Psal se rok 1346. Český král Jan Lucemburský, starý a slepý, stanul coby spojenec Francouzů na bitevním poli slavné bitvy u Crécy, nebo chcete-li Kresčaku. Když šípy anglických lučištníků začaly kosit řady francouzských rytířů, český král, věren kodexu rytířské cti, se rozhodl postavit bitvě čelem. Spojil otěže svého koně s otěžemi koní deseti nejvěrnějších rytířů a v lesku své zbroje, veden družinou spolubojovníků se vrhnul chrabře (ale slepě) do bitevní vřavy. Kronikář zaznamenal jak jeho čin z dnešního pohledu nesmyslně heroický, tak jeho historický výkřik: “Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal!” Druhý den ráno našli krále i jeho nejvěrnější v bitevním poli mrtvé.
Byla to na tehdejší dobu příznačná smrt. Křesťanský rytíř té doby totiž ve věcech válečných dodržoval pravidla čestného boje. Útočil vždy v předem dohodnutý čas, na svém koni se řítil pouze kupředu, a muselo-li to být, třeba i vstříc smrti. Kdo na tato pravidla nedbal, neztratil možná bitvu (většinou naopak), ale přišel o značný díl vážnosti u svých šlechtických současníků. Nutno však dodat, že ne každý rytíř té doby dával s rytířskou vznešeností všanc svůj život jako český král Jan. Vidina vítězství či záchrana vlastního života stála mnoha rytířům za nějaký ten šrám na čistém štítě, a tak rytířská čest sem, rytířská čest tam – někdy se prostě vesele švindlovalo.
Jako příklad jednoho z historických švindlů si uveďme bitvu u Mühldorfu na Innu, kde se roku 1322 střetl německý král a římský císař Ludvík IV. Bavor (na jehož straně bojovalo i české vojsko Jana Lucemburského) se vzdorokrálem Habsburkem Friedrichem I. Sličným a jeho bratrem Jindřichem. Třetí z habsburských bratří Leopold jim táhl na pomoc proti proudu Dunaje. Místo i čas bitvy byly stanoveny slavnostním ujednáním. Pak ale Ludvík učinil něco, co můžeme mírně řečeno označit za rytířské faux pas. Nejenže napadl Friedricha proti všem zvyklostem před dohodnutým dnem, protože našel příhodné bojiště a chtěl dosáhnout vítězství dřív, než dorazí Leopoldův pomocný sbor, ale navíc Ludvíkovi rytíři sesedli z koní a naprosto nečestně podpořili pěší bojovníky. Sám Ludvík zůstal v nenápadném odění s několika rytíři stranou bojiště, aby pozoroval průběh bitvy. Friedrich Sličný naproti tomu, zcela dle pravidel a starého zvyku v nádherné zbroji a v čele svých rytířů, marně pátral v bitevní vřavě po svém sokovi. Ludvík ke všemu odhodil i poslední zbytek rytířského studu a nasadil do boje skryté zálohy, které nakonec rozhodly bitvu v jeho prospěch. Čestně bojující Friedrich Sličný byl zajat a za zdmi vězení měl dostatek času na přemýšlení o věrnosti ideálům i účinnosti lsti a úskoku.
Paradoxně lest s tajnou rezervou nebyla původním nápadem Ludvíka IV. Bavora, ale odkoukal ji od jiného velkého Habsburka Rudolfa I., který tímto nerytířským trikem zachránil bitvu i svůj život. Šlo tehdy o rozhodující střetnutí s českým králem Přemyslem Otakarem II., které se odehrálo roku 1278 u Suchých Krut na Moravském poli. Obě strany tenkrát podle starého zvyku dohodly termín bitvy na 26. srpen a dodržely ho, avšak když se bitva začala vyvíjet ve prospěch Přemysla Otakara II. a Rudolf, sám sražen z koně, se ocitl v ohrožení života, odhodil všechny rytířské ideály a vrhl do bitvy své utajené zálohy. Nebýt této nečestnosti, nebyla by možná nikdy habsburská dynastie, Vídeň by se nestala Vídní a hlavním městem Evropy by možná po celá příští století byla Praha.
Inu je těžké uplatňovat pravidla fair play v něčem tak ryze nesportovním, jako je válka. A proto zásady, že nepřítel se do léčky nechytá a útočí se na něj čelně v předem dohodnutý den a hodinu, vzaly v historii velmi brzo za své. Co dříve platilo za “nerytířské”, se velmi rychle stalo standardní součástí válečné strategie. Taktické finesy a “zákeřné zbraně” jako luky a kuše ovládly bitevní pole, a z pohledu rytířů “zbabělé chování” se začalo označovat válečným uměním. Přemysl Otakar II. i Jan Lucemburský se stali smutnými hrdiny doby, kdy rytířskou čest vytlačila válečná lest.
