tragickou zvěst. Chvíle ponížení. Nemluvíme a s prvními tóny hymny bez povelu povstáváme. Chápeme, že není většího bolu a pokoření, než slyšet zprávu o prohrané bitvě bez boje. A k tomu oblečeni v šat armády. Stydíme se zvlášť před očima zdejších venkovanů. Snad jsme v jejich očích zbyteční. V duchu vidíme kamarády v nám tak dobře známých pevnůstkách a krytech na pokrajích státu. Potečou jim slzy po tvářích ve chvílích loučení s těmi betonovými skrýšemi, pohladí asi chladné železo, naposledy přehlédnou svůj úsek. Budou smutní, přesmutní.
Jako by bez vlastní viny ztratili svou čest.
5. ŘÍJEN 1938, STŘEDA
…A opět hřeje slunce a padá na naši zatrpklost. Zahořklost prohrou – prohrou nejsmutnější, protože prohrou bez boje. Aspoň tedy to slunce že svítí. Vždyť uplakaný den ještě jaksi navíc by byl k nevydržení. Jsme v těchto neradostných dnech nuceného vyčkávání hosty zapadlého, leč překrásného koutu Českomoravské vysočiny.
V hodince volna usadili jsme se na jednom z pahorků u vesničky Dudín – teď, kdy je po všem, nemusím již její jméno skrývat. Plápolá táborák. A my, 3. četa, sedíme kolem. Je krásná tato chvíle, překrásná v podzimním slunci. Vzpomínáme na předchozí táboráky, které jsme prožili v civilu, na ohně s děvčaty. Byly hezké, měly své kouzlo. Ale kamarádstvím se tomuto nevyrovnaly. Ohořívají plazivé ostružiny. Nad námi je divoká višeň. A zpovzdálí se k nám dívá smutná borovice s mlaďoučkou břízkou. Viďte, kamarádi Češko, Jambore a Vacku!
Byl rušný, překvapující, bolestný, ale také smutně krásný, ten podzim osmatřicátého roku. Červenaly listy na pahorku, rudly západy míru, ale kvetl květ kamarádství. Ten, věřme tomu, zůstává a dokvete.
9. ŘÍJEN 1938, NEDĚLE
…Vracíme se do demobilizační stanice. Opět dny a noci pochodu, těžkého a namáhavého. Jsme nyní neradostnou armádou. Proto tak upřímně a z celého srdce děkujeme městům, jež dokázala posílit. Měj naše díky, Hlinsko! Kráčíme silnicemi vroubenými rudým jeřábím. Stala se znakem letošního podzimu ona rudá jeřabina u cesty, rozšlápnutá nohou pěšáka či k nepoznání rozdrcená pásem tanku. Rudnoucí list a rudnoucí plod zničený světem, v němž je třeba bránit se zlobě.
15. ŘÍJEN 1938, SOBOTA
…Odevzdáváme. Vracíme to, co se na několik týdnů stalo naším věrným průvodcem. Často však i tíživým. Náboje, puška, miska, přilba, výstroj – to vše, těch třicet kilogramů, procestovalo s námi hezký kousek domoviny. Máme kus Čech ve svých nohou, ve svalech. Jdeme naposledy v obleku khaki letošním, tak přejícím podzimem. A sbohem!
Jen někdy si vzpomeneme. Snad mohlo vykonat těch šedesát nábojů počáteční dávky svůj smrtící úkol, snad mohla ochránit ocel přileb náš život a filtr masky náš dech. Snad. Byl by to nesporně podzim čestnější. Pravděpodobněji však také smutnější o bolest za mrtvé kamarády.
Snad – možná.
17. ŘÍJEN 1938, PONDĚLNÍ ODPOLEDNE
…Náš poslední den. Oblékáme civil, který nám manželky a matky tak rychle posílaly. Chtějí nás doma, chtějí opět žít jako rodina, pohromadě, chtějí zase společně zasednout kolem stolů, potřebují našich rukou i srdcí. Vojenské knížky jsou připraveny. Tolik jsme se těšili domů, ale teď stojíme proti sobě divně zamlkle. Tvrdost, tíha a nebezpečí nás sloučily. Rozuměli jsme si. Byli jsme kamarády, hleděli jsme si nahradit ono teplo srdcí, jež nám chybělo. Proto stojíme proti sobě beze slov. Už nebude vášnivých debat na slámě stodol, přestanou anekdoty ve stájích, skončí nezvyklé noclehy. Umlknou večerní zpěvy na ztemnělých návsích.
Slyšíme poslední večerku. Zítra snad budeme v tento čas hladit tváře našich dětí. Rozejdeme se, kamarádi. Já vstoupím do své školní třídy v Suchdole nad Lužnicí, před chtivé a zvědavé pohledy chlapců, kteří se za těch pár týdnů – aniž by změnili domov – ocitli vynuceným okleštěním naší domoviny až na státní hranici.
17. ŘÍJEN 1938, PONDĚLNÍ VEČER …Vlaky čekají. Tiskneme si ruce. Na shledanou! Vypravujte zítra svým dětem a někdy v budoucnu svým vnukům o nadšených prvních dnech po mobilizaci, vzpomeňte smutku z 30. září, kdy jsme se dozvěděli, že nás zrádnou dohodou pokořili nejen nepřátelé, ale i ti, jimž jsme věřili. A objevte někdy ve vzpomínkách tyto pahorky a vesničky, které jsme viděli. Ať zazáří aspoň občas někdy ve vašich myslích světla městeček, kolem nichž jsme za mlhavých podzimních večerů a nocí pochodovali. Vzpomeňte rudých jeřabin, vzpomeňte rudnoucích listů z podzimu osmatřicátého roku. Září 1997
