TEXT: JAROMÍR MAREK (ČRO1 RADIOŽURNÁL), FOTO: ARCHIV AUTORA
Píše se rok 1925 a zapálení komunisté vyrážejí z Československa do sovětského Kyrgyzstánu. Mezi nimi i Alexander Dubček se svými rodiči. Chtějí tu budovat nový společenský řád.
Sen o zemi plné granátových jablek se ale nekonal. Malou škvírou v plechových vratech je vidět domek, topící se v zeleni. Tady vyrůstal Alexander Dubček. Nejznámější osobnost spojená s komunou Interhelpo. Ve dveřích se objevuje stará paní se šátkem pevně staženým přes sněhobílé vlasy. K návštěvám je nedůvěřivá a na vině je právě Dubček. Čas od času totiž ožije myšlenka zřídit v domku, kde žil pozdější strůjce Pražského jara, muzeum. I když se za něj osobně zasazoval slovenský prezident a slovenská vláda dokonce do Kyrgyzstánu poslala příspěvek na jeho zřízení, z plánů zatím sešlo. Ve zkorumpované zemi s nevýkonnou ekonomikou se navíc peníze okamžitě ztratily, paní Vasilenková tak může dál klidně spát. Maličký dvorek není dlážděný, udusaná hlína je ale tvrdá jako beton. Zpuchřelá omítka na domě s nízkou střechou se vzdouvá. „Všechno zůstalo v původním stavu, nic se tady nepřestavovalo,“ říká tichým hlasem paní Vasilenková. Stále je trochu nejistá. Neudělala chybu, když otevřela tomu cizinci, který se zase zajímá o Alexandra Dubčeka? Slibuji, že muzeum nikde propagovat nebudu. Nakonec, kdo by do něj chodil? Kolik Čechů a Slováků navštíví ročně středoasijský Kyrgyzstán? Nízkými dveřmi vstupuji do předsíně velké jako dlaň. I obytná místnost má nanejvýš dvanáct třináct metrů čtverečních. Nábytek už nejspíš není původní, nějak podobně to zde ale muselo vypadat před osmdesáti lety, když u stolu pod oknem sedával mladý Alexander a učil se číst a psát.
ČEŠI DO ZEMĚ SOVĚTŮ
Jak se Dubček v Kyrgyzstánu ocitl? Spolu se svými rodiči sem přijel jako čtyřletý chlapec v roce 1925. Jeho rodiče totiž patřili k vystěhovaleckému projektu Interhelpo. „Chtěli pomáhat při budování socialismu v Sovětském svazu. V Kirgizii jsme zůstali až do mých dvanácti let a většina mých raných vzpomínek se váže k místu, které se tehdy jmenovalo Pišpek (později se stalo hlavním městem Kirgizie, bylo přejmenováno na Frunze a dnes je to Biškek),“ napsal Alexander Dubček ve svých pamětech. „Otec na život v Interhelpu rád vzpomínal. Bylo to jeho dětství,“ říká jeho syn Peter. „Jednou jsme koupili meloun a chtěli jej nožem naporcovat. Otec se usmál a povídá: víš, jak jsme to dělali v Kirgizii? Vzali jsme meloun a silou jím třískli o koleno. Rozlomil se a my se na něj hned vrhli,“ vzpomíná Peter Dubček a pokračuje: „Otec často mluvil o tom, jak v Interhelpu jezdili na koních, na velbloudech. Jednou prý nasedl na velblouda a ten se s ním rozběhl daleko do stepi. Neměl tušení, kde je. Nakonec se mu podařilo sesednout a domů se vrátil pozdě v noci a mělo to prý vážné následky,“ směje se Peter Dubček. Život jeho otce v Sovětském svazu ale nebyl jen idylickým časem dětských her. Malý Alexander Dubček byl konfrontován s krutostí sovětského režimu. „Jako malý chlapec viděl vagony plné mrtvých lidí. Byli to kulaci z Ukrajiny. Když otevřeli dveře dobytčáků, mrtvoly padaly na peron. Dubček byl malý chlapec, domníval se prý, že to museli být zlí lidé, když takto dopadli,“ říká Dubčekův přítel, historik Ivan Laluha. Promítly se ale tyto osobní zkušenosti s krutostí komunistického režimu do Dubčekových pozdějších politických postojů? „Fakt, že se Alexander Dubček, už jako generální tajemník ÚV KSČ, vydal na cestu reforem, zcela jistě ovlivnilo to, že znal dobře život v Sovětském svazu. Že důvěrně znal tvrdou sovětskou realitu,“ soudí Ivan Laluha.
JAZYK, KTERÝ MĚL SPOJIT SVĚT
Auto zabočuje z hlavní silnice a vjíždí do rozbité ulice stíněné vzrostlými topoly. Z obou stran ji lemují nízké domky. Mám pocit, jako bych se ocitl někde na návsi české vesnice a nikoliv v tisíce kilometrů vzdáleném kyrgyzském Biškeku. Ulice nese jméno Interhelpo. Dnes je spíše špatnou adresou, před osmdesáti lety tomu bylo právě naopak. V době, kdy tady Češi a Slováci začali budovat svou komunu, byl Biškek (záhy přejmenovaný bolševiky na Frunze) pouhou karavanní stanicí uprostřed nekonečné stepi. Čeští dělníci zde rozsvítili první žárovku, postavili první továrnu a začali obdělávat dosud panenskou půdu. Proč skončili právě v dalekém Kyrgyzstánu? Na vině je Rudolf Mareček, muž, který se jednoho zářijového dne roku 1923 objevil ve slovenském Turčianském Martině v koženém kabátě a jezdeckých kalhotách. Do Československa se vrátil s jasným cílem: organizovat dělnická družstva, která se vystěhují do Sovětského svazu. To vše s vydatnou podporou nově vzniklé Komunistické strany Československa. Rudolf Mareček byl nejen zapáleným komunistou, ale i propagátorem umělého jazyka ido. Toto reformované esperanto se po 1. světové válce těšilo velké popularitě. Jakmile se vrátil do Československa, vstoupil hned Mareček do dělnického klubu idistů. Ten se stane zárodkem budoucího vystěhovaleckého družstva. Dělníky, kteří sní o lepší společnosti, sjednocené univerzálním jazykem ido, seznamuje s výzvou V. I. Lenina, kterou zve proletáře z celého světa, aby přijeli budovat první socialistický stát. Prvního května 1924 zakládají družstvo Interhelpo. Mareček objíždí dělnické schůze a slibuje zemi granátových jablek a broskví. Zájemci se jen hrnou. Ne všichni ale mají dost peněz na vysoký členský vklad, a tak lidé prodávají veškerý svůj majetek a společně nakupují stroje a výrobní zařízení, které odvezou s sebou do země sovětů.
ZÁHADA MAREČKOVA PASU
Vystěhovalci stojí s kufry na nástupišti, ve vagonech už jsou naloženy stroje. Čeká se jen na Marečka. Konečně se dočkali. Jaké je ale jejich překvapení, když Mareček oznámí, že s transportem neodjede. Prý mu československé úřady odmítly vydat cestovní pas. „Jen si představte, jak mu asi bylo. Byl to on, kdo všechno zorganizoval. Pro svoji myšlenku získal lidi, dal je dohromady. Oni sedí ve vagonech a on jim může jen zamávat,“ vypráví pohnutým hlasem Marečkova vnučka Elvíra. Pravda je ale jiná. Mareček pas měl, dokonce si jej převzal dva dny před odjezdem. Proč tedy neodjel? „Byl to dobrodruh a za organizaci družstva byl placený. Živil se tím,“ soudí o Marečkových motivech slovenský historik Pavel Pollák. Především už ale Mareček organizoval další vystěhovalecká družstva: Reflektor a Kladenskou komunu. Jeho zrada byla spíše cynickým plánem Moskvy. Vystěhovalci vybavení technikou a strojním zařízením už sedí ve vlaku. Pro ně není cesty zpět. A on má v Československu ještě další úkoly.
ČERTOVY STROJE
„Když jsme dorazili na místo, byla kolem jen pustina. Lidé se ptali: to jsme dorazili na konec světa?“ vzpomínal František Huňa, jeden z vystěhovalců. Kde jsou slibovaná granátová jablka? Kolem je jen holá step a i když je konec dubna, sněží. Vystěhovalci jsou ale houževnatí a zakrátko vyrůstají v pustině první dílny. Nezvyklé klima, vysoké teploty a neznámé nemoci si ale brzy vybraly svoji krutou daň. Během prvního roku zemřelo třicet dětí, vlastně všechny děti mladší tří let. V nové zemi je vše cizí a neznámé. Když přijedou domorodci na svých koních, vystěhovalci se bojí, že jim budou krást děti. Ovšem i místní lidé byli zmateni příchodem cizinců. Techniku, kterou přivezli z Evropy, nikdy neviděli. Sami znají jen koňský potah. „Kromě malého náklaďáku Ford jsme přivezli i traktor Fordson. Oba tyto stroje byly pro místní zázračná technika. Říkali jim ‚šajtan arba‘, tedy čertova kolesnice a když šofér zahoukal na klakson, všichni vyděšeně utíkali pryč,“ vzpomínal Bohuslav Huňa, kterému bylo tehdy deset roků. Osadníci budují svůj nový domov. Jejich textilní továrna, koželužna, slévárna a továrna na nábytek pokládají základy budoucího kyrgyzského průmyslu. Komuna Interhelpo se brzy stává kvetoucí oázou uprostřed pouště. V čele komuny však stojí skupina fanatických komunistických funkcionářů, kteří nadšeně plní pokyny místního sovětu. Ale i tak se o životní úrovni komuny může okolní sovětské společnosti jen zdát. Přílišná nezávislost družstva i jeho ekonomický úspěch se záhy stávají trnem v oku sovětských orgánů. Družstvo se snaží dostat zcela pod svoji kontrolu. Zestátňují klíčové provozy a příslušníci komuny se stávají terčem perzekucí. První čistky v jejich řadách přicházejí v roce 1938.
TEROR
Pod horami nedaleko Biškeku stojí velký památník Ata Beyit. Na deskách je sto třicet osm jmen. Mezi nimi i Josef Skalický. Jeho příběh víry v komunistické ideály je stejně krutý jako naivní. Zakládající člen KSČ odjel do Interhelpa v roce 1926. V komuně patřil mezi nadšené budovatele. Po neshodách se ale v roce 1933 vrací do Československa. Záhy ale touží po návratu zpět do Kyrgyzstánu. „Jak rád bych se teď zakousl do toho černého chleba, který jsme měli v Interhelpu. Jak jsem se zde zklamal. Nevím, co bych za to dal, kdybych se mohl vrátit zpět k vám,“ píše svým soudruhům do Frunze. V roce 1935 se tam opravdu vítězně vrací. Kdyby jen tušil, jaký osud pro něj jeho vysněná země sovětů chystá. Neuplynou ani tři roky a je zatčen a odsouzen za ekonomickou špionáž a protisovětskou činnost. Pátého listopadu 1938 je zastřelen a pohřben v hromadném hrobě. Spolu s ním další tři předáci Interhelpa. A další popravy budou následovat. Komunu zachvacuje strach. Cizinci, které sovětský režim před pár lety pozval budovat nový řád, teď dostávají na vybranou: buď přijmou sovětské občanství, nebo opustí SSSR. Kdysi přesvědčení komunisté prchají zpátky do Československa. „Rodiče některých spolužáků najednou zmizeli, a když jsem se jejich synů a dcer ptal, co se stalo, nikdy to nebyli schopni vysvětlit. Na celou společnost padla atmosféra strachu a nedůvěry,“ vzpomínal Alexander Dubček. Bylo mu sedmnáct a citlivě vnímal, co se kolem něj děje. Jeho rodiče byli sice přesvědčeni, že do Sovětského svazu odjíždějí natrvalo, v roce 1938 se ale vracejí i oni. Poslední okamžiky před odjezdem Dubček emotivně popsal ve svých pamětech: „Na poslední stanici před hraničním přechodem se mě otec najednou zeptal, jestli mám u sebe nějaké ruble. Měl jsem. Otec mi řekl, že je zakázané vyvážet je ze země. Spěchal jsem na stanici, peníze jsem dal do obálky a poslal spolužákovi z Gorkého. Když jsme přijeli na hranici, uvědomil jsem si, že mám ještě nějaké ruské peníze v jiné kapse. Pamatuji si, jak jsem byl vyděšen, že by na ně přišli při prohlídce, kterou museli podstoupit všichni cestující. Když jsem šel na celnici, vhodil jsem ty peníze do odpadkového koše.“
TRPKÝ KONEC
Na konci třicátých let už je Interhelpo plně státním podnikem. V komuně převládají Rusové a těch pár Čechů, co zůstalo, se na veřejnosti bojí mluvit česky. Když hitlerovské Německo napadne SSSR, na komunu dopadá nová vlna represí. Po roce 1938, kdy řada lidí prchla zpátky do Československa, žilo v Interhelpu už jen pouhých čtyřicet Čechů a čtyřiatřicet Slováků. Jedenadvacet z nich se stalo terčem perzekucí. Šlo o likvidaci národnostní menšiny? Nebo se jen stali nechtěnou součástí mohutné čistky, zacílené na celou sovětskou společnost? Interhelpo definitivně zaniklo v roce 1943. V Kyrgyzstánu ale dodnes žijí potomci českých vystěhovalců. Nesou sice příjmení jako Horáček, Šmíd nebo Cajzl, česky ale už dávno nemluví. V budově někdejšího sovětu, kterou kdysi pomáhali stavět i družstevníci z Interhelpa, sídlí maličká kancelář krajanského sdružení Nazdar. „Chceme sjednotit potomky Interhelpa, chceme získat zpět to, o co naše rodiče připravil sovětský stát,“ horuje předsedkyně sdružení Světlana Kiralová. Požadavek je to stejně naivní jako motivy, které její předky kdysi přivedly do střední Asie. O návratu do České republiky potomci vystěhovalců jen sní. O krajany v Kirgizii se nikdo nezajímá. Vždyť jejich předkové odešli do Sovětského svazu dobrovolně budovat komunismus, nechal se prý slyšet jeden nejmenovaný diplomat. „Byla to velká chyba. Nakonec si to uvědomovali i naši otcové a dědové. Své děti a ženy prosili o odpuštění. Říkali: odpusťte nám, že jsme vás zavezli až na konec světa, že jsme vás zavlekli do tohoto života. Pozdě jim došlo, že se zmýlili,“ říká Světlana Kiralová.
