Když v červnu roku 1522 připlul osmanský sultán Süleyman k ostrovu Rhodos, patřícímu johanitům, s obrovskou flotilou 700 lodí a s 200 000 muži na palubě, stálo proti němu jen 600 rytířů a 6000 vojáků! Bylo jasné, že na otevřeném moři nebylo možné se takové přesile postavit. O nic lepší postavení řád neměl ani na souši, přesto se o obranu svého území pokusil. Velmistr Philippe de Villiers nechal nejprve před hlavním přístavem potopit celé své loďstvo a v domnění, že mu Západ přispěchá na pomoc (šlo v tu chvíli přece o celé křesťanstvo) se začal bránit. Celých šest měsíců odolávali rytíři útokům nevěřících, ve svém heroickém boji však nakonec podlehli. Po půl roce jim totiž došlo střelivo, pomoc nepřicházela a naživu zůstalo jen 180 rytířů a 5000 vojáků. Přesně na Štědrý den tak museli kapitulovat. Süleyman, obdivující jejich statečnost, je se všemi poctami nechal odejít, a dokonce jim povolil odvézt z Rhodu řádový poklad i nejcennější relikvie řádu – obraz Panny Marie z hory Philermos, pravou třísku z Kristova kříže a pravou ruku jejich patrona, sv. Jana Křtitele.
RYTÍŘI V ČESKÝCH ZEMÍCH
Johanité byli do Čech uvedeni za vlády krále Vladislava II. V roce 1159 vznikla z podnětu kancléře Gervasia a podkancléře, litoměřického probošta Martina při kostele Panny Marie pod řetězem na Malé Straně první komenda u nás. A s výjimkou doby komunistické totality je jí až dodnes. Sám Martin se poté stal příslušníkem řádu, který své hlavní sídlo od poloviny 13. století na určitou dobu přemístil do Strakonic, na panství rodu Bavorů, příznivců johanitů. Tamní hrad s typickou věží zakončenou jakýmsi “rohem” pak celý spolu s městečkem rytíři získali v roce 1404. V období před Bílou horou stáli v čele strakonické komendy často šlechtici z nejpřednějších rodů v království, Zajícové z Hazmburka, Vartenberkové, Rožmberkové. Ti byli i nejbližšími sousedy řádu, a tak bylo obvyklé, že právě s pány z Růže trávili představení mnoho času, vzájemně se radili a pomáhali si. K nejznámějším historkám tohoto období patří ta, kdy si převor Václav z Michalovic postěžoval v roce 1448 Oldřichovi z Rožmberka, že byl oklamán šejdíři, kteří mu namluvili, že v hradu jsou ukryty poklady, a kvůli nim kus věže a sklep pobořil, a přesto nic nenašel. Jak doslova poté řekl: “…jáť bych je, takové pokladače lidské, kázal upáliti, aby viec lidí nepokládali.”
Po roce 1620 řídili řád zejména příslušníci pánů Vratislavů z Mitrovic, Kolovratů a Thunů. V samotných Strakonicích sídlil řád do roku 1934, ovšem už od konce 17. století se stala sídlem velkopřevora opět Praha. Přesto na sebe Strakonice ještě jednou v historii upoutaly značnou pozornost: 22. února 1718 tehdy sedmiletá Rozálie Hodánková, dcera hradního správce, spadla do zamrzlé Otavy. Dvě hodiny ležela pod ledem a po vyproštění nejevila žádné známky života. Najednou se ale stal zázrak, a Rozálie ožila. Za svého zachránce označila Jana Nepomuckého, který i díky tomu byl později svatořečen.
PRVNÍ MEZI VŠEMI
Když maltézští rytíři ztratili po vyhnání z Malty prakticky všechny komendy v Evropě, zůstala jim jen jediná: česká. Důležitost českého řádu proto výrazně stoupla; johanité z českých zemí se sice účastnili křižáckých výprav i bojů s Turky, ovšem teprve nyní získali postavení jako nikdy předtím. Navíc představený řádu v českém království byl už od roku 1627 prakticky prvním prelátem v zemi, hned za arcibiskupem. Stal se i přísedícím u zemského soudu a jedním ze stálých místodržících. Tuto funkci převor zastával i v době druhé pražské defenestrace, tehdy jím byl Matouš Děpolt z Lobkovic, který byl, narozdíl od ostatních, vyhození z okna ušetřen kvůli vysokému stáří i umírněnosti. Po Napoleonově dobytí Malty se český převor řádu maltézských rytířů stal prvním mezi ostatními, a to celosvětově. Získal proto od papeže právo, stejně jako biskup, nosit mitru, pokrývku hlavy a berlu. Postavení rytířů sv. Jana pak ještě zvýšil císař František Josef I., který 2. dubna 1881 udělil velkopřevorovi Čech i jeho nástupcům titul rakouského knížete.
Tomu předcházely dvě slavné události. Krátce předtím se velkopřevor Othenio Lichnowski-Werdenberg spolu s MUDr. Jaromírem von Mundy zasloužili o založení sanitní služby na evropských bojištích. To se osvědčilo v období prusko-rakouských válek, kdy se také začala realizovat myšlenka provozu řádových sanitních vlaků. Zároveň český řád financoval výstavbu a provoz hospice v Tanturu, nedaleko Rácheliny hrobky mezi Betlémem a Jeruzalémem. Řád maltézských rytířů se tak díky Čechům opět navracel ke svému původnímu poslání a vrátil se i na místo svého vzniku, do Svaté země.
JEZULÁTKO A OLIVOVNÍK
Kostel Panny Marie pod řetězem se v průběhu staletí stal určitým symbolem nejen johanitů v českých zemích. Za jeho zdmi bylo např. vystaveno tělo zemřelého císaře a krále Karla IV. i zesnulá první manželka Václava IV. Johana, na jeho půdě se právě Václav IV. hádal s arcibiskupem Janem z Jenštejna a chrám byl také svědkem skonu arcibiskupova generálního vikáře Jana Nepomuckého. Zkázu pro kostel znamenalo období husitských válek. V roce 1420 byl spolu s komendou zničen. Jeho současná podoba je barokní, z poloviny 17. století. Přestavbu zahájil velkopřevor Rudolf Colloredo-Wallsee, který se proslavil i obranou Prahy před Švédy v roce 1648. Jeho socha tak dodnes stojí v přední části kostela a stejně jako byl výjimečný samotný Colloredo, je takovou i ona. Návštěvník kostela by na ní na první pohled možná nic výjimečného nenalezl, ovšem když si uvědomíte, že Colloredo má na hlavě klobouk, v kostele(!), tak jste na to přišli. Původně byla totiž socha určena na jiné místo, nikoli do chrámu, nakonec sem ale byla umístěna.
Maltézští rytíři vlastní od roku 1784, a to až dodnes, i chrám Panny Marie Vítězné na Malé Straně se světoznámým Jezulátkem, které se objevilo i na poštovních známkách řádu. Tento kostel je však filiální, hlavním zůstává chrám Panny Marie pod řetězem se dvěma typickými gotickými věžemi. Ty jediné přežily řádění husitů. Za nimi se nachází jakési “nádvoří”, kde dříve stála hlavní loď kostela. Dlouhou dobu zde ale bylo pohřebiště. Pozůstatky zemřelých byly před nedávnem posbírány a uloženy do společného hrobu. Toto místo připomíná malá mohyla na pravé straně hned za branou. Na místě dřívějšího pohřebiště byla mezitím vysazena vinná réva a fíkovník, a jak mi potvrdil současný převor Josef Zlámal, letos bude vysazen i olivovník. A proč právě tyto tři rostliny? Při hrdinné obraně Malty před Turky se rytíři živili jen olivami, fíky a hrozny, což je udrželo při životě.
STÁT VE STÁTĚ
Nejmenší nezávislý stát na světě – tak je označován řád maltézských rytířů. Je totiž řádem suverénním a existuje jako subjekt mezinárodního práva. Nemá sice žádného prezidenta ani krále, přesto má svého představitele – velmistra, neboli “Jeho Eminenci a Výsost knížete”, voleného doživotně. Velmistr, jímž je v současnosti Frá Andrew Bertie, je duchovně podřízen papeži. Řád má i svou vládu, v jejímž čele stojí velký komtur. Mezi nejvýznamnější členy kabinetu patří, stejně jako jinde ve světě, ministr financí, u johanitů se nazývá receptor, a také ministr zahraničí. Maltézští rytíři mají i vlastní parlament a soud, jehož prakticky jedinou rolí, a to ještě výjimečně, je řešení sporů mezi jednotlivými členy. Ti se pak řídí vlastním zákoníkem, stejně jako všichni obyvatelé tohoto ministátečku. Celkem jich je asi 300. Všichni mají jakožto svůj doklad totožnosti i řádový pas. Každý “Maltézan” má ale dvojí občanství, to maltézské, a zároveň státu, odkud původně pochází.
Jako samostatný stát musí mít maltézští rytíři pochopitelně své vlastní území. I když v oficiálním názvu se rytíři označují jako “z Rhodu a Malty”, dnes jim patří jen kolem 2000 metrů čtverečních půdy. Část na známém římském vrchu Aventinu, kde se nachází rezidence velmistra se zahradou a kostelem S. Maria del Priorato. Pokud navštívíte Řím, určitě si nenechte návštěvu Aventina ujít. Už jen pro jakousi tajemnost tohoto místa, a také kvůli unikátnímu pohledu na chrám sv. Petra ve Vatikánu právě z maltézských zahrad. Dovnitř se sice nedostanete, od zahrady vás bude oddělovat vysoká zeď, ovšem skrz klíčovou dírku (mimochodem tento pohled, který je někdy označován za neslušný, je doporučován v mnoha turistických průvodcích) uvidíte cestičku lemovanou stromy a v dálce na jejím konci kopuli Svatopetrského chrámu. Další část území řádu se nachází v samém centru Říma na Via Condotti 68, kde je sídlo vlády, kancléřství a ministerstvo zahraničí.
Stejně jako každý stát mají i johanité svou vlastní měnu. V žádné směnárně by vám ale jejich peníze nevyměnili a dokonce si za ně nic nekoupíte. Jejich hodnota je pouze symbolická, i když jednotlivé mince mají, hlavně pro sběratele, velkou cenu. Základní jednotkou je scudo, dělí se na dvanáct tari a ta má 240 grani.
BEZ ARMÁDY NENÍ STÁTU
Z toho důvodu má i řád své vojsko. Na rozdíl od dob křižáckých válek či střetů s Turky je ale jeho současný počet jen symbolický. Dohromady čítá 16 (slovy šestnáct) vojáků. Z toho je sedm důstojníků, sedm poddůstojníků a jen dva vojíni! Jakési “nepravidelné vojsko” pak tvoří asi 200 dobrovolníků, hlavně z řad lékařů a zdravotníků, kteří jsou povoláváni v případě nějakého válečného konfliktu. Proto právě oni jsou, jak mi řekl jeden z členů řádu Dr. Makarius, ti podstatní. Důležitost jejich role se prokázala zejména v první a druhé světové válce, kdy maltézští rytíři vypravili na evropská bojiště mnoho sanitních vlaků a budovali i polní nemocnice. Jen v letech 1914-1918 odjelo na jižní a východní frontu z jihočeských Strakonic osm takovýchto vlaků, které dohromady urazily vzdálenost více než jeden milion kilometrů a do zázemí přepravily 360 tisíc raněných a nemocných. Naposledy pomáhali johanité při jugoslávském konfliktu, když v Makedonii vybudovali uprchlický tábor Džepčište nedaleko Tetova. Vojsko maltézských rytířů, které je v rámci řádu spravováno místokancléřem, je dnes podřízeno italské armádě.
FILATELIE A DIPLOMATICKÉ STYKY
Pravděpodobně jen zasvěcení filatelisté vědí, že řád maltézských rytířů na důkaz svého postavení mezi ostatními státy vydává i vlastní poštovní známky. Na rozdíl od většiny zemí světa je však jejich “příprava” skutečným obřadem. První známky s nápisem Sovrano Militare Ordine di Malta vyšly v roce 1966. Jednalo se o trojici známek v hodnotě dvou, čtyř a šesti grani. Na první, zelené, byla vyobrazena kopule Sv. Petra právě skrz klíčovou dírku v bráně maltézské zahrady na Aventinu, na druhé, azurově modré, byl jeruzalémský špitál s ležícím zakladatelem řádu Gérardem a na třetí, karmínové, jsou znaky Malty a maltézských rytířů. K nejčastějším motivům na maltézských známkách patří různí svatí (mimochodem samotný řád dal církvi pět svatých, např. sv. Gerlanda či sv. Huga Canefra), portréty velmistrů, rytířské oděvy. Znázorňovány jsou pochopitelně i různé typy lodí, na nichž rytíři válčili se Saracény a Turky. Každý rok v prosinci jsou vydávány zvláštní vánoční aršíky, které jsou opravdovým skvostem. Pro svou velikost, provedení, motiv i barevnost. K nejhezčím, alespoň podle mne, patří aršík z roku 1993, na němž je Madona od slavného Giotta. Skutečnými unikáty jsou dvojice známek vydávaných při příležitosti uzavření poštovní unie mezi řádem a nějakou zemí – na jedné je znak konkrétního státu, na druhé maltézských rytířů. Např. v roce 1984 uzavřeli johanité smlouvu s Kubou, v roce 1988 s Libanonem. S Českou republikou až v roce 1996, když diplomatické styky mezi bývalým Československem a řádem byly navázány v roce 1990.
Současným velvyslancem naší země u maltézského řádu (a zároveň u papežského stolce a pro San Marino) je Martin Stropnický, velvyslancem maltézských rytířů v Praze pak Max Turnauer. Celkem řád udržuje diplomatické styky s více než padesáti státy světa.
OBSEQUIUM PAUPERUM
Na přelomu 20. a 21. století řád plní opět jen původní heslo z počátku svého vzniku, tedy “službu chudým, resp. nemocným”. V devadesáti zemích na pěti kontinentech má svá nemocniční zařízení, starobince a lékárny. Velký význam mají i jejich centra pro lékařský výzkum v oblasti rakoviny, hematologie a plastické chirurgie, díky maltézským rytířům pokročila lékařská věda i v oblasti léčby lepry. Světoznámé je také řádové centrum pro sociální rehabilitaci malomocných v Argentině. S praktickou ukázkou pomoci se mohli setkat i čeští poutníci směřující do Svaté země, Lurd, Santiaga de Compostela či do Fatimy, kde členové řádu pečují o poutníky.
Členem řádu maltézských rytířů se nemůže stát každý. Sice se můžete o členství ucházet, ale musíte být buď šlechtic, nebo opravdovou osobností ve svém oboru. Řád má určitě své místo v dějinách moderní společnosti, a tak pokud v Praze někdy potkáte muže v černém rouchu s bílým osmihranným křížem na prsou, či dokonce samotného velkopřevora (kterým je dnes Jindřich Schlick), vězte, že právě oni jsou potomky hrdinských rytířů bránících před několika staletími Evropu.
DEFENSIO FIDEI ET OBSEQUIUM PAUPERUM
“OBRANA VÍRY A SLUŽBA CHUDÝM”
Tak zní heslo řádu, jehož oficiální název je Suverénní vojenský a špitální řád sv. Jana Jeruzalémského z Rhodu a Malty. Všichni je znají jako maltézské rytíře. Muselo ale uplynout několik století, než se řád začal takto nazývat. V období svého založení totiž nevlastnil ani Rhodos, ani Maltu. Je sice pravda, že dnes je už také nevlastní, ale nebudu předbíhat. Nakonec i uvedené heslo mělo mít v době vzniku spíše opačné pořadí. V pol. 11. století totiž někteří kupci a námořníci z italského Amalfi převzali a přebudovali jeruzalémský špitál, který stál při kostele sv. Jana Křtitele a v němž byli ošetřováni poutníci mířící k Božímu hrobu, a položili základy nového bratrstva, známého jako špitálníci sv. Jana, neboli johanité. Oficiální vznik řádu je pak datován do r. 1113, kdy ho potvrdil papež Paschal II. Zakladatelem johanitů a prvním představeným se stal provensálský rytíř Gérard, jeden z účastníků křížové výpravy do Svaté země, který se spolu s několika druhy připojil k existujícímu společenství. Teprve za druhého velmistra Raimonda z Puy získal řád svůj vojenský charakter. Jedni tak léčili unavené a raněné, druzí v plné zbroji střežili poutníky před nájezdy muslimů.
KOLOSSI, MARKAT I KRAK DES CHEVALIERS
Slovo rytíř mělo a vždy v sobě bude mít jakýsi nádech romantiky: byl to člověk urozený, statečný, šlechetný, bojoval za pravdu a spravedlnost, a také za víru. To platilo především pro johanity, kteří jednak střežili místo Božího hrobu, a zároveň bojovali proti nevěřícím. Řád samozřejmě nezapomínal ani na své původní poslání pomáhat chudým a nemocným, bojová složka ale časem převážila.
Postupně jeho vliv a moc narůstaly, a to i proto, že stát se johanitou znamenalo už od počátku něco mimořádného a významného. Řád se rozrůstal a navíc měl, spolu s templáři, prakticky rozhodující podíl při obraně hranic křesťanských království vzniklých na Blízkém východě. Pochopitelně se vzhledem k důležitosti zvyšovala i jeho privilegia. Získával dary, a to jak od evropských panovníků, tak i od králů jeruzalémských. Zároveň se opíral o jejich moc. Johanité si začali budovat i vlastní hrady. Už od roku 1210 vlastnili hrad Kolossi na Kypru, ve Svaté zemi pak měli ve svém držení známý Markat, nejproslulejší se ale stal Krak des Chevaliers. Obrovská pevnost, stojící v Sýrii na úbočí východního pohoří Ansariye, která střežila přístup do Homsu. Johanité hrad získali už v roce 1142, kdy jim ho daroval hrabě z Tripolisu, a neustále ho v románském slohu upravovali. Ve své původní podobě se však nedochoval. V letech 1157 a 1170 byl zničen zemětřesením.
VE ZNAMENÍ OSMIHRANNÉHO KŘÍŽE
Emblémem johanitů, a to až dodnes, je bílý osmihrotý kříž, představující osm evangelických blažeností. Příslušníka maltézského řádu tak poznáte velmi snadno – má černé roucho a na něm tento kříž. Dnes ho ale můžete vidět i na letadlech společnosti Air Malta a stal se také součástí standarty prezidenta Maltské republiky. Kříž zavedl už Raymond de Puy, druhý velmistr johanitů, a jak stoupal význam řádu i jeho postavení, stal se i symbolem suverenity. Rytíři sv. Jana s křížem na prsou získali v průběhu několika málo desetiletí nezávislost na kterémkoli jiném státě či panovníkovi. Spolu s templáři a některými dalšími rytířskými řády nakonec zřídili ve Svaté zemi i první stálou západní armádu, jež se dokázala, spolu s králem Richardem Lví srdce, postavit i slavnému Saladinovi. Díky svému věhlasu do řádu vstupovali další a další rytíři, kněží i laici, pracující jako sloužící nebo pomocní bratři, ze všech evropských států. Původně nadnárodní řád tak začal být členěn podle jazyků a zemí do jednotlivých provincií, označovaných jako převorství.
KYPR A RHODOS
Když v roce 1291 dobyl egyptský sultán Al-Ašuf Akru poslední výspu křesťanů v zámoří, přesídlili johanité na Kypr. Celkem na tento ostrov ve Středozemním moři dorazilo jen sedm (!) johanitů, kteří přežili poslední bitvu s muslimy na Blízkém východě: velmistr Jean de Villiers a šest rytířů. Ti se uchýlili na hrad Kolossi, kde si vybudovali nové sídlo. Roku 1309 dobyli Rhodos a získali vlastní, nezávislé území. Navazují diplomatické vztahy s jednotlivými zeměmi a své válečné aktivity omezují jen na obranu hranic křesťanského světa ve Středozemním moři. Svou odvahu a sílu pak řádoví rytíři prokázali v 15. století, kdy několikrát čelili útokům Turků.
VE STOPÁCH ODYSSEA I SV. PAVLA
Dlouhých sedm let neměli johanité vlastní domov, a tak když jim římskoněmecký císař Karel V. daroval v roce 1530 malé souostroví ve Středozemním moři, dnešní Maltskou republiku, vnímali to příslušníci řádu jako zadostiučinění. Zároveň ale na ostrovy Maltu, Comino a Gozo připlouvali s určitými rozpaky. Nakonec maltézští rytíři, jak byli od té doby nazýváni, na Maltě zůstali, a to celých 298 let, a jejich vláda znamenala pro souostroví obrovský rozkvět.
LA VALLETTE – RYTÍŘSKÝ HRDINA CELÉHO KŘESŤANSTVA
Prvním velmistrem řádu na Maltě byl Phillipe Villiers. Mnohem proslulejším se ale stal jeden z jeho následovníků, Jean Parisot de La Vallette. Zvolen byl v roce 1557, tedy v době permanentního ohrožení západní Evropy Turky. Jejich pozornosti pochopitelně neunikla ani Malta, tvořící jakousi vstupní bránu na starý kontinent, a tak se roku 1565 jejich loďstvo objevilo u břehů ostrova. Turci už měli s johanity své zkušenosti, proto neponechali nic náhodě. Přesto se jim nepodařilo žádnou z pevností dobýt, navíc ztratili téměř 40 000 bojovníků. Evropa, jejíž obyvatelé se celé týdny trvajících bojů bez přestání za vítězství rytířů modlili, si tak oddechla, a když o šest let později ve slavné bitvě u Lepanta porazilo křesťanské loďstvo sedmi států včetně maltézských rytířů sultána Selima II., byla námořní moc Turků ve Středomoří zlomena natrvalo. Na počest La Valletty bylo nové hlavní město Malty, jehož základní kámen byl položen v roce 1566, pojmenováno právě po něm.
NAPOLEON A RUSKÝ CAR
Osudným se maltézským rytířům stal rok 1798. Tehdy 9. června se u Malty objevil Napoleon, který požádal o vpuštění do přístavu. Potřeboval před dalším tažením do Egypta opravit lodě, ošetřit nemocné a nabrat vodu a potraviny. Velmistr jeho žádost, z principu i kvůli nedostatku vody na ostrově, odmítl. Napoleon proto vypověděl řádu válku, a už po třech dnech zvítězil. Rytíři nebyli na válku připraveni a nepříznivé byly i další okolnosti. A tak co nesvedla čtyřicetinásobná přesila Turků, dokázal se svou armádou francouzský vojevůdce. Johanité museli svou chloubu, Maltské souostroví, opustit a nikdy už ho nezískali zpátky. Příštích několik let, opět trochu paradoxně, “přežili” rytíři díky přízni ruského cara Pavla I., který jim poskytl dočasné útočiště a jako přechodné sídlo řádu jim nabídl Petrohrad. Jediné velkopřevorství, které pád Malty a následné napoleonské války přečkalo, bylo české, které má od té doby v rámci řádu nejpřednější postavení. Roku 1826 pak maltézští rytíři přesídlili do Říma, kde mají své centrum dodnes.
