Rychlé afghánské jaro

Alláh je veliký a Mohamed je jeho prorok, ó Alláhu, ochraňuj nás v tento den, dej, ať dorazíme k cíli své cesty…“ „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé…,“ přidávám se k afghánskému šepotu ve tmě kolem. Je půl páté ráno, polil jsem motor ruského džípu UAZ konvicí vařící vody a postupně nastartoval. Moji průvodci mají dnes strach. I já mám strach, čeká nás deset až dvanáct hodin zběsilé jízdy do hor středního Afghánistánu. Jestliže se nezpozdíme, dojedeme právě za soumraku, v době, kdy už je lépe sedět a nabírat z hromady horké rýže v jistotě hliněného domu, zatímco lapkové se stahují k horským cestám. Přijíždíme bez překážek, naše modlitby byly vyslyšeny. Je jen málo míst na světě, která jsou tak daleko od evropské postmoderní reality jednadvacátého století jako horská údolí Bámyánu. Zatímco moderní technologie umožňují ušetřit každý rok více minut denně a zrychlit tempo života průměrného Evropana, sedí nad údolím, kterému téměř dvě tisíciletí vévodily obří sochy Buddhy, muži hodiny na kraji horské pouště a sledují téměř bez pohnutí supy kroužící nad koněm, co šlápl na minu. Do centra provincie se pomalu vrací život, prakticky všichni obyvatelé byli vyhnáni před třemi lety, v době, kdy jednotky s černými turbany prorazily obranu v Šibarském průsmyku a při postupu krajem si vybíraly chmurnou daň v každém údolí. Chystáme se otevřít základnu v centrální vesnici a opravovat a otevírat školy po letech talibanského tmářství. Každý den je cítit to, že se lidé vracejí – z jiných oblastí Afghánistánu, z Íránu či Pákistánu. Přijíždějí pokryti prachem několikadenní cesty na otevřených náklaďácích a před rozpadlými domy vykládají obrovské vaky utkané z vlny a koňských žíní. Hazárové, potomci Čingischánových jednotek, patří sem, do pohoří Kohibábá v centrálním Afghánistánu. Jsou odlišní etnicky, mají svůj jazyk a byli ovlivněni šíitským islámem, na rozdíl od sunnitské většiny, ke které se hlásí Paštunové, Uzbekové i Tádžikové v Afghánistánu. Srdnatí bojovníci se bránili Talibanu déle než většina ostatních a pobíjeli talibanské zajatce bez milosti. Pro své odlišnosti a sveřepou bojovnost byli Hazárové nejvíce pronásledovaní Talibanem. Krutosti jedné strany byly opláceny ještě většími krutostmi nepřátel. Za poslední měsíce jsme najeli po Afghánistánu tisíce kilometrů a překvapivě se v jedné z nejnebezpečnějších zemí světa cítíme bezpečně. S prací humanitárních organizací je samozřejmě spjata řada omezujících pravidel. Na rozdíl od cestovatele či novináře, který v zásadě riskuje za sebe, může mít v našem případě každý bezpečnostní incident lavinovitý efekt zpomalení či zastavení pomoci pro celou velkou oblast. Opíráme se především o podporu místních komunit, kterým pomáháme a věříme, že znají možná nebezpečí natolik, aby byly schopny nás včas varovat. Pasivní ochranu nám poskytuje i pravidlo nenápadnosti. Snažíme se jezdit obyčejnými auty, nenosit stříbrné kufříky s videokamerou přes rameno ani barevný „outdoor“ a hrát si na malou organizaci z chudého Československa (jen výjimečně někdo tuší, že už deset let existují dva menší státy, stali jsme se zase Čechoslováky). Každý pohyb po kraji promýšlíme, jsme napojeni na americké speciální jednotky, afghánské bojovníky i rozvědku místních velitelů. Vracíme se z Yakávlangu přes horské pláně nad jezerem Band-e Amir do centra provincie Bámyán. Začalo sněžit, úzkostlivě pozorujeme trávu kolem sotva znatelné cesty. Metr může znamenat minu, podél cest jich stále zůstávají jen v tomto úseku desítky. Něco přes sto kilometrů cesty překonáváme tentokrát téměř osm hodin. Během několika dní jsme zmapovali část škol v centrální provincii, předběžně odhadli náklady na rychlé opravy a otevření škol a přes Kábul a průsmyk Solang se vracíme do severního Afghánistánu, města Mazár-e Šaríf, kde je hlavní stan společnosti Člověk v tísni. S rychlým jižním jarem jako by se do země vracela naděje. „Dokud bude B 52 vidět každý den na obloze, bude mír a pak máme naději. Všechno lze dát do pořádku, ale jestli mezinárodní jednotky odejdou příliš brzy, vypukne zase válka, v naší zemi je tolik lidí, kteří už dávno neumějí nic než válčit,“ říká pětatřicetiletý Azam, náš nejdůležitější místní zaměstnanec, při večeři v jeho rodině. Šest bratrů sedí kolem a vyptávají se. Začínáme u snadných témat, aut a fotbalu, ale vysvětlit v ultrakonzervativním, hluboce náboženském a tradičním světě, co to znamená, když spolu dva „chodí“, se mi nejen nedaří, ale vlastně ani nevím, jestli nejsou naše světy příliš vzdáleny. Po jídle bratři poděkovali bohu krátkou modlitbou, nejmladší přinesl horký zelený čaj a otec Azamův, dříve ředitel textilní továrny, učený a pobožný muž, se na nás naposledy usmál zářivě milým úsměvem a odešel naladit každodenní vysílání BBC v perštině. Hovor se stočil k posledním modelům satelitních telefonů a dlouhovlnných vysílaček, které jsou pro práci humanitárních organizací nezbytným vybavením a místní s nimi pracují se zájmem a zcela samozřejmě. Jako bychom přeskočili několik století. Zdá se, že takový je celý Afghánistán, země, kde se dotýká středověk s jednadvacátým stoletím. Místo výjimečné spirituální síly, obrovská, strašlivě chudá, zničená a hřbitovů plná země, kde se lidé radují z těch nejobyčejnějších maličkostí, každé setkání dvou přátel u čaje je malou událostí prostoupenou úsměvy a radostí z tohoto okamžiku, z krátkého úseku života, který má smysl. Země, kde zvýšit hlas je projevem slabosti a ti nejvyšší velitelé, ti, kteří už dvacet let velí svým malým armádám, si zakládají na vybraně jemném chování. Země, kde bohatým je ten, kdo má jídlo pro svoji rodinu na několik měsíců, kus půdy a osla, chudým ten, kdo neví, co budou jeho děti za týden jíst. Lidé s hlubokýma očima a životem v blízkém sepětí s přírodou jsou skromní, pracovití a odhodlaní. Říkají, že zlé časy minuly a Afghánistán zase bude zemí, za jejímž tajemstvím putovali cestovatelé celá tisíciletí.