Podzim je dobou výlovů. V chladné vodě rybníků čekají tuny ryb na převoz do sádek. Hřbetní ploutve čeří hladinu a tisíce racků se slétají na malé třpytivé rybičky a ukončují jejich život. Ty velké, které uniknou řádění ptačích zobáků, putují přes ruce rybářů do provzdušňovacích nádrží aut. Teď už je čeká pouze jedna cesta. K zákazníkovi.
Z VODY VEN
Po týdenním vypouštění Spolského rybníka v něm zbývají jen jednotlivá vodní oka propojená stružkami tekoucí vody, ve kterých se shromáždily ryby z celého rybníka. Hlava na hlavě bojují o místo, kde ústí stružky do hlubších míst. Bojují o kyslík, o šanci přežít.
Valná většina všeho živého, co v rybníce bylo, se zahnáno proudem shromáždilo v prohlubni u hráze rybníka. Cestu zpět proti proudu potůčků tekoucích z jednotlivých tůněk znemožňuje plůtek z husté sítě, který rybáři zatloukli do bahnitého dna.
Příští den ráno začíná výlov. Skupina mužů ve vysokých rybářských botách a s gumovými plášti se shromáždila okolo pana správce, který výlov řídí. Rozdílení funkcí za pokuřování většiny rybářů končí během několika minut. Jde se zatahovat.
PRÁCE, PRÁCE…
“Tak tahej,” rozčiluje se na jednoho z mladých rybářů jeho starší kolega. Síť je strašně těžká a jen pomalu se v obklíčení lodí poháněných bidly sune k malému molu pod hrází.
Na hrázi stojí jenom pár lidí. “Dříve sem jezdily celé zájezdy,” říká jeden z dvojice mužů pijících grog. Dnes se sem spíš lidé trousí jeden po druhém.
U rybníka se mezitím rozjela “těžba”. Přibližně sto kilo rybí masy na jeden náběr sítě se s plesknutím sype do dlouhého plastového žlabu. Jak se kluzká těla řítí korytem, asi patnáct rybářů svými červenožlutými gumovými rukavicemi rozděluje úlovek podle druhu a váhy do jednotlivých plechových kádí. Ty stojí hned pod žlabem. Voda v nich je kalná a co chvíli musí najet cisterna, aby doplnila jakžtakž okysličenou novou vodu. Okysličovat se musí i voda okolo namačkaných ryb v rybníce kesenerem, který vypadá jako rotující koleso parníku – údery do hladiny vhánějí bublinky kyslíku k ztěžka dýchajícím rybám.
Mezi rybáři koluje několik láhví rumu. Sem tam Fernet. “Dávej, dávej,” křičí starší rybář na své kolegy na začátku žlabu. Je to práce, a on chce jít co nejdřív domů…
RADOST Z LOVU
Malí kluci číhají u výpusti pod hrází rybníka, kde právě probíhá výlov. Občas ponoří do vody čeřen, v němž uváznou drobné ryby, které unikly s vytékající vodou z rybníka. Hlavně malé bělice.
“Dáme je do rybníka na návsi. Pak je lovíme,” vysvětluje mi malý pihovatý kluk a hned pyšně dodává, “už jsem chytil kapra kilo a půl.”
Na druhé straně hráze mezitím pro dnešní den výlov skončil. Rybáři se pomalu rozešli. Na místě zůstaly jen hlídky strážící bezbranné šupináče před nočními nájezdy pytláků. “Místní si stejně poradí,” sdělil mi s tajuplným úsměvem muž se skleničkou grogu.
Druhy den ráno se jede nanovo. Metráky kaprů putují po rampách na břehu do připravených provzdušňovacích nádrží na korbách náklaďáků. Ve žlabu se sem tam objeví sedmdesáticentimetroví sumci, štiky, candáti, bělice, barevní okouni, ruská akvizice v podobě tolstolobiků a amurů. Ještě vzácněji lín nebo hadovitý úhoř. Mezi záplavou kapřích těl ovšem tvoří pouze zlomek celkového množství.
Loviště se pomalu vyprazdňuje. Ještě jeden zátah, a bude po všem. Spousty lidí si během celého výlovu chodí pro čerstvé kapry. Většinou do igelitových pytlů za osmnáct korun za kilo. To je cena! Desítky kil kapříků, protože jiné ryby se tady neprodávají, putují do mrazáků šťastných nakupujících, kteří je často zabíjejí hned na hrázi rybníka.
PAMĚŤ
Na hrázi jsem se dal do řeči se starým pánem, který se opíral o svou hůlku.
“Dřív to bylo jiný.”
Jak jiný?
“Úplně jiný.”
Pozorujeme chvíli frmol u žlabu a nakupující.
“Dřív se vylovovalo jednou za tři roky. Těch úhořů a candátů… Dnes se to dělá každý rok. Hanba mluvit.”
Mlčíme. “Jo to Raisička, schwarzenberská konkubína, když už měla výlovu dost, zavolala: “Hoří.” Z hráze se dolů vrhla spousta kluků a každý si mohl nabrat ryb, kolik chtěl. Zadarmo. To bylo dřív. Dnes už hoří nikdo nezavolá…”
